Eduard Bass

PRAŽSKÉ A JINÉ HISTORIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tajemný nález profesora Zachariáše

Profesor Zachariáš, řídící neolitické vykopávky nedaleko bývalé jeskyně svatoprokopské, stál na pokraji pětimetrové jámy, na jejímž dně pracovali dva jeho dělníci. Krumpáče zvonily v taktu a jiskry odletovaly, když ocel udeřila do křemene. Kol jámy složeny byly na hromádkách uhliněné pazourky z hoření vrstvy.

„Jen zvolna, přátelé,“ napomínal Zachariáš své spolupracovníky, otíraje si důstojně skla svých brýlí, „pamatujte prosím pravidla: Rozvážným buď ve svém díle – a tak dojdeš snadno cíle. Vy zvláště, Breburdo, měl byste si uvědomiti, jak často už byla rouška, kterou se věda chystala sejmouti z tajemství dávnověku, rozbita jediným ukvapeným úderem motyčím!“

Kopáč Breburda se jen usmíval. On potřebuje takových rad, on, Breburda, pro něhož začínal svět teprve vrstvami diluviálními a jenž znal holeň mamutí lépe než husího biskupa! Co se mohlo nalézti zde na rozhraní neolitu a paleolitu? Mizerné pazourky, porýpaná kost nebo ještě snad nějaká pitomá trepanovaná lebka, o níž učenci nakonec prohlásí, že byla stižena kostižerem.

Ale profesor Zachariáš postřehl již lehkomyslnost Breburdovu a jal se, jat úzkostí, sestupovati spěšně po žebříku. „Jak jen možno býti tak neopatrným,“ říkal si v duchu, přelézaje křečovitě na druhý žebřík, „toť jen nedostatek pravé klasické výchovy. Škola by měla každému člověku již v útlém mládí vštípiti onu opatrnost, s níž by měl postupovati, kdykoliv se octne v sedmé až deváté vrstvě neolitické. Bohužel, vzdělání našich jinochů jest po té stránce navýsost kusé, nemluvě ani o průpravě dívek. Ano, ano, žena a paleolit, to je smutná kapitola…“

Zatím však údery motykou ustaly, a když zpocený profesor Zachariáš vstoupil na dno jámy, zastihl oba kopáče skloněné nad zemí a opatrně cosi vyhrabávající.

„Můj ty bože,“ vyhrkl Zachariáš, nakloniv se přes ně, „soška! Soška v neolitu!“

Té chvíle se Breburda vzpřímil a podával vesele panu profesorovi umazanou figurku, olepenou hlínou, tak, jak ji vyloupl ze země. Profesor Zachariáš se zachvěl radostí, jeho bledé, krátkozraké oči hltaly vzácný nález. Ne, nebylo pochyby: vykopal sošku nějakého boha neb démona, sošku krásně pracovanou, na rozhraní vrstev neolitických a paleolitických! Okamžitě přerušil další práci a spěchal se svým pokladem domů. Konečně tedy nález, jenž proslaví jeho jméno, založí kariéru a zajistí slávu nesmrtelnou! Nejen celý národ, ale svět vůbec užasne nad objevem profesora Zachariáše. Nízká starost o denní chléb, šalebnosti politiky, mámivé pozlátko umění, všechny ty falešné zástoje budou naráz zapomenuty pro nepatrnou, zahliněnou sošku, před níž se skloní ve zbožné úctě nejen celé lidstvo, ale i uštěpační páni kolegové z harvardské university.

Jaký div, že Zachariáš, jinak vážný a přísný, luskal si vesele prsty, když postavil doma figurku na stůl a nadšeně prohlížel skvělou svou kořist. Opatrně jal se oškrabovati z ní hlínu, a čím více jeho práce pokračovala, tím větší rozkoš a opojení se ho zmocňovaly. (...)

(......)