Giovanni Boccaccio
překlad: Radovan Krátký

DEKAMERON
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ÚVOD

Je přirozené, že máme soucit s postiženými lidmi, a třebaže soucit sluší každému, přece jen ho vyžadujeme především od těch, kteří už někdy potřebovali útěchu a nalezli někoho, kdo jim jí poskytl. Jedním z těch, kdo útěchy potřeboval či kdo si jí vážil anebo z ní čerpal radost, byl jsem já. Od svého útlého mládí jsem totiž plál a planu ještě dnes převelikou a ušlechtilou láskou - možná že víc, než se hodí na můj nízký stav, jako by se mohlo někomu zdát, kdybych o ní vypravoval. Někteří rozvážní lidé mě za to sice chválili a stoupl jsem u nich v ceně - když se to dověděli -, nicméně já pro tuto lásku převelice strádal, nikoli ovšem proto, že by má milovaná paní byla ke mně krutá, ale proto, že málo ovládaná touha zažehla v mém nitru nesmírný oheň - neboť má tužba mi nedovolovala zůstat spokojeně v patřičných mezích a způsobovala mi pak častokrát více nesnází, než bylo třeba.

Když jsem tak trpěl, přinesly mi milé domluvy a chvályhodná utěšování leckterého přítele takovou úlevu, že právě to podle mého nejpevnějšího přesvědčení způsobilo, že už nejsem mrtev.

Onen, jenž je nekonečný, ráčil však ustanovit neměnný zákon, aby všechny pozemské věci měly svůj konec, a tak se stalo, že má arcihoroucí láska - kterou nemohla zlomit či oblomit žádná síla předsevzetí, rady, strach z hanby či z nebezpečí, jež by z ní mohlo pro mne vzejít -, během doby sama pohasla do té míry, že mi dnes po ní zbylo v mém nitru jen ono potěšení, jaké pociťuje člověk, jenž se nepouští při plavbě příliš daleko od břehu. I cítím nyní, když už je všecko kormoucení pryč, že mi z toho, co bývalo krušné, zůstaly už jen příjemné vzpomínky.

Třebaže však mé střádání již pominulo, nevymizely mi ještě z paměti vzpomínky, jaká dobrodiní mi skytli ti, kteří mi byli nakloněni, a proto velmi těžce nesli mé trampoty - ba myslím, že vzpomínku na ty strasti zahladí leda smrt. A protože se má podle mého mínění ze všech ctností nejvíc chválit vděčnost a tupit její opak, usmyslil jsem si - abych se nezdál nevděčným -, že nyní, kdy se mohu zvát volným, vynaložím vše na to, abych i při tom málu, co zmohu, přinesl nějaké ulehčení, když už ne těm, kteří mi pomáhali - neboť ti to asi vzhledem k svému rozmyslu a štěstí nepotřebují -, tedy aspoň těm, kterým to přijde vhod. Má pomoc či útěcha - chceme-li to tak znát -, je sotva asi taková, jakou oni potřebují, nicméně se mi zdá, že bych ji měl kvapně nabídnout tam, kde se jí jeví větší potřeba a kde bude jistě užitečnější a také vítanější.

Cožpak může někdo popřít, že (...)

(......)