Michail Bulgakov
překlad: Ludmila Dušková

PSÍ SRDCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LEGENDA O PSÍM SRDCI

Novela Psí srdce z počátku roku 1925 zahájila řadu nepublikovaných děl sovětského prozaika a dramatika Michaila Bulgakova (1891 — 1940). Ironií osudu bylo této nevelké próze souzeno čekat na své otištění nejdéle — v autorové vlasti vyšla až v roce 1987, tedy dvaašedesát let po svém dokončení a více jak dvacet let po časopiseckých vydáních Divadelního románu (1966) a Mistra a Markétky (1966—1967). V tomto dlouhém mezidobí, kdy text ležel v archívech, šířily se jen neurčité pověsti o jeho skutečném obsahu. Ústně tradovaný syžet novely dolehl až k Majakovskému — zasvěcenci alespoň tvrdí, že některé jeho motivy básník parodoval v satirické komedii Štěnice. To vše dodávalo nezveřejněnému dílu, které z nedostižného přednesu autorova znal jen úzký okruh Bulgakovových přátel a kolegů, pikantní příchuť zakázaného ovoce.

V neobvyklém až kuriózním literárním kontextu roku 1987 bylo pak Psí srdce současně se základními díly Andreje Platonova Stavební jáma a Čevengur a prvními sovětskými edicemi románů Vladimíra Nabokova spontánně přijato nejen jako aktuální literární novinka, jíž se hned za tepla chopily současně dvě moskevské scény, ale rovnou jako nesporná, časem prověřená klasika. Teprve dodatečně se dílo, zbavené přirozeného dobového kontextu, začalo také vřazovat do chronologie autorovy tvorby jako organická etapa jeho literárního vývoje, jako spojnice jeho prvních východisek a závěrečných zobecnění.

Z historického pohledu, který bude v budoucnu jistě doplněn srovnáním s díly umělcových současníků, předchůdců i pokračovatelů, stojí Psí srdce přibližně uprostřed mezi jeho ranými satirickými féeriemi, jako byla Osudná vejce a Diaboliáda, a pozdějšími groteskními románovými kompozicemi. Přejímá a přetváří však zároveň i řadu starších motivů, obrazů a postupů Bílé gardy, jimž nejvíce vděčí za překonání holé syžetovosti a satirického žánrismu prvních grotesek, spjatých bezprostředněji se spisovatelovými pracemi fejetonistickými.

Na první pohled má Bílá garda, románový příběh sourozenců Turbinových, který probíhal v Kyjevě v roce 1919, v nejkrvavějším roce občanské války, jen málo společného s podivnými, tragikomickými událostmi, které se v roce 1924 odehrály v jiném profesorském bytě ve staromoskevské čtvrti. Přestoupíme-li však hranice pouhého námětu a historického reálu a nenecháme se příliš zmást rozdílem mezi lyricky vzepjatým, vážným, tragickým tónem Bílé gardy a odlehčeným, místy až lehkovážným způsobem vyprávění v Psím srdci, vystoupí před námi řada zajímavých styčných ploch. Především odpoetizovaný, zvěčněný motiv ohroženého domova (sedmipokojového bytu) s nepostradatelnou lampou se stínidlem, sněhobílým ubrusem a hracími hodinami. Pro profesora Preobraženského, odchovance starých časů, představuje Švonderův bojovný domovní výbor vlastně stejné nebezpečí jako doléhající vřava pouličních bojů pro navyklý životní styl kyjevského profesorského domu. V mikrosvětě hrdiny groteskního vyprávění nabývá hrozba (...)

(......)