Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

ADAM A EVA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Vnitřek velkého stanu na kraji věkovitého lesa. Stan je plný nejrůznějších věcí: jsou tu špalky, na kterých se sedí, stůl, rozhlasový přijímač, nádobí, harmonika, kulomet a bůhvíproč palácové přepychové křeslo. Stan je sestaven, z čeho se dalo: z plachtoviny, brokátu, hedvábí, plátna. Postranní díl je rozhrnutý a vidíme duhu, která se klene nad lesem.

Poledne. MARKÝZOV o berli, s namodralým skřipcem sedí v palácovém křesle a v ruce drží ohořelou roztrhanou knihu.

MARKÝZOV (čte): „… Nedobře je člověku samotnému: učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla…“ Správná teorie, ale kde koho vzít?… Dál je dírka. (Čte.) „Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se…“ Knížka je propálená zrovna v tom nejzajímavějším místě… (Čte.) „Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních…“ Tečka. Dál jsou vytrhaný stránky.

Vejde KOBLIHA-NEPORAŽENÝ. Je vousatý jako MARKÝZOV, oholený a mokrý od deště. Shodí z ramene loveckou pušku a odhodí do kouta zastřeleného ptáka.

To je o tobě: „Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních…“

KOBLIHA: Jakej had? Aby tě… Oběd už je uvařenej?

MARKÝZOV: Za půl hodinky, Vaše Jasnosti.

KOBLIHA: Tak mi dej frťana a něco si zajíme…

MARKÝZOV: Chápej, Adam kontroluje všechny zásoby špiritusu…

KOBLIHA: Heleme se… Strká nos do cizích věcí. Každej tady máme něco na starosti. Adam má svůj rajon. Divím se ti, že se necháš takhle osedlat. Kdo je vedoucí zásobování? Ty! A tudíž máš volnou ruku. Zvyk jsem si na frťana před obědem a nedřu o nic míň, spíš víc než všelijaký… Adamové!

MARKÝZOV: Správně, pravda pravdoucí, pane Hade!

Složí skřipec. Oba pijí a jedí.

KOBLIHA (najednou): Počkej… (Rozběhne se k rozhlasovému přijímači a stiskne všechny knoflíky.)

MARKÝZOV: Nic, celý dopoledne jsem poslouchal. Pusto a prázdno, bratře Hade!

KOBLIHA: Nech si to a neříkej mi „Hade“! To je mi pěkná móda!

Oba pijí.

MARKÝZOV: Abys věděl, bez čtení je pěkná otrava! Jak jsem jen moh ztratit hraběte Monte Christa! Panebože! Tuhle knihu jsem našel ve sklepě. Zbylo z ní jen tohle… Jojo… A přitom se tam píše o nás, vlastně o Adamovi a Evě.

KOBLIHA (nahlédne do knihy): Nějakej mystickej blábol!

MARKÝZOV: V prázdným světě je člověku smutno…

KOBLIHA: S radostí pozoruju, jak ses po tý katastrofě změnil. Ať si říká kdo chce co chce, přičítám to svýmu vlivu. Literatura je veliká věc!

MARKÝZOV: To všecko ta moje noha… Stal se ze mě mrzák, nemůžu se prát, a tak čtu, co mi přijde pod ruku. Ale kromě týhle roztrhaný knihy mi nic pod ruku nepřišlo!

KOBLIHA: Tak si ještě jednou přečtěme můj román.

MARKÝZOV: Už jsme ho četli dvakrát…

KOBLIHA: Tak si ho poslechni ještě jednou. Však ti uši neupadnou! (Vytáhne rukopis a čte.) „Kapitola první. Tam, kde chudou zemi obdělávaly popelavé a vyhublé…“ Abys věděl, postupně to vylepšuju. Přidal jsem tam slovo vyhublé. Jak to zní?

MARKÝZOV: Co by… Pěkně!

KOBLIHA: Tak, tady… „vyhublé tváře mužiků knížete Volkonského…“ Po dlouhém přemýšlení jsem (...)

(......)