Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

BÍLÁ GARDA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL PRVNÍ

1

Veliký a strašný byl druhý rok revoluce, léta Páně 1918. Léto hýřilo sluncem, zima hlubokými závějemi a vysoko na nebi plály dvě hvězdy: betlémská Večernice a narudlý chvějivý Mars.

Ale čas letí klidnými i krvavými léty jako šíp a než se mladí Turbinové nadáli, přihnal se v tuhých mrazech bílý, huňatý prosinec. Vítej, pohádkový dědo s vánočním stromkem, zářící sněhem a štěstím! Maminko, jasná naše Královno, kde jsi?

Rok po svatbě dcery Jeleny s kapitánem Sergejem Ivanovičem Talbergem, v tom týdnu, kdy se starší syn Alexej Vasiljevič Turbin po těžkých letech služby, pochodů a běd vrátil na Ukrajinu do rodného hnízda, snesli bílou rakev s matčiným tělem ze strmého Alexejevského vršku na Podol, do kaple Mikuláše Dobrotivého, co stojí v Úvozu.

Když sloužili zádušní mši, byl máj, větve akátů a višní hustě stínily lomená okna kaple. Zkroušený otec Alexandr, zalitý září voskovic, zakopával o mosazné svícny a jáhen s brunátnou tváří, krumplovaný zlatem od hlavy až po špičky vrzavých bot, chmurně odhuhňal poslední sbohem matce, která navždy opustila své děti.

Alexej, Jelena, Talberg, Aňuta, vyrostlá v domě Turbinových, i Nikolka, zlomený matčinou smrtí, s pramenem vlasů nad pravým okem, stáli mlčky před zčernalým patronem kostela. Nikolkovy zmatené modré oči po stranách dlouhého ptačího nosu hleděly zdrceně před sebe. Jen zřídka vzhlédl k ikonostasu, ke klenbě oltáře, kde se v matném pološeru vznášel smutný a záhadný stařeček bůh a podivně mrkal. Proč je tak krutě stíhá? Proč je tak nespravedlivý? Proč se mu zachtělo povolat k sobě mámu zrovna teď, kdy se všichni slétli do rodného domu a kdy se zdálo, že se všecko obrací k lepšímu?

Bůh se vznášel k černému rozpraskanému nebi, neodpovídal, a sám Nikolka nemohl vědět, co ho v životě potká a zda všechno, co ho čeká, bude jen k dobrému.

Pomodlili se, vyšli na kamenné prostranství před kostelem a odtud doprovodili matku přes celé město až na hřbitov, kde pod černým mramorovým křížem už dávno odpočíval otec. Na rakev dopadla poslední hrst hlíny…

* * *

Dlouho před matčinou smrtí v domě č. 13 na Alexejevském vršku sálala v jídelně kachlová kamna a zahřívala malou Jelenku, staršího Alexeje a mrňavého Nikolku. V jejich útulném teple se četl „Zaandamský tesař“, hodiny hrály gavotu, koncem prosince tu vždycky vonělo chvojí a na zelených větvích hořely barevné svíčky. Tyhle mosazné hodiny stávaly v maminčině, nyní Jelenině pokoji a do jejich rozmarné melodie se mísil věžní hlas černých pendlovek z jídelny. Otec je koupil před mnoha lety, kdy dámy nosily šaty se směšnými nadýchanými rukávy. Už je dávno nenosí, doba se změnila, zemřel otec profesor, děti vyrostly, jenom pendlovky zůstaly na svém místě a stejně odbíjely čas. Všichni si na ně zvykli, a kdyby nějakým divem zmizely ze stěny, bylo by všem smutno, jako by umřel někdo blízký a nenahraditelný. Ale hodiny byly naštěstí nesmrtelné, stejně jako „Zaandamský tesař“ a stará holandská kamna – pramen tepla i moudré (...)

(......)