Michail Bulgakov
překlad: Alena Morávková

DIVADELNÍ ROMÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

V červnu vypukla ještě větší horka. To jediné mi utkvělo, ostatní mi vypadlo z paměti. Zbyly jen útržky. Tak například Drykinova bryčka před divadlem, Drykin ve vatovaném modrém kabátě na kozlíku a překvapené obličeje šoférů, kteří předjíždějí bryčku.

Nebo velký sál, ve kterém byly napřeskáčku rozestavené židle a na nich seděli herci. U stolu pokrytého suknem Ivan Vasiljevič, Foma Striž a já.

V té době jsem se seznámil blíž s Ivanem Vasiljevičem a mohu říct, že to bylo období horečné činnosti. Snažil jsem se všemožně udělat dobrý dojem a měl jsem plno starostí.

Obden jsem si dával vyžehlit svůj šedý oblek Dusje a přesně jsem jí platil.

V jednom zapadlém úzkém krámku v průjezdu jsem koupil u podsaditého chlapíka, kterému na prstech zářily dva briliantové prsteny, dvacet tvrdých límců a každý den jsem si oblékal do divadla čistý. Kromě toho jsem sehnal nikoliv v zastrčeném krámku, ale ve státním obchodním domě šest košil: čtyři bílé, jednu s lila proužkem a jednu bledě modře kostičkovanou. K tomu osm různobarevných kravat. U neznámého muže, který seděl za každého počasí bez čepice na rohu ve středu města a vedle na stojanu visely všelijaké tkaničky, jsem získal dvě krabičky krému na boty. Každé ráno jsem natíral žluté polobotky kartáčem vypůjčeným od Dusji a pak jsem je leštil cípem županu.

Tyhle obrovské, nepředvídané výdaje způsobily, že jsem za dvě noci napsal malou povídku nazvanou Blecha, a když se v divadle nezkoušelo, chodil jsem s povídkou v kapse po redakcích novin i týdeníků a snažil se ji prodat. Začal jsem ve Věstníku paroplavby, kde se líbila, ale nechtěli ji otisknout s oprávněnou námitkou, že se nikterak nevztahuje k říční paroplavbě. Musel bych dlouze a nudně vyprávět, jak jsem navštívil různé redakce a všude mě odmítli. Vzpomínám jenom, že mě bůhvíproč vítali s nevolí. Zejména jistý tlouštík se skřipcem, který nejenom že zamítl moje dílo, ale neodpustil si přitom kázání.

„Z vaší povídky čiší poťouchlost,“ prohlásil a poznal jsem, že si mě prohlíží s odporem.

Musím se ospravedlnit. Tlouštík byl na omylu. V povídce nebylo vůbec nic poťouchlého, ale (teď už to můžu přiznat) byla nudná, bez vtipu a plně prozrazovala, že autor nemůže psát povídky, protože pro to nemá nadání.

Přesto se stal zázrak. Chodil jsem takhle tři neděle, byl jsem na Var-varce, Vozdvižence, na Rybníkách, na Strastném bulváru, a dokonce jsem zašel na Pljuščichu, ale nečekaně jsem prodal svůj výtvor ve Zlatoustinské uličce u Mjasnické ulice, kde seděl ve čtvrtém poschodí, jestli se nepletu, chlapík s velkou pihou na tváři.

Shrábl jsem peníze a zacpal tak největší díry. Pak jsem se vrátil do divadla, bez kterého jsem nemohl žít stejně jako morfinista bez morfia.

Přiznávám s těžkým srdcem, že všecko moje úsilí bylo marné, a dokonce k mému zděšení mělo opačný výsledek. Doslova každý den jsem se líbil Ivanu Vasiljeviči míň a míň.

Bylo by naivní se domnívat, že jsem spoléhal jen na žluté polobotky, ve kterých se odráželo jarní (...)

(......)