Anthony Burgess
překlad: Ladislav Šenkyřík

MECHANICKÝ POMERANČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

BYL sem jako v mdlobách, ach, bratři moji, a nelukoval sem moc jasně, ale byl sem si jistej, že sem tyhle milicjanty už někdy na nějakým placu potkal. Ten, kterej mě držel, pořád dokola říkal: „Tak tak tak," až před dveře Veřejný knihovny, a toho sem vůbec neznal, ale zdálo se mně, že je na roža strašně mladej. Ale záda těch druhejch dvou sem už určitě lukoval někdy dřív. Švihali do těch ouldanů s velkou neskrývanou radostí, sekali kolem sebe bit­kovejma bičíkama a skrímovali: „Tu máte, vy nehodní kluci. To vás naučí nechat rvaček a ničení Státního míru, vy ohyzdní násilníci." Tak zahnali postupně ty ječící, pískající a skoro umírající ouldaný mstitele zpátky do čítárny, a potom se obrátili a láfali se nad tou legrací, když mě zlukovali. Ten starší z těch dvou pravil:

„Ale ale ale ale ale ale ale. Snad to není malej Alex. Dlouho sme se už neviděli, frendíku. Jak se vede?" Byl sem jako v mdlobách, uniforma a šlema čili helma ztěžovala možnost zlukovat, o koho se jedná, i když fejs i vojs byly strašně povědomý. Pak sem se podíval na toho druhýho, a s jeho šklebícím se lunatickým fejsem sem ztratil poslední pochybnosti. Pořád ještě otupěle] sem se pohledem vrátil k tomu, kterej tak ale ale aleoval. Byl to tlusťoch Billík, můj starej nepřítel. Ten druhej byl pochopitelně Tupoun, kterej kdysi býval mým frendíkem a rovněž nepřítelem smradlavýho kozla, tlusťocha Bilhlca, jenže ted' z něho byl milicjant v uniformě a šlemě a s bičem na udržení pořádku. Řekl sem:

„Ach ne."

„Překvapeníčko, he?" A starej dobrej Tupoun přišel se svým sta­rým dobrým chechtákem, kterej sem si tak chorošně pamatoval: „Hu hu hu."

„To není možný," řekl sem. „Tak to přece nemůže bejt. Nevěřím tomu."

„Důkaz starejch dobrejch ajek," šklebil se Billík. „Žádný převleky. Žádný kouzla, frendíku. Zaměstnání pro dva, který už maj na práci svůj věk. Policie."

„Ste ještě moc mladý," řekl sem. „Příliš moc mladý. Z tak mladejch bajatů přece nedělají rože."

„Kdysi mladejch," opravil mě starej dobrej milicjant Tupoun. Ne­mohl sem se s tím, bratři, vyrovnat, fakt ne. „Kdysi sme bejvali mladý, náš mladej frendíku. A tys byl vždycky z nás ten nejmladší. A ted sme teda tady."

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit," řekl sem. Potom Billík, rož Billík, kterýho sem nemohl vystát, řekl tomu mladýmu milicjantovi, kterej mě pevně držel a kterýho sem neznal:

„Myslím, že nejlíp uděláme, Rexi, když se protentokrát uchýlíme ke starýmu dobrýmu úhrnnýmu trestu. Kluci jsou kluci, tak jako vždycky. Nemusíme procházet celou tou rutinou na stanici. Tenhle tady zase zkoušel svý starý hnusný triky tak, jak si je všichni pama­tujeme, i když ty pochopitelně, ne. Útočil na přestárlý a bezbranný a oni poprávu sáhli k odvetě. Ve jménu zákona a Státu se však k tomu nějak postavit musíme."

„Co to má všechno znamenat?" řekl sem, protože se mi nechtělo věřit svejm írům. „To oni šli po mně, bratři. Nemůžete bejt přece na jejich straně. To přece nemůžeš, Tupoune. Byl to ten hjumaník, se kterým sme si jednou za starejch časů blbali a kterej se ted po tý dlouhý době snažil trošku bitkově dosáhnout jakýsi pomsty."

„Dlouhý době, to je správně řečený," řekl Tupoun. „Nepamatuju se na tu dobu moc chorošně. A taky mi neříkej Tupoune. Musíš mě oslovovat 'příslušníku'."

„Nicméně si toho pamatujeme dost," kýval Billík pořád hlavou. Nebyl už tak tlustej, jak bejval. „Třeba na ošklivý malý bajaty ši­kovný v zacházení s gorlovejma rejzrama - a na takový je třeba dohlížet." A vzal mě do fakt pevnýho sevření a vyvedl mě z knihov­ny. Před ní čekalo milicjantský auto a ten hjumaník jménem Rex byl řidič. Vtolčokovali mě jakoby dozadu do auťáku a já se nemohl zba­vit dojmu, že je to celý jenom jako takovej žert a že si Tupoun nakonec sundá šlemu z gulliveru a začne ha ha ha. Jenže ne. Pokusil sem se potlačit fír, kterej ve mně narůstal, a řekl sem:

„A co starej dobrej Pítrs, co se stalo s ním? S Jiříkem to bylo smutný," pokračoval sem, „všechno sem o tom híroval."

„Pítrs, ach jo, Pítrs," řekl Tupoun. „Myslím, že si na nějaký takový jméno vzpomínám." Lukoval sem, že míříme ven z města. Zeptal sem se:

„Kam to vlastně jedeme?"

Billík se zepředu otočil a pravil: „Ještě je světlo. Malá projíždka na venkov, zimně vylidněnej, osaměle] a nádhernej. Není dobrý, aspoň ne vždycky, aby píply ve městě lukovali příliš často naše úhrnný tresty. Ulice se musejí udržovat čistý na mnoho způsobů." A otočil se zase zpátky.

„Hele," řekl sem, „já to všechno vůbec nechápu. Starý dobrý časy sou mrtvý a navždycky pryč. Za to, co sem v minulosti udělal, sem byl potrestanej. Vyléčili mě."

„To nám četli," řekl Tupoun. „Říďa nám to všechno četl. Říkal, že je to moc dobrej způsob."

„Četli ti to," řekl sem bitkově jízlivě. „Ty seš pořád ještě tak tupej, že neumíš číst sám, bratře?"

„Ale ne," řekl Tupoun jakoby velice slušně a lítostivě. „Takhle nemůžeš mluvit. Už ne, frendíku." A ubalil mi bolšáckej tolčok přímo na bejka, takže mi okamžitě z nosu začala kap kap kapat rudě rudá blažka.

„Nikdy se nedalo nikomu věřit," řekl sem hořce a otíral si hendkou blažku. „Vždycky sem byl odinočky."

„To stačí," řekl Billík. Byli sme ted venku z města a kolem dokola byly jen holý stromy a pár vzdálenejch jakoby cvrlikavejch ptáků, a na obzoru se plahočila jakási zemědělská mašina, která vyluzovala bzučivej nojz. Už se úplně smrákalo, protože zima byla na svým vrcholu. Kolem nebyli žádný píply ani zvířata. Byli sme tam jenom my čtyři. „Vystup si, Alexku, chlapče," řekl Tupoun. „Jenom takovej bitkovej úhrn."

Během celý tý doby tam ten šoférskej hjumaník jen tak seděl za volantem auťáku, kouřil rakovku a četl si bitkově v knížce. Měl v auťáku světlo, ve kterým mohl lukovat písmenka. Vůbec si to­ho, co Billík s Tupounem prováděli Vašemu Pokornýmu Vypravěči, nevšímal. Nebudu se moc rozepisovat o tom, co dělali, ale celý to vypadalo jako funění a žuchání jakoby na pozadí určících zeměděl­skejch strojů a cvrk cvrk cvrlikání v holejch neboli bérovejch větvích stromů. Kousky kouřovýho dechu ste mohli lukovat ve světle au­ťáku, a ten šofér otáčel velice klidně stránky. A po mně celou tu dobu, ach, bratři moji, nemilosrdně jeli. Potom Billík nebo Tupoun, nemůžu říct, kterej z nich to byl, řekl: „To asi stačí, frendíku, myslel bych, že jo?" Pak mi dali jeden závěrečnej tolčok na každou stranu fejsu a já se složil a zůstal ležet v trávě. Byla zima, ale já zimu ne­cítil. Pak si zamnuli hendkama, nasadili zase šlemy a tuniky, který si předtím sundali, a potom se vrátili do auťáku. „Zlukujem se ještě někdy příště, Alexku," řekl Billík a Tupoun předvedl jenom jeden ze svejch starejch dobrejch klaunskejch chechtáků. Řidič dočetl strán­ku, na který byl, odložil knížku stranou, nastartoval auťák a zamířili zpátky k městu, přičemž můj ex-frendík a ex-nepřítel mi oba dva mávali. Jenže já tam ležel, zmlácenej a oddělanej.

Byl sem ošklivě poraněnej a pak začalo pršet, úplně ledovej déšť. Nikde v dohledu sem nelukoval žádný píply ani světla domů. Kam sem měl jít, já, kterej sem neměl ani domov, ani moc katru v karma­nech? Plakal sem nad sebou bůůůúú úúú úúú. Pak sem vstal a pomalu se rozešel.