Karel Čapek

POVÍDKY Z JEDNÉ KAPSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PÁD RODU VOTICKÝCH

Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brejlemi a ustaranou tváří. „Archivář Divíšek,“ zamumlal. „Pane doktore, já k vám jdu na poradu... jako k vynikajícímu kriminalistovi; mně totiž řekli, že vy račte být... jaksi... zvláště pokud jde o složitější případy - Totiž to je neobyčejně záhadný případ,“ prohlásil důtklivě.

„Jenom řekněte, oč jde,“ pravil dr. Mejzlík bera do ruky tužku a poznámkový blok.

„Mělo by se vyšetřit,“ vyhrkl archivář Divíšek, „kdo zavraždil toho pana Petra Berkovce, jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho chotí Kateřinou.“

„Berkovec Petr,“ vzpomínal dr. Mejzlík, „pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení. Vy chcete podat udání, že?“

„Ale ne,“ řekl pan archivář. „Totiž já se k vám obracím jenom o radu, víte? Muselo se stát něco strašného.“

„Kdy to bylo?“ pomáhal mu dr. Mejzlík. „Prosím, nejdřív datum.“

„Nu přece roku čtrnáct set šedesát pět,“ pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka. „To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jíříka z Poděbrad.“

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku. „Tak, milý pane,“ mluvil s nápadnou přívětivostí, „na tenhle případ je spíš doktor Knobloch.“ Abyste věděli, to je policejní lékař. „Já vám ho zavolám, ano?“

Pan archivář se zasmušil. „To je škoda,“ řekl, „mně tak doporučovali vás. Víte, já právě chystám historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad, a přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady.“

Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík; „Milý pane,“ řekl honem, „já se obávám, že vám nebudu mnoho platen. Abych se vám přiznal, v dějinách jsem příliš slabý.“

„To je chyba,“ mínil přísně pan Divíšek. „Dějiny byste měl znát. Ale i když, pane, vám příslušný historický materiál není znám z první ruky, já vám uvedu všechny zjištěné okolnosti; bohužel je jich málo. V první řadě je tu ten dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan. Ten dopis je vám ovšem znám.“

„Prosím není,“ přiznával se dr. Mejzlík se zkroušeností špatného žáka.

„Ale člověče,“ vybuchl pan Divíšek pohoršen, „ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regentech, aspoň to byste mohl vědět! Jenže,“ dodával narovnávaje si brýle, „ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu patřičné pozornosti. A právě ten dopis, který byste ovšem měl znát, mne uvedl na stopu toho případu.“

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík. „Tak dál.“

„Nejdřív ten dopis,“ pravil pan archivář. „Já tu jeho text bohužel nemám, ale jenom jedna jeho zmínka se týká našeho případu; on tam totiž pan Ladislav Pcháč píše panu Boršovskému, že jeho, totiž pana Jana strýc, pan Ješek Skalický ze Skalice, toho léta Páně 1465 není čekán na dvoře v Praze, jelikož Jeho Milost královská vlastní rukou panu Ješkovi, po těch neblahých skutcích na Votici Velenově, jak praví korespondent, uložila na dvůr královský nadále nechoditi a (...)

(......)