Karel Čapek

DEVATERO POHÁDEK A JEŠTĚ JEDNA OD JOSEFA ČAPKA JAKO PŘÍVAŽEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Případ s rusalkami

„To já měl taky jeden zvláštní případ,“ promluvil doktor z Hořiček. „Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá: ‚Doktore! Doktore!‘

Otevřel jsem okno a řekl jsem: ‚No, copak je? Potřebuje mne někdo?‘

‚Ano,‘ mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. ‚Pojď! Pojď a pomoz!‘

‚Kdo je tam?‘ ptám se. ‚Kdo mne volá?‘

‚Já, hlas noci,‘ mluvilo to ze stínu. ‚Hlas noci měsíční. Pojď!‘

‚Už jdu,‘ řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo.

Mně bylo, páni, skoro úzko. ‚Haló,‘ zavolal jsem polohlasem, ‚je tu někdo? Kam mám jít?‘

‚Za mnou, za mnou,‘ vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosena luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni já znám ten náš kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál být tak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším.

Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. ‚Sem, doktore, sem,‘ volal mne hlas — znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mlha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody.

‚Nono,’ povídám chlácholivě, ‚kdopak jsme a copak nás bolí?‘

‚Ach doktore,‘ ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, ‚já jsem jen víla, jen rusalka divoženka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí —‘

‚Inu, slečno,‘ řekl jsem, ‚to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že? Hm, hm. Víte, holčičko, že je to neplecha? Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co? To máte z těch vašich tancovaček!‘

‚Ach doktore,‘ zaúpělo to světloučké na palouku, ‚kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí!‘

‚To se ví, že bolí,‘ povídám, ‚fraktura musí bolet.‘ A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu.

Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce. Ono to má tělo jen z paprsků a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků — do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mlha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: ‚Au! to řeže jako provazy!‘ Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen!

Já, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech (...)

(......)