ZKLAMAL NÁS ROZUM?
Tohle je také jedno moto přítomné kulturní krize: že prý nás zklamal rozum. Neposkytl nám odpovědi na všechny naše mučivé otázky; nedal nám spočinout v jistotě víry a nespasil naši duši; nevede nás k jasnému a konečnému cíli, neokřídlí nás slepou a vášnivou odvahou, i budiž zavržen a nahrazen něčím jiným. Veď nás instinkt, vůle nebo víra: jen když budeme vedeni, jen když nebudeme váhat v nejistotách, jen když tady bude nějaká imperativní síla, která nám vykáže cestu.
Už bylo řečeno, že dnešní stav světa můžeme definovat jako krizi noetickou. Přeložte si to zklamání i tu potřebu něčeho imperativního do řeči politické, a bude to znít asi takto: Jsme zklamáni stavem, ve kterém se na nás žádalo, abychom podle své rozumové vyspělosti spolurozhodovali o věcech a zákonech a nesli za ně svůj díl odpovědnosti; nechať nás vede něco nebo někdo, kdo nám bude prostě přikazovat, co činit a za čím jít; my už nechceme myslet, nýbrž být vedeni. Jak vidíte, tato formulace je po čertech aktuální a není položena jenom na papíře.
*
Zklamal nás rozum opravdu? Kdyby nám někdo řekl, že ho zklamalo kladivo, jelikož jím nemohl požnout obilí nebo spravit díru v kalhotech, soudili bychom, že to zklamání je zbytečné a že kladivo není na to, aby se jím spravovaly kalhoty. Stěžujeme-li si, že nám dejme tomu přírodovědné poznání nedalo odpovědi na všechny naše mučivé otázky, měli bychom se dříve zeptat, je-li opravdu na to, aby to činilo. Ale držme se ještě toho kladiva. Kladivo zklamalo, ale nezklamal technický a vynalézavý duch, který je stvořil; neboť udělal také jehlu a srp a hojnost jiných nástrojů a stvoří ještě jiné, bude-li jich třeba k zvláštním a nebývalým úkolům a dá-li si s tím náležitou práci. Sebevětší pokrok ve fyzikální chemii nám nepomůže rozřešit dejme tomu naše sociální otázky; ale není hloupě malomyslné se nad tím zachmuřit a prohlásit, že zklamala věda a selhal rozum?
Řekněme to tak: celý vtip rozumu je právě v tom, že ustavičně zklamává, že pořád naráží na své hranice, na nové otázky a nejistoty, na věci neobsažené v dosavadním poznání; čili že pořád musí hloubat a vynalézat a hledat nová a další řešení. Kdyby přestal zklamávat, byl by v koncích; kdyby nás obšťastnil dostatečnými jistotami a všemi žádoucími odpověďmi, mohl by jít na zasloužený odpočinek nemaje dál, co by dělal. Rozum je, abych tak řekl, od přírody vrták; musí vzít kus papíru a počítat, aby mohl postavit železnou konstrukci, kdežto pavouk konstruuje svou síť s pudovou jistotou. Jenže pavouk konstruuje po milióny let pořád tutéž síť, zatímco lidský rozum staví pořád jiné sítě podle úkolů ustavičně nových. Rozum musí rozkrájet housenku na kousky, aby našel její nervová ganglia; taková kutilka na ně trefí s geniální přesností pudu, ochromí housenku a uloží do ní své potomstvo. Ovšem není-li housenek, je kutilka se svým celým pudem i se svým potomstvem v koncích, neboť zná jenom jednu cestu; kdežto rozum, věčný hudlař, by začal namáhavě a trpělivě hledat nějakou jinou možnost, a jak jej známe, také by ji po sterých marných pokusech našel – pro sebe i své potomstvo. Instinkt je jistota v jednostrannosti; rozum je váhání mezi alternativami a zkoušení nových možností. Nebudeme na něm žádat slepou jistotu, ale také mu můžeme důvěřovat, že nás nezavede do slepých uliček.
*
Zklamání z rozumu může tedy znamenat dvoje: buď nás zklamává tím, že si ještě neví s něčím rady a nedává nám nástroje, kterými bychom ovládli danou situaci. Zklame nás lékařství, nemůže-li pomoci našemu dítěti; ale přesto obyčejně neprohlásíme: Tak dost, věda lékařská tímto dohrála a budiž nahrazena čáry a zaříkáváním; od nynějška chceme býti léčeni jenom zázraky. Nejsme tak ukvapeni, jde-li o naše zdraví; ale beze všech okolků takto reagujeme, jde-li o naši filozofii a o naše světové nebo politické názory. Rozum nám neaportoval hotové a dostatečné řešení, tož sem s nějakou vírou, sem s čarovným proutkem, sem s jakoukoliv absolutní jistotou! Kdybychom však chvilinku počkali, slyšeli bychom bručet rozum před nerozřešeným úkolem: Musím to zkusit znovu a dá to ještě zatrápenou práci; tak co, člověče, dáme se do toho?
Nebo nás rozum zklamává, abych tak řekl, svou vlastní podstatou: ne tím, co neví a neovládl, ale tím, jaký je; chtěli bychom něco radikálnějšího a nepochybnějšího, co by nám vykázalo jen tuto, a žádnou jinou cestu, jen tuto definitivní pravdu; něco, co by nás přesvědčilo, že teď víme vše potřebné a nemusíme myslet dál. Pochybuju, že tohle je to pravé a plodné zklamání. Vytýkat rozumu, že se nerovná víře, je jako vytýkat stolu, že nenahradí postel, a z toho důvodu jej vystěhovat z kvartýru. Být zklamán rozumem proto, že se zdráhá být něčím jiným než rozumem, je počínání poněkud výstřední. Pokud přijímáme rozum, přijímáme i jeho meze a nejistoty, i jeho věčnou nedokončenost, neboť to právě jsou podněty jeho života a důvody jeho bytí. Nebylo by nám třeba rozumu, kdybychom nenaráželi na překážky a nenacházeli otázek, na které není dosud odpovědi. Rozum, tvořivý rozum přece není v tom, co už je poznáno, nýbrž v tom ustavičném hledání a zkoušení. “Být zklamán rozumem”, to vlastně znamená jakousi únavu: už se dál nepokoušet; nebude překážek a hranic, když na ně nebudeme narážet. A tu přistupuje duch pokušitel a šeptá: Není jich, neboť jsi je popřel; je jen to, co si přeješ, a to druhé je neplatné; nejsi už omezen ničím, ani skutečností.
*
Domnívám se, že jedna z příčin, proč nás omrzel rozum, je ještě jiné zklamání: že už nemůžeme obsáhnout celé pole a ovládnout všechny prostředky jeho činnosti. V osmnáctém, v devatenáctém století bylo snazší věřit v lidský rozum, protože vzdělaný člověk mohl ještě obhlédnout jeho celé pracoviště. Dnes i ten nejučenější ovládá leda víceméně úzký a specializovaný úsek intelektuální práce. Přes všechny své meze nám poznání skutečnosti přerostlo přes hlavu téměř donekonečna; jelikož nemůžeme znát než drobty nebo úseky, počínáme si říkat, že se bez toho vědění obejdeme. Do jisté míry lze říci, že důvěra v rozum byla otřesena jeho strašlivě výkonnou specializací. Žijeme v nadprodukci poznatků, kterou už nemůžeme zkonzumovat. Je dost charakteristické, že se “zklamání z rozumu” dostavilo v době, kdy se vědecká práce rozrostla do nebývalé mnohostrannosti a přesnosti. Nechme stranou otázku, jak dalece je tím zklamáním vinna škola, čím vyšší, tím hůř, čím specializovanější, tím méně schopná být oficínou vzdělanosti. Mohli bychom se ptát, není-li tu spoluvinna i sama věda, která už téměř ztrácí odvahu shrnout své poznatky v jakýs takýs ovládnutelný celek. Jako se ukázalo, že lidé trpí nouzí při nadprodukci zboží, trpíme intelektuální prázdnotou při nejvydatnější výrobě poznatků. Pociťuje-li někdo, že je “zklamán rozumem”, mohli bychom se ho skepticky zeptat, zná-li jej dost důkladně, aby jím mohl být zklamán.
*
Jenže rozum, to není ta nesmírná hromada poznatků a vědění; dokonce není ani nástrojem nebo orgánem na dělání poznatků. Tož pravda, říkáme, že “poznáváme rozumem”, tak jako krájíme nožem nebo putujeme nohama; to v nás vyvolává představu, že případně můžeme poznávat něčím jiným, řekněme citem, instinktem, vnuknutím nebo nevímčím ještě. Navrhuju, abychom se svými pojmy a názvy zacházeli pokud možno slušně; pokud nám to dovolí naše bujnost, neříkejme cihle peřina a peřině ostří nože; pročež říkejme citovému poznání raději citový prožitek a instinktivnímu poznání pudová reakce nebo tak nějak a název “poznání” vyhraďme počestně tomu, co jsme s větším nebo menším úsilím učinili čímsi ověřitelným, srozumitelným a vyjádřitelným. To úsilí, které z daných zkušeností a faktů dělá poznatky, se od pradávna jmenuje rozum; “máme rozum”, dokud poznáváme; rozum není nic jiného než ta poznávací činnost, to vědomé a metodické zaměření na poznatky. Zkušenost i čirá logika, invence i kontrola, tvořivá fantazie i kritičnost, to všecko “jest rozum”, pokud je to zamířeno na poznání; a kdybychom něco poznali, pro mne a za mne, čichem, citem nebo zjevením ve snách, bylo by to buď skutečné, to jest rozumné a dokázatelné poznání – nebo žádné. “Být zklamán rozumem”, to znamená být zklamán poznáním, být zklamán tím, co vím o skutečnosti; to tedy je útěk od reality, jak stojí v knize psáno.
*
A to prý ne. Nechceme-li rozum, je to prý proto, že chceme vůli a čin. Nejsme tu proto, abychom o věcech hloubali, ale abychom chtěli něco velikého a bojovali za to.
Tož dobrá, shodněme se na tom. Tím jsme ovšem zase tam, kde jsme byli s hodnocením. Chceme něco, děláme něco, bojujeme za něco nebo proti něčemu; nic platno, to “něco” nám je a vždycky bude prezentováno nějakým naším poznáním. Z hlediska osobního hrdinství byl Don Quijotův zápas s obry prvotřídním heroickým výkonem; ale pokud nám poněkud záleží na skutečnosti, musíme uznat, že to byl jenom zápas s větrnými mlýny. Přemáhat fakta špatně pochopená, to ve většině případů znamená přemáhat je špatně. Chceme-li opravdu jednat, máme co dělat se skutečností, od čehož nám nepomůže žádný voluntaristický bůh. Není žádný protiklad mezi jednáním a poznáním, nýbrž mezi jednáním slepým a jednáním vědomým, mezi slepou odvahou a odvahou, která ví, do čeho jde. A tak dále; mohl bych dlouho kázat o této vděčné látce, ale napadá mne otázka: kde se vlastně vzala a z jakých zkušeností vznikla ta oblíbená antiteze skeptického Rozumu a činorodé Vůle? Proč se nám zdá, že rozum jaksi ochromuje naši vůli a tlumí naše nadšení? Není pochyby, ve svém náruživém chtění, ve svých zápasech a činech shledáme příliš často: ono to vlastně nestálo za to; nebo ono se nám to nepovedlo, zmýlili jsme se, nepočítali jsme s následky a souvislostmi a tak dále. Toto zklamání se jmenuje zkušenost neboli rozum. A proto nedůvěřujeme rozumu, neboť má tu nevítanou vlastnost, že nás přistihuje při našich nezdarech nebo kompromituje naše cíle. Proto se ho bojíme. Zklamání z rozumu je vlastně strach z rozumu, který by nás dříve nebo později konfrontoval se skutečností. Rozum nás zklamává, to jest dává nám okoušet bolest zklamání, ať už tím, že anticipuje naše prohry, nebo tím, že je nakonec poctivě a neúprosně konstatuje. Proto se mu vyhýbáme jako životní nepříjemnosti a pokoušíme se jednat takříkajíc za jeho zády. Chováme se jako dlužník, který má pocit, že unikne svým závazkům, když neotevře účty. Odvrat od rozumu není nic jiného než útěk a únik. Je povahovým rysem dob dekadentních, jejichž odvaha žít je podlomena.
Přítomnost 11. 7.
i PDF 
.