Orson S. Card
překlad: František Nešpor

ENDEROVA HRA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 3
Graff

„Sestra je naším slabým místem. Opravdu ji miluje.“

„Vím. Může zkazit všechno od začátku. Nebude ji chtít opustit.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Přesvědčíme ho, že touží víc po odchodu s námi než zůstat s ní.“

„Jak to uděláte?“

„Zalžu mu.“

„A pokud to nevyjde?“

„Pak mu řeknu pravdu. V krajním případě to smíme udělat. Všechno se nedá naplánovat předem.“

 

Ender neměl při snídani velký hlad. Neustále přemýšlel, co bude ve škole, až se setká tváří v tvář se Stilsonem po včerejší rvačce. Jak zareagují Stilsonovi kamarádi. Možná nijak, ale nebyl si jistý. Nechtělo se mu tam.

„Andrewe, vždyť nic nejíš,“ napomenula ho matka.

Do pokoje vešel Petr. „Ahoj, Endere. Dík za tu hnusnou žínku ve sprše.“

„To jenom pro tebe,“ zamumlal Ender.

„Andrewe, musíš se najíst.“

Ender vystrčil zápěstí v gestu, které oznamovalo Tak si mě nakrmte třeba kapačkou.

„Je to velice zvláštní,“ řekla matka. „Snažím se projevit zájem, ale mým geniálním dětem na tom nezáleží.“

„Všechny geny, které z nás udělaly génie, máme od tebe, mami,“ ozval se Petr. „Od táty jsme určitě nedostali žádné.“

„Já tě slyším,“ řekl otec, aniž zvedl oči od zpráv zobrazených při jídle před ním na stole.

„Mrhal bys časem, kdybys mě neslyšel.“

Panel zapípal. Někdo stál přede dveřmi.

„Kdo je to?“ zeptala se matka.

Otec stiskl palcem klávesu a na obrazovce videa se objevil nějaký muž. Byl oblečený do jediné vojenské uniformy, která už nic neznamenala. MF, Mezinárodní flotila.

„Myslel jsem, že to skončilo,“ řekl otec.

Petr neříkal nic, jenom si zaléval ovesné vločky mlékem.

Možná, že přece jen nebudu dnes muset do školy, pomyslel si Ender.  

Otec vyťukal otevírací kód dveří a vstal od stolu. „Postarám se o něho. Zůstaňte tady a jezte.“

Zůstali, ale nejedli. Za malou chvíli se otec vrátil a kývnutím přivolal matku.

„Dostal ses do pěkného průšvihu,“ prohlásil Petr. „Zjistili, cos udělal Stilsonovi, a teď chtějí, aby sis odpočinul na Pásu.“

„Pitomče, je mi teprve šest. Jsem ještě malý.“

„Ale jsi Třetí, hlupáku. Nemáš žádná práva.“

Do místnosti vešla Valentine s rozcuchanými vlasy, které jí ve spánku kolem hlavy vytvořily jakousi svatozář. „Kde je máma s tátou? Strašně bych už chtěla jít do školy.“

„A nechat se zase ústně vyzkoušet, co?“ ironicky poznamenal Petr.

„Zavři zobák,“ odpověděla Valentine.

„Měla by sis odpočinout a radovat se z toho,“ řekl Petr. „Zkouška by mohla být horší.“

„Nevím jaká.“

„Třeba bys dostala na zadek.“

„Pindy dyndy. Kde jsou naši?“

„Mluví s nějakým chlápkem z MF.“

Intuitivně pohlédla na Endera. Konec konců už léta čekali, že někdo přijde a poví jim, že Ender uspěl, že ho potřebují.

„Tak je to správné, dívej se na něho,“ řekl kousavě Petr. „Ale možná, že přišel pro mě. Třeba si uvědomili, že jsem přece jen ze všech nejlepší.“ Zranila Petrovy city a jako obyčejně z něho promlouval pokřivený charakter.

Dveře se otevřely. „Endere, měl bys jít za námi,“ vyzval ho otec.

„Promiň, Petře,“ špičkovala Valentine.

Otec se zamračil. „Děti, tady není nic k smíchu.“

Ender následoval otce do přijímacího pokoje. Když vstoupili, důstojník Mezinárodní flotily vstal, ale nepodal Enderovi ruku.

Matka kroutila snubním prstenem na prstě. „Andrewe, nikdy jsem si nemyslela, že by ses mohl zaplést do rvačky.“

„Malý Stilson leží v nemocnici,“ pronesl otec. „Opravdu jsi ho pořádně ztloukl. Endere, s tou nohou to nebylo právě sportovní.“

Ender potřásl hlavou, čekal, že kvůli Stilsonovi přijde někdo ze školy a ne důstojník z flotily. Toto bylo daleko vážnější, než si myslel. Přesto si však nedokázal vymyslet, co jiného mohl udělat.

„Můžete mi, mladíku, nějak vysvětlit své chování?“ zeptal se důstojník.

Ender znovu zakroutil hlavou. Nevěděl, co má říct a bál se, že se ukáže ještě ve strašnějším světle, než do jakého jej jeho skutek postavil. Přijmu každý trest, pomyslel si. Jen ať mám výslech za sebou.

„Jsme ochotni zvážit polehčující okolnosti,“ pokračoval důstojník, „ale musím ti říct, že věc nevypadá dobře. Kopat ho do rozkroku, opakovaně ho kopnout do obličeje a do těla, když ležel na zemi – zní to, jako kdybys z toho měl opravdové potěšení.“

„Neměl,“ zašeptal Ender.

„Tak proč jsi to udělal?“

„Měl tam svoji partu.“

„No a co? Tohle vysvětluje všechno?“

„Ne.“

„Řekni mi, proč jsi ho pořád kopal. Vždyť jsi už vyhrál.“

„Když jsem ho srazil k zemi, vyhrál jsem první rvačku. Chtěl jsem vyhrát všechny ostatní hned na místě, aby mě už nechali na pokoji.“ Ender si nemohl pomoci, příliš se bál a styděl za své chování; třebaže ani nechtěl, začal znovu plakat. Ender jen nerad a zřídkakdy plakal. Za necelý den teď už potřetí. A pokaždé byl pláč horší. Styděl se za vzlykání před matkou, otcem a tím vojákem. „Vzali jste mi monitor, musel jsem se o sebe postarat sám.“

„Endere,“ začal otec, „měl jsi požádat dospělé o pomoc.“

Ale důstojník vstal a přešel přes celou místnost k Enderovi. Napřáhl k němu ruku. „Jmenuji se Graff. Plukovník Hyrum Graff. Jsem ředitelem úvodního kursu na Bitevní škole v Pásu. Přišel jsem tě pozvat do naší školy.“

Tak přece. „Ale monitor –“

„Závěrečná fáze tvého testu měla ukázat, co se stane, když se monitor odstraní. Vždycky to neděláme, ale v tvém případě –“

„A já jsem uspěl?“

Matka nevěřila svým očím. „Za to, že dostal malého Stilsona do nemocnice? Co byste proboha udělali, kdyby ho Andrew zabil? Dali byste mu vyznamenání?“

„Paní Wigginová, on ho nezabil. Právě proto.“ Plukovník Graff jí podal šanon plný nějakých dokumentů. „Tady jsou žádosti. Váš syn byl vybrán Výběrovou službou Mezinárodní flotily. Máme už samozřejmě váš písemný souhlas z doby, kdy vám bylo schváleno početí. Jinak by se nemohl narodit. Od té doby patřil nám, pokud splňoval požadavky.“

Otci se třásl hlas. „To není od vás hezké, nechat nás žít s nadějí, že ho nechcete, a nakonec si ho vzít.“

„A k tomu celá ta záhada s malým Stilsonem,“ přidala se matka.

„Nešlo o žádnou záhadu, paní Wigginová. Dokud jsme neznali Enderovu motivaci, nemohli jsme s jistotou vědět, že není jiný – museli jsme zjistit, co jeho chování znamenalo. Nebo alespoň co si o tom myslel Ender.“

„Musíte mu pořád říkat tou pitomou přezdívkou?“ Matka začala plakat.

„Omlouvám se, paní Wigginová. Ale toto jméno si dal sám.“

„Pane plukovníku, co teď s ním uděláte?“ zeptal se otec. „Odvedete ho hned?“

„To záleží –“

„Na čem?“

„Na tom, jestli Ender chce jít.“

Matčin pláč se změnil v hořký smích. „Jak jste hodný, tak ono je to nakonec dobrovolné!“

„Co se týká vás dvou, vybrali jste si už při Enderově početí. Ale Ender si dosud nevybral. Branci jsou dobrou potravou pro děla, ale důstojníci k nám musí vstoupit dobrovolně.“

„Důstojníci?“ zeptal se Ender. Když promluvil, ostatní ztichli.

„Ano,“ potvrdil Graff. „Bitevní škola je určena pro výcvik budoucích kapitánů kosmoletů, komodorů a admirálů flotily.“

„Nesnažte se nás oklamat!“ vykřikl hněvivě otec. „Kolik chlapců z Bitevní školy opravdu skončí jako velitel lodi?“

„Pane Wiggine, bohužel jde o přísně utajovanou informaci. Ale mohu vám potvrdit, že žádný z našich hochů, kteří se prokousali prvním ročníkem, ještě nikdy nepropadl u důstojnických zkoušek. A nikdo neslouží na meziplanetárních lodích v nižší hodnosti než první důstojník. Dokonce i v obranných silách naší vlastní sluneční soustavy si jich považují.“

„Kolik jich dokončí první ročník?“ zeptal se Ender.

„Všichni, kteří chtějí,“ odpověděl Graff.

Ender už málem řekl Chci. Skousl si však jazyk. Zbavil by se tím sice školy, ale to byla hloupost, problém na pár dní. Zbavil by se také Petra – což byla důležitější věc, která se mohla stát otázkou samotného života. Ale znamenalo to odejít od matky a otce a – kromě toho všeho – opustit Valentine. A stát se vojákem. Ender nerad bojoval. Neměl rád lidi jako Petr, silné mezi slabými, ale ani sobě podobné, tedy chytré mezi hloupými.

„Myslím,“ pronesl Graff, „že bych si měl s Enderem promluvit mezi čtyřma očima.“

„Ne,“ odmítl otec.

„Nevezmu vám ho bez toho, že byste si s ním ještě jednou promluvili. Vlastně mi nemůžete odporovat.“

Otec na něho okamžik zachmuřeně hleděl, pak vstal a vyšel z místnosti. Matka se zastavila a stiskla Enderovi ruku. Při odchodu za sebou zavřela dveře.

„Endere,“ začal Graff, „když půjdeš se mnou, hodně dlouho se sem nevrátíš. V Bitevní škole nejsou žádné prázdniny, ani se nepovolují návštěvy. Intenzívní výcvik potrvá až do tvých šestnácti let – první propustku dostaneš, za jistých okolností, až ti bude dvanáct. Endere, věř mi, lidé se mění v šesti letech, mění se i v deseti. Z tvé sestry Valentine bude žena, až ji zase uvidíš, jestli půjdeš se mnou. Budete si navzájem cizí. Pořád ji budeš milovat, ale ona tě nepozná. Jak vidíš, nijak nepředstírám, že je to snadné.“

„A co máma s tátou?“

„Znám tě dobře, Endere. Nějaký čas jsem tě sledoval v monitoru. Zanedlouho ti matka s otcem nebudou moc chybět. A ty jim také nebudeš dlouho scházet.“

Proti jeho vůli se Enderovi v očích objevily slzy. Odvrátil obličej, ale neutřel si je.

„Opravdu tě milují, Endere. Ale musíš pochopit, co je stál tvůj život. Víš, narodili se v nábožensky založených rodinách. Tvému otci dali při křtu jméno John Paul Wieczorek. Katolík. Sedmé z devíti dětí.“

Devět dětí. Bylo to nepředstavitelné. Zločinné.

„No ano, lidé dělají podivné věci z náboženských pohnutek. Víš přece, Endere, jaké jsou za to sankce – tenkrát nebyly tak tvrdé, ale neměli snadný život. Jenom první dvě děti dostaly bezplatné vzdělání. S každým dalším dítětem se školné zvyšovalo. Tvůj otec v šestnácti konvertoval a využil Zákona o nesouhlasících rodinách, aby mohl odejít od rodičů. Změnil si jméno, zřekl se náboženství a přísahal, že nebude mít více než povolené dvě děti. Myslel to vážně. Při pomyšlení na stud a ústrky, které zažil jako dítě – přísahal, že jeho děti nic takového nesmějí prožít. Rozumíš?“

„Nechtěl mě.“

„No, abych řekl pravdu, nikdo nechce Třetího. Nemůžeš očekávat, že by byli nadšení. Ale tvoji rodiče jsou zvláštní případ. Oba se vzdali svého náboženského přesvědčení – matka byla mormonka – ale jejich cítění je ve skutečnosti ambivalentní. Víš, co znamená ambivalentní?“

„Že cítí nábožensky a zároveň jako noví lidé.“

„Stydí se za svůj původ a zatajují, že pocházejí z nesouhlasících rodin. Dokonce jdou až tak daleko, že tvá matka ze strachu, aby ji nepodezírali, nechce nikomu přiznat, že se narodila v Utahu. Tvůj otec popírá své polské předky, protože Polsko je stále zemí, která s touto politikou nesouhlasí, i přes hrozbu mezinárodních sankcí. Jak vidíš, mít Třetí dítě i podle přímých instrukcí vlády kazí všechno jejich snažení.“

„Já vím.“

„Věc je ale komplikovanější. Otec tě stále nazývá tvým zákonitým jménem. Ve skutečnosti vás tři pokřtil, jen co vás po narození přivezl domů. Matka s tím nesouhlasila. Pokaždé se kvůli tomu pohádali, ale ne proto, že by nechtěla, aby vás pokřtil, ale protože byla proti katolickému křtu. Svého náboženství se nikdy nevzdali. Dívají se na tebe jako na symbol hrdosti, protože dokázali obejít zákon a mít Třetí dítě. Ale zároveň jsi symbolem ustrašeného postoje, protože si netroufají jít dál a uplatnit v praxi svůj nesouhlas, který pořád považují za oprávněný. A jsi také symbolem veřejné hanby, protože každý tvůj krok se prolíná s jejich snahou asimilovat se do normální, souhlasící společnosti.“

„Jak to všechno víte?“

„Sledovali jsme přes monitor tvoje sourozence, Endere. Užasl bys, jak jsou naše přístroje citlivé. Napojili jsme se přímo na tvůj mozek. Slyšeli jsme všechno, co jsi slyšel bez ohledu na to, jestli jsi dával pozor nebo ne. Nebo jestli jsi jim rozuměl. My jsme jim rozuměli.“

„Takže rodiče mě milují a zároveň nemilují?“

„Milují tě. Otázka zní jinak – zda tě tady chtějí. Tvoje přítomnost v tomto domě je zdrojem neustálých roztržek a napětí. Chápeš?“

„Napětí jsem nezavinil já.“

„Nic z toho, co děláš, Endere, ale samotná tvoje existence. Bratr tě nenávidí, protože jsi živým důkazem skutečnosti, že nebyl dost schopný. Rodiče ti zazlívají svoji minulost, které se pokoušejí uniknout.“

„Valentine mě má ráda.“

„Z celého srdce. Je ti naprosto oddaná a ty ji zbožňuješ. Řekl jsem ti, že to nebude snadné.“

„Jak to tam vypadá?“

„Tvrdá práce. Studium, stejně jako ve zdejší škole, až na to, že tě daleko intenzivněji zasvětíme do matematiky a počítačů. Dějiny válek. Strategie a taktika. A kromě toho všeho Bitevní místnost.“

„Co je to?“

„Hry na válku. Všichni chlapci se zařadí do několika armád a den za dnem, při nulové gravitaci, hrají válečné hry. Nikdo není zraněn, ale vítězství a prohry se počítají. Každý začíná jako obyčejný voják, přijímající rozkazy. Důstojníky jsou starší hoši, kteří jsou povinni cvičit tě a velet v bitvě. Víc ti teď nesmím říct. Připomíná to hru na astronauty a termiťany – až na to, že dostaneš funkční zbraně a vedle tebe bojují kamarádi. Tvoje budoucnost a budoucnost celé lidské rasy závisí na tom, jak se budeš učit, jak dobře budeš bojovat. Je to těžký život, nebudeš mít normální dětství. Samozřejmě, se svou inteligencí a nadto jako Třetí bys stejně neměl nijak zvlášť normální dětství.“

„Jsou tam samí chlapci?“

„Děvčat je málo, často neuspějí u vstupních testů. Proti nim se postavilo příliš mnoho staletí lidského vývoje. Žádná z nich stejně nebude vypadat jako Valentine. Ale budeš tam mít bratry, Endere.“

„Stejné jako Petr?“

„Petra jsme nepřijali hlavně proto, Endere, že ho nenávidíš.“

„Necítím k němu nenávist. Jenom se –“

„– ho bojím. Víš, Petr není tak úplně zlý. Dlouho jsme ho považovali za nejlepšího. Požádali jsme tvé rodiče, aby dalším dítětem byla dcera – stejně by ji měli – a doufali jsme, že Valentine bude jako Petr, jenže mírnější. Byla až příliš mírná. A tak jsme si vyžádali tebe.“

„Abych byl napůl Petrem a napůl Valentine.“

„Pokud by všechno šlo podle předpokladů.“

„A jsem takový?“

„Pokud mohu říct, Endere, testy dopadly výtečně. Ale neukážou nám všechno. Vlastně, když na to přijde, sotva nám mohou říct všechno. Ale zase jsou lepší než nic.“ Graff se předklonil a vzal Enderovy ruce do svých dlaní. „Endere Wiggine, kdyby šlo pouze o výběr tvé nejlepší a nejšťastnější budoucnosti, řekl bych ti, abys zůstal doma. Zůstaň tady, vyrosteš a budeš šťastný. Jsou ještě horší věci než být Třetím, než mít velkého bratra, který se nemůže rozhodnout, jestli bude člověkem nebo šakalem. Jednou z těch horších věcí je Bitevní škola. Ale my tě potřebujeme. Termiťané ti možná připadají jako hra. Naposledy nás však jen tak tak nesmetli. Ale to nestačilo. Byli jsme jim vydáni na milost a nemilost, převyšovali nás počtem i dokonalejšími zbraněmi. Zachránila nás jedině skutečnost, že jsme měli skvělého velitele. Říkej tomu osud nebo Bůh nebo třeba už bylo štěstí unavené, zkrátka jsme měli Mazera Rackhama.

Ale dnes už ho nemáme, Endere.

Vyštrachali jsme ze všech koutů všechno, co ze sebe mohlo lidstvo vydat, flotilu, proti které vypadá jejich loďstvo vyslané proti nám při posledním nájezdu jako horda dětí hrajících si na koupališti. Máme taky nějaké nové zbraně. Ale ani ty by nestačily. Protože za osmdesát let od poslední války měli na přípravu právě tolik času jako my. Potřebujeme to nejlepší, co můžeme získat, a potřebujeme to rychle. Možná pro nás nic nevymyslíš, ale třeba ano. Možná se pod tou tíhou zlomíš nebo ti zničíme celý život, možná mě budeš nenávidět za to, že jsem k vám dnes přišel. Ale jestli tu je nějaká šance vzít tě do naší flotily, aby lidstvo mohlo přežít a mělo od termiťanů navždycky pokoj – potom tě chci požádat, abys šel se mnou.“

Ender se jen s obtížemi soustřeďoval na plukovníka Graffa. Muž vypadal vzdálený a maličký, jako by ho Ender mohl uchopit pinzetou a strčit ho do kapsy. Opustit všechno kolem a jít na místo, které je velice nepříjemné, bez Valentine, mámy a táty.

A pak mu v duchu před očima běžely filmy o termiťanech, které musel každý alespoň jednou za rok povinně shlédnout. Napadení Číny. Bitva o Pás. Smrt, utrpení a hrůza. A Mazer Rackham a jeho brilantní manévrování ničící nepřátelskou flotilu dvakrát větší a s dvojnásobnou palebnou silou; používal přitom malé lidské lodě, které se zdály tak křehké a slabé. Jako když děti bojují proti dospělým. Vyhráli jsme.

„Já se bojím,“ ozval se tiše Ender. „Ale půjdu s vámi.“

„Zopakuj mi to,“ vyzval ho Graff.

„Kvůli tomu jsem se přece narodil, nebo ne? Když nepůjdu, proč vlastně budu žít?“

„To nestačí.“

„Nechce se mi, ale půjdu.“

Graff přikývl. „Můžeš změnit názor. Až do chvíle, kdy se mnou nasedneš do auta, můžeš změnit svůj názor. Potom už z vůle Mezinárodní flotily zůstaneš. Rozumíš mi?“

Ender kývl na souhlas.

„Dobrá. Pojďme jim to říct.“

Matka plakala. Otec ho svíral v pevném objetí. Petr kroutil nevěřícně hlavou a řekl „Máš, ty špunte, ale štěstí.“ Valentine ho políbila a zanechala slzy na jeho tváři.

Balit nebylo co. Neměl žádný majetek. „Ve škole dostaneš všechno, co budeš potřebovat, od uniformy po školní potřeby. A co se týká hraček — hra je jenom jedna.“

„Sbohem,“ rozloučil se Ender se svou rodinou. Vzal plukovníka Graffa za ruku a vyšel s ním ze dveří.

„Zabij za mě pár termiťáků!“ křičel za ním Petr.

„Miluju tě, Andrewe!“ volala matka.

„Budeme ti psát!“ dodal otec.

Když nastupoval do auta, které tiše čekalo v koridoru, slyšel Valentinin úzkostný pláč. „Vrať se ke mně! Budu tě pořád milovat!“