Orson S. Card
překlad: František Nešpor

ENDEROVA HRA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 9
Locke a Démosthenés

„Nezavolal jsem vás sem, abychom ztráceli čas. Jak to, ksakru, ten počítač dokázal?“

„Nevím.“

„Jak dokázal vybrat právě obraz Enderova bratra a převést ho do grafiky v rutině Říše skřítků?“

„Plukovníku Graffe, nebyl jsem při tom, když se programovala. Vím jenom, že počítač ještě nikdy nikoho na to místo nezavedl. Pohádková země byla dost zvláštní, ale tohle už není Říše skřítků, ale místo kdesi za Koncem světa a –“

„Vím, jak se ta místa jmenují. Jenom nevím, co znamenají.“

„Do počítače byla naprogramována Říše skřítků. Zmiňuje se o ní ještě několik dalších míst. Ale nikde se nemluví o Konci světa. Nemáme s ním žádné zkušenosti.“

„Nelíbí se mi, že počítač se přehrabuje v Enderově hlavě. Petr Wiggin je nejsilnější osobnost v jeho životě, snad s výjimkou Valentine.“

„Hra mozků by jim měla pomoci získat vlastní tvář, najít světy, ve kterých by se cítili dobře.“

„Majore Imbu, vy to pořád nechápete. Já nechci, aby se Ender cítil dobře na konci světa. To není naše věc!“

„Konec světa v té hře neznamená nutně konec lidstva ve válkách s termiťany. Pro Endera má vlastní, soukromý význam.“

„Dobrá. Jaký význam?“

„Nevím, pane. Nejsem malý kluk. Zeptejte se jeho.“

„Majore Imbu, já se ptám vás.“

„Mohl by mít tisíc významů.“

„Pokuste se o jeden.“

„Vy jste chlapce izolovali. Možná, že touží po konci tohoto světa, Bitevní školy. Možná jde o konec světa, ve kterém vyrostl jako malý kluk, o konec jeho domova. Nebo se tak třeba vyrovnává s faktem, že zničil tolik jiných chlapců. Víte, Ender je citlivé dítě a udělal lidem už tolik zlého, že by mohl toužit, aby právě tento svět skončil.“

„Nebo nejde o nic z toho.“

„Hra mozků je vztah mezi dítětem a počítačem. Spolu tvoří příběhy, které jsou pravdivé v tom smyslu, že odrážejí realitu života dítěte. To je všechno, co vím.“

„Teď vám povím, majore, co vím já. Obraz Petra Wiggina nepochází z našich školních záznamů. Nemáme tam o něm nic, v elektronické podobě ani jiné od Enderova příchodu. A ten obraz je mladší.“

„Vždyť je to, pane, jenom půldruhého roku, jak se může takový kluk změnit?“

„Má teď úplně jiný účes a upravený skus předních zubů. Dostal jsem ze Země čerstvou fotografii a porovnal je. Počítač Bitevní školy mohl ten obraz získat jediným způsobem – vyžádat si ho z pozemského počítače. A dokonce ani ne z počítače napojeného na MF. K tomu potřebujeme povolení. Nemůžeme si jen tak zajet do guilfordského okresu v Severní Karolíně a vytáhnout obraz že školního archívu. Schválil to někdo u nás ve škole?“

„Pořád nic nechápete. Počítač naší Bitevní školy je pouhou součástí počítačové sítě MF. Když my chceme nějakou fotografii, musíme vyplnit žádanku, ale když program ve hře mozků určí, že ho potřebuje –“

„Může si ho prostě vzít.“

„Pokaždé ne. Jenom když to je pro dobro dítěte.“

„Dobrá, tak je to pro jeho dobro. Ale proč? Jeho bratr je nebezpečný, odmítli jsme ho přijmout, protože je jednou z nejhorších lidských bytostí, které se nám dostaly do rukou. Proč má pro Endera takový význam? Po takové době, proč?“

„Abych byl upřímný, pane, nevím. A program hry mozků je sestaven tak, že nám nic nedokáže říct. Vlastně to možná ani sám neví. Je to neprobádaná oblast.“

„Chcete říct, že počítač si všechno vytváří sám podle toho, jak hra postupuje?“

„Dalo by se to tak chápat.“

„No, trochu mě to uklidňuje. Myslel jsem, že jenom já jsem takový.“

 

Valentine slavila Enderovy osmé narozeniny sama, v lesíku vzadu za jejich novým domem v Greensboro. Odhrabala borové jehličí a listí z kousku půdy a do hlíny vyškrábala větvičkou jeho jméno. Potom si postavila z větviček a jehličí malé indiánské teepee a zapálila ohníček. Kouř z něho se proplétal borovými větvemi a jehličím nad její hlavou. Až do vesmíru, říkala si mlčky. Až k Bitevní škole.

Nikdy nepřišly žádné dopisy a pokud věděli, ani jejich dopisy se mu nedostaly do rukou. Když ho odvedli, každých několik dní usedali otec s matkou za stůl a psali mu do panelu dlouhé dopisy. Brzy to bylo jen jednou týdně a když nepřicházela odpověď, jednou za měsíc. Dnes už uběhly dva roky od chvíle, kdy odešel, a žádné dopisy nepřicházely, vůbec žádné. Nikdo si nevzpomněl na jeho narozeniny. Je mrtvý, pomyslela si hořce, protože jsme na něho zapomněli.

Ale Valentine nezapomněla. Nechtěla, aby rodiče zjistili – Petrovi to nikdy ani nenaznačila – jak často myslí na Endera, jak často mu píše dopisy, na které, jak věděla, neodpoví. A když jim rodiče oznámili, že se stěhují do Severní Karolíny, ze všech míst právě tam, Valentine věděla, že nečekají, že Endera někdy spatří. Opouštěli jediné místo, kde by je určitě našel. Jak by je mohl Ender najít tady, mezi stromy, pod tímto proměnlivým a zakaboněným nebem? Celý život prožil v hlubokých chodbách a pokud byl pořád v Bitevní škole, přírody tam měl ještě méně. Jak by to přijal?

Valentine věděla, proč se sem přestěhovali. Kvůli Petrovi, aby žil mezi stromy a malými zvířátky, v nejpanenštější přírodě, jakou si rodiče dokázali vymyslet; možná trochu zmírní jejich zvláštního, strach nahánějícího syna. Jistým způsobem na něho měla vliv. Petrovi se tam okamžitě zalíbilo. Dlouhé procházky pod širým nebem, běhání lesem daleko do volné krajiny – někdy dokonce na celý den, jenom s jedním nebo dvěma sendviči přibalenými k panelu na zádech a s malým kapesním nožem v kapse.

Ale Valentine dobře věděla, proč. Viděla veverku napůl staženou z kůže, přibodnutou větvičkami za nožičky do hlíny. Představila si, jak ji Petr chytil do pasti, přivázal ke stromku a pečlivě z ní stáhl kůži; dával si přitom pozor, aby nezajel nožem do břicha, a sledoval, jak sebou svaly škubou a trhají. Za jak dlouho veverka zemřela? A celý ten čas seděl Petr opodál, opíral se o strom nedaleko místa, kde hnízdila, a hrál si s panelem, zatímco z veverky unikal život.

Napřed ji to vyděsilo. Málem vyzvracela večeři, když viděla, jak Petr hltavě jí a vesele se baví. Když však o tom později přemýšlela, uvědomila si, že Petr svůj čin chápe jako jakési kouzlo, stejně jako ona své ohýnky; jako oběť, která měla upokojit temné bohy toužící po jeho duši. Je lepší mučit veverky než děti. Petr byl vždycky sedlákem na poli bolesti, pěstoval si ji, choval ji v sobě a dychtivě ji zhltl, když dozrála. Je lepší, když ji dostává po těchto malých, ostrých dávkách, než kdyby krutě zacházel s dětmi ve škole.

„Vzorný student,“ říkali jeho učitelé, „jen kdybychom měli ve škole stovky takových. Pořád studuje, odevzdává úkoly včas. Velice rád se učí.“

Ale Valentine věděla, že je to podvod. Ano, Petr se velmi rád učil, ale učitelé ho nikdy nic nenaučili. Učil se především doma s panelem, vnikal do knihoven a databází, studoval a přemýšlel, a kromě toho diskutoval s Valentine. Přesto se ve škole choval, jako by ho dětinské vyučování silně zajímalo. Jemine, já nevěděl, že žába vypadá uvnitř takhle, říkal, a potom doma studoval spojování buněk do živého organismu prostřednictvím filotické kolace DNA. Petr mistrně ovládal pochlebování a všichni učitelé mu na to naletěli.

S nikým se však nepral, nikoho nezastrašoval, vycházel se všemi dobře. Byl to nový Petr. Všichni mu uvěřili. Rodiče to opakovali tak často, že Valentine na ně chtěla zakřičet, že to není nový Petr, ale pořád starý, jenomže chytřejší!

Jak je chytrý? Chytřejší než ty, táto, i než ty, mámo. Chytřejší než všichni lidé, které jste kdy potkali.

Ale není chytřejší než já.

„Uvažuju, jestli tě mám zabít nebo co s tebou mám udělat,“ řekl Petr.

Valentine se opřela o kmen borovice, v malém ohníčku doutnalo pár uhlíků. „Já tě taky miluju, Petře.“

„Bylo by to snadné. Pořád si hraješ s těma stupidníma ohníčkama. Stačí, když tě srazím na zem a zapálím. Jsi taková malá pyromanka.“

„Uvažovala jsem, že tě ve spánku vykastruju.“

„Jenomže jsi to neudělala. Tyhle věci tě napadají, jenom když jsem s tebou. Vytáhnu z tebe to nejlepší. Ne, Valentine, rozhodl jsem se, že tě nezabiju. Rozhodl jsem se, že mi pomůžeš.“

„Já?“ Před pár lety by Petrovy hrozby Valentine vystrašily. Ale dnes už se ho nebála. Ne že by pochybovala, že je schopen ji zabít. Nedovedla si vymyslet nic tak hrozného, co by podle ní Petr nedokázal udělat. Vždycky ale věděla, že Petr není duševně zdravý, i když ne v tom smyslu, že se neumí ovládat. Uměl se ovládat lépe než kdokoliv z jejích známých. Snad kromě ní samotné. Petr v sobě dokázal potlačit a odložit jakoukoliv touhu, jakmile to potřeboval; uměl skrýt každé hnutí mysli. Valentine věděla, že by ji nikdy nezranil v záchvatu hněvu. Udělal by to jedině tehdy, když by výhody převážily riziko. A to se nestalo. Kvůli tomu vlastně dávala Petrovi přednost před jinými lidmi. Staral se výhradně a inteligentně jen o své zájmy. Aby se tedy dokázala sama chránit, stačilo, když se ujistila, že v Petrově zájmu je spíš nechat ji naživu, než ji zabít.

„Valentine, všechno spěje ke konci. Sleduju přesuny ruských vojsk.“

„O čem to mluvíme?“

„O světě, Valy. Ty neznáš Rusko? Velké impérium? Varšavský pakt? Vládci Eurasie od Holandska až k Pákistánu?“

„Nezveřejňují údaje o přesunech svých vojsk.“

„Samozřejmě, že ne. Ale uveřejňují jízdní řády osobních a nákladních vlaků. Analyzoval jsem je na svém panelu a došel k závěru, že tajné vojenské transporty se přesunují po stejných trasách. Prověřil jsem situaci za poslední tři roky. V posledních šesti měsících přestali, připravují se už na válku. Pozemní.“

„Ale co bude se Společností národů? A co termiťáci?“ Valentine nevěděla, k čemu se Petr chystal, ale často vyvolával takové diskuse o praktických světových událostech. Zkoušel si na ní své nápady, aby je vypiloval. Přitom si také ona tříbila myšlení. Zjistila, že zatímco málokdy souhlasila s Petrovým názorem na svět, jaký by měl být, jen zřídka se rozcházeli v posuzování současného stavu světa. Získali slušnou zručnost při prosévání přesných informací ze zpráv beznadějně nevědomých, důvěřivých novinářských škrabáků. Novinářské stádo, jak jim Petr říkal.

„Polemarchos je Rus, viď? A ten ví, co se stane s flotilou. Buď zjistí, že termiťáci nejsou vůbec žádná hrozba nebo že se chystáme na velkou bitvu. Tak či onak válka s termiťáky jednou skončí. Připravují se už na to, co bude po válce.“

„Když přesunují vojenské jednotky, určitě pod velením Stratégů.“

„Jsou to vnitřní přesuny, v rámci Varšavského paktu.“

Zneklidňující zpráva. Vnější fasáda mírové spolupráce nebyla od začátku posledních válek s termiťany téměř nijak narušena. Petrovo zjištění znamenalo základní porušení světového řádu. Vybavila si v paměti obraz, stejně jasný jako vzpomínka, jak vypadal svět předtím, než je útok termiťanů donutil uzavřít mír. „Takže se všechno vrací zpátky.“

„S malými změnami. Díky ochranným štítům se už nikdo neobtěžuje s jadernými zbraněmi. Musíme jeden druhému zabít tisíce lidí najednou místo milionů.“ Petr se ušklíbl. „Hele, Valy, jednou k tomu musí dojít. V téhle chvíli existuje velká mezinárodní flotila a armáda pod nadvládou Američanů. Když války s termiťáky skončí, celá ta síla zmizí, protože je postavena na strachu z termiťáků. Najednou se rozhlédneme a zjistíme, že staré spojenecké svazky jsou pryč, mrtvé a bez života, až na jeden, Varšavský pakt. Dolar bude stát proti pěti milionům laserů. Budeme mít sice pás asteroidů, ale Země bude patřit jim a bez ní ti rychle dojdou zásoby rozinek a celeru.“

Valentine ale ze všeho nejvíc rozčilovalo, že Petrovi to jako by nevadilo. „Petře, proč mám pořád pocit, že to považuješ za životní příležitost pro Petra Wiggina?“

„Pro nás oba, Valy.“

„Petře, tobě je dvanáct a mně deset. Nazývají nás malými dětmi a hledí na nás svrchu.“

„Ale my přece nepřemýšlíme jako ostatní děti, viď, Valy? Nemluvíme jako ostatní a kromě toho taky nepíšeme jako ostatní.“

„Myslím, Petře, že od diskuse o smrtelných hrozbách jsme se dostali jinam.“ Valentine přesto zjistila, že ji rozhovor začíná vzrušovat. Psát totiž uměla lépe než Petr. Oba to věděli. Petr se o tom dokonce jednou zmínil nahlas, když řekl, že vždycky zjistil, co lidé na sobě nejvíc nenáviděli, a týral je tím, zatímco Valy vždycky viděla, co se lidem na sobě líbí nejvíc, a pochlebovala jim. Bylo to sice řečeno cynicky, ale měl pravdu. Valentine uměla lidi přesvědčit o svém názoru – dokázala jim namluvit, že chtějí totéž, co ona. Na druhé straně v nich Petr vzbudil jenom strach z toho, čeho se měli podle jeho přání bát. Když o té věci poprvé mluvil s Valy, měla mu to za zlé. Chtěla věřit, že umí dobře přesvědčovat lidi, protože má pravdu a ne proto, že je chytrá. Ale přestože si namlouvala, že nikdy nevykořisťuje lidi jako Petr, měla radost z vědomí, že svým způsobem dokáže ovládat ostatní. A nejenom řídit jejich chování. V jistém smyslu uměla ovládnout i jejich přání. Styděla se, že jí tato moc přináší velký požitek, ale přesto ji občas využívala, aby přiměla učitele a ostatní studenty dělat to, co chtěla, aby rodiče chápali věci stejně jako ona. Někdy dokázala přesvědčit i Petra. A právě tohle bylo na celé věci nejstrašnější – protože mu velice dobře rozuměla, dokázala se do něho vcítit natolik, že do něho pronikla. Petr v ní vězel hlouběji, než byla ochotna připustit, i když se někdy odvažovala o tom přemýšlet. Sníš o moci, Petře, pomyslela si při jeho řeči, ale svým způsobem jsem daleko silnější než ty.

„Studoval jsem dějiny,“ pokračoval Petr. „Dozvěděl jsem se hodně o modelech lidského chování. Existují období nejistot a v takových časech můžou správná slova změnit svět. Jen si vzpomeň, co dělal Perikles v Aténách a Démosthenés –“

„Podařilo se jim dvakrát zničit Athény.“

„Periklovi ano, ale Démosthenés měl ohledně Filipa pravdu –“

„Nebo ho provokoval –“

„Vidíš? A zrovna tohle obvykle historici dělají, když se dohadují o příčině a důsledku ve chvíli, kdy je nejdůležitější fakt, že v určitých dobách se svět mění a správný názor vyslovený na správném místě jím dokáže pohnout. Podívej se například na takového Thomase Painea a Bena Franklina, Bismarcka nebo třeba Lenina.“

„Petře, neuvádíš zrovna nejpřesnější příklady.“ Ze zvyku s ním nesouhlasila. Věděla, na co naráží, a myslela si, že to bylo možné.

„Nečekal jsem, že mě pochopíš. Pořád věříš, že učitelé vědí něco, co má cenu se učit.“

Rozumím ti víc, než si myslíš, Petře. „Takže ty se pokládáš za Bismarcka?“

„Dovedu si představit sebe na jeho místě, protože vím, jak se manipuluje s veřejným míněním. Nestalo se ti někdy, Valy, že tě napadlo nějaké slovní spojení, vtipný obrat, a tys ho řekla, a potom za dva týdny nebo za měsíc jsi slyšela nějakého dospělého, jak ho používá v rozhovoru s jiným dospělým? Oba dva byli cizí lidé. Nebo žes ho viděla na videu nebo zachytila v síti?“

„Pokaždé jsem si myslela, že jsem ten obrat slyšela už dřív a jenom se domnívám, že jsem si ho vymyslela sama.“

„Neměla jsi pravdu. Sestřičko, na světě jsou asi dva nebo tři tisíce lidí stejně chytrých jako my. Většinou si někde vydělávají na živobytí. Vyučují, ti mizerní ulejváci, nebo dělají ve výzkumu. Ve skutečnosti velice málo z nich má přístup k moci.“

„Podle mě patříme k té šťastné menšině.“

„Jsi vtipná jak jednonohý králík, Valy.“

„Kterých v tomto lese určitě několik žije.“

„A spořádaně hopkají v malých kroužcích.“

Valentine se zasmála příšerné představě a nenáviděla se za to, že jí připadá směšná.

„Valy, my dva můžeme říkat slova, která bude za dva týdny opakovat každý. Dokážeme to. Nemusíme čekat, až budeme dospělí a až nás bezpečně odstaví nějakou životní dráhu.“

„Petře, je ti teprve dvanáct.“

„Ale ne v síti. Tam se můžu podepsat, jak chci, a taky to dokážu.“

„V síti snadno rozeznají, že jsme studenti. Nebudou se s námi ani bavit jinak než v poslechovém režimu, což znamená, že stejně jim nemůžeme nic říct.“

„Mám určitý plán.“

„Jako vždycky.“

Předstírala nezájem, ale dychtivě poslouchala.

„Můžeme se dostat do sítě jako plnoprávní dospělí, pod nějakým libovolným jménem, když nám táta dovolí použít svůj občanský vstup.“

„Proč by to dělal? Máme už přístup k síti jako studenti. Co bys mu, prosím tě, řekl? Potřebuju tvůj občanský vstup, abych mohl ovládnout svět?“

„Ne, Valy. Já mu neřeknu nic. Ty mu povíš, že máš o mě starost. Že se moc snažím, abych ve škole dobře prospíval, ale že dobře víš, jak mě dohání k šílenství, když nemůžu mluvit s žádným inteligentním člověkem. Každý mě odbývá, protože jsem mladý. Nemůžu se bavit se sobě rovnými. Můžeš dokázat, že se o mě pokouší stres.“

Valentine si v duchu představila mrtvolu veverky v lese a uvědomila si, že dokonce i její odhalení bylo součástí Petrova plánu. Přinejmenším ho začlenil do svého plánu, když už k tomu došlo.

„Přesvědčíš ho, aby nám dovolil používat svůj občanský vstup. Abychom mohli získat vlastní totožnost, neprozradíme, kdo jsme, takže lidé k nám budou mít respekt, jaký si zasloužíme.“

Valentine mohla zapochybovat o jeho myšlenkách, ale nikdy ne o takových. Nemohla říct Proč si myslíš, že si zasloužíš úctu? Četla o Adolfu Hitlerovi a ráda by věděla, jak vypadal, když mu bylo dvanáct. Možná ne tak chytrý jako Petr, ale stejně chtivý poct. Co by to pro svět znamenalo, kdyby ho v dětství zachytila mlátička nebo pokopal kůň?

„Valy,“ pokračoval Petr, „vím, co si o mně teď myslíš. Že nejsem slušný člověk.“

Valentine po něm hodila borovou jehličku. „Šíp do tvého srdce.“

„Už dlouho si s tebou chci promluvit. Ale pořád jsem se bál.“

Zastrčila si jehličku do úst a vyplivla ji směrem k němu. Padala téměř rovnou k zemi.

„Další nezdařený start.“

Proč předstíral slabost?

„Valy, měl jsem strach, že mi nebudeš věřit. Že neuvěříš, že to dokážu.“

„Petře, věřím, že dokážeš udělat všechno a že to možná uděláš.“

„Ale já se víc bát toho, že mi uvěříš a pokusíš se mě zastavit.“

„Prosím tě, Petře, už zase vyhrožuješ, že mě zabiješ?“ Opravdu věřil, že ji oklame, když se bude chovat jako způsobný a pokorný chlapeček?

„Protože mám zvrácený smysl pro humor. Omlouvám se. Víš přece, že jsem tě škádlil. Potřebuji tě.“

„Tebe svět potřebuje. Dvanáctiletého kluka, který vyřeší všechny naše problémy.“

„Není to moje chyba, že je mi teprve dvanáct. A není to moje vina, že právě teď dostáváme největší příležitost. Zrovna v téhle chvíli začíná čas, kdy dokážu určit průběh událostí. V dobách nejistoty existuje vždycky demokracie a muž s nejlepším názorem vyhraje. Každý si myslí, že Hitler se dostal k moci díky své armádě, protože vojáci chtěli zabíjet, a částečně taky mají pravdu, protože v reálném světě je moc vždycky založena na vyhrožování smrtí a ostudou. Ale k moci ho vynesla především slova, správná slova vyslovená v pravý čas.“

„Zrovna jsem tě v duchu k němu přirovnávala.“

„Necítím k Židům nenávist, Valy. Nechci nikoho zničit, ani nechci válku. Chci, aby svět držel pohromadě. Je to tak špatné? Nechci, abychom sklouzli zpátky do starých kolejí. Četla jsi už o světových válkách?“

„Ano.“

„Můžeme se znovu vrátit tam, kde jsme byli. Nebo hůř, mohli bychom se připoutat k Varšavském paktu. Přestože je to dneska směšná představa.“

„Petře, nechápeš, že jsme děti? Chodíme do školy, dospíváme –“

Ale dokonce i ve chvíli odporu toužila, aby ji přesvědčil. Od začátku chtěla, aby ji přesvědčil.

Ale Petr nevěděl, že už zvítězil. „Když ti uvěřím, musím si sednout na zadek a dívat se, jak mi příležitosti unikají mezi prsty, a potom, až budu dost starý, bude už pozdě. Valy, vyslechni mě. Vím, co ke mně cítíš, co jsi vždycky cítila. Byl jsem zvrhlý, odporný bratr. Byl jsem k tobě krutý a ještě krutější k Enderovi, než ho odvedli. Ale necítil jsem k vám nenávist. Oba jsem vás miloval. Jenom jsem musel být – musel jsem mít převahu, chápeš? Pro mě je to nejdůležitější věc, moje největší nadání, že dokážu objevit slabá místa a umím se k nim dostat a využít je. Prostě je vidím bez toho, abych se nějak moc snažil. Mohl bych se stát podnikatelem a řídit nějakou velkou společnost, manévroval bych tak dlouho, dokud bych se nevyškrábal nahoru, ale co bych z toho měl? Nic. Chci vládnout, Valy, chci mít nad něčím moc. Ale taky chci, aby to něco stálo za vládnutí. Chci uskutečnit něco záslužného. Pax americana na celém světě. Aby po porážce termiťáků, až přijde někdo jiný a bude nás chtít porazit, zjistil, že jsme zabrali tisíc světů, žijeme v míru a že je nemožné nás porazit. Rozumíš? Chci zachránit lidstvo před sebezničením.“

Nikdy předtím ho neslyšela mluvit tak upřímně. Bez náznaku výsměchu, bez stopy lži v hlase. Tak se z něho stával lepší člověk. Nebo se opravdu možná dotýkal pravdy. „Takže podle tebe dvanáctiletý chlapec a jeho malá sestra mají zachránit svět?“

„Jak byl starý Alexandr? Nechci to dokázat přes noc. Zrovna dneska začínám. Jestli mně pomůžeš.“

„Nevěřím, že to, cos udělal veverkám, bylo součástí plánu. Myslím, žes to udělal, protože to hrozně rád děláš.“

Petr se najednou rozplakal a ukryl obličej do dlaní. Valy se domnívala, že to na ni hraje, ale pak se zamyslela. Bylo docela možné, že ji miloval a při této strašné příležitosti se toužil před ní sklonit, aby získal její lásku. Pohrává si se mnou, pomyslela si, ale to neznamená, že není upřímný. Když spustil ruce, měl mokré líce a zarudlé oči. „Právě toho jsem se nejvíc bál. Že jsem opravdová zrůda. Nechci být zabiják, jenom si prostě nemůžu pomoct.“

Ještě nikdy před ní neukázal tolik slabosti. Jsi velice chytrý, Petře. Schovával sis slabost, abys mě teď mohl dojmout. A přesto ji dojal. Protože jestli měl pravdu, dokonce jen zčásti, potom nebyl zrůdou a ona mohla uspokojit svoji lásku k moci – podobnou Petrově – beze strachu, že se sama stane zrůdou. Věděla, že i v této chvíli Petr chladně kalkuluje, ale věřila, že pod vypočítavým povrchem jí říká pravdu. Byla sice ukryta hodně hluboko, ale on ji zkoušel, než zjistil, že mu věří.

„Valy, když mi nepomůžeš, nevím, co ze mě bude. Ale když budeš mým spojencem, můžeš mě zabránit, abych byl – takový zlý.“

Přikývla. Jenom předstíráš, že se se mnou dělíš o moc, pomyslela si, ale ve skutečnosti tě ovládám já, i když to ještě nevíš. „Udělám to. Pomůžu ti.“

 

Jakmile jim otec dovolil napojit se na jeho občanský vstup, začali sondovat neznámý terén. Vynechali sítě, které požadovaly vložení skutečného jména. Nebylo to těžké, protože skutečná jména měla něco společného s penězi. Nepotřebovali peníze, potřebovali respekt a ten mohli získat. Pod falešným jménem se v patřičné síti mohli stát kýmkoli. Starci, ženami středního věku, zkrátka každým, pokud si dali pozor na způsob zápisu jmen. Ostatní viděli pouze jejich slova, jejich myšlenky. V sítích měl každý občan stejnou startovní čáru.

Při prvních pokusech používali nenápadná jména, ale vynechali jména osobností, které se podle Petrova záměru měly stát slavné a vlivné. Nikdo je samozřejmě nezval na významná národní a mezinárodní politická fóra – byli jenom posluchači, dokud je nevybrali nebo nevyzvali k účasti. Ale podepisovali se a pozorovali, četli některé stati publikované známými osobnostmi, byli svědky debat, které se odehrávaly na jejich panelech.

A při bezvýznamných konferencích, na kterých se obyčejní lidé vyjadřovali k důležitým diskusím, začínali podávat své připomínky. Petr zpočátku trval na tom, že budou záměrně pobuřující. „Nedozvíme se, jaký je náš styl psaní, dokud nedostaneme odpověď – a když budeme mírní, nikdo se neozve.“

Nebrali si servítky a lidé jim odpovídali. Odpovědi prostřednictvím veřejné sítě byly kyselé jak ocet; ty, které přišly poštou – Petr s Valentine je četli potají – byly jedovaté. Zjistili však, které stránky jejich písemného vyjadřování považovali ostatní za dětské a nedospělé, a vylepšili je.

Když byl Petr spokojen s jejich dospělým vystupováním, zavrhli stará jména a začali se připravovat na opravdové získání pozornosti.

„Musíme vypadat, jako kdybychom se vůbec neznali. Budeme psát o různých věcech a v různou dobu. Nikdy se nebudeme obracet jeden na druhého. Ty budeš většinou pracovat v sítích západního pobřeží a já zase na jihu a taky v regionálních sítích. Běž si psát úkoly.“

Psali domácí úkoly. Rodiče se o ně občas zajímali, když viděli, že jsou pořád spolu, s panely zastrčenými v podpaždí. Ale nemohli si stěžovat – ve škole prospívali dobře a Valentine měla na Petra velice dobrý vliv. Změnila jeho postoj ke všemu. A Petr s Valentine sedávali spolu za pěkného počasí v lese nebo v maličkých restauracích a krytých parcích, když pršelo, a sestavovali politické komentáře. Petr důsledně upravoval charakter obou zpráv tak, aby žádná neobsahovala všechny jeho myšlenky; ponechali si dokonce několik jmen, která ve zřídkavých případech používali k zapojení do diskuse s někým třetím. „Ať si každé z nich najde své publikum,“ prohlašoval Petr.

Jednou byla Valy zoufale unavená z neustálého přepisování a Petr pořád nebyl spokojený. „Napiš si to sám!“ zvolala.

„Nemůžu,“ odpověděl. „Komentáře si nesmí být podobné. Nikdy. Zapomínáš, že až budeme slavní, někdo je začne analyzovat. Pokaždé musíme vystupovat jako naprosto cizí lidé.“

Psala tedy dál. V síti vystupovala především jako Démosthenés – jméno jí vybral Petr. Sám se nazval Lockem. Očividně šlo o pseudonymy, ale i ty byly součástí plánu. „Když budeme mít trochu štěstí, začnou se dohadovat, kdo vlastně jsme.“

„Jestli budeme dost slavní, vláda si vždycky může najít vstup a zjistit, kdo ve skutečnosti jsme.“

„Až k tomu dojde, budeme už pevně zavedení, takže nepřiznají porážku. Lidi by asi šokovalo zjištění, že Démosthenés a Locke jsou dvě děti, ale pak už si nás zvyknou poslouchat.“

Začali pracovat na řečnických cvičeních pro své postavy. Valentine obvykle připravila úvodní prohlášení a Petr našel nějaké nenápadně znějící jméno osoby, která jí odpovídala. Jeho odpověď byla inteligentní a debata probíhala v živé atmosféře s chytrými výpady a politickou rétorikou na slušné úrovni. Valentine uměla využívat aliteraci, díky níž si lidé její slovní obraty zapamatovali. Po značně dlouhé době pak vstupovali do diskuse v síti, jako by je tyto myšlenky zrovna napadly. Občas se přidalo několik jiných účastníků sítě se svými poznámkami, ale Petr s Valy je obvykle ignorovali nebo své vlastní poznámky jenom nepatrně pozměnili, aby se přizpůsobili tomu, co slyšeli.

Petr si pečlivě zaznamenával všechny jejich nejlepší obraty a potom čas od času hledal na jiných místech, zda se vyskytují. Všechny ne, ale většinu tu a tam zaslechl znovu a některé z nich se objevily dokonce v důležitých debatách v prestižních sítích. „Poslouchají nás,“ poznamenal. „Myšlenky pronikají ven.“

„Vždyť jsou to stejně jenom fráze.“

„Právě to je měřítkem úspěchu. Podívej se, získali jsme nějaký vliv. Nikdo nás necituje podle jména, ale přesto diskutují o důležitých věcech, které vytáhneme na světlo. Pomáháme jim sestavit program jednání. Začínáme tam pronikat.“

„Neměli bychom se pokusit vložit se do hlavní diskuse?“

„Ne. Počkáme, až nás vyzvou.“

Prováděli svoji hru pouhých sedm měsíců, když jedna ze sítí na západním pobřeží poslala Démosthenovi sdělení. Nabídku na týdenní sloupek ve vysoce kvalitní zpravodajské síti.

„Nedokážu sestavit týdenní sloupek,“ fňukala Valentine, „ještě jsem neměla ani měsíčky.“

„To spolu nijak nesouvisí,“ uklidňoval ji Petr.

„Pro mě jo. Jsem pořád dítě.“

„Řekni jim, že to bereš, ale protože nechceš odkrýt svoji pravou totožnost, chtěj po nich, aby ti zaplatili v síťovém čase. Novým přístupovým kódem do jejich uzavřené společnosti.“

„Ale co když mě úřady přijdou na stopu –“

„Budeš pro ně jenom člověkem, který se může podepsat přes síťový volací znak. Tátova občanského přístupového kódu se věc netýká. Nedokážu ale pochopit, proč chtějí Démosthena dřív než Locka.“

„Nadaný člověk to dotáhne až na vrchol.“

Jako hra to bylo zábavné. Valentine se však nelíbily některé postoje, které Petr nutil Démosthena zaujímat. Démosthenés se začínal projevovat málem jako paranoidní pisatel, ostře zaměřený proti Varšavskému paktu. Rozčilovala se, protože Petr byl člověkem, který uměl při psaní využít strach – musela k němu neustále chodit pro nápady, jak pokračovat. Jeho Locke mezitím prováděl svoji umírněnou, citlivou strategii. Svým způsobem měla smysl. Když ji nechával pokračovat v roli Démosthena, znamenalo to, že se také dokázal trochu vcítit do ostatních, stejně jako Locke uměl zahrát na jejich strunu strachu. Ale hlavně ji tím nezvratně připoutával k sobě. Nemohla odejít ze scény a využívat Démosthena ke svým vlastním účelům. Ani by to neuměla. Přitom všechno fungovalo v obou směrech, protože on zase bez ní nedokázal psát jako Locke. Nebo snad ano?

„Myslela jsem, že tvým cílem je sjednotit svět. Když budu psát tak, jak říkáš, budu daleko víc hlásat válku, která rozbije Varšavský pakt.“

„Žádnou válku, jenom otevřené sítě a zákaz odposlouchávání. Svobodný tok informací. Proboha, vždyť tu je naprostá shoda s pravidly Společnosti národů.“

Valentine bez zjevného úmyslu začala mluvit Démosthenovým hlasem, třebaže určitě nezastávala jeho názory. „Každý ví, že Varšavský pakt měl být od začátku jediným subjektem, kterého se toto nařízení týkalo. Mezinárodní výměna informací je pořád otevřena. Ale mezi jednotlivými národy Varšavského paktu jde o vnitřní záležitosti. Právě proto tolik touží po americké nadvládě ve Společnosti národů.“

„Argumentuješ jako Locke, Valy. Věř mi. Musíš žádat, aby Varšavský pakt ztratil své oficiální postavení. Musíš pořádně dohřát hodně lidí. A teprve potom, až začneš uznávat potřebu kompromisního postoje –“

„Potom mě přestanou poslouchat a začne válka.“

„Valy, věř mi, vím, co dělám.“

„Jak to víš? Nejsi o nic chytřejší než já a nikdy jsi tohle předtím nedělal.“

„Je mi třináct roků a tobě deset.“

„Skoro jedenáct.“

„A vím, jak tyhle věci fungují.“

„Dobrá, ať je po tvém. Ale neudělám nic pro jejich osvobození nebo smrt.“

„Ale uděláš.“

„Až nás jednou chytí a budou se divit, proč byla tvoje sestra takovým válečným štváčem, vsadím se, že jim řekneš, žes mě k tomu přemlouval.“

„Víš určitě, žes ještě nedostala měsíčky, ženičko?“

„Nenávidím tě, Petře Wiggine.“

Nejvíc ji však rozčilovalo, když její sloupek současně převzalo několik dalších místních sítí a táta ho u stolu začal číst a nahlas citovat. „Konečně člověk, co má rozum,“ prohlašoval. Potom citoval několik pasáží, které Valentine ve své práci příšerně nenáviděla. „Krásně se nám spolupracuje s těmi vládychtivými Rusáky, když jsou venku termiťané, ale až vyhrajeme, neumím si představit, že by v polovině civilizovaného světa žili skuteční podrobení hélóti, viď, kotě?“

„Myslím, že všechno bereš moc vážně,“ podotkla matka.

„Tenhle Démosthenés se mi líbí. Zamlouvá se mi způsob jeho myšlení. Překvapuje mě, že ho nedávají v hlavních sítích – hledal jsem ho v debatách o mezinárodních vztazích a víš, že jsem ho nikde nenašel?“

Valentine přestalo chutnat a odešla od stolu. Po společensky únosné době ji Petr následoval.

„Nelíbí se ti, když tátovi lžeš. No a co? Ty mu přece nelžeš. Nemyslí si, že jsi ve skutečnosti Démosthenés a ten neříká věci, kterým opravdu věříš. Vzájemně se ruší, nula od nuly pojde.“

„Přesně takovéhle zdůvodňování dělá z Locka takového vola.“ Ale vlastně ji nerozrušilo, že otci lhala – rozrušilo ji, že táta skutečně s Démosthenem souhlasil. Dosud si myslela, že za ním mohou jít jenom hlupáci.

Za několik dní se Locke dostal do sloupku zpravodajské sítě Nové Anglie, charakteristického tím, že poskytoval prostor opačnému názoru než populární Démosthenův sloupek. „To není špatný výkon na dvě malé děti, mezi kterými je jenom pár centimetrů rozdílu,“ řekl Petr.

„Od psaní zpravodajského sloupku k ovládnutí světa vede dlouhá cesta,“ připomněla mu Valentine. „Tak dlouhá, že ji ještě nikdo neušel.“

„Oni ji ušli. Třebaže v morálním slova smyslu. V prvním sloupku mám v úmyslu do Démosthena jízlivě rýpnout.“

„Jen si posluž, Démosthenés si ani nevšimne, že nějaký Locke existuje.“

„Jenom pro tuto chvíli.“

Pro jejich osobnosti jim plně postačoval příjem z psaní novinářských sloupků. Používali proto otcův vstup jenom tehdy, když vystupovali jako nenápadní účastníci diskuse. Matka jim vyčítala, že tráví příliš mnoho času v sítích.

„Samá práce a žádná zábava udělaly z Jeníčka hloupého Honzu,“ připomněla Petrovi.

Petrovi se trochu třásla ruka, když odpovídal: „Jestli si myslíš, že bych měl přestat, tak to opravdu udělám. Mám za to, že tentokrát všechno zvládnu.“

„Ne, ne,“ odmítla matka. „Nechci, abys přestal, jenom – abys byl opatrný, nic víc.“

„Dávám si pozor, mami.“

 

Nic nebylo jinak, nic se za rok nezměnilo. Ender si tím byl jistý, ale přesto se zdálo, že všechno šlo k čertu. Pořád byl v čele hodnocení na výsledkové tabuli a teď už nikdo nepochyboval, že si první místo zaslouží. V devíti letech se stal velitelem čety u Fénixů a Petra Arkanianová jeho velitelkou armády. Jeho večerního výcviku, který stále pokračoval, se zúčastňovala elitní skupina vojáků vybraných svými veliteli. Třebaže každý bažant, který chtěl, mohl přijít. Také Alaj byl velitelem čety v jiné armádě; zůstali dobrými přáteli. Shen nebyl velitelem, ale to nebylo na závadu. Dink Meeker konečně souhlasil a vystřídal Rose Nose v čele Krys. Všechno probíhalo dobře, až moc dobře, nemohl jsem si přát nic lepšího –

Proč tedy nenávidím svůj život?

Prošel jednotlivými etapami cvičení a her. Rád učil hochy své čety, kteří stáli věrně za ním. Každý měl z něho respekt a při večerním nácviku s ním jednali uctivě. Velitelé přicházeli studovat jeho metody. Ostatní vojáci přistupovali k jeho stolu v jídelně a žádali o svolení si přisednout. Dokonce i učitelé s ním zacházeli s respektem.

Jednali s ním tak zatraceně uctivě, až se mu chtělo křičet.

Sledoval očima malé kluky, kteří právě přišli z přijímače, pozoroval, jak si hrají, jak si dělají legraci ze svých velitelů, když si mysleli, že se nikdo nedívá. Pozoroval kamarádské chování starých přátel, znajících se v Bitevní škole dlouhá léta, jak se spolu smějí a mluví o starých bitvách, vojácích a velitelích, kteří už dávno absolvovali školu.

Ale jeho staří kamarádi se nesmáli, nikdo na nic nevzpomínal. Jenom pracovali. Zbývala jenom inteligentní a chytrá hra, ale nic kromě ní. Dnes večer situace vyvrcholila. Ender diskutoval s Alajem o jemných rozdílech při manévrování ve volném prostoru, když přišel Shen a chvilku je poslouchal. Potom najednou chytil Alaje za ramena a zařval: „Nova! Nova! Nova!“ Alaj vybuchl smíchy a Ender je chvíli sledoval, jak si připomínají bitvu, při níž opravdu manévrovali v otevřeném prostoru a ve které uskočili před staršími hochy a –

Najednou si vzpomněli, že je s nimi Ender. „Promiň,“ ozval se Shen.

Promiň. Co mám prominout? Že jsme kamarádi? „Já tam taky byl,“ řekl Ender.

Znovu se omlouvali. Vrátili se k práci. Zpátky k úctě. Ender si při jejich smíchu, při projevech jejich přátelství uvědomil, že je nenapadlo, že se té bitvy zúčastnil. Jak je to mohlo napadnout? Zasmál jsem se? Připojil jsem se k nim? Vždyť jsem jenom stál a pozoroval je, jako učitel.

Přesně tak na mě myslí. Učitel. Legendární voják. Nejsem jeden z nich. Už ne někdo, kdo tě objímá a šeptá do ucha Salaam. Trvalo to jenom do té doby, dokud byl ještě obětí. Dokud se zdál zranitelný. Teď byl mistrem vojenského řemesla a zůstal dokonale, úplně sám.

Polituj se, Endere. Vyťukal vleže na pryčně do panelu dvě slova: UBOHÝ ENDERE. Potom se zasmál a slova smazal. V této škole není chlapec ani dívka, kteří by si s ním rádi nevyměnili místo.

Vyvolal fantastickou hru. Jak často předtím zas kráčel vesnicí, kterou skřítci vestavěli do kopce vzniklého z obrovy mrtvoly. Bylo snadné postavit masivní zdi ze žeber stáčejících se doprava. Mezi nimi zbylo místo právě tak na okna. Do celé mrtvoly se zařezávaly byty obrácené na cestičku podél obrovy páteře. Do pánve vyřezali veřejný amfiteátr a mezi obrovýma nohama se páslo stádo obyčejných poníků. Ender si nikdy nebyl jistý, čím se skřítci vlastně zabývají, ale nechávali ho na pokoji, když procházel osadou, a na oplátku jim nijak neškodil.

Vyhoupl se na pánevní kost u základny jeviště a prošel pastvinou. Poníci před ním uhýbali. Nepronásledoval je. Ender nechápal, jak vlastně hra funguje. Za starých časů, ještě než poprvé dorazil na Konec světa, všechno byl boj a hádanka, kterou musel rozluštit – porazit nepřítele dřív, než tě zabije, nebo vymyslet, jak se dostat přes, překážku. Ale teď na něho nikdo neútočil, nikde žádná válka, a kamkoli se obrátil, nenarazil na žádnou překážku.

Samozřejmě, až na pokoj v zámku na Konci světa. Jediné nebezpečné místo, které zbývalo. Třebaže Ender často přísahal, že už tam nepůjde, vždycky se vrátil a zabil hada, pokaždé pohlédl svému bratrovi do obličeje a bez ohledu na další děj zemřel.

Ani tentokrát nebyla hra jiná. Snažil se nožem ležícím na stole sekat do malty a vytáhnout kámen ze zdi. Jakmile se dostal na podklad, trhlinou začala tryskat voda a Ender sledoval na panelu, jak jeho postava – teď už se mu vymkla z rukou – bojuje jako šílená o život, aby se neutopila. Okna pokoje zmizela, voda stoupala a jeho postava se utopila. Po celý čas zůstávala v zrcadle tvář Petra Wiggina a hleděla na něho.

Jsem v pasti, pomyslel si Ender, v pasti bez východu na Konci světa. A konečně poznával tu hořkou příchuť, která k němu přicházela přes všechny úspěchy v Bitevní škole, příchuť zoufalství.

 

Když Valentine přišla do školy, u vchodu postávali muži v uniformách. Nestáli v pozoru jako gardisté, ale spíš se potloukali kolem, jako by čekali, až někdo uvnitř skončí svoji práci. Měli na sobě uniformy kosmické pěchoty Mezinárodní flotily; stejné uniformy každý viděl při krvavých bojích na videu. Dnešnímu školnímu dni propůjčovali nádech romantiky. Všechny ostatní děti byly vzrušené.

Jen Valentine ne. Za prvé ji přinutili myslet na Endera. A za druhé v ní vzbudili strach. Nedávno kdosi uveřejnil ostře útočný komentář proti sebraným Démosthenovým pracím. Komentář, a tím pádem i její práce, byl předmětem diskuse na mezinárodní konferenci v mezinárodní síti. Někteří nejvýznamnější zúčastnění hosté útočili na Démosthena, jiní ho bránili. Nejvíc jí dělala starosti poznámka jednoho Angličana: „Ať se mu to líbí nebo ne, Démosthenés nemůže navždycky zůstat inkognito. Podráždil tolik moudrých lidí a potěšil tolik hlupáků, že se nemůže příliš dlouho schovávat za svým přiléhavým pseudonymem. Buď se odmaskuje sám a přijme místo v čele stupidního vojska, které zmobilizoval, nebo ho jeho nepřátelé sami odhalí, aby lépe porozuměli chorobě, která stvořila tak znetvořenou a zvrácenou mysl.“

Petr z toho měl radost, ale potom už ne. Valentine měla strach, že dost mocných lidí se rozčiluje nad jízlivou osobou Démosthena, takže ji opravdu mohli vystopovat. MF by to dokázala, dokonce i když to ústava americké vládě zakazovala. A tady se po celé škole potulovaly jednotky MF, ale neprováděly pravidelný nábor pro Kosmickou pěchotu.

Nebyla proto nijak překvapena, když po přihlášení našla na svém panelu zprávu, která pochodovala přes obrazovku.

 

UKONČETE, PROSÍM, PRÁCI A BĚŽTE IHNED DO KANCELÁŘE DR. LINEBERRYOVÉ.

 

Valentine nervózně čekala před ředitelnou, než doktorka Lineberryová otevřela dveře a kývnutím ji pozvala dovnitř. Poslední pochyby zmizely, když spatřila muže s malým bříškem v uniformě plukovníka MF sedícího na jediné pohodlné židli v místnosti.

„Vy jste Valentine Wigginová.“

„Ano,“ zašeptala.

„Jsem plukovník Graff. Už jsme se viděli.“

Viděli? Kdy měla co dělat s někým od MF?

„Přišel jsem, abych si s vámi důvěrně promluvil o vašem bratrovi.“

Takže tu nejde o mě, napadlo ji. Dostali Petra. Nebo zas něco nového? Provedl něco šíleného? Myslela jsem, že už přestal vyvádět.

„Vidím, Valentine, že jste vystrašená. Nemusíte se bát. Posaďte se, prosím. Ujišťuji vás, že bratrovi se daří dobře. Splnil naše představy nad očekávání.“

A najednou si s obrovskou úlevou kdesi uvnitř uvědomila, že přišli kvůli Enderovi. Vůbec ji nechtěli potrestat, šlo o malého Endera, který zmizel tak dávno a neměl nic společného s Petrovými intrikami. Měl jsi štěstí, Endere, vypadl jsi odsud ještě dřív, než tě Petr mohl zatáhnout do svého spiknutí.

„Co cítíte ke svému bratrovi, Valentine?“

„Enderovi?“

„Samozřejmě.“

„Co k němu mám cítit? Neviděla jsem ho ani jsem od něho nedostala zprávu od mých osmi roků.“

„Omluvíte nás, paní doktorko?“

Dr. Lineberryová vypadala rozmrzele.

„Jenom na vteřinku. Myslím, že při chůzi se nám bude daleko lépe mluvit. Venku. Bez nahrávacích zařízení, která váš zástupce instaloval do této místnosti.“

Tehdy poprvé viděla Valentine, jak doktorka Lineberryová ztratila řeč. Plukovník Graff sundal se stěny obraz a zároveň s malým vysílačem z něj sloupl membránu citlivou na lidský hlas.

„Levné,“ poznamenal Graff, „ale účinné. Myslel jsem, že to víte.“

Lineberryová od něho převzala zařízení a ztěžka dosedla za psací stůl. Graff odvedl Valentine ven.

Vyšli si na fotbalové hřiště. V uctivé vzdálenosti za nimi je sledovali vojáci; rozdělili se a utvořili na jejich ochranu velký kruh o největším možném průměru.

„Valentine, potřebujeme, abyste Enderovi pomohla.“

„Jak?“

„To právě nevíme. Potřebujeme, abyste nám pomohla vymyslet, jak nám můžete pomoci.“

„Oč jde?“

„To je taky součástí problému. Nevíme.“

Valentine se neubránila smíchu. „Neviděla jsem ho už tři roky! Celou tu dobu jste ho měli tam nahoře!“

„Valentine, jeden let na Zemi a zpátky do Bitevní školy stojí víc, než si váš otec vydělá za celý život. Nejezdím sem jen tak.“

„Král měl sen, ale zapomněl, o čem byl,“ odpověděla mu Valentine. „Požádal tedy moudré muže, aby mu sen vyložili, jinak zemřou. Jenom Daniel ho dokázal vyložit, protože byl prorokem.“

„Čtete bibli?“

„Letos probíráme v angličtině klasiku. Nejsem prorok.“

„Velice rád bych vám pověděl o Enderově situaci víc. Ale to by trvalo hodiny, možná celé dny a pak bych vás musel zavřít do ochranné izolace, protože většina informací je přísně důvěrná. Takže se podíváme, co se dá udělat s omezeným množstvím informací. Je tu jistá hra, kterou naši studenti hrají s počítačem.“ Pověděl jí o Konci světa, o uzavřeném pokoji a Petrově obrazu v zrcadle.

„Obraz tam dává počítač, ne Ender. Proč se nezeptáte počítače?“

„Počítač neví.“

„A já to mám vědět?“

„Jde o druhý případ od Enderova příchodu k nám, kdy zavedl hru do slepé uličky. Která, jak se zdá, nemá žádné řešení.“

„Ten první případ vyřešil?“

„Náhodou.“

„Potom mu dejte čas, třeba vyřeší i tenhle.“

„Nevím, nevím. Váš bratr, Valentine, je velice nešťastný malý chlapec.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Moc toho nevíte, že?“

Valentine si na okamžik myslela, že muž se rozhněvá. Místo toho se přesto rozhodl pro smích. „Ne, moc ne. Valentine, proč Ender pořád vidí v zrcadle svého bratra?“

„Neměl by. Je to pitomost.“

„Proč je to pitomost?“

„Protože jestli existuje Enderův pravý opak, pak je to Petr.“

„Jak to?“

Valentine nenapadalo žádné vysvětlení, které by nebylo nebezpečné. Příliš mnoho otázek by Petrovi mohlo způsobit opravdové potíže. Valentine věděla o světě dost, aby došla k závěru, že nikdo by Petrovy plány na ovládnutí světa nebral vážně, jako nebezpečí pro současné vlády. Ale možná by usoudili, že nemá v hlavě všechno v pořádku a že jeho megalomanie se musí léčit.

„Vidím, že se mi chystáte lhát,“ promluvil Graff.

„Chystám se neříct vám už nic,“ odpověděla Valentine.

„A bojíte se. Proč se bojíte?“

„Nemám ráda otázky o naší rodině. Vynechte z toho mé příbuzné.“

„Valentine, snažím se z toho vaši rodinu vynechat. Přicházím k vám, abych nemusel začít proklepávat Petra a vyptávat se rodičů. Pokouším se vyřešit tento problém teď, s člověkem, kterého Ender miluje a kterému důvěřuje nejvíc na světě, snad jediným člověkem vůbec, kterého miluje a kterému důvěřuje. Jestliže věc nedokážeme vyřešit tímto způsobem, od tohoto okamžiku izolujeme vaši rodinu a budeme postupovat jako obvykle. Tohle není triviální záležitost, já jen tak neodejdu.“

Vůbec jediný člověk, kterého Ender miluje a kterému důvěřuje. Ucítila hluboké píchnutí bolesti, smutku a studu, protože teď byl jejímu srdci blízký Petr, ten byl středem jejího života. Pro tebe, Endere, jsem zapalovala svíčky na tvé narozeniny. Petrovi pomáhám uskutečňovat všechny jeho sny. „Nikdy jsem si nemyslela, že jste milý člověk. Ani tenkrát, když jste odvedl Petra, ani teď.“

„Nehrajte si přede mnou na nevědomé děvčátko. Viděl jsem vaše testy, když jste byla malá. V tomto okamžiku nemáme mnoho vysokoškolských profesorů, kteří by s vámi dokázali držet krok.“

„Ender se s Petrem vzájemně nenávidí.“

„To jsem věděl. Řekla jste, že je jeho pravý opak. Proč?“

„Petr – někdy je nesnesitelný.“

„V jakém smyslu?“

„Ošklivý. Prostě ošklivý, to je všechno.“

„Valentine, pro Enderovo dobro mi řekněte, co dělá, když je tak ošklivý.“

„Často vyhrožuje lidem, že je zabije. Nemyslí to vážně. Ale když jsem byla malá, Ender a já jsme se ho báli. Řekl, že nás zabije. Vlastně nám řekl, že zabije Endera.“

„Něco z toho jsme zachytili na monitoru.“

„Vzniklo to právě kvůli monitoru.“

„Nic jiného za tím není? Povězte mi o Petrovi víc.“

Řekla mu tedy o dětech v každé škole, do které Petr chodil. Nikdy je nebil, ale přesto je vždycky mučil a trápil. Zjistil si, za co se nejvíc stydí, a řekl to člověku, kterého si nejvíc vážili. Odhalil, čeho se nejvíc báli, a provedl to tak, aby se s tím často setkávali.

„Dělal to také Enderovi?“

Valentine zakroutila hlavou. Nemohla vysvětlit, že má pocit, jako by myslela na svého bratříčka, který byl tak hodný a kterého tak dlouho chránila, a přitom nezapomínala na skutečnost, že v této chvíli je Petrovým spojencem, jeho pomocnicí a otrokem v projektu, který se jí naprosto vymkl z rukou. Ender by se nikdy Petrovi nevzdal, ale já jsem se změnila a stala se součástí Petrovy osobnosti. „Ender nikdy neustoupil,“ prohlásila.

„Před čím?“

„Před Petrem. Nestal se takovým jako Petr.“

Kráčeli mlčky podél brankové čáry.

„Jak by mohl Ender být jako Petr?“

Valentine se otřásla. „Už jsem vám to řekla.“

„Ale Ender takovou věc nikdy neudělal. Byl to jenom malý kluk.“

„Přesto jsme oba chtěli. Chtěli jsme – zabít Petra.“

„Aha.“

„Ne, to není pravda. Nikdy jsme to neřekli. Ender nikdy neřekl, že to chce udělat. Já jsem – jenom jsem si to myslela. To já, ne Ender. Nikdy neřekl, že ho chce zabít.“

„Co chtěl on?“

„Nechtěl prostě být –“

„Čím?“

„Petr mučí veverky. Připíchne je k zemi, stahuje z nich zaživa kůži a pak se na ně dívá, dokud neumřou. Dřív to dělával, teď už ne. Ale dělal to. Kdyby o tom Ender věděl, kdyby ho viděl, tak si myslím, že by –“

„Co by udělal? Zachránil by veverky? Pokusil by se je vyléčit?“

„Ne, ani vy byste – Petra nezastavil, ani byste mu v tom nezabránil. Ale Ender by byl k veverkám milý. Chápete? Krmil by je.“

„Ale kdyby je krmil, staly by se krotké a tím snadněji by je Petr chytil.“

Valentine začala znovu plakat. „Ať člověk dělá, co chce, vždycky pomáhá Petrovi. Všechno mu pomáhá, všechno, nemůžete utéct, ať se na to díváte, jak chcete.“

„Pomáháte Petrovi?“ zeptal se Graff.

Neodpovídala.

„Je Petr opravdu takový zlý člověk, Valentine?“

Přikývla.

„Je nejhorším člověkem na světě?“

„Co já vím? Nevím. Horšího člověka neznám.“

„A přesto jste vy dva s Enderem jeho bratr a sestra. Máte stejné geny, stejné rodiče; jak může být tak zlý, když –“

Valentine se obrátila a křičela, jako by ji zabíjel. „Ender není stejný jako Petr! V žádném případě není jako Petr! Až na to, že je chytrý, to je všechno – tam, kde by každý byl takový jako Petr, on není, není stejný jako Petr! Není!“

„Rozumím,“ řekl Graff.

„Vím, co si teď myslíte, parchante prašivý, myslíte si, že vám lžu, že Ender je stejný jako Petr. Možná, že já jsem stejná jako on, ale Ender ne, vůbec takový není, říkala jsem mu to, když brečel, tolikrát jsem říkala Nejsi jak Petr, ty nikdy lidem neublížíš, jsi hodný a dobrý, vůbec nejsi takový jako Petr!“

„Máte pravdu.“

Jeho rezignovaný souhlas ji upokojil. „Zatraceně mám pravdu. Je to pravda.“

„Valentine, pomůžete Enderovi?“

„Nemůžu teď pro něho nic udělat.“

„Můžete udělat totéž, co jste pro něho dělala dřív. Stačí, když ho uklidníte a řeknete mu, že nerad ubližuje lidem, že je hodný a laskavý a že vůbec není takový jako Petr. To je teď nejdůležitější. Že vůbec není takový jako Petr.“

„Mohla bych ho vidět?“

„Ne. Chci, abyste mu napsala.“

„K čemu to bude dobré? Ender nikdy neodpověděl na žádný dopis, který jsem mu poslala.“

Graff si povzdechl.

„Odpověděl na každý dopis, který dostal.“

Pouhou vteřinu jí trvalo, než pochopila. „Jste opravdu odporný.“

„Izolace je – nejlepším tvůrčím okolím. Chtěli jsme mít jeho myšlenky a ne – no, na tom nezáleží, nemusím se před vámi hájit.“

Proč to tedy děláte, zeptala se v duchu.

„Ale začíná ochabovat. Pracuje jen ze setrvačnosti. Chceme ho postrčit dopředu, ale on odmítá.“

„Možná bych Enderovi prokázala laskavost, kdybych vám řekla, abyste se šel vycpat.“

„Už jste mi pomohla. Můžete mi pomoci ještě víc. Když mu napíšete.“

„Slibte mi, že nevystřihnete nic, co napíšu.“

„Takovou věc nemohu slíbit.“

„Pak na to zapomeňte.“

„Bez potíží. Napíšu váš dopis sám. Dokážeme napodobit váš styl. Docela jednoduše.“

„Chci ho vidět.“

„První opušťák dostane až v jedenácti letech.“

„Řekl jste mu tenkrát, že až ve dvanácti.“

„Změnili jsme předpisy.“

„Proč bych vám měla pomáhat?“

„Nepomůžete mně, ale Enderovi. Záleží na tom, že zároveň pomáháte i nám?“

„Co s ním tam nahoře provádíte tak hrozného?“

Graff se uchechtl. „Drahá Valentine, hrozné věci teprve mají začít.“

 

Ender přelétl očima čtyři řádky dopisu, když si uvědomil, že tenhle nepřišel od ostatních vojáků z Bitevní školy. Přišel normální cestou – když se přihlásil, na displeji panelu se objevilo MÁTE POŠTU. Přečetl si čtyři řádky a hned sklouzl pohledem na konec a přečetl si podpis. Pak se vrátil na začátek a stočil se na posteli do klubíčka, aby si četl její slova pořád kolem dokola.

 

ENDERE,

AŽ DOTEĎKA TI MIZEROVÉ NEPUSTILI K TOBĚ ANI JEDEN MŮJ DOPIS. PSALA JSEM TI URČITĚ UŽ STOKRÁT, ALE TY SIS MUSEL MYSLET, ŽE JSEM TO NIKDY NEUDĚLALA. NEZAPOMNĚLA JSEM NA TEBE, ANI NA TVOJE NAROZENINY. VŠECHNO SI PAMATUJU. NĚKDO BY SI MOHL MYSLET, ŽE TEĎ, KDYŽ JSI VOJÁKEM, JSI KRUTÝM A TVRDÝM ČLOVĚKEM, KTERÝ RÁD UBLIŽUJE LIDEM. ASI JAKO KOSMIČTÍ PĚŠÁCI NA VIDEU, ALE JÁ VÍM, ŽE TO NENÍ PRAVDA. NEJSI TAKOVÝ JAKO TEN, KOHO DOBŘE ZNÁŠ. NA POHLED SE ZDÁ LEPŠÍM, ALE UVNITŘ JE POŘÁD STEJNÝ ČUBČÍ SYN. MOŽNÁ VYPADÁŠ JAK NIČEMA, ALE TO MĚ NEOKLAME. POŘÁD STOJÍŠ NA VLASTNÍCH RUKÁCH. LÍBÁM TĚ, MILÁČKU.

 

VALY.

 

NEODEPISUJ, PSYCHOUŠI BUDOU ASI TVŮJ DOPIS ANALYZOVAT.

 

Zřejmě ho napsala se souhlasem učitelů. Ale nepochyboval, že dopis psala Valy. Výraz psychouši, přívlastek čubčí syn pro Petra, vtipná záměna nohou za ruce na konci dopisu, to všechno nemohl znát nikdo kromě Valy.

A přece mu připadal pořádně stupidní, jako kdyby se někdo chtěl mermomocí ujistit, že Ender uvěřil, že dopis je pravý. Proč by měli být tak horliví, kdyby dopis mluvil pravdu?

A stejně není opravdový. Dokonce i kdyby ho napsala vlastní krví, není pravý, protože ji přinutili, aby ho napsala. Psala mu už dřív, ale všechny dopisy zadrželi. Tamty možná byly pravé, ale tento byl vyžádaný, byl součástí jejich manipulace.

Znovu ho naplnilo zoufalství. Teď už věděl proč. Teď už věděl, proč cítí tolik nenávisti. Neměl žádnou moc nad svým vlastním životem. Zbývala mu jenom hra, nic jiného, všechno ostatní určovali oni a jejich předpisy, plány a projekty, a on mohl ovlivnit jedině to, jestli v bitvě zamíří tímto nebo jiným směrem. Jediná skutečná věc, jediná šíleně opravdová věc byla jeho vzpomínka na Valentine, na člověka, kterého miloval, než začal hrát hru, a který ho miloval bez ohledu na to, zda byl termiťákem nebo ne. A oni mu ji vzali a přetáhli na svoji stranu. Byla teď jedním z nich.

Nenáviděl je i všechny jejich hry. Nenáviděl je tak silně, že při opakovaném čtení jejího nic neříkajícího dopisu se rozplakal. Ostatní hoši z armády Fénixů si toho všimli a odvrátili se. Ender Wiggin a brečí? To bylo zneklidňující. Dělo se něco strašného. Nejlepší voják jejich armády leží na palandě a brečí. V místnosti bylo hluboké ticho.

Ender zničil dopis, vymazal ho z paměti a potom několika letmými doteky kláves vyvolal fantastickou hru s vlastními představami. Nebyl si jistý, jestli ji chce hrát, jestli se chce dostat na Konec světa, ale neztrácel čas cestou k němu. Jenom když letěl na oblaku a klouzal nad podzimními barvami idylického světa, právě tehdy si uvědomil, co mu na dopise od Valy nejvíc vadilo. Všechno, co se týkalo Petra. A fakt, že nebyl jako Petr. Slova, která mu říkala tak často, když ho objímala a utěšovala, když se třásl strachem a vzteky a nenávistí po Petrově mučení, přesně tohle dopis obsahoval.

A právě toto vyžadovali. Ti parchanti o tom věděli, a věděli také o Petrovi v zrcadle zámecké síně, věděli všechno a Valy pro ně byla jenom nástrojem k jeho ovládnutí, dalším špinavým trikem. Dink měl pravdu, nepřítelem byli oni, nic nemilovali a ničeho si nevážili a on neměl v úmyslu skákat podle jejich not. K čertu, ani ho nenapadlo něco pro ně udělat. Měl jednu jedinou, bezpečně uloženou vzpomínku a ti bídáci se k ní prodrali pluhem i se zbytkem chlévské mrvy. Skončil, už nechtěl hrát.

Had na něho čekal jako vždycky ve věžním pokoji a odmotával se z předložky na podlaze. Ale tentokrát ho Ender nerozdrtil podrážkami. Tentokrát ho chytil do rukou, klekl si před ním a něžně, velice něžně přisunul rozevřená hadí ústa ke svým rtům.

A políbil je.

Původně to neměl v úmyslu. Chtěl jenom, aby ho had kousl do úst. Nebo snad chtěl hada sníst zaživa, asi jako Petr v zrcadle, když mu po bradě stékala krev a hadí ocas sebou mrskal mezi rty. Ale místo toho hada políbil.

A had v jeho rukou zesílil a proměnil se v jinou postavu. Lidskou. Valentine. A ta mu vrátila polibek.

Had nemohl být Valentine. Zabíjel ho příliš často, než aby mohl být jeho sestrou. Petr ho hltal příliš často, než aby se smířil s tím, že to celou dobu mohla být Valentine.

Nebylo právě tohle jejich záměrem, když mu dovolili přečíst dopis? Na ničem mu už nezáleželo.

Vstala z podlahy věžního pokoje a kráčela k zrcadlu. Ender přinutil svoji postavu, aby také vstala a šla s ní. Zastavili se před zrcadlem, kde se místo Petrova krutého odrazu objevil drak a jednorožec. Ender natáhl ruku a dotkl se zrcadla; stěna se rozpadla a odkryla široké schodiště vedoucí dolů, potažené kobercem a obstoupené početnými davy lidí provolávajících jim slávu. Ruku v ruce sešli s Valentine se schodů. Do očí mu vhrkly slzy úlevy, že se konečně vysvobodil z pokoje na Konci světa. A díky slzám si nevšiml, že každý člověk měl Petrův obličej. Věděl jenom, že kamkoli v tomto světě půjde, Valentine bude s ním.

 

Valentine si přečetla dopis, který jí dr. Lineberryová podala. „Milá Valentine,“ stálo v něm, „děkujeme Vám a vyslovujeme uznání za vaši snahu ve prospěch válečného úsilí. Oznamujeme Vám tímto, že jste obdržela hvězdu první třídy Řádu lidského společenství, což je nejvyšší vojenské vyznamenání udělované civilním osobám. S ohledem na bezpečnost Mezinárodních sil nelze bohužel toto ocenění zveřejnit, dokud nebude nynější operace úspěšně u konce. Chceme však, abyste věděla, že vaše snaha měla naprostý úspěch. Se srdečným pozdravem generál Šimon Lévy, Stratég.“

Když si dopis dvakrát přečetla, doktorka Lineberryová si ho vzala zpátky. „Dostala jsem pokyn, abych ti ho dala přečíst a potom zničila. Vyndala ze zásuvky zapalovač na cigarety a papír zapálila. Hořel jasným plamenem v popelníku. „Dobré nebo špatné zprávy?“ zeptala se.

„Prodala jsem svého bratra,“ prohlásila Valentine, „a oni mi za to zaplatili.“

„Nedramatizuješ to trochu, Valentine?“

Valentine neodpověděla a vrátila se do třídy. Ten večer Démosthenés zveřejnil tvrdý útok zesměšňující zákony omezující počet obyvatel. Lidem by se mělo dovolit mít tolik dětí, kolik chtějí a přebytečné obyvatelstvo by se mělo poslat na jiné světy, aby se lidstvo rozšířilo po celé galaxii, takže žádná katastrofa ani invaze by mu nemohla vyhrožovat anihilací. „Nejvznešenější jméno, které může dítě dostat,“ psal Démosthenés, „je Třetí.“

Endere, to patří tobě, říkala si při psaní.

Petr se potěšeně zasmál, když si sloupek přečetl. „Tohle je donutí zastříhat ušima a zbystřit pozornost. Třetí! Jak vznešené jméno! Ty si ale sakramentsky troufáš!“