Svatopluk Čech

JITŘNÍ PÍSNĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zimní fantasie

 Letím, letím sanicí
 mlhami a vánicí,
 ze sna slyším frkot koní,
 slyším saní skříp a šum
 a rolničky lehké zvoní
 kolébavkou do mých dum.
  
 Ó jak milo mořem sněhů
 beze břehů
 v závod s vichrem do neznáma
 uháněti v dálku tak!
 Nechť se sype v líce, čelo
 chladné bělo,
 teploučko je v duši klidné,
 zavírá se tiše zrak.
 V jasné zvuky dětských hlasů
 z dávných časů
 cinkot rolniček se mění,
 v dívčí šepot, zpěv a smích
 a páv zlatý z bájných luhů
 v jasnou duhu
 před oči nám rozestírá
 péra lesků báječných.
  
 Mořem bílým beze břehu
 do mlhy a do sněhu
 vichrem letí povoz ručí,
 že až prsa úží strach,
 a rolničky divě hlučí
 jako v bouři na poplach.
  
 Co se stalo? Běda, koně
 v divém honě
 zplašili se - ten tam vozka -
 jiný vhoup’ se na saně,
 mužík starý s vousem dlouhým,
 sněhem pouhým,
 sobolinu na kadeřích,
 na obšitém kaftaně,
 metá na mne divné jasy
 z šedé řasy,
 divným slovem oře k letu
 pobádá - Než, jaký div!
  
 Místo dvou tři koně běží
 pod otěží,
 z podkov jejich jiskry srší,
 vichrem vlajou sněhy hřív
 a nad nimi pestrou duhu
 v polokruhu
 klene jařmo malované,
 na němž visí zlatý zvon,
 jako v bouři sebou zmítá,
 sem tam lítá,
 hudbou hlasnou, divukrásnou
 provází ten běsný hon.
  
 Kam to letím vichřicí
 po závěji jiskřící?
 Sen-li před mé oči staví
 povětrný děj?
 Či mne svými kouzly baví
 mužík čaroděj?
  
 Neznámý kraj šíro stele
 sněhy skvělé,
 v báječném se koupá světle
 jako v záři severu,
 skvoucí kolos v jeho středu,
 zámek z ledu,
 velkolepých budov týčí
 nevídanou nádheru.
 Všechno led je křišťálový:
 stěny, krovy,
 obrovité divné báně,
 kol nich bání menší tlum,
 z ledu kříž jim trojramenný
 nad temeny
 jako zdoba brillantová
 pyšnětrčí k nebesům.
 Démant jeden zdá se býti,
 stříbrem svítí,
 hoře z perel podobá se
 tato stavba čarovná -
 jistě na ledovém trůně
 v jejím lůně
 s hermelínem sněžným sedí
 sama zimy královna!
  
 Ký to palác? Jaký kraj?
 Mlčí divný vozataj.
 Zdržel oře v divém cvále,
 skočil na práh ledový,
 kynul, bych s ním kráčel dále
 do zářící budovy.
  
 Sloupořadí, síně, koby,
 stropů zdoby,
 všechno z nejčistšího ledu,
 všechno samý lesk a třpyt
 a na křeslech, na podlaze
 blíž a záze
 komonstvo zříš pestroskvoucí,
 pohroužené v divný klid.
 Sedí, leží bez pohnutí,
 ňader dmutí
 jenom svědčí o životě,
 zachvívá se ve snu ret,
 tu tam jen se řasa kmitne,
 ruka chytne
 jilec meče v pasu drahém,
 a zas líně padá zpět.
 Sarmantské zříš tváře tady,
 rusé brady
 neb zas kníry dlouhé, temné,
 slovanský tu předčí kroj;
 ale mezi ně se mísí
 jiné rysy,
 severních i jižních končin
 různá tvář i šat i zbroj.
 Tu hle! Tatar v pestrém hávu
 kloní hlavu,
 tamo Čerkes pod přilbicí,
 s lesklým kovem pancíře,
 zde muž z luhů Kalevaly,
 v jižní dáli,
 tam host snědý pod turbanem,
 syn tu mrazné Sibiře.
 Ale v nejskvostnější síni
 sličná kníní
 v (...)
(......)