<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Svatopluk Čech

VE STÍNU LÍPY
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

 Jak vlny osením, po tobě hrají
 mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!
 Když za večera v dusných města zdích,
 kol čela starostí se věsí příze,
 jak často náhle písmeny v mé knize
 se měnívají v roje kvítků tvých!
 Jak často, v podušku když sirou klesá
 pod nízký strop má hlava zemdlená,
 mně zdává se, že větev zelená
 zas nade mnou se sklání tvého lesa,
 že nade mnou zas hudba jeho dumná
 svůj vede nápěv - mlkne - z vršků dálných
 blíž opět šumí, vod jak příboj valných -
 tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.
 I snívám, zkolébán té písně vděkem,
 jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.
 
     Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,
 v té hluchá vřavě požitků a muk.
 Mě neláká v ten šumný turnaj duchů
 diváků potlesk, trub a kotlů zvuk.
 Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklání
 tvá křídla povypjatá k zemi zpět.
 Snad osvěží je vánků lesních vlání,
 snad rozepnou se lehce v nový let,
 až perlami v nich ranní rosa vzplane
 a kadeř ovinou ti růže plané.
 
     Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!
 Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!
 Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne
 z každičké brázdy upomínek dav.
 Ty jabloně nad mořem zlatých klasů
 mi šeptají o blahu zašlých časů,
 ta bílá stezka, vinoucí se v bor,
 mne vábí k místu, kde tak často vítal
 mladého samotáře jedlí sbor
 a z nízkých větví poustevnu mu splítal.
 Tam jiná cesta pod horou se vine -
 teď mizí kdes - a z dálky znovu kyne -
 Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,
 kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,
 již nevábí mne okem sladké víly,
 a první láska - báchorkou mi pouhou.
 Z oblaků vížka třpytivá se vine
 jak z minulosti šerých závojů;
 zřím broskví špalír, žaluzie stinné,
 a duch můj řadou známých pokojů
 s pocitem blaha teskného se chvěje;
 leč darmo hledá milé obličeje
 a známý nábytek - nic nezří tam,
 co družilo se k dětským snům a hrám,
 ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,
 ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.
 Vše jiné kol a cizích lidí pata
 sen mého mládí šlape přeblahý,
 jenž v každé pídi této podlahy
 hrá jako slunce arabeska zlatá.
 Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísní
 stesk nevýslovný - jinam zaleť, písni!
 
     Jak vábně hledí onde na stráni
 štít šedý z révy malebného kroje
 a kyne věncem opentlené chvoje!
 Košatá lípa před ním rozklání
 stín větví kolébavých na stůl prostý -
 dnes nedělními obklopen je hosty.
 
     Šedivou hlavu soused bohabojný
 tu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,
 letního slunce vzbuzen plápolem,
 pod mocným prstem ruky zmozolené
 osmáhlé tváře mnohým výmolem
 se perlí k bradě, hladce oholené.
 Však přece vesta, plná libých kvítků,
 upjata k hrdlu, kabát důkladný
 v záhybech těžkých uklání se k lýtku,
 a "nebes klíč", jenž dobývá se z šosu,
 vám svědectvím, že muž ten bezvadný
 před zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.
 
     Po boku jeho krejčík pohyblivý,
 politik obce, sporým vrtí tělem;
 pod bradou suchou vous mu vlaje divý
 jak pocuchaná přástva pod kuželem.
 A kabát zelený, jejž mistr nosí,
 s životem krátkým, předlouhými šosy,
 kobylky luční podoben jsa hávu,
 výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.
 
     Obstárlý kantor následuje v ředě.
 Ten k tabatěrce zřetel všeliký
 obrací na pohled, tu víčko hladě,
 v němž vyobrazen Mozart veliký,
 jak napolo již objat spánkem věčným
 své skladby kouzlo vnímá naposledy, -
 tu noře prsty v obsah její hnědý,
 tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.
 
     Však péro vzletnější ať raděj líčí
 teď bohatýrskou hlavu v divné čapce,
 s níž visí zdoba kosmatého střapce,
 ten bílý knír, jenž bojovně se týčí
 na svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,
 jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,
 tu starou dýmku, jejíž valný dým
 skráň lysou halí věncem oblačným,
 tu nohu dřevěnou a berli k tomu,
 tu celou postať, sešlou v bitev hromu!
 
     Pan pojezdný svůj rozložitý břich
 v ten spolek nižších blahosklonně mísí.
 Od brady laloch růžový mu visí,
 nos rudý trůní v lících plamenných.
 Jak hrbolatý vrch, když oko dne
 zhasíná za ním, nádherně se nítí,
 že rubínem se sterý balvan třpytí
 na sklonech jeho v záři purpurné,
 a fialový stín je obetkává -:
 tak na pohled je nosu jeho sláva.
 I zdá se, ve rtů plných úsměvu
 že tisíc vilných diblíků se míhá,
 že satyr s dechem utajeným číhá
 v bělavé řasy každém záchvěvu.
 Hle! právě lehounkou s ním končí půtku
 vládkyně krčmy, ctihodná to vdova,
 leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,
 a než se nadá, obejme ji znova.
 
     A mlynář u něho, muž v plné síle,
 náleží hochů oněch do rodu,
 s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle,
 jichž ruka za osvětu, svobodu
 a jiné krásky, nedosti tam známé,
 nám po venkově břitký oštěp láme.
 
     Jak do prstenu kámen lahodný,
 tak nakonec ve kruh ten ctihodný
 myslivce mladého má píseň šine.
 Jak ladně k tělu svižnému se vine
 ta štíhlá puška, malebný ten šat,
 v němž lesa barvy rozkošně se snoubí -
 šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!
 Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,
 z níž zlatý žalud padá do kadeří,
 jak hrdě pestré vypíná se peří!
 U nohou jeho v písek žhavý sklání
 okraje svislých pysků Flóra snivá
 a za ním volně koroptev se kývá
 na hnědé brašny zdobném vyšívání.
 Ta svislá střecha klobouku ať mýlí
 zrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,
 po jaké kořisti syn lesa střílí
 z té stinné skrýše okem plamenným.
 Však důstojna je věru všimnutí
 ta dcerka paní hospodské - ba právě!
 Teď šátek hedvábný na rusé hlavě
 ji odpoutalo vánku zadutí,
 že jako pláštík purpurový báje
 se volně vzduchem rozstýlá a vlaje
 nad jasným vlasem, šíjí labutí
 a mladá Hebe nevěrný cíp loví,
 jej vrací v ňader sladké vězení
 a v rozpacích se směje; červánkový
 dech studu líčko lehce rumění.
 Tak pintu staví před houslistu stranou,
 na víčku oblém pestře malovanou.
 Však divno mi, že pohled její slunný
 šumaři chmury na čele jen zmnožil.
 On mlčky housle na lavici složil
 a kostnatými prsty přejel struny,
 že zasténaly jako divým bolem.
 Po stole chvíli rázný prstů tep
 ruch duše věstil - plaše pohléď kolem
 a do vyzáblých rukou sklání leb.
 
     Toť výčet povinný mých prostých reků.
 Nuž, větvemi teď, lípo, zakývej
 a družný jejich hovor, chudých vděků,
 svým tichým, sladkým dechem provívej!
 

Stáhnout kompletní knihu v PDF a ePub

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist