Svatopluk Čech

HUSITA NA BALTU
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1908

 Hromu rachotem a vichru letem
 vozy Husitů se valí světem,
 vojínů v nich tváře opálené,
 žen i dívek prsy rozhalené;
 uprostřed tam kalich zlatoskvoucí
 bledý kněz hle! tyčí ku nebesku -
 uhánějí jako orkán řvoucí
 za lomozu zbraní, bubnů vřesku.
 
 Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,
 z obrví však jarý oheň září.
 Jako dóm, kdy již již v prach se boří,
 však v něm dosud věčná lampa hoří.
 Na čele mu šišák bleskem hraje,
 na hrudi se třpytí šupin řada,
 po pleci mu jako prapor vlaje
 vichrem zdmutá, sněhobílá brada.
 
 Ha! již Baltu odvěké ty vzdory
 řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory
 s šedých skal se nad pěnnými valy
 jako mořští orli roztěkaly.
 Mužů šíje vzpínají se výše
 ve vítězoslávě. Ženám hledy
 bujněj planou, ňadra dmou se v pýše,
 slza kmetům ve vous splývá šedý.
 
 Aj, tu vůdce: Trup se loučí s duší,
 našed hrobu, jaký reku sluší!
 Slavný hrob - to skalní tato stěna,
 naše jednou, potom odcizena,
 teď ha! naše v novém vítězení!
 Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej,
 přílba blýskavá pak na temeni
 vlasy vichrem rozevláté sbírej!
 
 Hlavu opřete, bych zíral, bratři!
 hrdě před sebe, jak reku patří.
 I štít lesklý položte mi k noze -
 jak jsem sedal ve válečném voze.
 V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý
 jako bubny ku krvavé srážce,
 tak tu budu dlíti zkamenělý,
 věkovité slávy české strážce -
 
 V krátce skonal kmet - a vedle přání
 na skalní hrob upraven mu skráni.
 V ruce palcát - přílba kryje čelo -
 tak tu dřímá bohatýrské tělo. -
 Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý
 jako bubny ku krvavé srážce,
 tak tu sedí, jako zkamenělý
 dávnověké slávy české strážce!
 
 Hromu rachotem a vichru letem
 Husitů vůz nebouří již světem.
 Sláva kalicha již zbledla, zhasla,
 a pěsť hnije, Evropou co třásla.
 Však tam v dáli jeden posud sivý
 sedí Husita a hlásá světu,
 kam až druhdy český vítězivý
 ve velebném zavlál prapor letu.
 
 Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,
 na přílbu pták mořský staví hnízda,
 palcát halí mech a po krunýři
 skalní květ své sporé zvonky šíří,
 s prsou však mu kalich září zlatý
 jako maják moře do dálavy,
 nad hlavou pak jemu rozepjatý
 vlaje prapor dávné české slávy.
 
 Bouře do pěnné kdy hřívy švihá
 Baltu, že až k nebesům se zdvihá
 rozlícen - a koráb v bezdno vrhá,
 stěžeň praská - plachta v dvé se trhá:
 často plavec, stoje na žebříku
 lanovém, se děsí nenadále
 hledě ve tvář reku nebožtíku
 v blesků svitě, na vysoké skále.
 
 Zdává se mu, jakby život nový
 probouzel se náhle v hrdinovi,
 mrtvé rty jak by se rozsmekaly
 k písni, před níž Němci utíkali,
 jakby oko děsivého zjevu
 blesky metalo a svíral tu
 palcát těžký ve strašlivém hněvu
 starý mrtvý Husita na Baltu.