<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Anton Pavlovič Čechov

HOŘKÉ HUMORESKY
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1    

 

Spát a spát

Noc. Varjenka, malá, asi třináctiletá chůva, houpe kolébkou a tichounce děťátku brouká:

„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...“

Pod ikonou bliká zelený kahánek. Napříč místností se z kouta do kouta táhne šňůra, na které visí pleny a velké černé dámské kalhoty. Nad kahánkem svítí na stropě velká zelená skvrna, kdežto pleny a kalhoty vrhají dlouhé stíny na pec, na kolébku i na Varju. Když se kahánek rozbliká, skvrna i stíny ožívají a začínají povlávat jako ve větru. Ve světnici je dusný puch. Jasně je cítit zelňačku a obuvnickou kůži.

Děťátko pláče. Už je celé ochraptělé a vysílené, ale pláče a pláče a nikdo neví, kdy přestane. A Varjence se tolik chce spát! Klíží se jí oči, padá jí hlava, cítí bolest za krkem. Není s to pohnout víčky ani rty. Má pocit, že se jí seschl a docela ztuhl obličej a celou hlavu že má menší než špendlíkovou hlavičku.

„Spi, děťátko, spi,“ brouká děťátku. „Zavři očka svý...“

Z pece se ozývá cvrček. Za dveřmi v sousední světnici chrápe mistr a tovaryš Afanasij. Kolébka sténavě skřípe, Varjenka do toho pobrukuje a to všecko dohromady se slévá v konejšivou noční hudbu, která se tak příjemně poslouchá, když si člověk hoví v posteli. Ale teď ta hudba svou uspávavostí jenom rozčiluje a trýzní, protože spát Varjenka nesmí. Kdyby nedej bože usnula, dostala by bití.

Kahánek pomrkává. Zelená skvrna a stíny se dávají do pohybu, derou se Varjence do strnule otevřených očí a napůl spící mozek je přetváří v mlhavé vidiny. Varjenka vidí černá mračna, která se honí po obloze a křičí hlasem jejího děťátka. Pak zafičí vítr, rozvane mraky a Varjenka spatří širokou silnici s vrstvou řídkého bláta. Po té silnici jede fůra za fůrou, plouží se po ní lidé s ranci na zádech, kmitají po ní sem a tam nějaké stíny. Z obou stran prosvítají skrze studenou, vlhkou mlhu lesy. Vtom se lidé s ranečky i stíny vrhají na zem do řídkého bahna. „Proč?“ ptá se Varjenka. „Spát! Spát!“ odpovídají a v tu ránu spí, jako když je do vody hodí, pevně a sladce, a vrány a straky na telegrafních drátech křičí dětským hlasem a snaží se je vzbudit.

„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...,“ brouká Varjenka a už se vidí v temné, dusné chalupě.

Na podlaze se svíjí nebožtík její tatínek Jefim Štěpánov. Varjenka ho nevidí, ale slyší, jak se bolestí válí po zemi a jak sténá. Zas se mu „ozvala kýla“, jak říkává. Bolí ho to tolik, že ze sebe nemůže vypravit ani slovo, a jen do sebe nasává vzduch a cvaká zuby, jako by bubnoval na malý bubínek.

Maminka Pelageja běžela na statek povědět pánům, že Jefim umírá. Je pryč už hezkou dobu, dávno by měla být zpátky. Varjenka leží na peci, nespí a poslouchá otcovo „ratatata“. Ale už je slyšet, jak před chalupou zastavuje nějaký povoz. To páni poslali mladého doktora, který k nim přijel z města na návštěvu. Doktor vchází do světnice. Potmě ho není vidět, ale je ho slyšet kašlat a přibouchnout dveře.

„Rozsviťte!“ říká.

„Ratatata!“ odpovídá Jefim.

Pelageja skočí k peci a hledá misku se sirkami. Chvíli je ticho. Doktor šmátrá v kapse a pak rozškrtne svou sirku.

„Hned, milostpane, hned!“ říká Pelageja, vyběhne ze světnice a vzápětí je zpátky s kouskem svíčky.

Jefimovi hoří tváře, oči se mu lesknou a pohledem zrovna probodává. Zdá se, že vidí skrz stěny chalupy i skrz doktora.

„No, jak je? Copak tě to napadlo?“ sklání se k němu doktor. „Ale, ale! Jak dlouho to máš?“

„Jako co? Přišel můj čas, Vaše blahorodí. Moje poslední hodinka!“

„Nemluv nesmysly! Vykurýrujem tě!“

„Jak myslíte, Vaše blahorodí, poníženě děkuju. Ale já vím svoje ... Cítím smrt na jazyku, to bude marný pořízení.“

Doktor se s ním obírá dobrou čtvrthodinku. Pak se zvedne a říká:

„Na tohle já nestačím ... Musíš do nemocnice, chce to operaci. Hned se tam rozjeď. Určitě! Je už sice trošku pozdě, v nemocnici všechno spí, ale to nevadí, já ti napíšu doporučení. Slyšíš?“

„Ale na čem tam pojede, milostpane?“ diví se Pelageja. „Copak máme koně?“

„To nevadí, poprosím na statku, aby vám poslali koně.“

Doktor odešel, svíčka zhasla a zas je slyšet „ratatata“. Za půl hodiny něco zastavuje před chalupou. To páni poslali vůz, aby Jefima zavezl do nemocnice. Jefim se vypravuje a odjíždí.

Přichází pěkné jasné ráno. Pelageja není doma, šla se zeptat do nemocnice, jak to vypadá s Jefimem. Kdesi pláče děťátko a Varjenka slyší, jak někdo prozpěvuje jejím hlasem:

„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...“

Vrací se Pelageja. Křižuje se a říká šeptem:

„Hned v noci ho začali kurýrovat, ale k ránu vypustil duši. Dej mu pánbůh království nebeské, ať je mu země lehká!... Že prý ho přivezli pozdě. Dřív bylo třeba!“

Varjenka odešla do lesa a tam pláče, ale vtom jí někdo napaří takový záhlavek, že narazí čelem do břízy. Vzhlédne a vidí před sebou mistra.

„Co to má znamenat, neřáde neřádská!“ syčí. „Děcko pláče, a ty si spíš?“

Bolestivě ji kráká za ucho a ona trhne hlavou, horlivě kolíbá a zas brouká ukolébavku. Zelená skvrna a stíny kalhot a plen se houpají, pomrkávají na ni a po chvíli znova otupí její mozek. A zas vidí tu silnici s vrstvou řídkého bláta. Lidé s ranci i stíny se uložili podél silnice a tvrdě spí. Varjenka se na ně dívá a také se jí hrozně chce spát. S chutí by se natáhla, ale vedle ní jde maminka Pelageja a pohání ji, spěchají spolu do města hledat službu.

„Aspoň malou almužničku, pro Kristapána na nebi!“ prosí maminka, kdykoliv někoho potkají. „Slitujte se, lidé dobří!“

„Podej mi to dítě!“ odpovídá jí něčí známý hlas, avšak už navztekaný a rezavý: „Ty spíš, mrcho?“

Varjenka vyskočí, rozhlíží se a pomalu chápe, co je: není na žádné silnici s žádnou maminkou a nikoho nepotkávají. Je ve světnici a uprostřed stojí jenom mistrová, která přišla svou ratolest nakrmit. Zatímco bachratá, ramenatá mistrová kojí, Varjenka před ní stojí a čeká, až skončí. Venku zatím dostává vzduch modravý nádech, stíny a zelená skvrna na stropě vůčihledě blednou. Brzy bude ráno.

„Na!“ říká mistrová a zapíná si živůtek. „Pláče a pláče. Asi ho někdo uhranul.“

Varjenka bere děťátko, položí je do kolébky a znova začíná kolíbat. Zelená skvrna a stíny se poznenáhlu vytrácejí, teď už jí nemá co lézt do hlavy a otupovat jí mozek. Ale spát se jí chce pořád stejně, hrůza, jak se jí chce spát! Pokládá hlavu na obrubu kolébky a kymácí celým trupem, aby přemohla ospalost, ale oči se jí přesto slepují a hlavu má olověnou.

„Varjo, zatop v kamnech!“ ozývá se za dveřmi mistr.

Tak to už je čas vstát a pustit se do práce. Varjenka nechá kolíbání a běží do kůlny pro dříví. Je ráda. Když se běhá a chodí, nechce se člověku tolik spát, jako když sedí. Přináší dříví, zatápí a cítí, jak se jí ztuhlá tvář zvolňuje a jak se jí vyjasňuje v hlavě.

„Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová.

Varjenka naštípe třísky, ale sotva je stačí podpálit a zastrčit do samovaru, už slyší další rozkaz:

„Varjenko, vyčisti mistrovi galoše!“

Posadí se na podlahu, čistí galoše a říká si, jak by bylo krásné schovat do nějaké velikánské, hluboké galoše hlavu a trošku si tam zdřímnout...

A vtom galoše roste a nafukuje se, až vyplní celou světnici. Varjenka upustí kartáč, ale hned zatřepe hlavou, vypoulí oči a vší silou je napíná, aby před ní věci přestaly růst a běhat.

„Varjo, uměj venkovní schody, ať se zákazníci nepohoršujou!“

Varjenka drhne schody, poklízí v bytě, potom zatápí v druhých kamnech a běží na nákup. Má práce nad hlavu a ani chviličku volna.

Ale nic ji nezmáhá tolik, jako stát na jednom místě u kuchyňského stolu a škrábat brambory. Hlavu to tlačí ke stolu, brambory se rozplývají před očima, nůž padá z rukou a kolem chodí s vyhrnutými rukávy nabručená tlustá mistrová a křičí, až z toho zaléhá v uších. Stejná trýzeň je obsluhovat při jídle, prát a šít. Jsou chvíle, kdy má Varjenka sto chutí nechat všeho, svalit se na podlahu a spát.

Den se chýlí ke konci. Varjenka se dívá na temnějící okna, svírá si v dlaních trnoucí spánky a usmívá se, aniž ví proč. Mlhavé šero laská její klížící se oči a slibuje jí brzký tvrdý spánek. Navečer mají mistrovi hosty.

„Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová.

Samovar je malý, a než se hosti nabaží čaje, musí Varjenka vařit vodu asi pětkrát. Pak stojí dobrou hodinu na jednom místě, okukuje hosty a čeká na další rozkazy.

„Varjo, skoč koupit tři lahvičky piva!“

Varjenka vyrazí a hledí utíkat co nejrychleji, aby rozehnala spaní.

„Varjo, skoč pro vodku! Varjo, kde je vývrtka? Varjo, očisti sledě!“

Konečně návštěva odešla, všude je zhasnuto, domácí lidé se ukládají k spánku.

„Varjo, pohoupej děťátko!“ zazní poslední rozkaz.

Z pece se ozývá cvrček, zelená skvrna na stropě i stíny kalhot a plen se znova derou pod Varjenčina přivřená víčka, kmitají a otupují smysly.

„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý,“ brouká Varjenka.

Ale děcko pláče, je pláčem celé bez sebe. Varjenka znova vidí tu zablácenou silnici a ty postavy s ranci, Pelageju i tatínka Jefima. Všecko chápe a všecky poznává a to jediné, co není s to v polospánku pochopit, je ta síla, která jí svazuje ruce i nohy, která ji drtí a brání jí žít. Rozhlíží se, hledá tu sílu, aby se jí mohla zbavit, ale nenachází ji. Konečně, už celá ztýraná, sbírá zbytek sil, napíná zrak, upírá ho nahoru na mihotavou zelenou skvrnu, začíná vnímat pláč a objevuje nepřítele, který jí brání žít.

Ten nepřítel je děťátko.

Varjenka se rozesměje. Je jí hrozně divné, že tak dlouho nemohla pochopit takovou maličkost. Také zelená skvrna, stíny a cvrček jako by se smáli a divili.

Varjenka podléhá halucinaci. Vstává ze stoličky a se širokým úsměvem a strnule otevřenýma očima přechází po světnici. Je jí dobře a k smíchu při pomyšlení, že se v příští chvíli děťátka zbaví a rozváže si ruce i nohy. Zabije to děťátko a bude moci spát a spát!

Se smíchem mrká na zelenou skvrnu, hrozí jí prstem a pak se přikrade ke kolíbce a skloní se nad děťátkem. Zadusí je, a když je po všem, rychle se natáhne na podlahu a radostně se směje při představě, že může spát. Za chvilinku už spí jako zabitá...

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist