Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá pátá

O neobyčejných věcech, které statečného rytíře mancheského v Černých horách potkaly a kterak pokání čině Beltenebrosa následoval.

Rozloučiv se D. Quijote s kozákem sedl opět na Rocinanta a Sanchovi za sebou jeti kázal, což on se svým hovadem s velikou nechutí učinil. Jeli znenáhla, až v nejdivočejší části hor se octnuli.

Sancho umíral dychtivosti, s pánem svým dáti se do řeči a přál si, aby on sám rozmluvu začal, ješto proti obdrženému zákazu jednati nechtěl; avšak nemoha již tak dlouhé mlčení vydržeti pravil:

Pane D. Quijote, račte mi dát své požehnání a propuštění, nebo já hodlám nyní domů se navrátit ke své ženě a svým dětem, s kterými budu moci aspoň si promluviti a dle libosti porozprávěti. Budete-li V. Milost chtíti, abych s vámi dnem a nocí na této poušti se potloukal a, když mi chuť přijde, ani slova promluviti nesměl, totě jakobyste mne za živa pochovati chtěl. Ano, kdyby to ještě podnes Boží vůle byla a zvířata mluvit uměla, jako za času starého Esopa, nebyloby tak zle, mohlbych, kdyby mně napadlo, se svým šedivcem si požvatlat a takto v čas potřebí si ulevit. Ale je to velmi krušná věc, a člověka musí všecka trpělivost přejít, když po celé své živobytí dobrodružství vyhledávati musí a nic mu z toho nepochází, než výprask, houpačka, kamenování a bití, a on při tom hubu držeti musí, aniž se opovážiti smí, říci, co má na srdci, jakoby němým byl.

Já ti rozumím, Sancho, pravil D. Quijote. Ty bys rád, abych ti s jazyka vzal uzdu, kterou jsem jej upoutal. Mysli si, jakoby byla sundána, a mluv, co chceš; však s tou výminkou, že toto povolení déle nebude trvati, než dokud touto pouští pojedeme.

Budiž tedy, pravil Sancho, jen když smím nyní mluvit, nebo Pánbůh ví, co později se stane. Počínám tedy s tímto Vaším dovolením a tážu se Vás, proč jste V. Milosti té královny Magimasy, nebo jak jí říkají, tak se ujal? Co vám bylo po tom, byl-li ten mistr jejím přítelem, anebo ne? Kdyby jste toho byl nechal, protože Vás nikdo za soudce neustanovil, tuším, žeby ten blázen svůj příběh dále byl vyprávěl a vy takto udeření kamenem sobě a mně výprasku a štilců ušetřil.

Máš pravdu, Sancho, odpověděl D. Quijote. Ale kdybys ty věděl, jako já to vím, co za počestnou a výbornou paní královna Madasima byla, muselbys mé trpělivosti se diviti, že jsem tomu chlapu za ty útržky zuby do chřtánu nevrazil. Nebotě to největší na cti utrhání, říci anebo si jen mysliti, žeby nějaká královna s bradýřem obcovala. Celá tato věc jest ta, že onen mistr Elisabat, o kterém ten šílenec se zmínil, byl velmi moudrý a rozšafný muž, který královniným rádcem a životním lékařem býval. Kdo ale řekne, že ona jeho kuběnou byla, zaslouží výprask holí za svou pošetilost, a abys o tom se přesvědčil, že Cardenio sám nevěděl, co mluvil, třeba ti jenom pomysliti, že, když to vyřknul, již naň jeho bláznovství přicházelo.

To je právě to, co já povídám, pravil Sancho, že jste neměl slov bláznových si všímat. Nebo kdyby Vás náhoda nebyla chránila (...)

(......)