Miguel Cervantes
překlad: Josef Bojislav Pichl

DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Díl první
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třicátá první

O příjemné rozmluvě D. Quijotově s jeho zbrojnošem Sanchem Panzou mimo jiné příhody.

Toto všecko nic mne nemrzí, pokračuj dále, pravil D. Quijote. Když jsi tam přišel, copak dělala ta královna krásy? Zajisté žes ji nalezl, an perly navléká neb vyšívá zlatem heslo pro svého porobence, rytíře tohoto.

To ne, odpověděl Sancho; ona právě dvě měřice pšenice doma na dvoře podsývala.

Ale viď, pravil rytíř, že i ta pšenice jí v rukou v ty nejdražší perly se změnila? Nevšiml jsi si, byla-li to pěkná pšenice anebo sprostá?

Sprostá červenka, pravil Sancho.

Ale já ti za to ručím, pravil D. Quijote, když ona ji vála, že z ní ty nejbělejší buchty budou; avšak povídej dále: Když jsi jí ten list dal, políbila jej? Přitiskla si jej na čelo? Anebo dala na sobě znát, že jí ten list je milý? Co dělala?

Když jsem jí ho chtěl odevzdat, odpověděl Sancho, byla právě v nejlepším podsývání hodné části pšenice, již na sýtu měla, a řekla mi: Milý příteli, položte jen to psaní tamhle na pytel, nebo já je nemohu dříve číst, až toto všecko přepodsývám.

Ta rozšafná slečna! pravil D. Quijote; ona to bezpochyby učinila proto, aby jej o samotě čísti a jím se potěšiti mohla! Dále Sancho! A při své té práci copak s tebou rozmlouvala? Co se tebe na mne ptala a cos jí dal za odpověď? Dělej a pověz mi všecko, ať ti ani písmenky v kalamáři nezůstane.

Ona se mne na nic neptala, pravil Sancho, ale já jsem jí povídal, na jaký spůsob Vy pokání jí k vůli činíte, jak jste až po pás nahý, jako divoké zvíře pouští běháte, na holé zemi spíte, na ubrusu nejíte, vousy si nečesáte, nad svým osudem lkáte a jej proklínáte.

Tos neměl říci, že já svůj osud proklínám, řekl na to D. Quijote; vždyť já jej velebím a budu do smrti velebit, že mne učinil hodným, abych mohl tak velikou dámu milovat, jako jest Dulcinea Toboská.

Ona je tak veliká, odvětil Sancho, že je věru o piď větší nežli já.

Jak to? pravil D. Quijote; což jsi se s ní měřil?

Ano, já jsem se s ní takto měřil, odpověděl Sancho: když jsem k ni přistoupil a jí pytel obilí na osla naložit pomáhal, přišli jsme k sobě tak blízko, že jsem mohl vidět, že je o dobrou píď větší než já.

Ale viď, Sancho, pravil D. Quijote, tuto velkost zdobí a provází nesčíslné množství vnad duševních? A mimo to, Sancho, jedno mi nemůžeš upříti. Když jsi k ní přistoupil, nepočil jsi jakousi vůni, jakýsi příjemný zápach, něco, ani nevím co, kořenného, páchnoucího jako v kupeckém krámě, kde prodávají koření?

Já mohu toliko říci, že jsem tak něco člověčího počil, pravil Sancho, a to pocházelo bezpochyby odtud, že se při práci silně potila a přitom hodně shýbala.

To asi to nebude, odpověděl D. Quijote, ale žes bezpochyby měl rýmu anebo sám sebe cítil; nebo já znám vůni té růže mezi trním, té lilie polní, té ambry páchnoucí.

Může být, odpověděl Sancho; nebo já často od sebe cítívám právě takovou vůni, jako ji tenkrát J. M. slečna Dulcinea měla, což není pražádný div, nebo jeden čert je jako druhý.

(...)

(......)