<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

ČESTNÝ DLUH, II. díl
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

1
Kdopak nám ji postaví...

Do médií se to ještě nedostalo, ale to se brzy změní. FBI již pátrala po Chucku Searlsovi. Už věděli, že to nebude snadné, a pravda byla taková, že jediné, co na základě svých informací mohli dělat, bylo vyslechnout ho. Se šesti programátory, kteří se více či méně podíleli na práci na programu Electra-Clerk 2.4.0, již hovořili, a všichni popírali, že by věděli něco o tom, o čem všichni mluvili jako o ,Velikonočním vajíčku', vždy se směsicí rozhořčení nad tím, co se stalo, a zároveň obdivu nad tím, jak se to stalo. Jen tři řádky kódu, daleko od sebe, a všem šesti to trvalo sedmadvacet hodin společné práce, než je objevili. Pak přišlo to skutečně zlé; všech šest, plus Searls, mělo přístup k prvotnímu programu. Nakonec, všech šest bylo staršími programátory firmy, a protože měli všichni stejný stupeň bezpečnostního prověření, mohl každý z nich do něj vstoupit kdykoli chtěl, až do okamžiku, kdy opustil kancelář na disku z ,opékače topinek'. Byly sice vedeny záznamy o tom, kdo do programu vstoupil, ale každý z nich si také mohl pohrát s kódováním v hlavním počítači a buď záznam o čase vstupu vymazat nebo ho smíchat s ostatními. Tak tam Velikonoční vajíčko mohlo být už celé měsíce, po celou dobu, po kterou se program dolaďoval, tak pěkně to bylo vymyšlené. Nakonec jeden z nich bez mučení připustil, že to mohl udělat kdokoliv z nich. Na počítačových programech nezůstávají žádné otisky prstů. V daném okamžiku bylo důležitější, že věc, kterou Electra-Clerk 2.4.0 způsobil, se nedala napravit.

To, co udělal, bylo natolik hrozivé, že agenti FBI, pracující na případu, pronášeli pochmurné žerty o tom, že použití utěsněných determálmích skel v oknech úředních budov na Wall Streetu pravděpodobně zachránilo tisíce životů. Poslední identifikovatelný obchod byl uzavřen ve 12:00:01 hodin, a všechny následující záznamy představovaly pouhý nesmyslný blábol. Doslova miliardy - spíš však stovky miliard - dolarů v transakcích zmizely, ztraceny v záznamech na páskách v Depozitní bankovní společnosti.

Ven se ještě nedostalo ani slovo. Události se dosud držely v tajnosti, což byla taktika nejprve navržená vyššími pracovníky Depozitní bankovní společnosti, a dosud schvalovaná jak guvernéry Vládní komise pro regulaci prodeje cenných papírů, tak newyorskou burzou. Důvody pro to museli sdělit FBI. Vedle všech peněz, ztracených v krachu, ke kterému došlo v pátek, tu určitě ještě bude spousta peněz vydělaných ,opčními prodeji', což byl název pro odvozené obchody, používané mnoha makléři jako ochrana proti ztrátě a jako prostředek, umožňující zisk při klesajícím trhu. Navíc, každá makléřská firma vedla své vlastní záznamy o obchodech a proto, teoreticky, bylo možné rekonstruovat časem všechno, co bylo Velikonočním vajíčkem vymazáno. Kdyby se však něco o pohromě v Depozitní bankovní společnosti dostalo ven, bylo možné, že si bezohlední nebo třeba jen zoufalí obchodníci budou se svými záznamy manipulovat. V případě větších firem to bylo nepravděpodobné, avšak v zásadě nevyhnutelné v případě firem menších, a takovou manipulaci by bylo téměř nemožné prokázat - klasický případ tvrzení proti tvrzení, nejhorší případ v dokazování kriminálního jednání. I u těch největších a nejváženějších burzovních firem byli podvodníci, ať už skuteční nebo potenciální. Šlo m prostě o příliš mnoho peněz, vedle další komplikace, spočívající v tom, že obchodníci měli etickou povinnost starat se o peníze svých klientů.

Z tohoto důvodu více než dvě stě agentů navštívilo kanceláře a domovy členů vedení každé obchodní instituce v okruhu sto šedesáti kilometrů od New Yorku. Bylo to snadnější, než se mnozí obávali, protože řada pracovníků trávila víkend horečnou prací, a ve většině případů spolupracovala a obrátila své vlastní počítačové záznamy naruby. Odhadovalo se, že asi osmdesát procent záznamů o obchodech, uskutečněných po pátečním poledni, bylo nyní ve vlastnictví federálních úřadů. To byla ta jednodušší část. Složitější, jak se agenti právě dověděli, bude analyzovat je, aby se našla spojitost mezi obchodem každé burzovní firmy a odpovídajícím obchodem každé druhé. Ironií bylo, že jeden z programátorů ze Searlsovy společnosti bez vyzvání načrtl minimální požadavky pro tuhle práci: pracoviště na vysoké hierarchické úrovni pro každý soubor firemních záznamů, integrovaný ještě dalším velkokapacitním střediskovým počítačem, ne menším než Cray Y-MP (jeden byl v CIA, a tři další v Národní bezpečnostní službě, jak jim sdělil), spolu s pěkně zpracovaným zakázkovým programem. Obchodníků a institucí byly tisíce, a někde šlo o miliony transakcí. Permutace, jak řekl dvěma agentům, kteří dokázali sledovat jeho odborný a rychlý výklad, byly pravděpodobně řádu na desátou až na šestnáctou... možná na osmnáctou. To poslední číslo, jak musel vysvětlit, bylo milion na třetí - milion krát milion krát milion. Velmi vysoké číslo. A ještě další věc: musí si dát sakramentsky záležet na tom, aby měli záznamy každé burzovní firmy a každého obchodu, nebo by se to celé mohlo rozsypat. A čas na rozpletení všech těchhle obchodů? O tom by se raději nijak nevyjadřoval, čímž agentům vůbec neudělal radost. Ti se museli vrátit do své kanceláře v Javitsově federální budově a tohle všechno vysvětlit svému šéfovi, který odmítal i to, aby se na jeho kancelářském počítači psaly dopisy. Termín Provedení úkolu: NEMOŽNÉ jim vyvstal v mysli už během krátké jízdy do jejich kanceláří.

Ale přesto se to udělat muselo. Nebyla to nakonec jen otázka burzovních obchodů. Každá transakce také měla peněžní hodnotu, hodnotu skutečných peněz, které přecházely od jednoho elektronického majitele ke druhému, přecházely z jednoho účtu na jiný, a ačkoliv se vše dělo elektronicky, složitý tok peněz se v úvahu brát musel. Dokud nebudou vysledovány všechny transakce, nemohou být známy peněžní částky na jednotlivých účtech každé burzovní firmy, každé instituce, každé banky, a nakonec i každého soukromého občana Ameriky - i těch, kteří na burze nehráli. Kromě toho, že byl paralyzován Wall Street, byl zmražen celý americký bankovní systém, závěr, ke kterému se došlo zhruba v okamžiku, kdy se kola prezidentského letadla Air Force One dotkla přistávací dráhy na letecké základně v Andrewsu.

„Ale doprdele,“ komentoval to pověřený zástupce ředitele newyorského oddělení Federálního úřadu pro vyšetřování. V tomhle ohledu se vyjádřil srozumitelněji než vyšetřovatelé z ostatních federálních agentur, používajících jeho rohovou kancelář jako konferenční místnost. Ostatní většinou jen zírali do laciného koberce na podlaze a naprázdno polykali. Situace se měla ještě zhoršit, a tak se také stalo. Jeden ze zaměstnanců Depozitní bankovní společnosti pověděl celý příběh svému sousedovi, advokátovi, který to pověděl dalšímu, reportérovi, který zavolal na pár míst a načrtl reportáž pro New York Times. Tato vlajková loď mezi novinami zavolala ministra financí, který právě dorazil z Moskvy a ještě nedostal zprávu o rozsahu celé záležitosti, a který ji odmítl komentovat, jenže zapomněl Times požádat, aby to nešlo ven. Než mohl svou chybu napravit, reportáž už byla připravena k tisku.

 

Ministr financí Bosley Fiedler tunelem, spojujícím budovu ministerstva financí s Bílým domem, doslova proběhl. Nebyl to člověk, zvyklý na tělesnou námahu, a když dorazil do Rooseveltova salonku, funěl a těsně zmeškal odchod japonského velvyslance. „Co se děje, Buzzi?“ zeptal se prezident Durling. Fiedler popadl dech a v pěti minutách shrnul vše, co se právě telefonicky dověděl z New Yorku. „Nemůžeme dopustit, aby se trhy otevřely,“ byl jeho závěr. „Myslím tím., že se nemohou otevřít. Nikdo nemůže obchodovat. Nikdo neví, kolik peněz má. Nikdo neví, co komu patří. A banky... Pane prezidente, tohle je velký problém. Nic ani zdaleka podobného tomuhle se ještě nikdy nestalo.“

„Buzzi, vždyť jsou to jenom peníze, ne?“ řekl Arnie van Damm a dumal nad tím, proč se to všechno muselo stát v jediném dni po několika docela pěkných a příjemných měsících.

„Ne, nejsou to jenom peníze.“ Hlavy se otočily, protože na otázku odpověděl Ryan. „Je to důvěra. Tady Buzz o tom v době, kdy jsem pracoval pro Merrill Lynch, napsal knihu.“ Přátelská připomínka snad toho člověka trochu uklidní, říkal si.

„Díky, Jacku.“ Fiedler se posadil a upil ze sklenice vody. „Vezměte si krach v roce 1929 jako příklad. O co se tehdy doopravdy přišlo? Z hlediska peněz o nic. Spousta investorů přišla o poslední košili, a výzvy k dodatkové úhradě u termínovaných obchodů to všechno ještě zhoršily, ale to, co lidé často nepochopí, je, že peníze, o které přišli, byly peníze, které už byly předány jiným.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Arnie.

„Tomu vlastně nikdo nerozumí. Je to jedna z těch věcí, které jsou až moc jednoduché. Od trhu lidé očekávají, že bude složitý, a zapomínají, že les jsou jednotlivé stromy. Každý investor, který přišel o peníze, nejdřív dal své peníze obchodníkovi, za což dostal akciový certifikát. Svěřil peníze za něco hodnotného, ale toto ,něco hodnotného' padlo, a právě to byl ten krach. Ale ten první, ten, kdo dal certifikát a dostal peníze před krachem - tak ten očividně udělal chytrou věc, o nic nepřišel, ne? Proto se množství peněz v ekonomice v roce 1929 vůbec nezměnilo.“

„Peníze se prostě nevypaří, Arnie,“ vysvětloval Ryan. „Přecházejí z místa na místo. Nikam neodejdou. Na to dohlížejí ve Federálních rezervách.“ Bylo však jasné, že van Damm tomu nerozumí.

„Ale proč teda ksakru došlo ke krizi v roce 1932?“

„Důvěra,“ odpověděl Fiedler. „V roce 1929 spousta lidí opravdu kvůli výzvě k dodatkové úhradě přišla o spoustu peněz. Koupili akcie a dali obnos menší, než byla hodnota transakce. Dneska tomu říkáme reinvestování kapitálu. Pak nemohli krýt svou míru rizika, když byli nuceni prodávat. Banky a ostatní instituce to hodně odnesly, protože musely krýt marže. Nakonec to dopadlo tak, že tu bylo plno lidiček, jimž nezůstalo nic než dluhy, které nemohli začít splácet, a banky, kterým se nedostávaly hotové peníze. Za takových okolností lidé přestanou vůbec něco dělat. Bojí se riskovat to, co jim zbylo. Lidé, kteří včas vycouvali a dosud mají peníze - ti, kteří vlastně neutrpěli - vidí, jak hospodářství vypadá, a také nic nedělají, jen sedí na místě, protože tam venku straší. Tohle je ten problém, Arnie.

Vidíte, hospodářství nesestává z bohatství, ale použití bohatství, z veškerých transakcí, které se denně uskutečňují, od kluka, co za dolar seká vaši trávu, až po velké nákupy v rámci celých firem. Když se zastaví tohle, zastaví se všechno.“ Ryan pokývl Fiedlerovi na souhlas. Byla to malá vynikající přednáška.

„Pořád to nějak nemůžu pochopit,“ řekl van Damm. Prezident stále poslouchal.

A teď já. Ryan zavrtěl hlavou. „Ne všichni to chápou. Jak říkal Buzz, je to příliš jednoduché. Projevem trendu je činnost, ne nečinnost, ale tady je nečinnost skutečně nebezpečná. Když se rozhodnu jen tak sedět a nic nedělat, pak moje peníze neobíhají. Nic nekupuju, a lidé, kteří vyrábějí věci, které bych byl koupil, jsou bez práce. To je děsí, a děsí to i jejich sousedy. Sousedé jsou tak vystrašení, že se svých peněz drží - proč je utrácet, když by je mohli potřebovat, až sami ztratí práci? A tak to jde pořád dokola. Máme tady opravdu pořádný problém, pánové,“ domluvil Jack. „V pondělí ráno bankéři zjistí, že nevědí, co mají. Krize bank začala teprve až v roce 1932, hodně dlouho po tom, co se rozklížil trh s akciemi. Tentokrát ne.“

„Je to zlé?“ zeptal se prezident.

„Nevím,“ odpověděl Fiedler. „Nic takového se ještě nestalo.“

„,Nevím' s tím nic neudělá, Buzzi,“ řekl Durling.

„Chtěl byste raději nějakou lež?“ otázal se ministr financí. „Potřebujeme tu předsedu Federálních rezerv. Stojí před námi spousta problémů. Ten první a největší je krize likvidity, a je to krize nevídaných rozměrů.“

„A to nemluvíme o válce se střílením,“ zdůraznil Ryan pro ty, kteří na to snad zapomněli.

„Co z toho je vážnější?“ zeptal se prezident Durling.

Ryan o tom okamžik uvažoval. „Pokud jde o skutečnou škodu pro naši zemi? Máme dvě potopené ponorky. Dvě letadlové lodě poškozené, odhaduji, že dvě stě padesát námořníků mrtvých. Mariany jsou v cizím držení. Všechno tohle je zlé,“ řekl Jack uvážlivě a během řeči přemýšlel. „To však doopravdy naši bezpečnost neohrožuje, protože to ke skutečné síle naší země nepatří. Amerika je celek složený z více prvků. Jsme lidé, kteří uvažují určitým způsobem, kteří věří, že dokážou udělat věci, které udělat chtějí. Všechno ostatní z toho vyplývá. Je to sebedůvěra, optimismus, to, co jiným zemím na nás připadá tak zvláštní. Stačí o tohle přijít, a nebudeme o nic jinačí než kdokoliv jiný. Stručná odpověď na vaši otázku, pane prezidente, je, že hospodářské problémy jsou pro nás daleko nebezpečnější než to, co nám udělali Japončíci.“

„Překvapujete mě, Jacku,“ řekl Durling.

„Pane, jak říkal Buzz - chtěl byste raději nějakou lež?“

 

„Tak o co ksakru jde?“ zeptal se Ron Jones. Slunce již bylo nahoře, a bylo vidět Pasadenu, dosud upoutanou u hráze, státní vlajka smutně visela v nehybném vzduchu. Bitevní loď válečného námořnictva Spojených států nedělala vůbec nic, a syn jeho učitele zemřel rukou nepřítele. Proč s tím nikdo nic nedělá?

„Nemá rozkazy,“ řekl Mancuso, „protože já nemám rozkazy, protože vrchní velitel pro oblast Tichomoří nemá rozkazy, protože Národní úřad pro velení žádné rozkazy nevydal.“

„Probudili se tam už?“

„Ministr obrany má teď být v Bílém domě. Prezident už hlášení dostal, pravděpodobně,“ uvažoval vrchní velitel ponorkového loďstva.

„Ať se do toho pořád nemontuje,“ poznamenal Jones.

„Je to prezident, Rone. Děláme, co řekne.“

„Jo, jako Johnson poslal mého tátu do Vietnamu.“ Jones se otočil a pohlédl na nástěnnou mapu. Než skončí den, budou japonská hladinová plavidla mimo dosah letadlových lodí, které stejně nemohly provést žádný úder. Gary skončila své pátrání po lidech, kteří snad přežili, hlavně z obavy před japonskými ponorkami, které se tu mohly vyskytovat, ale vypadalo to úplně tak, jako by ji z místa zahnal kutr pobřežní stráže. Zpravodajské informace, které měla, vycházely hlavně z informací od družice, protože se nepovažovalo za moudré vyslat třeba P-3C, aby sledovaly hladinová plavidla, a tím méně pak pronásledovat zachycené ponorky. „První ven z nebezpečí, co?“

Mancuso si umínil, že se tentokrát rozčilovat nebude. Byl vysokým důstojníkem, a byl placen za to, aby jako takový uvažoval. „Jedno po druhém. Naše nejdůležitější prostředky v ohrožení jsou ty dvě letadlové lodě. Musíme je dostat domů, a musíme je opravit. Wally teď ty operace plánuje. Musíme shromáždit zpravodajské informace, promyslet je a pak se rozhodnout, co můžeme dělat.“

„A pak si počkat, jestli nás něco dělat nechají?“

Mancuso přikývl. „Tak je to zařízené.“

„No, to je teda vynikající.“

 

Rozbřesk opravdu přinášel člověku radost. Jamata, sedící na horní palubě Boeingu 747, si vybral místo u okénka po levé straně, hleděl ven a bzučení hovoru kolem si nevšímal. Poslední tři dny skoro nespal, a nával moci a pocit povznesenosti ho dosud zaplavovaly jako povodeň. Tohle byl poslední let podle letového řádu. Hlavně správní personál, spolu s několika inženýry a civilisty, kteří začnou zavádět novou vládu. Úředníci, pověření tímto úkolem, to udělali chytře. Samozřejmě, každý na Saipanu bude mít volební hlas, a volby budou probíhat pod mezinárodním dohledem, to je politická nutnost. Bylo tam kolem devětadvaceti tisíc místních obyvatel, ale to se nepočítali Japonci, z nichž mnozí vlastnili pozemky, domy a podniky. Nepočítali se ani vojáci, a ostatní, kteří bydleli v hotelích. Hotely - ty největší vlastnili Japonci, samozřejmě - budou považovány za obytné domy a všichni ti, kdo budou v těch bytech bydlet, se budou považovat za stálé obyvatele. Jakožto japonští občané všichni měli volební hlas. I vojáci byli občané, a i oni měli právo volit, a protože statut jejich posádek neobsahoval časové omezení, i oni budou trvalými obyvateli. Kromě vojáků a civilistů bude na ostrově jedenatřicet tisíc Japonců, až se budou konat volby; nu, jeho krajané budou přece dychtiví využít svých občanských práv, ne? Mezinárodní dohled, říkal si v duchu a hleděl na východ, se může jít bodnout.

Zvlášť potěšující bylo pozorovat z výšky jedenácti tisíc metrů první tlumenou záři na obzoru, která vypadala jako ozdoba na kytici dosud viditelných hvězd. Záře byla stále jasnější a šířila se dál, od purpurové do temně červené, oranžové, růžové, a pak do prvního tenkého proužku na povrchu slunce, dosud neviditelného na černém moři dole; slunce jako by vycházelo jen pro něj, říkal si Jamata, dlouho před tím, než se z něj budou moci potěšit a vychutnat ho lidé dole. Letadlo se mírně stočilo doprava a zahájilo sestup. Klesání dolů ranním vzduchem bylo dokonale načasováno, jako by mělo slunce zadržet na místě po celou dobu sestupu, jen onen žlutobílý proužek, a magický okamžik trval několik minut. Taková slavnostní chvíle pohnula Jamatu téměř k slzám. Dosud si pamatoval obličeje svých rodičů, jejich skromný domek na Saipanu. Jeho otec byl malý, nijak zámožný obchodník, který prodával hlavně různé tretky a drobnosti vojákům, kteří tvořili na ostrově posádku. Otec k nim byl vždycky velmi zdvořilý, vzpomínal Raizo, usmíval se, ukláněl a přijímal jejich hrubé žerty o své noze, zmrzačené obrnou. Chlapec, který to vše viděl, považoval úctu k mužům, nosícím zbraně, nosícím uniformu jeho země, za normální. Mezitím poznal něco jiného, jistě. Byli to pouze služebníci. Ať už dál nesli tradici samurajů nebo ne - samotné slovo samuraj je odvozeno od slova ,sloužit', připomněl si, a jasně v sobě obsahuje pojem pána, ne? -, byli to oni, kdo poskytovali ochranu a péči těm, kteří stáli nad nimi, a byli to ti, kteří stáli nad nimi, kdo je najímal, platil a říkal jim, co mají dělat. Bylo třeba jednat s nimi s větší úctou, než si skutečně zasloužili, ale zvláštní a divné bylo, že čím vyšší měli hodnost, tím lépe chápali, kde je jejich pravé místo. „Přistaneme za pět minut,“ řekl mu plukovník.

„Dozo.“ Spíš přikývnutí než úklona, protože seděl, ale i úklona byla odměřená, přesně toho druhu, kterým se uzná a vezme na vědomí služba podřízeného, a jedním přívětivým gestem se mu prokáže jak zdvořilost, tak nadřazenost. Až přijde doba, a jestli tenhle plukovník bude dobrý a dosáhne hodnosti generála, pokývnutí se změní, a jestli bude postupovat výš, pak někdy, když bude mít štěstí, ho Jamata-san bude možná přátelsky oslovovat křestním jménem, vyznamená ho úsměvem a žertem, pozve ho, aby se s ním napil, a on při svém postupu k vyšší hodnosti pozná, kdo je skutečným pánem. Plukovník se možná těšil, že tohoto cíle dosáhne. Jamata si zapnul svůj pás a přihladil si vlasy.

Kapitán Sató byl vyčerpaný. Strávil příliš dlouhou dobu ve vzduchu, a nejen že porušil, on přímo rozcupoval veškerá pravidla pro odpočinek posádky své linky, ale ani on se nemohl odpoutat od své povinnosti. Podíval se doleva a v ranní obloze viděl blikající světla dvou stíhaček, pravděpodobně F-15; jednu z nich možná řídí jeho syn, krouží a střeží půdu toho, co kdysi bylo jeho zemí. Jemně, říkal si. Měl na starosti vojáky své země, a ti si zasloužili jen to nejlepší. S jednou rukou na ovladačích plynu a s druhou na řízení vedl Boeing po neviditelné linii vzduchem k bodu, který si jeho oči už vybraly. Na jeho povel druhému pilotovi se obrovské klapky sklopily. Sató přitáhl řídící páku, zvedl nos letounu a letoun vyplaval, nechal ho, aby se ustálil a pak volně klouzal, až mu zakřípění gumy sdělilo, že jsou na zemi.

„Vy jste básník,“ řekl mu druhý pilot, na kterého Satóovo umění opět zapůsobilo.

Sató si dopřál úsměv, když zapojil revers. „Zajeďte na místo.“ Pak zapnul interkom do kabiny.

„Vítejte v Japonsku,“ řekl cestujícím.

Jamata nevykřikl jenom proto, že ho poznámka překvapila. Nečekal, až se letadlo zastaví, a rozepnul si pás. Už byl ve dveřích pilotní kabiny a musel něco říci.

„Kapitáne?“

„Ano, Jamato-sane?“

„Vy rozumíte, viďte?“

Jeho přikývnutí bylo přikývnutím hrdého profesionála, a v tomto okamžiku také přikývnutím člověka velmi blízkého zaibacu. „Hai.“ Odměnou mu byla ta nejupřímnější úklona, a uznání Jamaty-sana hřálo pilotovo srdce.

Obchodník nepospíchal, teď už ne. Úředníci i vojáci vystupovali z letadla a přecházeli k čekajícím autobusům, které je odvezou do hotelu Nikko Saipan, velké moderní budovy, stojící uprostřed západního pobřeží ostrova, která bude dočasným hlavním správním střediskem okupač..., vlastně nové vlády, opravil se Jamata. Trvalo pět minut, než všichni z letadla vystoupili, pak se on sám odebral k další terénní toyotě, jejíž řidič byl jedním z jeho zaměstnanců, který i bez říkání věděl, co má dělat, a věděl, že toto je okamžik, který si Jamata-san chce vychutnat v tichu.

Neviděl, že by se něco zvláštního dělo. Ačkoliv právě on způsobil, aby k celé věci došlo, nebylo to tak důležité, jak by se bylo dalo čekat. Počkat - snad jenom krátký úsměv při pohledu na vojenská vozidla, ale únava teď byla skutečná, a oči se mu přivřely, navzdory železné vůli, která jim velela, aby byly otevřené a jasné. Řidič volil trasu pečlivě, a podařilo se mu vyhnout se větším zácpám. Brzy opět minuli Marianský Country Club, a ačkoliv slunce již vyšlo, žádné hráče golfu nebylo vidět. Ani žádné vojsko tu nebylo, až na dvě spojařská vozidla pro vysílání přes družici, která stála na kraji parkoviště; když si je vzali od NHK, natřeli je na zeleno. Ne, golfové hřiště samozřejmě nesmíme nijak poškodit, nyní to je pravděpodobně nejcennější pozemek na ostrově.

Tady přesně to bylo, uvažoval Jamata a vzpomínal na tvary hor. Hrubě postavený krámek jeho otce byl blízko severního polního letiště, a on si připomínal stíhačky A6M typu Zero, vzpomínal na pyšně si vykračující piloty a na často arogantní a nadřazeně se tvářící vojáky. Tamhle bývala továrna na zpracování cukrové třtiny Nanyo Kohacu Kaiša, a on vzpomínal, jak kradl kousky třtiny a žvýkal je. A jaká tu bývala rána se svěžím větříkem. Brzy byli na jeho pozemku. Jamata silou vůle setřásl pavučiny únavy a vystoupil z automobilu; nyní vykročil k severu.

Byla to cesta, kterou museli přijít otec s matkou, a bratr a sestra, a on si v duchu představoval, že vidí otce, jak kulhá se svou zmrzačenou nohou a snaží se zachovat důstojnost, o kterou ho jeho dětská nemoc neustále připravovala. Posloužil v oněch posledních dnech vojákům, když jim přinášel všechno užitečné, co měl? Zanechali vojáci v oněch posledních dnech svých krutých urážek kvůli jeho fyzickému stavu, a poděkovali mu s upřímností lidí, pro něž smrt byla něčím, co už mohli vidět, a jejíž blízkost už mohli pociťovat? Jamata chtěl věřit obojímu. A oni scházeli tímhle suchým korytem potoka, jejich ústup do náruče smrti chránila přítomnost zbývající zadní hlídky vojáků, v posledním okamžiku jejich dokonalosti.

Místní lidé to místo nazývali Útes Banzai, ti méně rasisticky zaměření mu říkali Útes sebevrahů. Jamata bude muset pověřit své lidi pro styk s veřejností, aby se postarali o to, že se útesu dostane čestnějšího pojmenování. Devátého července 1944, den, kdy skončil organizovaný odpor. Den, kdy Američané vyhlásili ostrov Saipan za ,bezpečný'.

Byly tu vlastně útesy dva, zakřivené a ležící naproti sobě jako hlediště v divadle; vyšší byl dvě stě čtyřicet metrů nad hladinou moře, které je volalo k sobě. Místo bylo označeno mramorovými pomníky, postavenými před lety japonskými studenty, představovaly děti, klečící v modlitbě. Muselo to být zde, kde se přiblížili ke kraji, držíce se za ruce. Pamatoval si otcovy silné ruce. Měli bratr a sestra strach? Pravděpodobně byli víc popletení než vystrašení, říkal si, po jednadvaceti dnech rachotu a hrůz, kdy nechápali, co se děje. Matka se asi podívala na otce. Vřelá, malá, baculatá žena, jejíž veselý melodický smích znovu zazněl v synových uších. Vojáci byli občas neurvalí na jeho otce, na matku však nikdy. A nikdy na děti. A poslední službou, kterou vojáci prokázali, bylo, že k nim Američany nepustili v tom posledním okamžiku, když vykročili přes útes. Drželi se za ruce, přesvědčoval sám sebe Jamata, každý držel jedno dítě v posledním láskyplném objetí, hrdě odmítli zajetí v rukou barbarů, a ze svého druhého syna udělali sirotka. Jamata zavřel oči a všechno to viděl, a poprvé se při vzpomínce a při pohledu, který mu představivost vykreslila, zachvěl pohnutím. Až dosud si připouštěl pouze vztek, pokaždé, kdy sem během let přicházel, ale nyní mohl dát svému pohnutí průchod a plakat s hrdostí, protože těm, kteří je dohnali k smrti, svůj čestný dluh splatil. Úplně.

Řidič se díval, nevěděl, o co jde, ale rozuměl mu, protože historii tohoto místa znal, a i on byl pohnut k slzám, když chvějící se šedesátiletý muž zatleskal, aby přivábil pozornost svých spících příbuzných. Vzdálen víc než sto metrů, viděl, jak se mužova ramena otřásají vzlyky, a po nějaké době si Jamata lehl na bok, ve svém obleku, a usnul. Možná se mu bude o nich zdát. Možná, že duchové, ať už to byli duchové kohokoli, ho ve spánku navštíví a povědí mu, co potřebuje slyšet. Ale opravdovým překvapením je, říkal si řidič, že ten staiý parchant má přece jen duši. Možná, že o svém šéfovi smýšlel mylně.

 

„Ti jsou teda pořádně organizovaní,“ říkal si Oreza, když se díval dalekohledem, levným, který měl doma.

Z okna ložnice viděl na letiště, a z okna kuchyně na přístav. Orchid Ace byla dávno pryč, a její místo zaujala další nákladní loď, jmenovala se Century Highway No. 5, a vykládali z ní vozidla podobná džípům a nákladní automobily. Portagee byl přetažený, poté, co se přinutil být celou noc vzhůru. Probděl už sedmadvacet hodin, a několik z nich strávil tvrdou prací na moři na západ od ostrova. Na něco takového už je starý, to vrchní nadstrážmistr věděl. Burroughs, mladší a chytřejší, se stočil na koberečku v obývacím pokoji a pochrupoval.

Oreza toužil po cigaretě, poprvé po letech. Byly dobré k tomu, aby člověka udržely bdělého. V takovéhle době je člověk prostě potřeboval. Tak nějak to válečníci dělali - aspoň se to tak líčilo ve filmech z druhé světové války. Ale tohle nebyla druhá světová válka, a on nebyl válečník. Přesto, že víc než třicet let sloužil u americké Pobřežní stráže, nevypálil jediný náboj při nějakém střetnutí, dokonce ani při svém jednom krátkém nasazení ve Vietnamu ne. U zbraně a při střelbě byl vždycky někdo jiný. Neuměl bojovat.

„Tys byl celou noc vzhůru?“ zeptala se Isabel, oblečená do práce. Na téhle straně mezinárodní datové čáry bylo pondělí, pracovní den. Pohlédla dolů a viděla, že poznámkový blok, který obvykle ležel u telefonu, je plný načmáraných poznámek a čísel. „Je to k něčemu?“

„Nevím, Izz.“

„Chceš něco k snídani?“

„No, to nemůže škodit,“ řekl Pete Burroughs a protahoval se, když vcházel do kuchyně. „Myslím, že jsem zvadnul tak ve tři.“ Okamžik uvažoval. „Je mi, jako bych se měl pob... blbě,“ řekl, aby se nějak nedotkl přítomné dámy.

„No, mám sedět za svým stolem tak za hodinku,“ poznamenala paní Orezová a otevřela lednici. Snídaně v tomhle domě, jak Burroughs pozoroval, sestávala ze studené směsi několika druhů obilovin a odstředěného mléka a z topinky, udělané z chleba upečeného z otrub. Přihodit k tomu ještě nějaké ovoce, říkal si, a je to jak v San José. Kávu už cítil. Vzal si šálek a nalil si.

„Někdo teda ví, jak se má dělat kafe.“

„To Manni,“ řekla Isabel.

Oreza se poprvé po několika hodinách usmál. „To jsem se naučil od svýho prvního šéfa. Správná směs, správná dávka, a špetka soli.“

Pravděpodobně když je měsíc v novu, a když se obětuje koza, pomyslel si Burroughs. Jestli ano, pak tedy koza zemřela pro správnou věc. Dlouze se napil a šel se podívat na Orezovy záznamy.

„Tolik?“

„Mohlo by to být míň než ve skutečnosti. Odsud do Japonska se letí dvě hodiny. To dělá s otočkou čtyři. Když budeme uznalí, tak řekněme na zemi po devadesáti minutách při každém přistání. Sedmihodinový cyklus. Tři a půl letu na letoun za den. Při každém letu tak tři sta, možná tři sta padesát vojáků. To znamená, že každý letadlo jich sem dopraví tisíc. Patnáct letounů, operujících celý den, to znamená celou divizi vojáků. Myslíš, že Japončíci mají víc než patnáct sedmsetsedmačtyřicítek?“ zeptal se Portagee. „Jak jsem povídal, s rezervou. Teď už jde o to, aby sem dostali mobilní zařízení.“

„A kolik lodí na to?“

Další zamračení. „Nevím jistě. Během války v Perském zálivu - byl jsem tam při zabezpečování přístavu... kruci. Záleží na tom, kolik lodí na to dáš a jak je naložíš. Zase budu opatrný - dvacet velkých obchodních plavidel jen na vozidla. Nákladní, džípy, všechno, co by tě jinak ani nenapadlo. Je to jako stěhovat město plné lidí. Musí udržovat zásobování palivem. Na tyhle skále neroste skoro nic, co se dá jíst. Potraviny se tedy také musí přivážet na lodích, a počet lidí se tu zdvojnásobil. Dodávky vody se můžou ztenčit.“ Oreza si tohle poznamenal. „No, a ostatně oni sem přišli s tím, že tu zůstanou. To je hotovka,“ řekl a zamířil ke stolu a ke své skvělé kávě, a toužil po třech vojských okách, slanině, topince z bílého chleba s máslem, masové omeletě a po všem tom cholesterolu, co v tom je. Zatracená padesátka!

„A co se mnou?“ zeptal se inženýr. „Viděl jsem, že ty jsi považovaný za místního. To u mě nepřipadá v úvahu ani ve snu.“

„Pete, ty jsi můj zákazník, a já jsem kapitán, jasný? Zodpovídám za tvou bezpečnost. To je zákon moře, pane.“

„Na moři už nejsme,“ zdůraznil Burroughs.

Orezu pravdivost poznámky rozladila. „Moje dcera je právnička. Já se snažím věci řešit jednoduše. Sněz si snídani. Já se potřebuju trochu vyspat, a ty musíš převzít dopolední hlídku.“

„A co já?“ otázala se paní Orezová.

„Když se neukážeš v práci...“

„...někomu bude divné proč.“

„Bude dobré vědět, jestli říkali pravdu o těch policistech, co postřelili,“ pokračoval její manžel. „Byl jsem celou noc vzhůru, Izz, a neslyšel jsem jediný výstřel. Vypadá to, že jsou obsazené všechny křižovatky, ale nikomu nic nedělají.“ Odmlčel se. „Ale stejně se mi to nelíbí, holka. Ať tak či onak, musíme s tím něco udělat.“

 

„Udělal jste to, Ede?“ zeptal se Durling bezvýrazně a jeho oči se zavrtávaly do viceprezidenta. Proklínal ho za to, že se musí zabývat ještě dalším problémem, při všech těch krizích, které teď visely nad jeho prezidentským úřadem. Avšak článek v Postu mu jinou volbu neumožňoval.

„Proč mě takhle věšíte do průvanu? Proč jste mě před tím aspoň nevaroval?“

Prezident pohybem ruky obsáhl celou Oválnou pracovnu. „Je spousta věcí, které se zde mohou dělat, a jsou věci, které se tu dělat nemohou. Jedna z nich je narušovat vyšetřování kriminálního případu.“

„S tímhle na mě nechoďte! Spousta lidí už...“

„Jo, a také za to zaplatili.“ Už nedodal, že mě nikdo krýt nemusí. A svůj zadek kvůli tvému riskovat nebudu.

„Podívejte, Rogere!“ zavrčel v odpověď Ed Kealty. Prezident ho zarazil pozvednutou rukou a tichým hlasem.

„Ede, sype se mi hospodářství. V Tichém oceánu mám mrtvé námořníky. Na tohle nemohu vydávat síly. Nemohu se zbavovat politického kapitálu. A nemohu na to plýtvat časem. Odpovězte mi na mou otázku,“ přikázal Durling.

Viceprezident se začervenal, a než promluvil, prudce odvrátil hlavu. „No dobrá, ženy se mi líbí. Nikdy jsem to před nikým neskrýval. S mou ženou máme dohodu.“ Otočil hlavu zpátky. „Ale nikdy, NIKDY v celém svém pojebaném životě jsem nikoho nenapadl, neobtěžoval, neznásilnil, ani jsem se nikomu nevnucoval. Nikdy. Nepotřebuju to dělat.“

„A Lisa Beringerová?“ řekl Durling a pohlédl do svých poznámek, aby si připomněl jméno.

„Byla roztomilá, chytrá, upřímná a prosila mě, abych - no, můžete hádat. Vysvětlil jsem jí, že nemohu. Ten rok jsem mohl být znovu zvolen, a kromě toho, byla příliš mladá. Zasluhovala si, aby si ji vzal někdo v jejím věku a dal jí děti a postaral se, aby se jí dobře žilo. Vzala si to moc k srdci, začala pít - možná i něco dalšího, ale tomu nevěřím. Ale jednou v noci vyjela ze silnice na okruhu a přišla o život, Rogere. Byl jsem jí na pohřbu. Mluvím s jejími rodiči. Nu,“ řekl Kealty, „v poslední době už sotva.“

„Nechala dopis.“

„Víc než jeden dopis.“ Kealty sáhl do kapsy saka a podal mu dvě obálky. „Překvapuje mě, že si nikdo nevšiml data na tom, co má FBI. Deset dní před smrtí. Tenhle pochází z doby o týden později, a tenhle je ze dne, kdy se zabila. Našli je moji lidé. Barbara Lindersová asi našla další. Žádný z nich nebyl odeslán. Myslím, že mezi nimi najdete určité rozdíly, vlastně mezi všemi třemi.“

„Ta Lindersová říká, že jste ji...“

„Omámil drogou?“ Kealty zavrtěl hlavou. „Víte o mém problému s pitím, věděl jste to, když jste mě sem zavolal. Jo, jsem alkoholik, ale naposledy jsem se napil přede dvěma lety.“ Křivý úsměv. „Můj pohlavní život je teď dokonce lepší. Ale zpátky k Barbaře. Ten den jí nebylo dobře - chřipka. Šla do lékárny na Kapitolu a dostala recept a...“

„Jak tohle víte?“

„Třeba si vedu deník. A třeba mám jenom dobrou paměť. Tak či tak, znám datum, kdy se to stalo. Možná, že někdo z mých lidí prošel záznamy lékárny, a možná, že ten lék, co si vzala, měl na lahvičce nálepku, takovou, která říká, že se nesmí pít, když se tahle dražé berou. To jsem nevěděl, Rogere. Když jsem nachlazen - no, tenkrát, dřív, dal jsem si něco tvrdého. Kruci,“ přiznal Kealty, „chlastem jsem léčil kdeco. Tak jsem jí taky trochu dal, a ona začala být hodně vstřícná. Řekl bych, že až trochu moc, ale sám jsem byl napůl namazaný a představoval jsem si, že je to jen a jen kvůli mému všeobecně známému osobnímu kouzlu.“

„Takže co? Říkáte, že nejste vinen?“

„Možná chcete říct, že jsem toulavý kocour, že ho nedokážu udržet v poklopci? Jo, asi ano. Šel jsem za duchovním, za doktory, jednou na kliniku - zakrýt to byla pěkná dřina. Nakonec jsem šel za primářem neurologické kliniky na Lékařské fakultě Harvardu. Domnívají se, že v mozku existuje oblast, která reguluje naše pudy, je to jen teorie, ale dobrá. Má to co dělat s hyperaktivitou. Já jsem byl hyperaktivní dítě. I teď ještě nespím víc než šest hodin, Rogere. Jsem cokoliv jiného, jen ne násilník.“

Tak takhle to je, říkal si Durling. Sám nebyl právník, ale určil do funkce, konzultoval a vyslechl jich dost, aby věděl, co se mu říká. Kealty se mohl hájit ze dvou pozic - že důkazy proti němu jsou dvojznačnější, než si vyšetřovatelé představují, a že za to vlastně nemůže. Prezident uvažoval, která z obou obhajob je asi pravdivá. Žádná? Jedna? Obě?

„Takže co uděláte?“ zeptal se svého viceprezidenta, a pronesl to hlasem hodně podobným hlasu, jímž před několika hodinami hovořil s velvyslancem z Japonska. Stále víc soucítil s člověkem, sedícím před mm, navzdory svému přesvědčení. Co když ten člověk skutečně říká pravdu? Jak může vědět - a právě tohle nakonec řekne porota, jestli to dojde tak daleko; a jestli bude porota takhle uvažovat, jak potom budou vypadat výslechy před Výborem pro soudnictví? Kealty měl na Kapitolu ještě hodně záloh.

„Něco mi tak říká, že tohle léto se nebudou tisknout samolepky DURLING/KEALTY, co?“ Otázka byla položena s jakýms takýms úsměvem.

„Ne, když do toho budu mít co mluvit,“ potvrdil prezident, opět chladně. Na humor teď nebyla vhodná doba.

„Nechci vám uškodit, Rogere. Uškodil jsem vám přede dvěma dny. Kdybyste mě varoval, byli bychom mohli tohle všechno říci dřív, a všem ušetřit spoustu času a potíží. Včetně Barbary. Nevím ani, kde teď je. Je dobrá na občanská práva, má dobrou hlavu a dobré srdce. Bylo to jen jednou, tenkrát. A zůstala pak v mé kanceláři,“ zdůraznil Kealty.

„To všechno jsme zjistili, Ede. Povězte mi, jak si to představujete dál.“

„Půjdu. Vzdám se funkce. Žalovat se nenechám.“

„Málo,“ řekl Durling neutrálním hlasem.

„Ale, no tak přiznám své slabosti, omluvím se vám, váženému veřejnému činiteli, kterým jste, za všechno, co jsem snad způsobil vašemu prezidentskému úřadu. Moji právníci se sejdou s jejich právníky, a domluvíme se na náhradě. Odejdu z veřejného života.“

„A když ani to nebude stačit?“

„Bude,“ řekl Kealty s přesvědčením. „Nemohu být vyšetřován před soudem, dokud nebudou vyřešeny ústavní záležitosti. To bude trvat celé měsíce, Rogere. Až do léta, možná, a možná až do zasedání. To si nemůžete dovolit. Myslím, že nejhorší scénář pro vás je, že Výbor pro soudnictví pošle obžalobu na půdu sněmovny, ale sněmovna to neodhlasuje, nebo třeba ano, ale těsně, a pak vyšetřování Senátu skončí takříkajíc na rovnosti hlasů v porotě. Máte představu, kolik laskavostí jsem prokázal tam, a kolik v Senátu?“ Kealty zavrtěl hlavou. „To vám za to politické riziko nestojí, a odvádí to vás i Kongres od vládních záležitostí. Potřebujete všechen čas, který máte k dispozici. Kruci, potřebujete ho dokonce ještě víc.“ Kealty vstal a zamířil ke dveřím po prezidentově pravici, k těm, co tak dokonale splývaly se zakřivenými, jako vaječná skořápka bílými stěnami se zlatými ornamenty. Poslední slova řekl, aniž se otočil. „Nakonec, teď je to na vás.“

Prezidenta Rogera Durlinga zlobilo, že by snadné východisko mohlo být nakonec také spravedlivé východisko - ale to se nikdy nikdo nedozví. Budou jen vědět, že jeho poslední čin byl politicky prozíravý a účelný v době, kdy dějiny politickou prozíravost a účelnost vyžadovaly. Hospodářství hrozil rozpad, právě začala válka - na to, aby si hrál s tímhle, neměl čas. Zemřela mladá žena. I další prohlašovaly, že byly obtěžovány. Ale co když to mrtvé děvče zemřelo z jiných důvodů, a co když ty ostatní... K čertu s tím vším, zaklel v duchu. O tomhle ať si rozhodne porota. Ale než porota rozhodne, musí to projít třemi stupni, a pak každý obhájce třeba jen s půlkou mozku bude moci prohlásit, že stejně nebyl možný spravedlivý soud poté, co televizní přenos udělal, co jen mohl, aby celému světu sdělil každičký kousek svědectví, všechno pomluvil a očernil a upřel Kealtymu jeho ústavou dané právo na spravedlivý a nestranný soud před nezaujatými porotci. Takový postup byl u přelíčení před federálním okresním soudem dost pravděpodobný, a tím spíš před odvolacím soudem - a pro oběti by nezískal nic. A co když, technicky řečeno, se ten chlap opravdu žádným zločinem neprovinil? Rozepnutý poklopec není zločin.

A ani on ani země nemohli potřebovat nějaké rozptylování pozornosti. Roger Duriing zavolal telefonem sekretářku.

„Ano, pane prezidente?“

„Zavolejte mi ministra spravedlnosti.“

Mýlil jsem se, říkal si Durling. Jistě, může zasahovat do vyšetřování zločinu. Musí. A je to snadné. Kruci.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist