<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Arthur C. Clarke
překlad: Veronika Volhejnová

HLÍDKA
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1   >

 

Úvod: O písku a hvězdách

Šedesát kilometrů odtud na východ se slunce právě vyšplhalo nad Svatou horu, která tak dlouho podněcovala mou obrazotvornost. Až planeta udělá další čtvrtobrátku, přinese stejné slunce chladný zimní soumrak anglickému přímořskému městečku, kde jsem se přesně před pětašedesáti lety narodil.

Takže už je trochu pozdě na to uvažovat, proč jsem se stal spisovatelem, nebo přemýšlet, jestli vůbec kdy existovala nějaká reálná alternativa; mohlo to být stejně geneticky předurčeno jako barva mých očí nebo tvar mé hlavy. Ale to, jakým autorem jsem se stal, to je jiná věc: domnívám se, že v tom sehrály rozhodující roli jednak prostředí a jednak náhoda.

Fakt, že jsem se narodil půl míle od moře – nebo aspoň od jednoho ramene Bristolského kanálu, které dítěti připadalo rozhodně jako oceán – nepochybně zabarvil celý můj život. Jako obvykle to dokonale vyjádřil A. E. Housman v básni, z níž jsem vzal titul svého prvního románu:

 

 Zem – ani moře, ani souš,
 písek je žlutý jako poušť
 a pod letními nebesy
 tu Adamův rod hraje si.
 

 

Velkou část svého mládí jsem strávil na mineheadské pláži, zkoumal jsem skalní rybníčky a budoval z písku vlnolamy. Dodneška se cítím naprosto uvolněně na břehu moře – a ještě lépe pod jeho hladinou, když se bez tíže vznáším nad barvitou a hustě zabydlenou krajinou svého oblíbeného korálového útesu.

Takže v mladším věku bych byl pravděpodobně psal povídky o moři. Ale narodil jsem se v době, kdy lidé začali poprvé vážně uvažovat o úniku ze své planetární kolébky, a moje představivost se proto obracela do vesmíru.

Ale nejdřív jsem ještě podnikl podivnou odbočku, která je velice důležitá, protože je to doslova jediná vzpomínka, kterou mám na svého otce – stínovou postavu, která nezanechala v mé paměti jiné stopy, přestože mi bylo už přes třináct, když zemřel.

Bylo to asi kolem roku 1925; jeli jsme spolu v malém kočárku s koněm kousek od té farmy v Somersetu, v níž nadporučík Charles Wright Clarke utopil to, co mu zbylo z vojenského odstupného po dřívějším a ještě katastrofálnějším dobrodružství nezávislého statkáře. Když si otevřel krabičku cigaret, podal mi kartičku, která byla vevnitř; byla ze série zobrazující prehistorická zvířata. Od té chvíle jsem se zbláznil do dinosaurů, sbíral jsem všechny kartičky s tímhle námětem, které jsem sehnal, a používal jsem je ve třídě jako ilustrace ke krátkým dobrodružným příběhům, které jsem vyprávěl spolužákům ve vesnické škole. To byly zřejmě moje první výpravy do světa fikce – a učitelka, která mě v nich podporovala, slavila před týdnem vlastní narozeniny. Mrzí mě, že jsem zapomněl poslat přání, Maud Hanksová – zvlášť si to poznamenám, abych nezapomněl na vaše pětadevadesátiny…

Je určitá ironie ve faktu, že tabákový průmysl (jedna z mála profesí, v nichž považuji za oprávněný případný trest smrti) měl tak nepopiratelný a rozhodně blahodárný účinek na mou kariéru. Dodneška si vzpomínám na to, jak mě fascinovali dinosauři, a hrozně se těším na chvíli, až pod rukama genetických inženýrů znovu vznikne Tyrannosaurus rex.

Několik let jsem sbíral zkameněliny, jednou jsem dokonce získal mamutí zub, ale pak se můj hlavní zájem poměrně rychle obrátil od minulosti k budoucnosti. A zase – je to příznačné – si přesně pamatuji, jak se to stalo, přestože skoro všechny ostatní příhody z dětství jsou asi už nenávratně ztraceny.

Byly to tři navzájem nesouvisející události, všechny stejně důležité, a můžu je dokonce i poměrně přesně datovat. Ta nejranější se stala v roce 1929, kdy jsem jako dvanáctiletý viděl svůj první časopis science fiction. Úžasné příběhy (Amazing Stories) z listopadu 1928.

Obálku mám právě před sebou – a skutečně je úžasná, a to z důvodů, které ani šéfredaktor Hugo Gernsback ani tvůrce Frank Paul nemohli tušit.

Z kosmické lodi, která vypadá jako silo na obilí s přimalovanými okny, vystupuje proud pasažérů na tropickou pláž, nad níž se vznáší oranžová koule Jupitera, vyplňující polovinu oblohy. Scéna v popředí je bohužel nepravděpodobná, protože teplota na měsících Jupitera je kolem minus sto padesáti stupňů Celsia. Ale obrovská planeta je namalovaná s tak šokující přesností, že by se tahle obálka dala použít jako výborný příklad věšteckých schopností; Paul nakreslil bouřlivé formace mraků, struktury podobné cyklonům a záhadné bílé tvary podobné amébám o velikosti zeměkoule, které byly objeveny až o padesát let později při letech Voyagerů. Jak o nich věděl?

Dnešní mladí čtenáři, zrození do světa, ve kterém sci-fi časopisy, knihy a filmy jsou běžnou součástí života, si těžko můžou představit, jaké účinky měl takový křiklavý brak, jako byly staré Úžasné a jejich kolegové Ohromující (Astounding) a Podivuhodné (Wonder). Literární úroveň byla samozřejmě obvykle hrozná – ale povídky přetékaly nápady a víc než dobře vyvolávaly ten „pocit úžasu“, který je (nebo by měl být) jedním z cílů nejlepší fikce. Nikdo menší než C. S. Lewis popsal, jak nenasytně těmto časopisům propadl; stejný fenomén mě vedl k tomu, že jsem science fiction nazval jedinou drogou, která opravdu přivádí mysl k rozletu.

Během školní polední přestávky jsem obvykle prohrabával místní Woolworth, abych vyšťoural svou denní dávku, která stávala tři pence za kus – v dnešních cenách asi čtvrťák. Většinu peněz, které pro mě moje tvrdě pracující matka – vdova ušetřila na jídlo, jsem utrácel za tyhle časopisy a předsevzal jsem si, že je získám všechny. Do roku 1940 se mi to skoro povedlo – ale bohužel, všechen můj milovaný škvár vzal za své během války. Ta sbírka by dnes měla cenu tisíců dolarů.

V roce 1930 jsem se dostal pod podstatně literárnější vliv, když jsem v mineheadské knihovně objevil právě vydané První a poslední lidi od W. Olafa Stapledona. Nikdy předtím ani potom neměla žádná kniha takový účinek na mou představivost; stapledonovské rozhledy po milionech a stamilionech let, vzestup a pád civilizací a celých lidských pokolení změnily úplně můj pohled na vesmír a měly velký vliv na moje psaní. O dvacet let později, když jsem byl předsedou Britské meziplanetární společnosti, jsem přesvědčil Stapledona, aby tam pronesl přednášku o společenských a biologických aspektech výzkumu vesmíru, kterou nazval „Meziplanetární člověk“. Měl nejvznešenější a nejcivilizovanější mysl, s jakou jsem se kdy setkal; těší mě, když vidím nové oživení zájmu o jeho tvorbu, a právě jsem dokončil předmluvu k novému souboru jeho děl.

V době, kdy jsem narazil na Stapledona, jsem začal chodit do střední školy v nedalekém městě Tautonu a jezdil jsem tam každý den deset mil na kole, když jsem předtím časně ráno roztřídil místní poštu a rozvezl ji (dalších asi pět mil). Byla to právě Huish’s Grammar School – dnes Richard Huish College – kde jsem začal psát črty a krátké povídky pro školní časopis.

Dodneška si vzpomínám na ty redakční porady před padesáti lety. Asi jednou týdně po vyučování si náš učitel angličtiny, kapitán E. B. Mitford (který byl ve skutečnosti bojovným Walesanem), shromáždil své redaktory – studenty a sedávali jsme kolem stolu, na kterém ležel velký pytel míchaných karamel. Dobré nápady se odměňovaly okamžitě; „Mitty“ vymyslel pozitivní zpětnou vazbu mnoho let před B. F. Skinnerem. Používal také těžké pravítko pro negativní zpětnou vazbu, ale to jen ve třídě – nikdy, aspoň pokud si vzpomínám, na redakčních poradách.

Moje první tištěné slovo tedy vyšlo v Huish Magazíne a od samého začátku bylo zjevné moje tíhnutí ke science fiction. Tenhle vánoční pozdrav z roku 1933 sice předstírá, že je od „bývalého žáka šestého ročníku“, nyní sloužícího na vyprahlé vysokohorské vojenské základně Impéria (Žhavá pánev, Britská Malárie), ale ve skutečnosti se odehrává nejméně o půl milionu kilometrů dál:

 

Opatření, která musíme činit, abychom přežili, jsou výjimečně přísná. Naše domy jsou postaveny na principu termosky, abychom se chránili před horkem, a zvenčí postříbřené, aby odrážely sluneční světlo… Musíme si dávat úzkostlivý pozor, abychom se ani malinko neřízli, protože kdyby k tomu došlo, krev by se nám za chvilku začala vařit a vypařila by se.

 

Taková pozornost věnovaná technickým detailům dokazuje, že už v šestnácti jsem byl pravověrný spisovatel science fiction (což je něco úplně jiného než fantasy). Zásluhu na tom měla kniha, která na mě měla skoro stejný vliv jako Stapledon – a která poměrně přesně ilustruje podstatný rozdíl mezi uměním a vědou. Nikdo jiný nikdy nemohl napsat První a poslední lidi – ale kdyby byl David Lasser nenapsal Dobývání vesmíru v roce 1931, byl by se určitě objevil někdo podobný o pár let později. Doba byla zralá.

I když v ruštině a němčině bylo o tomto tématu už poměrně dost literatury, Dobývání vesmíru byla úplně první kniha v angličtině, která rozebírala možnosti letu na Měsíc a k jiným planetám a popisovala experimenty a sny (spíš to druhé) prvních průkopníků raket. Prodalo se jen pár stovek exemplářů britského vydání, ale náhoda jeden z nich zanesla do knihkupectví jen pár metrů od mého rodiště. Viděl jsem ji ve výloze, instinktivně jsem pochopil, že si ji musím přečíst, a přesvědčil jsem svou dobrosrdečnou tetu Nellie – která se o mě starala, zatímco matka tvrdě pracovala, aby udržela v chodu farmu a vychovala mé tři sourozence – aby mi ji hned na místě koupila. A tak jsem poprvé zjistil, že cestování vesmírem není jen báječná fikce. Jednoho dne k tomu může skutečně dojít. Krátce potom jsem se dozvěděl o existenci Britské meziplanetární společnosti a můj osud byl zpečetěn.

Když osmadvacetiletý David Lasser napsal Dobývání vesmíru, byl šéfredaktorem celé skupiny Gernsbackových časopisů, včetně Podivuhodných příběhů. Později se stal odborovým aktivistou a byl odsouzen Kongresem – nejen jako nebezpečný radikál, ale také jako šílenec, protože věřil, že jednoho dne poletíme na Měsíc… Když jsem se s ním před pár týdny setkal v Los Angeles, říkal mi, že píše novou knihu; vhodný titul by byl Lasser se směje naposled.

Přes všechny tyhle vlivy mi bylo už přes třicet, než se mé psaní vyvinulo z příjemného a občas výnosného koníčku v profesi. Civilní služba, Královské letectvo a šéfredaktorské místo ve vědeckém časopise mi poskytovaly chleba až do roku 1950. V té době už jsem publikoval řadu povídek a článků a útlou technickou knížku Meziplanetární let. Mírný úspěch tohoto svazku mě povzbudil, abych se ucházel o přízeň širšího publika s Výzkumy vesmíru, které Klub Knihy měsíce v okamžiku divoké marnotratnosti v roce 1952 vybral pro toto ocenění dokonce dvakrát. Aby uklidnil znepokojené čtenářstvo, vysvětlil Clifton Fadiman ve Zpravodaji Klubu, že Výzkumy vesmíru nejsou žádná bláznivá fantazie, ale vážná a seriózní práce, protože „pan Clarke zřejmě nevyniká přílišnou imaginací“. Nikdy jsem mu to docela neodpustil a můj agent Scott Meredith nikdy nezapomněl, jak jsem se ho nešťastně ptal: „Co to vlastně je, ten Klub Knihy měsíce?“ Tahle šťastná náhoda – která se přesně o třicet let později opakovala s 2010: Odysea dvě, takže můžu tvrdit, že to nebyla jenom klika – mě povzbudila, abych se vzdal svého šéfredaktorského místa a stal se spisovatelem „na plný úvazek“. Nebylo to ani příliš odvážné, ani hrdinské rozhodnutí: Kdyby všechno ostatní selhalo, pořád jsem se mohl vrátit na farmu.

Měl jsem štěstí: Na rozdíl od většiny spisovatelů, které znám, jsem zažil jen málo nezdarů nebo překážek, a když mi občas někdo nějakou věc vrátil, nepochybně jsem si to plně zasloužil. A protože každý autor je neopakovatelný, jediná rada, kterou jsem kdy dokázal dát budoucím spisovatelům, je vtělena v tom notoricky známém předem připraveném dopise, který Archie, můj počítač, prská obratem diskety po všech, kdo mě s nadějí zavalují dopisy: „Čtěte aspoň jednu knihu denně a pište tolik, kolik dokážete. Studujte memoáry autorů, kteří vás zajímají. (Zápisník spisovatele od Somerseta Maughama je dobrý příklad.) Korespondenční kurzy, spisovatelské školy apod. jsou patrně užitečné – ale všichni autoři, které znám, jsou samouci. Život se nedá ničím nahradit; jak moudře poznamenal Hemingway, „spisovatelství není činnost na plný úvazek“.

Stejně jako jí není četba – i když by musela být, kdybych se snažil zvládat ty lavinu science fiction, která se teď vydává. Odhaduji, že každý den jí teď vychází tolik, kolik v dobách mého dětství za celý rok.

Dnešní čtenáři mají opravdu štěstí; žijeme ve skutečném zlatém věku science fiction. Dnes píší tucty autorů, kteří se vyrovnají všem minulým, snad kromě největších gigantů (a jeden, který se zřejmě vyrovná i jim, i když má tu nevýhodu, že je potřeba ho překládat z polštiny…) Ale přesto nijak nezávidím těm mladým mužům a ženám, kteří se poprvé se science fiction setkávají teď, kdy se rychle blížíme roku 1984, protože my staří jsme mohli vytvořit něco, co bylo skutečně jedinečné.

Naše generace byla poslední, která mohla číst všechno. To už nikdy nikdo neudělá.

Samozřejmě, lze snadno namítat, že to nikdo ani dělat nechce – protože jak praví tolik citovaný Zákon Theodore Sturgeona, „Devadesát procent všeho je brak.“ Přinejmenším vždycky dost vystřízlivím, když si představím, že se to může vztahovat dokonce i na moje psaní.

Můžu jen doufat, že všechno, co následuje, spadá do těch deseti procent.

 

Colombo, Srí Lanka

16. prosince 1982

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist