Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

KOLÉBKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Montáž a test

Pod skenovacím elektronovým mikroskopem vypadají jako těsně svinuté spirály s ocáskem. Když se dají do vody nebo nějaké jiné kapaliny, zdá se, že se spirála roztáhne a z ocásku se několik angströmů vysunou řasovité přívěsky, které umožňují pohyb.

Ve směsi velikosti kapky vody jsou jich soustředěny miliony a pečlivě je kontroluje laserový přístroj, který je také počítá a třídí, jak osvětluje mikroskopické části směsi. Když je sčítání hotovo, vypustí se menší část oddělené směsi z kovové nádobky kanálkem do další kapaliny, tentokráte smaragdově zelené, která je v kádince tvarované jako láhev. Pružiny se roztáhnou a při pohybu v kádince sledují náhodné dráhy.

Vnější mechanická zařízení smaragdově zelenou kapalinu pravidelně promíchávají. Maličké senzory rozmístěné v kádince registrují tlak, teplotu a přesné chemické a elektrické charakteristiky kapaliny.

Nemá-li některý parametr žádanou hodnotu, otevře se v základně kádinky ventil a do zeleného roztoku se vstříkne nová chemikálie. Difuze této nové složky se sleduje spojitým měřením. Nakonec se dosáhne žádané změny a nového rovnovážného stavu.

Nyní je vše připraveno. Seshora spadne do nádobky několik tisíc malých kuliček. Některé plavou po povrchu, ale většina se ponoří do různých hloubek. Každá kulička má v sobě zabudován složitý systém v úžasně miniaturizovaném měřítku. Vnější povrch kuličky obsahuje senzory, které propátrávají blízké oblasti kapaliny a vyhledávají spirálovité terče. U senzorů zabudovaný vysokofrekvenční vysílač vyšle spirálám speciální signál, kterým je přiláká ke kuličce. Kolem každé kuličky se vytvoří shluky spirál.

A nyní malé nástroje uvnitř vnější houbovité části kuličky jednu po druhé tyto pružinky sklízejí a ukládají do nosičů, které jsou elektricky vystřeleny do dutiny ve středu kuličky. Uvnitř v dutině sedí jediná amorfní skvrna, jejíž matný materiál se pod vlivem neznámých podnětů přesouvá. Tuto skvrnu obklopuje žlutá lepkavá hmota, která vyplňuje zbytek dutiny.

První pružinka vyklouzne z nosiče, potom nalézá skvrnu a pronikne do ní. Na mžik lze spatřit, jak se pohybuje k jejímu středu. Avšak během několika milisekund se láme a je zničena. V pravidelných intervalech jsou do dutiny vystřelovány další pružinky a všechny se snaží dosáhnout jistou speciální oblast ve skvrně. Konečně jedna z nich uspěje a celá skvrna změní barvu na jasnou červeň.

V rychlém sledu se do žluté lepkavé hmoty dostává z vnější houbovité části jakýsi enzym, který mění její barvu trochu k zelené, a všechny ostatní pružinky mizí, zjevně je absorbuje struktura kuličky. Celá kulička pak změní tvar na podlouhlý a vysune do smaragdové kapaliny miniaturní hnací systém. Když se pečlivě vyhne mnoha nebezpečím, připojí se do fronty oplodněných kuliček, které jedna po druhé procházejí kruhovou průsvitnou membránou ve dně kádinky.

Kapalina zahuštěná kuličkami protéká úzkou trubičkou, až dosáhne částečně uzavřené nádoby, přibližně stejně velké jako kádinka. Uvnitř této průhledné nádobky sahají do proudu protékající kapaliny nástroje podobné mechanické lžíci a kuličky loví. Pak je vyzvednou a na okamžik vysunou do těžkého plynu, který je v nádobce. Za chvilku se každá kulička rozštěpí a její krunýř se zjevně rozpustí. Kuličky po sobě v nádobce zanechají jen malé červené skvrnky obklopené nažloutlou lepkavou hmotou a zavěšené v neviditelném plynu.

Lepkavá hmota se pomalu rozlévá celou nádobkou nad proudící kapalinou, až vyplní celý prostor mezi červenými skvrnkami. Když se smaragdový proud dole změní na crčku a pak úplně zmizí, lepkavá hmota se přemění v želatinu a vyplní otvory, jimiž kapalina vtékala a odtékala. V nádobce je několik tisíc červených skvrnek uzavřených do žlutozelené želatiny. Skvrnky nepodstupují při celém procesu žádnou viditelnou změnu.

Čas plyne. Činnost v nádobce ustává. Občas se do nádobky zasunou mechanické sondy, aby otestovaly tuhost želatiny v původních otvorech. Nakonec něco, co vypadá jako robotický zdvižný vozík, odstraní průhlednou nádobku z místa. Uloží ji na běžící pás, který ji nese s několika tucty dalších nádobek, obsahujících odlišné předměty (modré tužky, purpurové hvězdice, červené krychličky) také ponořené ve žlutozelené želatině, k velké kruhové peci o průměru větším než dva centimetry. Zde se všechny nádobky spečou dohromady. Molekuly materiálu nádobky se v peci okamžitě vypaří. Potom dvě ruky manipulátoru obalí kolem všech želatinových struktur neuvěřitelně tenkou vrstvičku pojivových vláken. Po jisté době se takto uzavřený celek automaticky vysune z pece a je zabalen do zlatě kovové obálky, jejíchž několik vrstev má zajistit veškerou dodatečnou ochranu vůči vnějšímu prostředí.

 

Hypergolické pohonné látky se smísí a okamžitě vzplanou, jejich plamen šlehá tryskou rakety. Útlý dopravní prostředek stoupá, nejdříve pomalu, ale později úžasnou rychlostí. Než dosáhne raketový stupeň pod podivným paraboloidním nákladem zenitu svého letu, odpojí se a na spodní straně letícího bumerangu se zapálí miniaturní motorky. Ve vrcholu dráhy celý balík náhle vybuchne a zjevně se rozpadne. Stovky kousků původního nákladu padají zdánlivě náhodnými směry k povrchu planety.

Bližší prohlídka odhalí, že každý jednotlivý kousek vzniklý následkem výbuchu je ze zlatě kovového materiálu uzavřeného v obalu z umělé hmoty. K obalu je připojena malá jednotka tvořená senzorem a pohonem. Ta dodává během sestupu po řízeném výbuchu potřebné korekce. Trosky v umělé hmotě dopadají na podivnou hybridní planetu, zjevně umělou, jak lze usoudit z celé škály nesouměřitelných povrchů a seskupení oblak, které se dá rozeznat z výšky desítek kilometrů. Jsou v ní semtam rozseta jezera různých odstínů a mezi nimi oblasti pouští, pastvin a rovněž holé hory a kaňony. Souvislou čtvrtinu planety kryjí oblaka. Na jednom místě jsou bílá a beránkovitá, na druhém hnědá a tlustá. Některé mraky jsou plné pohybu, vytvářejí se a mění s náznakem turbulence. Další části oblačné oblasti jsou stálé, malé bílé chomáče táhnoucí se beze změny po obloze.

Jeden z umělohmotných dopravních prostředků projde mlžně modravými mraky a dopadne do smaragdového moře. Umělá hmota zůstane na povrchu, ale zapouzdřený zlatistě kovový předmět se potopí deset metrů na mořské dno. Den či dva nejeví žádnou změnu. Pak se na zlaté kouli, která leží na dně oceánu, v její severní polární oblasti, začíná tvořit výčnělek. Výrůstek se pomalu zvětšuje, až to vyhlíží, že kulovitý útvar má na horní části velký vřed. Nyní dochází k metamorfóze. Na vnější straně výčnělku tvrdý kovový povrch měkne a začíná připomínat organickou membránu. Přestože membrána je tlustá a hustá, občas se vyboulí, což naznačuje na druhé straně zlaté přepážky jistý pohyb.

Nakonec povrchem do smaragdového oceánu prorazí tenká černá tyč, jakási sonda. Je vidět druhou sondu, pak třetí. Obě další dlouhé černé tyče se podobají první, ale každá je podél své délky vybavena nápadně odlišným zařízením. Na membránu tlačí něco většího. Jednou, dvakrát, pak proráží. Jaká divná vymyšlenost! Má aerodynamický tvar, měří asi osm centimetrů a tvoří ji dvě části spojené kloubem. Přední část je hlavice. Zadní část je dlouhá, tenká a zužuje se do hrotu. Kromě tří sond na přední části hlavice má ještě čtyři svinovatelné přívěsky či ramena, dvě připojená na bocích obou částí.

Pluje k blízké podvodní rostlině, ramena přitažena k hladkému tělu. Tam rozvine mnohofasetové přívěsky a začne rostlinu zkoumat. Úžasná sada miniaturních přístrojů rostlinu chvíli studuje a pak tvor odplouvá. Stejný proces se opakuje u každé nové rostliny. Nakonec věc nalézá rostlinu, která se jí „líbí“, a pinzetou z ní odtrhne velký list. Úhledně ho složí a přenese k předmětu se zlatou membránou.

K podivnému sklízeči píce se připojí partner, který je jeho přesnou kopií, a dvě tlusté ryby s mnoha rameny a nohami. Ty odkvapí stranou a začnou upravovat mořské dno. Dny ubíhají. Věci opatřené sondami pracují bez ustání, přinášejí k domovské základně více a více různých rostlin. Mezitím nohaté ryby postavily na mořském dně z písku, kamenů, lastur a živých tvorů téměř tisíc maličkých uzavřených pravoúhlých domečků. I tito tvorové pracují bez přestávek. Jejich dalším úkolem je přenést červené skvrnky jednu po druhé ze zlaté kolébky do jejich nových domů.

Kdyby byl k dispozici mikroskop, ukázal by, že uvnitř červených skvrn se v době, kdy je ryby přenášejí, už začala vyvíjet jistá struktura, takže dostávají určitost a rozličnost. Jsou však ještě velmi, velmi malé. Jakmile se ukončí pečlivá implantace červených skvrnek s želatinovou ochranou do miniaturních domečků, sklízeči dělají při každé cestě rutinní zastávky, aby v nich uložili část své sklizně. V té době nohaté ryby, architekti a stavitelé pravoúhlých domečků, začnou pracovat na průhledných domech ve tvaru iglú pro zárodky dalšího živočišného druhu.

 

O rok později dopadá na smaragdové jezero měsíční svit. Několik stovek netrpělivých, vzrušených, vrtících se krků, některé v barvě berlínské modři, jiné světle modré, se dere nahoru a hledá měsíc. Otáčejí hlavami do všech směrů a na tváři každého z nich lze vidět možná dva tucty oddělených prohlubní a otvorů. Krky se natahují jedním směrem, potom druhým. Mlčenliví hadi něco hledají.

Ze směru od měsíce se po vodě blíží bizarní loď. Ve srovnání s malými hady je velká, její dvojité věže vyčnívají z vody asi dva a půl metru a v průměru asi metr osmdesát nad čtvercovou plošinou o straně čtyři a půl metru, která tvoří dno člunu. Horní povrch plošiny je nepravidelný, zvlněný a s prohlubněmi. Plošina hladce klouže po vodě.

Loď dorazí doprostřed skupiny hadů a zastaví. Hadi se podle barvy krků rozdělí do dvou skupin a pak se na obou stranách lodi seřadí do úhledných řad a sloupců. Z lodi se ozve jediný hudební tón, bé s flétnovým zbarvením. Každý had po řadách a sloupcích na obou stranách lodi tón rychle opakuje. Pak se z lodi ozve další tón, který také zní jako flétna, a celý proces se též opakuje. Hudební lekce pokračuje celé hodiny, pokrývá široký rozsah tónů a akordů, až někteří hadi na každé straně ztratí hlas. Cvičení končí pokusem o sborový výstup hadů s krky barvy berlínské modři. Výsledkem je však bolestná kakofonie.

Uvnitř lodi je pečlivě sledován a zaznamenáván každý tón, každý pohyb, každá odezva mladistvých hadů na hudební lekci. Důvtipný návrh člunu je založen na klíčových řídících prvcích původní kolébky. Avšak, přestože se v počítači, který řídí loď, objevují segmenty zlatě kovového materiálu (a rovněž dlouhé černé tyče a dokonce i části tlustých nohatých ryb), převážná část jeho hmotnosti je odvozena z velkého množství místní skály a organické hmoty získaných ze dna smaragdového jezera. Loď je dokonalý učitel hudby, v podstatě perfektní syntetizátor vybavený mikroprocesory, které nejen ukládají všechny odezvy žáků, ale také obsahují software, který dovoluje experimentovat s celou škálou individualizovaných metod výuky.

Avšak tento komplikovaný a dokonalý robot, který zhotovila umělá inteligence napěchovaná kolem hadích zygot a vyrobila téměř zcela z chemických sloučenin získaných z materiálu nalezeného v blízkosti místa přistání, také sledují a studují z velké dálky zkušební inženýři. Probíhající test je v počátečních fázích a pokračuje výtečně. Jde o třetí odlišnou konfiguraci zkoušenou pro učitele hudby, nejobtížnější část návrhu kolébky, která ponese hadí zygoty zpět na Canthor. První návrh znamenal propastný neúspěch. Embrya se vyvinula do dospívajících hadů správně, ale učitel je nedokázal dost dobře naučit, aby zapěli svatební píseň a reprodukovali se. Druhý návrh byl lepší. Naučil hady provést symfonii dvoření a vznikla nová generace živočišného druhu. Avšak tato nová skupina dospělých hadů nedokázala naučit zpěvu své potomky.

Ke studiu tohoto problému byli přizváni nejlepší bioinženýři v Kolonii. Po zpracování více než trilionu bitů shromážděných údajů o vývoji hadů a dalších příbuzných druhů bylo zjištěno, že existuje kuriózní korelace mezi stupněm výchovy, který věnují rodiče, a výslednou schopností tohoto mláděte, když dospěje, učit své potomky. Pak byl změněn návrh umělé inteligence zodpovědné za prvních šest měsíců života hada, aby obsahoval náhradní matku, jejímž jediným úkolem bylo v pravidelných intervalech malé hady držet a mazlit se s nimi. Následující testy byly úspěšné. Tato malá změna počátečního postupu výchovy vedla k dospělým hadům, kteří dokázali naučit své děti zpívat.

Tento předváděcí test trvá déle než čtyři milicykly. Na konci období je prohlášen za naprosto úspěšný. Silná a plodná hadí populace blížící se pětadvaceti tisícům zaplňuje umělé jezero. Omezení na její další růst jsou dána pouze testem. Nakonec jsou přežívající jedinci přesunuti do jiných míst v Zoologickém komplexu a hadi z Canthoru jsou další položkou na seznamu živočišných druhů připravených k repatriaci zygot.