Arthur C. Clarke

LEHKÝ PŘÍPAD ÚŽEHU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tenhle příběh by měl vyprávět někdo jiný, kdo rozumí tomu komickému druhu fotbalu, jaký se hraje dole v Jižní Americe. U nás doma v Moscow ve státě Idaho míč popadneme a pak se s ním běží. V té malé, ale bohaté republice – budu jí říkat Perivie – ho kopou sem tam nohama. A to ještě není nic proti tomu, co tam dělají se soudcem.

Hasta la Vista, hlavní město Perivie, je pěkné moderní město nahoře v Andách, skoro dvě míle vysoko nad mořem. Je velice pyšné na svůj velikánský fotbalový stadión, do kterého se vejde sto tisíc diváků. Ale ani tak není dost velký, aby se do něho vešli všichni fanoušci, když je na programu nějaký opravdu důležitý zápas, jako například každoroční utkání se sousední republikou Panagurií.

Jedna z prvých věcí, které jsem se dověděl, sotva jsem po různých nesnázích v méně demokratických územích Jižní Ameriky do Perivie dorazil, bylo to, že prohráli loňský zápas kvůli tomu bezectnému pacholkovi rozhodčímu. Potrestal, jak se zdálo, většinu hráčů jejich mužstva, neuznal jim gól a všemožně se přičinil, aby ti lepší prohráli. Při tomto výpadu mě zachvátil stesk po domově, ale když jsem si uvědomil, kde jsem, poznamenal jsem jen: „Měli jste mu víc zaplatit.“

„Zaplatili jsme dost,“ zněla roztrpčená odpověď. „Jenže Panaguřani se k němu dostali ještě po nás.“

„To je zlé,“ odpověděl jsem. „Dneska je těžké najít čestného chlapa, který zůstane na vaší straně, když už si ho jednou koupíte.“

Celník, který mi právě sebral poslední stodolarovou bankovku, měl tolik cti, že se pod strniskem vousů začervenal, když mi ukázal rukou přes hranici. Následujících pár týdnů bylo pěkně krušných, což není jediný důvod, proč bych o nich raději nemluvil. Ale brzy jsem se opět vrátil k obchodu se zemědělskými stroji – třebaže žádný z těch, co jsem dodával, se jaktěživ nedostal ani do blízkosti nějakého hospodářství – a už to stálo mnohem víc než sto dolarů, pokaždé když šly přes hranici a když jsem nechtěl, aby do nich kdejaký šťoura strkal nos. Fotbal byl poslední věc, o kterou jsem měl čas se starat; věděl jsem, že mého nákladného importu může být teď užito každým okamžikem, a chtěl jsem se pojistit, aby tentokrát se mnou šly i mé zisky, až odsud půjdu.

Přesto jsem ale nemohl nepostřehnout rozrušení, když se blížil den odvetného utkání. Už proto ne, že to zasahovalo do mého obchodu. Jdu na poradu, uspořádanou s velkými obtížemi a výdaji v nějakém bezpečném hotelu nebo v domě nějakého spolehlivého příznivce, a polovinu času tam propovídají o fotbalu. Bylo to k zbláznění a začal jsem uvažovat o tom, jestli Periviánci berou politiku alespoň tak vážně jako sport.

„Pánové!“ protestoval jsem. „Naše příští zásilka rotačních secích strojů se vykládá už zítra, a jestli nedostaneme včas povolení od ministra zemědělství, mohl by někdo otevřít ty bedny a potom…“

„Nedělejte si starosti, chlapče,“ odpovídal zlehka generál Sierra nebo plukovník Pedro, „to už je zařízené. Nechte to na armádě.“

Byl jsem dost chytrý, abych se nezeptal – „A na které armádě?“, a tak jsem příštích deset minut musel jen poslouchat, jak zuří hádka o fotbalovou taktiku a o nejlepších způsobech, jak naložit se vzdorovitým soudcem. Nikdy se mi ani nesnilo – a jsem si jist, že se nikomu nesnilo – o tom, že by tohle téma mohlo mít důvěrnou souvislost s našimi vlastními problémy. Od té doby už jsem měl trochu času si domyslet, co se to vlastně dalo, třebaže to zprvu vypadalo velice zmateně. Ústřední postavou celého toho nepravděpodobného dramatu byl bezpochyby don Hernando Días – milionář, krasavec, fotbalový fanoušek, amatérský vědec a – jak jsem si jist — příští president Perivie. Podle jeho záliby v závodních vozech a v hollywoodských kráskách lidé většinou usuzují, že ze všeho nejvíc se na něj hodí nálepka s názvem „playboy“. Nic, ale opravdu nic nemůže být tak daleko od pravdy.

Věděl jsem, že don Hernando je jeden z nás, ale současně to byl oblíbený člověk presidenta Ruize, což ho stavělo do mocného, nicméně velmi choulostivého postavení. Pochopitelně jsem se s ním osobně neseznámil; musel si přátele vybírat velice pečlivě, a o seznámení se mnou stálo opravdu jen málo lidí, a to ještě jen když museli. Jeho zálibu ve vědě jsem odhalil až v pozdější době; zdá se, že má soukromou observatoř, která je za jasných nocí v čilém provozu, třebaže se šušká, že neslouží výhradně astronomickým účelům.

Ale stejně to dona Hernanda muselo stát všechen jeho šarm a sílu, aby umluvil pro tu věc i presidenta; kdyby ten chlapec nebyl také fotbalový fanda a netrpěl loňskou porážkou jako kterýkoli druhý periviánský vlastenec, nebyl by nikdy souhlasil. Jenomže už pouhá originalita toho nápadu se mu musela zalíbit, i když asi nebyl nejšťastnější při pomyšlení, že bude mít po větší část odpoledne vyřazenu vlastně přes polovinu svých oddílů z činnosti. Ovšem, jak mu nepochybně připomínal don Hernando, co by mu mohlo zajistit loyalitu armády více než to, že jí daruje padesát tisíc vstupenek na nejdůležitější zápas roku?

Když jsem si onoho památného dne sedal na své místo na stadióne, nevěděl jsem o tom všem pranic. A jestli si myslíte, že jsem tam vlastně ani netoužil sedět, tak máte pravdu. Ale plukovník Pedro mi lístek daroval, a nebylo by zdravé dotknout se jeho citů tím, že bych ho byl nepoužil. Tak jsem tam dřepěl pod parným sluncem, ovíval jsem se programem a poslouchal reportéra z mého tranzistoru, zatímco jsme čekali, až zápas začne.

Stadión byl přímo narván, jeho velká oválná mísa byla jediným mořem tváří. Trochu se to zdržovalo pomalým příchodem diváků; policie sice dělala, co mohla, ale přece jen to nějakou chvíli trvá, než prohledáte stotisícovku lidí, jestli u sebe nemají nějaké skryté zbraně. Trvalo na tom hostující mužstvo, k velkému pohoršení domácích. Protesty ovšem rychle utichly, když u vchodů zaujalo svá postavení dělostřelectvo.

Nebylo těžké určit přesně okamžik, kdy vjel dovnitř ve svém opancéřovaném cadillaku rozhodčí; mohli jste jeho cestu sledovat podle pískotu davů.

„Copak byste nemohli,“ zeptal jsem se souseda, mladého důstojníčka tak nízké hodností, že se mohl se mnou bez nebezpečí pro svou kariéru ukázat na veřejnosti, „vyměnit soudce, když se vám tak strašně nelíbí?“

Rezignovaně pokrčil rameny. „Rozhodčího si volí hosté. S tím my nemůžeme nic dělat.“

„Pak byste ovšem měli vyhrávat aspoň ty zápasy, které se hrají v Panagurii.“

„To je sice pravda,“ souhlasil se mnou, „jenže posledně jsme na to moc spoléhali. Naši hráli tak mizerně, že je ani náš soudce nedokázal zachránit.“

Bylo velice těžké vzbudit v sobě sympatie pro kterékoli z obou mužstev, a tak jsem se chystal na dvě hodiny hlučné nudy. Zřídkakdy jsem se tak mýlil.

To se ví, chvíli to trvalo, než hra vůbec začala. Nejdřív ze všeho zahrála zpocená kapela obě národní hymny, pak byla mužstva představena panu El Presidente a jeho první dámě republiky, pak všem žehnal kardinál, pak byla pauza – to se kapitáni pustili do záhadného sporu o tvar nebo snad velikost míče. Strávil jsem chvíli čekání studiem programu, nákladného a krásně provedeného tisku, který mi daroval můj poručíček. Velký byl skoro jako menší noviny, vytištěn na ilustračním papíře a vypadal, jako by byl svázán ve stříbře. Nezdálo se, že by jeho vydavatelé kdy mohli dostat peníze v něj vložené v nějaké formě zase zpátky, ale zřejmě to byla spíš věc prestiže než výdělku. V každém případě program obsahoval úctyhodný seznam těch, kdo přispěli k vydání tohoto Zvláštního památního tisku vítězství, v čele s presidentem. V seznamu byla i většina mých přátel a s pobavením jsem si přečetl, že účet za padesát tisíc exemplářů věnovaných našim udatným bojovníkům zapravil don Hemando. Vypadalo to jako trochu laciný nákup popularity a zapochyboval jsem, jestli se takhle draho kupovaná náklonnost vůbec vyplácí. Slova o vítězství mi taky připadala poněkud předčasná, o nedostatku taktu ani nemluvě.

Tyto úvahy byly přerušeny zaburácením ohromného davu diváků, hra začala. Míč se vkutálel do hry, ale ještě ani nepřešněroval půlku hřiště, když jeden Periviánec v modrém tričku nastavil nohu Panaguřanovi v černě pruhovaném dresu. Hoši nemaří čas, řekl jsem si; copak asi udělá rozhodčí? K mému překvapení neudělal nic, a já jsem přemýšlel, jestli snad tentokrát domácí od něho nekoupili tenhle zápas na dobírku.

„Nebyl tohle faul, nebo jak tomu tady říkáte?“ řekl jsem svému společníkovi.

„Fuj!“ odpověděl, aniž spustil zrak z hřiště. „Takových věcí se nikdo ani nevšimne. Ten kojot ostatně stejně nic neviděl.“

To bylo pravda. Rozhodčí byl o hodný kus dál a zdálo se, že je mu zatěžko udržet s hráči krok, pohyboval se zřejmě ztěžka. Vrtalo mi to hlavou, dokud jsem se nedomýšlel příčiny. Už jste někdy viděli chlapa v neprůstřelné vestě, jak se pokouší utíkat? Chudáku, pomyslel jsem si se sympatií, jakou má jeden gangster pro druhého, ty si ten svůj úplatek ale musíš zasloužit! Mně bylo horko i vsedě.

Prvních deset minut to byla docela pěkná otevřená hra, myslím, že došlo všeho všudy ke třem rvačkám. Periviánci jednou těsně minuli branku; míč byl vyražen hlavou tak pěkně, že se na bouřlivý potlesk panagurijských fandů (kteří byli chráněni speciálními policejními jednotkami a měli vyhrazen opevněný úsek stadiónu jen pro sebe) neozval vůbec pískot. No, kdybyste vyměnili ten míč za šišatý, mohl by to být klidně přátelský zápas někde u nás doma.

Skoro po celý první poločas dokonce neměl co dělat ani červený kříž, teprve k jeho konci se dostali tři Periviánci a dva Panaguřani (nebo to možná bylo taky obráceně) do velkolepé skrumáže, kterou jen jeden z účastníků přežil natolik, že odešel z hřiště po svých. Ostatní oběti byly z bitevního pole odklizeny za pekelného řevu a pak nastala krátká přestávka, než dorazili náhradníci. Tím začal první větší incident: Periviánci si stěžovali, že soupeři zranění jen markýrují, aby mohli nasadit čerstvé náhradníky. Ale rozhodčí byl jako ze žuly, nastoupili noví chlapci, zvuková kulisa klesla opět pod práh bolestivosti a hra znovu začala.

Hned nato dali Panaguřani gól, a i když nikdo z mých sousedů nespáchal vzápětí sebevraždu, dost jich na to vypadalo. Transfúze nové krve zřejmě povzbudila hosty a situace pro domácí začala vypadat všelijak. Jejich protivníci si přihrávali tak obratně, že periviánská obrana byla děravá jak síto. Za tohoto poměru sil, říkal jsem si, by si soudce docela dobře mohl dovolit být i poctivý; jeho mužstvo vyhraje tak či tak. A abych mu učinil zadost: zatím jsem nezpozoroval, že by někomu stranil. Dlouho jsem však nemusel čekat. Domácí se v poslední chvíli shlukli před brankou a zadrželi hrozící útok, mohutným odkopem poslal jeden z obránců míč vysokým obloukem na druhý konec hřiště. Ještě nedosáhl nejvyššího bodu své dráhy, když ostrý hvizd píšťaly rozhodčího přerušil hru. Došlo ke krátké rozmluvě mezi soudcem a kapitány, jež se vzápětí změnila ve všeobecnou vřavu. Dole na hřišti všichni rozčileně mávali rukama a dav nespokojeně hulákal.

„Co se to zas děje?“ vyptával jsem se netrpělivě.

„Soudce tvrdí, že naši byli v ofsajdu.“

„Ale jak mohli být v ofsajdu? Vždyť hrají u vlastní branky!“

„Kuš!“ pravil poručíček, nenacházeje dost ochoty rozptýlit mraky mé nevědomosti. Nekušuju jen tak, ale tentokrát jsem to nechal být a snažil jsem se přijít věci na kloub sám. Zdálo se, že soudce nařídil volný kop proti naší brance, a chápal jsem, co si všichni kolem o tom mysleli. Míč se vznesl do vzduchu ladnou parabolou, otřel se o tyč a navzdory plavné robinzonádě brankáře se zatřepetal v síti. Mocný bolestný řev se zvedl nad zástupy, pak rázem odumřel v tichu, které bylo ještě působivější. Jako by byla raněna velká šelma – a sbírala síly k odplatě. Přes veškerý žár lijící se ze slunce stojícího bezmála v nadhlavníku, pocítil jsem náhlé zmrazení, jako by se byl kolem mne přehnal ledový vichr. Ani za všechny poklady Inků bych si byl nevyměnil místo s mužem, jenž se tam dole na hřišti potil ve své neprůstřelné vestě.

Prohrávali jsme rozdílem dvou branek, ale ještě byla naděje – nebyl ještě poločas a do konce hry se toho mohlo ještě mnoho stát. Periviánci se teď rozpálili, hráli s démonickým úsilím, jako muži, kteří zvedli rukavici a chtějí ukázat, že dovedou bojovat.

Nový duch rázem přinesl úspěchy. Domácí vsítili čistou branku během necelých dvou minut. Tou dobou už jsem hulákal jako všichni kolem a řval jsem na soudce věci, o kterých jsem vůbec netušil, že bych je dovedl španělsky vyslovit. Dvě jedna, a sto tisíc diváků proklínalo i modlilo se pro tu jednu branku, která scházela k vyrovnání skóre. Padla těsně před koncem poločasu. Ve věci, která měla tak vážné následky, bych byl rád absolutně poctivý. Míč dostal jeden z našich útočníků, běžel s ním asi padesát stop, obešel dva obránce překrásnou kličkou a prudkou bombou umístil míč do branky. Ještě se ani nevykutálel ze sítě, a už se zas ozvala ta píšťala.

Copak, divil jsem se. Tu přece nemůže neuznat!

A neuznal. Řekl, pokud jsem vyrozuměl, že byla ruka. Mám dost dobré oči, a nic takového jsem neviděl. A tak vlastně nemohu říct, že bych měl Periviáncům za zlé to, co se pak stalo.

Policii se podařilo udržet diváky mimo hříště, třebaže jednu chvíli se užuž zdálo, že nápor prorazí. Obě mužstva se stáhla zpátky a nechala střed hřiště prázdný, až na hrdě vzdorující postavu rozhodčího. Ten patrně přemýšlel, jak ze stadiónu uniknout, a utěšoval se myšlenkou, že se po tomhle zápase bude moci konečně odebrat na trvalý odpočinek.

Vysoký tenký tón trubky byl pro všechny překvapením –to jest pro všechny až na padesát tisíc dobře vycvičených mužů, kteří ho čekali s rostoucí netrpělivostí. Celá aréna okamžitě ztichla, tak ztichla, že jsem zaslechl ruch, dopravy před stadiónem. Podruhé zazněla ta trumpeta – a všechny ty hektary tváří na protější tribuně náhle zmizely v oslepujícím moři ohně.

Vykřikl jsem a zakryl jsem si oči; po jediný okamžik úleku jsem myslel na atomové bomby a zcela zbytečně jsem se opřel proti směru očekávaného výbuchu. Jenže k žádné explozi nedošlo – jen ten mihotavý závoj plamenů prorážel i zavřenými víčky, a pak zmizel tak náhle, jak se objevil, když trubka zavřískala potřetí a naposledy.

Všechno bylo zas jako předtím, až na jednu maličkost. Tam, kde předtím stál rozhodčí, byla malá doutnající hromádka, z níž se do klidného vzduchu vinul tenký proužek kouře.

Co se to pro všechno na nebi stalo? Obrátil jsem se na svého souseda, který byl otřesen právě tak jako já.

„Madre de Dios,“slyšel jsem ho mumlat, „to jsem netušil, to jsem netušil, že se stane tohle.“

Upřeně se díval – ne na tu malou pohřební hranici tam dole na hřišti, nýbrž na přepychový památeční program, který měl rozprostřen na klíně. A tu jsem v jediném záblesku nedůvěřivého pochopení všemu porozuměl.

A přece ještě i teď, když mi to všechno vysvětlili, se mi pořád ještě nechce věřit tomu, co jsem na vlastní oči spatřil. Bylo to tak prosté, tak logické – tak k neuvěření. Už jste někdy někoho dopálili prasátkem, pouštěným do očí obyčejným kapesním zrcátkem? Myslím, že to má za sebou každý kluk; jednou jsem to provedl učiteli, a hned jsem za to dostal facku. Ale nikdy jsem si nedovedl představit, co se stane, když to provede padesát tisíc dobře vycvičených mužů, každý vybaven odrazovou plochou ze staniolu, několik čtverečních stop velkou.

Jeden můj matematicky nadaný přítel to propočítal – ne že bych potřeboval ještě nějaké další důkazy, ale já vždycky rád jdu věcem až na kloub. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, kolik je energie ve slunečním záření; je to víc než jeden kůň na čtverečný yard ozářené plochy. Většina toho žáru dopadajícího na jednu stranu obrovského stadiónu byla soustředěna na jedinou malou plošku, kterou zaujímal nebožtík soudce. I když připustíme, že všechny programy nebyly zamířeny s potřebnou přesností, musel ho stihnout žár o síle zhruba tisíc koní. Nic moc z toho asi neucítil; bylo to, jako kdyby ho hodili do vysoké pece.

Jsem si jist, že nikdo kromě dona Hernanda si neuvědomil, co se patrně stane; jeho vycvičeným fandům řekli, že to soudce prostě oslní a že bude po zbytek zápasu vyřazen ze hry. Ale jsem si taky jist, že toho nikdo z nich vůbec nelituje. V Perivii se fotbal hraje na vítězství.

A politika zrovna tak. Zatímco zápas spěl teď už k lehko předpověditelnému konci, za blahovolného dohledu nového a z pochopitelných důvodů přizpůsobivého soudce, mí přátelé se tužili. A když náš vítězný tým odpochodovával z hřiště (konečné skóre bylo čtrnáct dvě), všechno už bylo hotovo. Prakticky nedošlo nikde ke střelbě, a když vyšel president ze stadiónu, byl se vší zdvořilostí informován, že má na příští ráno rezervovánu letenku do Mexico City. Jak poznamenal generál Sierra, když jsem nastupoval do téhož letadla jako jeho bývalý šéf: „Nechali jsme armádu vyhrát ten zápas, a zatímco měla plné ruce práce, vyhráli jsme my republiku. Spokojenost na všech stranách.“ Třebaže jsem ze zdvořilosti nevyslovil žádné pochyby, nemohl jsem se ubránit myšlence, že je to trochu krátkozraké stanovisko. Několik miliónů Panaguriánců mělo všechny důvody k nespokojenosti a dříve nebo později nastane den účtování.

Mám podezření, že ten den není moc daleko. Minulý týden mi jeden přítel, který patří ve svém oboru k nejlepším specialistům na světě, ale který raději pracuje pod falešným jménem na volné noze, indiskrétně vyjevil jeden svůj problém.

„Joe,“ povídá, „nevíš, proč by k čertu mohl někdo na mně chtít, abych pro něj vyvinul řízenou střelu, která by se vešla do fotbalového míče?“