<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Arthur C. Clarke

NEMESIS
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1    

 

Hory se začaly otřásat hřměním, jaké dovede způsobit jen člověk. Tady se válka sice zdála ještě velmi vzdálená, neboť nad věkovitým Himálajem visel úplněk a váleční běsové zůstávali dosud skryti za okrajem světa, ale nezůstanou tam dlouho. Generalissimus věděl, že i poslední zbytky jeho vzdušných flotil jsou sráženy k zemi, že se kolem jeho pevnosti stahuje smrtící kruh.

Nanejvýš v několika hodinách už zmizí Generalissimus i jeho sny o velké říši v malströmu minula. Národy ještě sice budou proklínat jeho jméno, ale nebudou se už před ním chvět. Později pak pomine i nenávist a nebude znamenat víc, než pro svět znamenají Hitler nebo Napoleon nebo Čingischán. Podobně jako oni i on se stane pouhou neostrou postavou daleko v hlubinách nekonečné chodby času, ztrácející se v zapomnění. Na čas zůstane ještě jeho jméno v nejistém pomezí dějin a bájí; a pak na něj přestane svět nadobro vzpomínat. Splyne s oněmi bezejmennými legiemi, jež zemřely, aby naplnily jeho vůli.

Daleko na jihu náhle olemoval horu fialový plamen. Celou věčnost trvalo, než se balkón, na němž Generalissimus stál, otřásl nárazem záchvěvu letícího skálami v hlubinách. A ještě později se donesla vzduchem ozvěna mamutí exploze. Nemohou přece ještě být tak blízko! Generalissimus zadoufal, že to bylo jen zbloudilé torpédo, které proniklo stahující se frontou. Jestli tomu tak ovšem nebylo, pak zbývalo ještě mnohem míň času, než se obával.

Náčelník štábu vykročil z přítmí a postavil se vedle něho k zábradlí. Maršálova tvrdá tvář – druhá nejnenáviděnější na světě – byla vroubena a poseta krůpějemi potu. Celé dny už nespal a uniforma, kdysi tak okázalá, na něm celá zplihla. Jen jeho oči, třeba nevýslovně unavené, byly ještě i za porážky rozhodné. Stál mlčky, očekával poslední rozkaz. Nic jiného mu už nezbývalo.

Třicet mil odtud zaplál věčný sněhový chochol Everestu ponurým purpurem, odrazem záře jakéhosi obrovitého požáru někde pod obzorem. Stále ještě se však Generalissimus nepohnul ani nedal žádný pokyn. Teprve když se jim vysoko nad hlavami s démonickým jekem přehnala salva torpéd, otočil se posléze a s jediným ohlédnutím na svět, který už neměl spatřit, sestoupil do hlubin.

Zdviž poklesla o tisíc stop a rachot bitvy odumřel v dáli. Když vykročil ze šachty, Generalissimus se na okamžik zastavil a stiskl skrytý spínač. Maršál se dokonce usmál, když uslyšel burácení skal řítících se vysoko nahoře a když, jak věděl, byly pronásledování i únik stejnou měrou znemožněny.

Jako za starých časů vyskočila hrstka generálů do pozoru, když Generalissimus vstoupil do místnosti. Přeběhl očima kolem stolu. Byli tu všichni, ani v poslední chvíli nebylo zrádců. Mlčky kráčel na své obvyklé místo, obrňuje se v nitru pro poslední a nejtvrdší projev, jaký mu kdy bylo proslovit. Cítil pohledy mužů, které vedl do zkázy, jak se mu vpalují do duše. S nimi a za nimi viděl i čety, divize, armády, jejichž krev potřísnila jeho ruce. A ještě strašlivější byly přízraky těch národů, které se už nikdy nemohou narodit.

Konečně promluvil. Jeho hlas měl tutéž hypnotickou sílu jako vždycky, a po několika slovech se stal ještě jednou oním dokonalým neúprosným strojem, jehož posláním byla zkáza.

„Toto, pánové, je poslední ze všech našich schůzek. Není třeba už dělat plány, studovat mapy. Někde nad našimi hlavami bojuje svůj poslední boj vzdušná flotila, kterou jsme budovali s takovou pýchou a péčí. V několika minutách nezůstane ze všech těch tisíců strojů na obloze ani jediný.

Jsem si vědom toho, že pro nikoho z nás tady není myslitelné vzdát se, i kdyby to bylo vůbec možné, takže v této síni je vám souzeno vbrzku zemřít. Sloužili jste naší věci dobře a zasloužili jste si lepší úděl, ale nemělo tomu tak být. Přeji si však, abyste si nemysleli, že jsme zcela ztroskotali. V minulosti, jak jste mnohokrát viděli, jsem měl vždy připraven plán pro jakoukoli eventualitu, jež mohla nastat, ať byla sebe nepravděpodobnější. Nepřekvapí vás proto jistě ani to, že jsem se připravil i pro případ porážky.“

Stále ještě to byl onen jedinečný řečník, odmlčel se a se zadostiučiněním pozoroval zvýšený zájem, náhlou pozornost na unavených tvářích svých posluchačů.

„S vámi je mé tajemství zcela bezpečné,“ pokračoval, „neboť nepřítel tuto skrýš nikdy neodkryje. Vchod je už zavalen mnoha sty krychlovými metry kamene.“

Stále ještě ani hnutí. Jen šéf propagandy náhle zbledl, rychle se opět vzpamatoval – ne však tak rychle, aby unikl očím Generalissima. Ten se jen v duchu usmál nad opožděným potvrzením svých dávných pochybností. Málo už na tom teď záleželo; věrní, nevěrní, všichni teď společně zemřou. Všichni – až na jednoho.

„Před dvěma lety,“ pokračoval pak, „když jsme prohráli bitvu o Antarktis, věděl jsem, že si vítězstvím už nemůžeme být jisti. Začal jsem se proto připravovat na dnešní den. Nepřítel přísahal mou smrt. Nemohl bych se skrýt kdekoli na zemi, a ještě méně naděje bych měl na obnovení našich pozic. Existuje však ještě jedna, třebaže zoufalá cesta.

Před pěti lety jeden z našich vědců zdokonalil techniku transponovaného oživování. Zjistil, že poměrně jednoduchými prostředky lze zastavit veškeré životní pochody na neomezenou dobu. Chci použít tohoto objevu k úniku z přítomnosti do budoucnosti, kdy už budu zapomenut. A tam budu moci začít svůj boj znovu, ovšem nikoli bez jistých projektů, které by nám byly mohly vyhrát tuto válku, kdyby nám bylo dáno více času.

Sbohem, pánové. Přijměte ještě jednou mé díky za všechnu vaši pomoc a mou soustrast s vaší zlou sudbou.“ Zasalutoval, otočil se na podpatku a byl pryč. Kovové dveře za ním pádně zaduněly. Rozlilo se ledové ticho; pak se šéf propagandy vyřítil k východu, hned však s poděšeným výkřikem odskočil. Ocelové dveře už byly tak žhavé, že nebylo lze se jich dotknout. Nehnutě tkvěly přivařeny ke zdi.

Ministr války první vytáhl automatickou pistoli.

Generalissimus už neměl naspěch. Jakmile opustil poradní síň, zapojil tajným spínačem svářecí obvod. Tím současně otevřel panel ve stěně chodby, za nímž se objevil nevelký okrouhlý tunel stoupající vytrvale vzhůru. Zvolna se po něm vydal.

Každých několik set stop tunel zabočoval v ostrém úhlu, aniž přestával zdolávat svah. Za každým ohbím se Generalissimus zastavil, zapojil další spínač a pokaždé se ozvalo hřmění padajících skal, jak se řítil další úsek chodby.

Pětkrát změnil průlez směr, než skončil v kulovité místnosti s kovovými stěnami. Mnohonásobné dveře měkce zapadly do gumového těsnění a za nimi se zhroutila poslední sekce tunelu. Ted už nebude Generalissimus rušen ani nepřáteli, ani přáteli.

Rychle se rozhlédl po místnosti, aby zjistil, zda je všechno připraveno. Přešel pak k jednoduchému ovládacímu panelu a zapojoval jeden po druhém, řadu neobyčejně masivních spínačů. Ovládaly nevelké proudy, ale byly konstruovány tak, aby vydržely. A podobně bylo zařízeno i všechno ostatní v onom podivném pokojíčku. I stěny byly z kovů daleko méně pomíjivých, než je pouhá ocel.

Zanaříkala čerpadla, odsávala z komory vzduch a nahrazovala ho sterilním dusíkem. Generalissimovy pohyby se teď zrychlily, přešel k pružnému lůžku a položil se na ně. Zdálo se mu, že přímo cítí, jak se koupe v baktericidních paprscích zářičů nad ním, ale to byla ovšem jen pouhá představa. Z výklenku pod lůžkem vzal injekční stříkačku a vpravil si do žíly na ruce dávku mléčné tekutiny. Pak se uložil a čekal.

Bylo už velice chladno. Brzy sníží chladicí stroje teplotu hluboko pod bod mrazu a udrží chlad po mnoho hodin. Pak teplota opět stoupne na normál, ale tou dobou už bude proces dokončen, všechny baktérie budou usmrceny a Generalissimus bude moci nezměněn spát navždycky. Jeho plán byl jednoduchý, počkat jedno sto roků. Déle se probuzení odkládat neodvážil, neboť až procitne, bude musit zvládnout všechny proměny ve vědě i společnosti, jež přinesou míjející léta. I pouhé století může změnit tvář civilizace tak, že jí nebude schopen porozumět, ale to bylo nezbytné riziko, jež musel podstoupit. Méně než století by nebyla lhůta dostatečně bezpečná, jelikož svět bude ještě plný horkých vzpomínek.

Zataveny ve vakuu pod jeho lůžkem byly tři elektronické počítače, ovládané termočlánky stovky stop odtud vzdálenými, na východním srázu hory, kde se nikdy neudrží sebemenší hrstka sněhu. Každý den je vycházející slunce uvede v činnost a počítače přijmou do svých zásobníků další jednotku. Tak bude příchod úsvitu zaznamenáván v temnotách, kde dříme Generalissimus.

Až kterýkoli z oněch tří počítačů dosáhne součtu třiceti šesti tisíc, spojí se kontakty a do místnůstky se opět vřine kyslík. Teplota stoupne a automatická injekční stříkačka, připoutaná ke Generalissimově paži, mu vstříkne propočtenou dávku roztoku. Probudí se, a jen počítače mu prozradí, že už skutečně uplynulo století. Vše, co mu pak zbude učinit, bude stisknout tlačítko, jímž odpálí náloží svah hory a získá tak volný průchod do venkovního světa.

Na všechno bylo pamatováno. K selhání nemůže dojít. Veškerá zařízení byla ztrojnásobena a byla tak dokonalá, jak jen to věda mohla zajistit.

Generalissimova poslední myšlenka, ještě než odplynulo jeho vědomí, neplatila jeho minulému životu, ani matce, jejíž naděje tak zklamal. Nezvána a nevítána mu vytanula v mysli slova dávného básníka:

„Spát, možná i snít –“

Ne, nechce, neodváží se snít. Bude jen spát. Spát – spát –

Dvacet mil odtud spěla ke konci bitva. Nezbýval už ani celý tucet Generalissimových letounů, beznadějně bojujících proti palbě přesily. Akce by už byla dávno u konce, kdyby byly útočící síly nedostaly rozkaz neriskovat žádný letoun v nějakém zbytečném dobrodružství. Rozhodující slovo mělo mít dalekonosné dělostřelectvo. A tak tedy velcí obrněnci, létající bitevní lodi onoho věku, ležely za clonou stíhačů v skrytu za horami a pálily salvu za salvou do odsouzených formací.

Na palubě vlajkového letounu nařídil mladý indický dělostřelecký důstojník s nekonečnou přesností nóniové škály a nohou lehce stiskl pedál. Zachvěl jím ten nejslabší otřes, to opouštěla řiditelná torpéda svá lože a vyřítila se proti nepříteli. Mladý Ind v napětí seděl a čekal, zatímco chronometr odtikával vteřiny. Tohle, pomyslel si, je asi poslední sláva, kterou jsem odpálil. Nepociťoval nic z očekávaného nadšení; dokonce si s překvapením uvědomoval jistou neosobní sympatii k svým k smrti odsouzeným protivníkům, jejichž životy se teď vytrácely s každou odměřenou vteřinou.

V dálce nad pohořím vykvetla koule fialového ohně, někde mezi rozlétajícími se tečkami nepřátelských letounů. Dělostřelecký důstojník se napjatě předklonil a odpočítával. Jedna – druhá – třetí – čtvrtá – pátá, pětkrát nastala ta prazvláštní exploze. Pak se obloha rozjasnila. Poletující tečky z ní zmizely.

Do deníku zaznamenal důstojník stručně: „0124 hod. Odpálena salva Oslo dvanáct. Torpéda jedna až pět vybuchla mezi nepřátelskými letouny, byly zničeny. Torpédo šest selhalo.“ S rozmachem záznam podepsal a odložil pero. Ještě chvíli seděl a zíral na známou hnědou obálku deníku, popálenou na kraji cigaretami a poznamenanou nevyhnutelnými kolečky, jak se na ni otiskovaly nedbale postavené šálky a sklenky. Bez spěchu zalistoval sešitem a ještě jednou si prohlížel rukopisy svých předchůdců. Jako už mnohokrát předtím rozevřel deník na známé stránce, kde se muž, který býval jeho přítelem, začal podpisovat, avšak nežil dost dlouho, aby mohl podpis dokončit.

S povzdechem deník sklapl a zamkl ho. Bylo po válce. Daleko v horách torpédo, které selhalo, stále ještě nabíralo rychlost hnáno svými raketami. Teď už to byla sotva viditelná světlá čárka řítící se mezi stěnami odlehlého údolí. Laviny probuzené jekem jeho průletu se už začaly řítit po horských úbočích.

Z údolí nebylo úniku: bylo uzavřeno strmou stěnou dobře tisíc stop vysokou. Tady našlo torpédo, které minulo svůj cíl, cíl daleko větší. Generalissimova hrobka byla příliš hluboko v horách, než aby jí mohla exploze třeba i jen otřást, ale stovky tun řítícího se kamení smetly tři drobounké přístroje a jejich spojení. A taky budoucnost, jež mohla nastat, s nimi odešla v zapomnění. První paprsky vycházejícího slunce budou stále ještě dopadat na rozdrásanou tvář skalní stěny, ale počítače, jež čekají na svůj třicetišestitisící úsvit, budou stále ještě čekat, až už nebudou ani úsvity, ani soumraky.

V tichosti hrobky, jež nebyla tak zcela hrobkou, o tom Generalissimus nevěděl pranic a jeho tvář byla klidnější, než si zasluhoval. Století tak minulo, jak zněl jeho plán. Nebylo pravděpodobné, že i při všem zlém géniu, kterým byl obdařen, a se všemi tajemstvími, která s sebou pohřbil, byl by býval Generalissimus schopen dobýt té civilizace, která na Zemi vzkvetla poté, co byla nad střechou světa vybojována ona poslední bitva. To nemůže říci nikdo, leda by bylo pravda, že čas se nekonečně větví a všechny představitelné vesmíry leží vedle sebe a noří se jeden do druhého. Snad by byl Generalissimus v jednom z oněch světů mohl triumfovat. Jediné, co víme, je, že dřímal dál, až minulo století a mnohem, mnohem víc než století.

Potom, co by podle některých měřítek mohlo být jen chvílí, usoudila zemská kůra, že nesla tíhu Himaláje už dost dlouho. Pohoří zvolna pokleslo a zároveň zdvíhalo jižní indické pláně k obloze. A nastal okamžik, kdy se nejvyšším bodem zemské koule stala cejlonská plošina a oceán nad Everestem byl hluboký pět a půl míle. Avšak Generalissimův spánek byl stále bez snů a nerušen.

Zvolna, trpělivě splývaly nánosy ze strmých výšek oceánů dolů na trosky Himaláje. Přikrývka, která se jednoho dne měla stát křídou, začínala tuhnout rychlostí jednoho až dvou palců za každé století. Kdo by se byl na ona místa vrátil o něco později, byl by shledal, že mořské dno už není pět, ani čtyři, ani tři míle hluboko. Pak se země opět zbortila a na místech, kde se prostíral kdysi Tibetský oceán, vyvstalo mohutné vápencové pohoří. Ale Generalissimus nevěděl o tom všem nic, pranic, ani ho to nerušilo v jeho spánku, když se to dalo všechno znovu – zas – a zas – a opět znovu.

A teď deště a řeky smývaly právě křídu a odnášely ji do cizích, nových oceánů a povrch se snižoval až dolů, k skryté hrobce. Zvolna byly odvívány míle skal, až konečně se hrobka, která chovala Generalissimovo tělo, vrátila opět na světlo dne – ovšem dne mnohem delšího a temnějšího, než bývaly dny, v nichž Generalissimus zavřel oči.

Ani ve snách by byla Generalissimovi nevyvstala v mysli lidská plemena, která vzkvétala a vymírala po onom časném jitru světa, v němž se odebral k svému dlouhému spánku. Ono ráno už bylo nesmírně vzdálené a stíny už se prodloužily na východ: Slunce zmíralo a svět byl velmi starý. Stále ještě však děti Adamovy vládly jeho mořím a oblohám a plnily pláně a údolí a lesy slzami a smíchem, jež byly ještě starší než přeskupující se horstva.

Víc než polovinu onoho spánku beze snů už měl Generalissimus za sebou, když se mezi pádem devadesáté sedmé dynastie a rozkvětem pátého galaktického impéria narodil filosof Trevindor. Stalo se tak na světě od Země velmi vzdáleném, neboť málo bylo těch, kdo kdy vkročili nohou na půdu pradávného světa svých předků, nyní tak vzdáleného od bušícího srdce vesmíru.

Dopravili Trevindora na Zemi, když nastal nevyhnutelný konec jeho krátké srážky s Impériem. Zde stanul před soudem lidí, proti jejichž ideálům se postavil, a zde taky rozvažovali, jaký další osud mu určit. Jeho případ byl jedinečný. Zjemnělá kultura filosofů, která nyní ovládala celou Galaxii, se nikdy předtím nesetkala s opozicí ani na úrovni čistého intelektu, a tak jí ušlechtilý, avšak nesmiřitelný konflikt protichůdných vůlí vážně otřásl. Pro členy Rady bylo příznačné, že když nemohli sami dospět k rozhodnutí, obrátili se o pomoc k Trevindorovi samému. V bělostně zářící Síni spravedlnosti, kam nevkročil nikdo snad po celý milión let, stál Trevindor hrdě tváří v tvář mužům, kteří se ukázali být silnější než on. V tichu vyslechl jejich žádost; pak se mlčky zamyslel. Jeho soudcové trpělivě čekali, dokud nepromluvil.

„Navrhujete mi, abych přislíbil, že se už nikdy proti vám nepostavím,“ začal, „jenže já neučiním žádný slib, který bych nebyl s to dodržet. Naše názory se příliš rozcházejí, a dřív nebo později se musí opět střetnout.

Bývaly doby, kdy byste byli měli snadnou volbu. Byli byste mě mohli poslat do vyhnanství nebo na smrt. Jenže dnes – na kterém z vesmírných světů je ještě planeta, kam byste mě mohli schovat, kdybych si to nepřál? Pamatujte, že mám mnoho žáků rozptýlených po všech šířkách a délkách Galaxie.

Zůstává jen druhá možnost. Nebudu vám naprosto mít za zlé, jestliže oživíte starobylý zvyk poprav, abyste se mohli vyrovnat s mým případem.“

Radou to uraženě zašumělo a její předseda odpověděl ostře, zvyšuje hlas: „Vkus té poznámky je na pováženou. Žádali jsme tě o vážný návrh, nikoli o připomínku – byť míněnou žertem – barbarských zvyků našich dávných předků.“

Trevindor přijal pokárání s úklonou. „Zmiňoval jsem se jen o všech možnostech. Napadly mě ještě další dvě. Nebyl by problém, změnit mou mysl a přizpůsobit ji vašim názorům, takže by v budoucnu jakýkoli nesouhlas byl vyloučen.“

„O tom jsme už uvažovali. Byli jsme však nuceni opustit tuto eventualitu, jakkoli se nám zdála lákavá, neboť zničení tvé osobnosti by se rovnalo vraždě. V celém vesmíru je jen patnáct intelektů silnějších, než je tvůj, a my nemáme právo pohrávat si s ním. A jaký je tvůj poslední návrh?“

„Třebaže mě nemůžete odeslat do žádného vyhnanství v prostoru, zůstává ještě poslední možnost. Řeka Času se prostírá před námi tak daleko, kam až naše myšlení může dosáhnout. Pošlete mě dolů po tomto proudu do věku, o němž si budete jisti, že v něm už tato civilizace přestane existovat. To, pokud vím, můžete pomocí Rostonova časového pole dokázat.“

Nastala dlouhá pauza. Mlčky podstupovali členové Rady svá rozhodnutí složitému analytickému stroji, jenž je vzájemně zváží a dospěje k rozsudku. Konečně promluvil předseda.

„Souhlasíme. Pošleme tě do věku, kdy Slunce bude ještě dostatečně teplé, aby dovolilo existenci života na Zemi, ale už tak vzdálené, že jakákoli stopa naší civilizace nemá naději přežít. Zásobíme tě vším potřebným pro tvou bezpečnost a přiměřené pohodlí. Smíš nás teď opustit. Zavoláme tě opět, až budou všechny přípravy skončeny.“

Trevindor se uklonil a opustil mramorovou síň. Nesledovala ho žádná stráž. Nebylo, kam by prchal, i kdyby si to přál, v onom vesmíru, jejž velké vesmírné lodi dokázaly překonat za jediný den.

Po prvé a naposled stál Trevindor na pobřeží, jež kdysi bývalo pacifické, a naslouchal, jak vítr vzdychá v listoví stromů, které kdysi bývaly palmami. Několik málo hvězd takřka prázdné oblasti prostoru, jíž nyní Slunce procházelo, zářilo klidným světlem skrze suchý vzduch stárnoucího světa. Trevindor zachmuřeně uvažoval, jestli ještě budou svítit na obloze, až na ni opět pohlédne, v budoucnu tak vzdáleném, že samo Slunce se už bude nořit do hlubin smrti.

V komunikátoru na jeho zápěstí cinklo. Otočil se k oceánu zády a rozhodně kráčel vstříc svému osudu. Než ušel tucet kroků, uchopilo ho časové pole a jeho myšlenky ztuhly v okamžiku, jenž zůstane nezměněn, zatímco oceány se budou zmenšovat, až zmizí, zatímco pomine Galaktické impérium a velké hvězdné shluky se rozdrobí v nicotu.

Ale pro Trevindora neuplynul zatím ani okamžik. Věděl jen to, že při jednom kroku měl pod nohama vlhký písek, a při druhém už do tvrdá spečenou skálu, rozpraskanou vedrem a suchem. Palmy zmizely, šum moře utichl. Jediný pohled mu prozradil, že i vzpomínka na moře už před dávným časem vymizela z toho zprahlého, umírajícího světa. Až k dalekému obzoru se prostírala neporušená velká poušť narudlého pískovce, neosvěžená jedinou rostlinou. Nad hlavou zářil podivně změněný disk oranžového Slunce, obloha byla tak tmavá, že bylo jasně vidět i mnoho hvězd.

A přece se zdálo, že v tomto zestárlém světě je nějaký život. Směrem na sever – jestli to byl dosud sever – se chmurné světlo blyštělo na jakési kovové konstrukci. Bylo to jen pár set yardů daleko, a když k ní Trevindor vykročil, uvědomoval si zvláštní lehkost, jako by byla zeslábla i gravitace.

Nedošel ještě příliš daleko, když spatřil, že se blíží k nízké kovové budově, která jako by byla na planinu spíš posazena než vybudována na ní, neboť byla poněkud nachýlena. Trevindor se podivil nad neobyčejným štěstím, které mu dovolilo najít civilizaci tak snadno. Další tucet kroků, a už věděl, že to nebyla náhoda, nýbrž úmysl, který sem tuto stavbu tak příhodně umístil, a že byla v tomto světě právě tak cizí, jako byl on sám. Nebyla pražádná naděje, že by mu kdokoli vyšel vstříc, když k ní kráčel.

Kovová deska nad vchodem přidala už jen málo k tomu, co vytušil. Stále ještě nová a neomšelá, jako by byla právě vyryta – což v jistém smyslu byla – přinášela mu tato zpráva naději a hořkost zároveň.

 

Trevindorovi pozdrav Rady!

Tato budova, kterou jsme ti poslali skrze časové pole, ukojí všechny tvé potřeby po libovolnou dobu.

Nevíme, zda v čase, kde se nacházíš, existuje ještě jakákoli civilizace. Člověk tou dobou již vyhyne, neboť chromozóm K-hvězda-K u něho převládne a celé plemeno se snad změní v něco, co už nebude lidské. Je na tobě, abys to vypátral.

Jsi nyní v soumraku Země a naše naděje je, že snad nejsi sám. Je-li to však tvůj osud, aby ses stal posledním žijícím tvorem na onom kdysi tak krásném svití, pamatuj, že sis tuto možnost sám zvolil. Buď pozdraven!

 

Dvakrát pročetl Trevindor poselství a s lítostí shledal, že nikdo jiný než jeho přítel, básník Gintillarne, nemohl napsat ona poslední slova. Duši mu zaplavil příval osamělosti a odloučenosti. Posadil se na kámen a zabořil tvář do dlaní.

Po dlouhé době vstal a vstoupil do budovy. Cítil víc než vděčnost k dávno už mrtvé Radě, že se k němu zachovala tak rytířsky. Považoval technický výkon vyslání celé budovy na cestu časem za nadměrný pro možnosti jeho věku. Projela mu hlavou náhlá myšlenka a znovu pohlédl na vyrytý nápis, poprvé si všímaje jeho data. Bylo o pět tisíc let mladší než doba, kdy stál tváří tvář vládcům v Síni spravedlnosti. Padesát století uplynulo a jeho soudcové znovu vážili svůj slib učiněný člověku, který byl pro ně stejně jakoby dávno mrtvý. Ať chybovala Rada čímkoli, její poctivost dosahovala stupně zcela nepochopitelného předchozím věkům.

Mnoho dní uběhlo, než Trevindor opět vyšel z budovy. Nic nebylo opomenuto: byly tu i jeho milované snímky myšlenek. Dál bude moci studovat povahu reality a budovat nové filosofie až do konce vesmíru, jakkoli planá to bude činnost, když jeho mysl zůstane tou poslední na světě. Je pramalé nebezpečí, pomyslel si hořce, že by moje úvahy o smyslu lidské existence znovu vedly ke konfliktu se společností.

Teprve když si důkladně prohlédl budovu, obrátil Trevindor pozornost znovu k vnějšímu světu. Prvořadým problémem byl styk s civilizací, pokud ještě nějaká existuje. Byl vybaven mohutným přijímačem a po dlouhé hodiny putoval spektrem záření v naději, že objeví nějakou stanici. Vzdálený praskot statických výbojů se ozýval z přístroje a jedenkrát se rozbouřil aparát něčím, co mohl být jazyk, ovšem zdaleka ne lidský. Hledání však zůstalo bez výsledku. Éter, jenž po dlouhé věky věrně sloužil člověku, byl konečně opět němý.

Malé automatické letadlo bylo Trevindorovou poslední zbývající nadějí. Měl před sebou to, co zbývalo z věčnosti, a Země nebyla velká planeta. Bude ji moci prozkoumat celou nanejvýš za několik let.

Míjely měsíce a vyhnanec začal s metodickým zkoumáním světa, znovu a znovu se vraceje do svého domova v poušti rudého pískovce. Všude nacházel stejný obraz zpustošení a zkázy. Nedokázal ani odhadnout, jak dávno už zmizela moře, ale zanechala ve svém umírání nekonečné slané pouště a pláně a hory pod příkrovem špinavé šedi. Trevindor byl rád, že se nezrodil na Zemi a nepoznal nádheru jejího mládí. Třebaže tu byl cizincem, osamělost a pustota tohoto světa ho mrazila v srdci; kdyby tu býval kdysi žil, byl by smutek, jenž Zemi zavalil, nesnesitelný.

Tisíce čtverečních mil pouští probíhaly pod Trevindorovým křižujícím letounem, jak prohledával svůj svět od pólu k pólu. Jen jedenkrát našel známky toho, že na Zemi kdysi bývala civilizace. V hlubokém údolí blízko rovníku objevil zříceniny městečka z podivného bílého kamene a ještě podivnější architektury. Budovy byly dokonale zachovány, i když je napůl zasul navátý písek, a na okamžik pocítil příval ponuré radosti nad poznáním, že člověk přece jen zanechal nějakou stopu své práce na světě, jenž býval jeho prvotním domovem.

Ten pocit však neměl dlouhého trvání. Budovy byly podivnější, než si Trevindor napoprvé uvědomil, neboť do nich člověk nikdy nemohl vstoupit. Jejich jedinými otvory byly široké vodorovné štěrbiny nízko u země; nikde žádná okna. Trevindorova mysl zakolísala, když se snažil představit si tvory, kteří asi tyto budovy obývali. Navzdory rostoucí osamělosti, kterou pociťoval, byl rád, že obyvatelé tohoto nelidského města vyhynuli už tak dávno před touto chvílí. Nezdržel se tam, neboť ho už téměř dostihla nevlídná noc a údolí ho naplňovalo tísní, jež neplynula zcela z rozumných úvah.

A náhle skutečně objevil život. Křižoval nad dnem jednoho z dávno ztracených oceánů, když jeho oko upoutal záblesk barvy. Pahorek, který ještě nezavalily písečné duny, byl pokryt řídkou pružnou trávou. To bylo vše, ale pohled na to mu vehnal slzy do očí. Přistál se strojem a vykročil opatrně, aby nezničil ani jediný z lístečků zápolících o život. Něžně hladil rukou ošumělý kobereček, jenž byl teď už jediným životem, který Země znala. Než ho opustil, pokropil půdu veškerou vodou, kterou mohl postrádat. Bylo to marné gesto, ale cítil se šťastnějším, zeje vykonal.

Pátrání bylo nyní takřka skončeno. Trevindor už se dávno vzdal vší naděje, ale nezlomný duch ho dál hnal k poutím nad tváří světa. Nedokázal ustát, dokud si neověří to, čeho se až dosud jen obával. A tak nakonec dospěl až ke Generalissimově hrobce, která ležela matně se lesknoucí v slunci, jež jí bylo tak dlouho odpíráno.

Generalissimova mysl se probudila dřív než jeho tělo. Jak ležel bez vlády, neschopen ani zdvihnout víčka, vlévala se mu zpátky paměť. Sto let bylo bezpečně za ním. Jeho hazard, nejriskantnější, jaký kdy který člověk zahrál, byl úspěšný! Přemohla ho nezměrná únava a po chvíli ho vědomí opět opustilo.

Pak se mlhy opět rozplynuly a cítil se silnější, třebaže ještě příliš slab na to, aby se mohl pohybovat. Ležel ve tmě, sbíraje síly. Uvažoval, s jakým světem se shledá, až vykročí bokem hory opět na světlo dne. Bude schopen uskutečnit –? Co to bylo? Křeč čirého strachu otřásla samými základy jeho mysli. Něco se tu pohybovalo vedle něho, zde v hrobce, kde se nemělo pohybovat nic než on sám.

Pak mu hlavou projela klidná a jasná myšlenka a na okamžik utišila obavy, jež ji hrozily rozvrátit.

„Ničeho se nestrachuj. Přišel jsem ti na pomoc. Jsi v bezpečí a všechno bude v pořádku.“

Generalissimus byl příliš ohromen, než aby byl s to odpovědět, avšak jeho podvědomí zřejmě nějakou odpověď vytvořit muselo, neboť ta myšlenka se opět vrátila.

„Tak je to lépe. Jsem Trevindor, podobně jako ty, jsem i já vyhnanec v tomto světě. Nehýbej se, pověz mi, jak ses sem dostal, jaké jsi rasy, neboť jsem se s podobnou dosud nesetkal.“

A nyní se strach a obezřetnost opět vplížily do Generalissimovy mysli. Co je to za tvora, že dokáže číst myšlenky, a co tu dělá v jeho tajné kulovité skrýši? Opět se mu v mozku ozvala ta jasná, chladná myšlenka, jako by zvonil umíráček.

„Znovu ti říkám, že se nemáš čeho obávat. Proč jsi tak vyděšený, že mohu nahlédnout do tvé mysli? Na tom přece není nic zvláštního.“

„Nic zvláštního!“ zvolal Generalissimus. „Co jste zač, proboha?“

„Člověk jako ty. Ale tvé plemeno muselo být vskutku primitivní, je-li pro tebe čtení myšlenek zvláštností.“

Strašné podezření se počalo rozjasňovat v Generalissimově mozku. Odpověď přišla ještě dřív, než vědomě zformuloval otázku.

„Spal jsi nekonečně déle než sto let. Svět, který jsi znal, přestal existovat před časem delším, než jsi vůbec schopen si představit.“

Generalissimus už neslyšel. Opět se nad ním snesla temnota a klesl do milosrdného bezvědomí.

Trevindor stál mlčky vedle lůžka, na němž spočíval Generalissimus. Byl naplněn nadšením, které pro tu chvíli vyvažovalo jakékoli zklamání, jež snad pociťoval. Alespoň nebude čelit budoucnosti sám. Všechen strach z osamělosti Země, který mu tak těžce doléhal na duši, v mžiku zmizel. Nebude sám… Nebude sám! Převládajíc nad vším ostatním bušila mu tato myšlenka v mozku.

Generalissimus se začal opět pohybovat a do Trevindorovy mysli pronikly útržky jeho myšlenek. Obrazy starého světa, který Generalissimus znal, se začaly vytvářet i v pozorovatelově mozku. Zprvu se v nich Trevindor nedokázal vyznat, pak však přeházené zlomky náhle zapadly na svá místa a všechno bylo jasné. Vlna hrůzy ho zavalila nad úděsným pohledem na boj národů s národy, na města planoucí v zkáze a na lidi hynoucí v agónii. Co bylo tohle za svět? Mohl snad člověk klesnout tak hluboko po mírumilovném věku, jaký znal Trevindor?

Existovaly legendy o časech neuvěřitelně vzdálených, jež vyprávěly o takových událostech v raném úsvitu dějin Země, ale ty člověk opouštěl zároveň s dětstvím. Nemohly se přece vrátit!

Potrhané představy byly teď živější, a tím i strašnější. Byl to vskutku svět noční můry, odkud přišel tento vyhnanec – a není divu, že z něho prchal!

Náhle se začala v Trevindorově mysli rozjasňovat pravda, jak s ochrnutým srdcem pozoroval příšerné scény v mozku Generalissima. Toto nebyl jen vyhnanec hledající spásu před světem hrůz! To byl sám tvůrce onoho věku, který vyplul na řeku času s jediným úmyslem – šířit nákazu dál, do pozdějších let!

Vášně, jaké si Trevindor nikdy nedovedl představit, se začaly rozvíjet před jeho očima: ctižádost, chtivost moci, krutost, nesnášenlivost, nenávist. Pokusil se uzavřít mysl, ale shledal, že ztratil sílu učinit to. Neřízen se řítil proud zla dál, potřísňuje kdekterou vrstvu vědomí. S výkřikem úzkosti Trevindor vyběhl ven do pouště a zpřetrhal pouta, jež ho vázala k té zlovolné mysli.

Byla noc, bylo nesmírné ticho, neboť Země byla už příliš unavena, než aby vyloudila i pouhý vítr. Temnota všechno ukryla, ale Trevindor věděl, že nestačí skrýt myšlenky onoho druhého mozku, s nímž je mu nyní sdílet svět. Kdysi tu byl sám a domníval se, že nic nemůže být strašnějšího. Avšak teď už věděl, že jsou věci ještě horší než osamělost.

Noční ticho a jas hvězd, jež kdysi bývaly jeho přáteli, vnesly do Trevindorovy duše klid. Zvolna se obrátil a vracel se po svých stopách, kráčeje ztěžka, neboť se připravoval k činu, jaký nižádný člověk jeho druhu předtím nevykonal.

Generalissimus stál, když Trevindor znovu vstoupil do koule. Snad mu v mysli vytanul náznak toho, co bylo úmyslem návštěvníka, neboť silně zbledl a rozechvěl se slabostí, jež byla víc než tělesná. Trevindor se přiměl, aby znovu upřeně pohleděl do Generalissimova mozku. Jeho mysl ucukávala před chaosem protichůdných citů, jimiž nyní probleskovaly odpudivé zášlehy strachu. Z onoho víru vyvstala jediná souvislá chvějivá myšlenka.

„Co chcete dělat? Proč se na mě takhle díváte?“

Trevindor neodpověděl, chránil si mysl před potřísněním a zvládl svou rozhodnost a svou sílu.

Zmatek v Generalissimově mozku rostl a sílil. Na okamžik tato rostoucí hrůza vyvolala cosi jako lítost v ušlechtilém Trevindorově duchu a jeho vůle zakolísala. Ale pak se opět vrátil obraz zničených a spálených měst, a jeho nerozhodnost zmizela. Vší silou svého rozumu, vyvinutého za sta tisíciletí rozvoje lidského myšlení, vyrazil proti muži před sebou. Generalissimovu mysl zaplavila jediná myšlenka, zahlazující všechno ostatní – myšlenka smrti. Na okamžik stál Generalissimus bez hnutí, divoce rozevřenýma očima zíral před sebe. Dech se zastavil, jak přestaly pracovat plíce; krev v jeho žilách, jež byla na tak dlouhou dobu uspána, nyní ztuhla navěky. Generalissimus se bez hlesu zřítil a zůstal nehnutě ležet.

Trevindor se velmi pomalu obrátil a vykročil ven do noci. Ticho a samota světa se na něho snesly jako rubáš. Písek, tak dlouho zadržovaný, začal vát otevřenou bránou do Generalissimovy hrobky.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist