Arthur C. Clarke

DEVĚT MILIARD BOŽÍCH JMEN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pohled přes kamenné zábradlí působil závratně, ale člověk si časem zvykne na všechno. Po třech měsících už George Hanleyho neohromoval ani šestisetmetrový sráz rovnou do propasti, ani vzdálená šachovnice polí dole v údolí. Opíral se o větrem ohlazené kameny a mrzutě zíral ke vzdáleným horám, jejichž název se nikdy neobtěžoval zjišťovat.

Tohleto, přemítal George, byla ta nejbláznivější věc, jaká se mu kdy přihodila. Projekt Šangri-La - tak to pokřtil jakýsi vtipálek ještě doma v laboratořích. Teď už po řadu týdnů počítač vyklepával celé hektary listů pokrytých blábolem. Trpělivě, neúprosně přerovnával písmenka do všech možných kombinací, vyčerpal všechny předchozí skupiny možností a přešel k dalším. Když se archy vynořily z rychlotiskárny počítače, mniši je pečlivě rozstříhali a vlepovali je do obrovských knih.

Bohudík za další týden už bude konec. Jaký obskurní propočet mnichy přesvědčil, že se nemusí trápit dál se slovy o deseti, dvaceti nebo stu písmenech, to George nevěděl. Míval jednu stále se navracející noční můru, a to, že se plán změní a Nejvyšší láma (kterému mezi sebou říkali Sam) znenadání oznámí, že se projekt prodlužuje kamsi do léta Páně 2060. Určitě by toho byli schopni.

George zaslechl, jak ve větru práskly těžké dřevěné dveře, Chuck vyšel na terasu vedle něho. Jako obvykle pokuřoval jeden ze svých doutníků, pro něž si ho tolik oblíbili mniši - kteří, jak se zdálo, nebyli neochotni otevřít náruč menším a hlavně všem větším potěšením života. Tohle mluvilo v jejich prospěch: možná měli o kolečko víc, ale nebyli to žádní puritáni. Například ty časté výlety dolů do vesnice...

„Poslechni, Georgi,“ pronesl Chuck s naléhavostí v hlase. „Dozvěděl jsem se něco, s čím budou starosti.“

„Nějaká nepříjemnost? Zlobí mašina?“

Tohle byla nejhorší nepředvídanost, jakou si George uměl představit. Tím by se mohl oddálit návrat - a sotvaco mohlo být hroznější. Proti tomu, jak se cítil tady, by bylo i sledování televizních reklam přímo nebeskou manou. Aspoň by udržoval pouto s domovem.

„Ne - nic takového.“ Chuck se usadil na zábradlí, což nebylo obvyklé, normálně ho hloubka děsila. „Právě jsem přišel na to, k čemu to všechno slouží.“

„Co tím chceš říct? Myslel jsem, že to víme.“

„Jistě - víme, oč se mniši snaží. Ale nevěděli jsme proč. Je to ta nejbláznivější věc...“

„Pověz mi radši něco nového,“ zavrčel George.

„...ale starouš Sam mi to právě vysvětlil. Znáš způsob, jakým každé odpoledne sestupuje a čeká na archy, které se odvinují z počítače. Tentokrát vypadal hodně rozrušeně, anebo přinejmenším tak, do jaké míry se vůbec vzrušit může. Když jsem mu oznámil, že jsme vstoupili do poslední etapy, zeptal se mě s tím svým půvabným přízvukem, jestli jsem se nikdy nepodivil tomu, oč se pokoušejí. Řekl jsem Ovšem, a on mi to pověděl.“

„Dál - tohle beru.“

„Tak dobře. Oni prostě věří, že když sestaví všechna jména - a počítají, že jich je kolem devíti miliard, dosáhne se božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane důvod, aby ve své existenci pokračovalo. Ovšem právě tahle myšlenka je něco jako rouhání.“

„Ale co očekává, že budeme dělat? Máme všichni spáchat sebevraždu?“

„Není třeba. Jakmile bude seznam úplný, vloží se do toho ten bůh a jednoduše nám to odtroubí... Bum, a konec!“

„Aha. Už mi došlo. Až tenhle džob skončíme, bude to znamenat konec světa.“

Chuck se krátce, nervózně zasmál.

„Přesně takhle jsem to řekl Samovi. Víš, co se stalo? Podíval se na mne takovým způsobem, jako bych byl prvotřídní blbeček, a řekl: ‘Nic není snazší než tohle.‘“

George si všechno chvilku promýšlel.

„Tomu říkám vznešené myšlenky,“ ozval se potom. „Ale co s tím podle tebe máme dělat? Nemyslím, že by se tím pro nás něco změnilo. Nakonec už víme, že máme kolem sebe blázny.“

„Ano - ale chápeš, co se může stát? Až se seznam dokončí a poslední troubení - nebo co vlastně očekávají - nikde, čí to bude chyba? Není to náš stroj, který používají? Tahle situace se mi vůbec nelíbí.“

„Rozumím,“ řekl George pomalu. „V něčem máš pravdu. Ale tyhle věci se stávaly už dřív, víš? Když jsem jako kluk žil dole v Louisianě, měli jsme praštěného kazatele, který jednou prohlásil, že konec světa nastane příští neděli. Stovky lidí mu uvěřily - dokonce prodávali domy. A přece když se nic nestalo, nevylívali si vztek, jak bys čekal. Akorát se usnesli, že udělal chybu ve výpočtech, a věřili dál. Počítám, že některým to trvá dodnes.“

„Dobře, ale tohle není Louisiana, pokud jsi to nezaregistroval. Jsme tu dva, zatímco těch mnichů stovky. Mám je rád a bude mi líto starouše Sama, až mu krachne životní dílo. Ale stejně bych se radši nacházel někde jinde.“

„To si už přeju celé týdny. Ale dokud smlouva nevyprší a neodvedou nás na letiště, co můžeme dělat?“

„Ovšem,“ řekl zamyšleně Chuck, „mohli bychom se pokusit o malou sabotáž.“

„Sakra, jenom to ne! Tím bychom všechno jenom zhoršili.“

„Ne tím, co jsem vymyslel. Podívej. Počítač se zastaví ode dneška za čtyři dny - při prakticky nepřetržitém provozu. Letadlo přiletí za týden. Oukej - všechno, co potřebujeme, je najít při kontrole součástku, která se musí vyměnit. Něco, co zdrží práci právě o pár dní. My jim to samozřejmě spravíme, ale nač spěchat? Když si všechno zařídíme s rozmyslem, až z tiskárny vyletí poslední jméno, můžeme už být dole na letišti. Pak už nás těžko budou chytat.“

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl George. „Bude to poprvé, co uteču od práce. Kromě toho nás budou podezírat. Ne, já u toho zůstanu a vezmu všechno, jak to přijde.“