Paulo Coelho
překlad: Pavla Lidmilová

ZÁHIR
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dopiju čokoládu, podívám se na hodiny, vím, že ještě nenastal čas, aby mě těšil příjemný pocit, že opět patřím k lidstvu. Na okamžik se zasním a zdá se mi, že těmi dveřmi vchází dovnitř Esther, kráčí po krásných perských kobercích, beze slova usedá vedle mě, kouří cigaretu, dívá se do vnitřní zahrady a drží mě za ruku. Uplyne půlhodina, půl hodiny věřím scéně, kterou jsem si vytvořil, až si uvědomím, že je to jen další blouznění.

Rozhodnu se, že se domů nevrátím. Jdu do recepce, žádám o pokoj, zubní kartáček, dezodorant. Hotel je obsazený, ale ředitel to zařídí: nakonec mi přidělují pěkné apartmá s terasou, s výhledem na Eiffelovku a na pařížské střechy, vidím, jak se pomalu rozsvěcují světla a rodiny se scházejí k nedělní večeři. A vrací se mi týž pocit, jaký se mě zmocnil na Champs-Élysées: čím krásnější je vše kolem mě, tím bídněji se cítím sám.

Žádná televize. Žádná večeře. Usedám na terase a pohlížím zpět do vlastní minulosti, na chlapce, který toužil být slavným spisovatelem, a náhle poznal, že realita je úplně jiná – píše v jazyce, v němž skoro nikdo nečte, v zemi, v níž prý nejsou čtenáři. Rodina ho nutí, aby se zapsal na univerzitu (na kteroukoli, synu, jen když budeš mít diplom, bez toho ničím v životě nebudeš/. On se vzpouzí, v době hippies procestuje svět, nakonec se seznámí s jedním zpěvákem, píše mu texty a znenadání dokáže vydělat víc peněz než jeho sestra, která poslechla rodiče a rozhodla se stát inženýrkou chemie.

Píše další texty k písním, se zpěvákem se pohádám, ale mám dostatečný kapitál, abych v nejbližších letech nemusel pracovat. Poprvé se žením s ženou starší než já, hodně se naučím – milovat, řídit, mluvit anglicky, vyspávat –, ale nakonec se rozejdeme, protože podle ní jsem „citově nezralý a letím na každou prsatou holku“. Žením se podruhé a potřetí se ženami, u nichž chci najít citovou stabilitu. Podaří se mi to, ale zjišťuji, že vytoužená stabilita znamená také hlubokou nudu.

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.

Dál hledám lásku, dál skládám texty. Když se mě někdo zeptá, čím jsem, odpovídám, že jsem spisovatel. Když říkají, že znají jenom mé texty k písním, říkám, že to je jen část mé práce. Když se omlouvají a říkají, že žádnou moji knihu nečetli, vysvětluji, že na něčem pracuji, což je lež. Ve skutečnosti mám peníze, mám styky, ale chybí mi odvaha napsat knihu – můj sen je nyní možný. Pokud to zkusím a selžu, nevím, co si dál počnu.

Proto raději na ten sen jenom myslím, než abych čelil možnosti, že to nedokážu.

Jednou mě požádá o rozhovor jakási novinářka: chce vědět, jaké to je, když mou práci znají po celé zemi, a přitom nikdo vlastně neví, kdo jsem, protože ve sdělovacích prostředcích se obvykle objeví jen zpěvák. Hezká, inteligentní, umí mlčet. Setkáme se znovu na jednom večírku, už nás nepohání práce, a mně se ji podaří ještě téže noci dostat do postele. Zamiluji se do ní, ona si myslí, že to k ničemu nevede. Telefonuji jí, pokaždé se vymlouvá na práci. Čím víc mě odmítá, tím větší mám o ni zájem, až se mi ji podaří přesvědčit, aby se mnou strávila víkend v mém domě na venkově /být rebel, třebas černá ovce, je často výhodné – byl jsem jediný z kamarádů, kdo si už v tomhle věku mohl koupit venkovský dům/.

Tři dny jsme spolu sami, díváme se na moře, já jí vařím, ona mi vypravuje příhody ze své práce a nakonec se do mě zamiluje. Vrátíme se do města, ona začne pravidelně přespávat v mém bytě. Jednou ráno odejde dřív a vrátí se se svým psacím strojem. Od toho okamžiku, aniž jsme si cokoli řekli, začne bydlet se mnou.

Objeví se tytéž konflikty, jaké jsem měl se ženami před ní. Vždycky chtějí stabilitu, věrnost, zatímco já hledám dobrodružství a něco nového. Tentokrát však vztah trvá déle; přesto po dvou letech usoudím, že je čas, aby si Esther zase odnesla domů psací stroj a všecko ostatní, co si přinesla.

„Asi to dál nepůjde.“

„Ale ty mě miluješ a já tě miluji, nemyslíš?“

„Nevím. Když se mě zeptáš, jestli jsem s tebou rád, odpovím, že ano. Když ovšem budeš chtít vědět, jestli dokážu žít bez tebe, odpovím taky, že ano.“

„Nechtěla bych se narodit jako muž, můj ženský úděl se mi zamlouvá. Vy vlastně od nás chcete jen to, abychom dobře vařily. Kdežto od chlapů se chce všecko, naprosto všecko – aby uživili rodinu, spali s námi, chránili potomstvo, sháněli jídlo, měli úspěch.“

„O to nejde: jsem sám se sebou velice spokojen. Mám rád tvou společnost, ale jsem přesvědčen, že to dál nepůjde.“

„Máš rád mou společnost, ale sám se sebou být nechceš. Ustavičně vyhledáváš dobrodružství, abys zapomněl na důležitější věci. Honíš se za adrenalinem v žilách, ale zapomínáš, že tam má proudit krev a nic víc.“

„Neutíkám před důležitými věcmi. Co například má být důležité?“

„Napsat knihu.“

„To můžu udělat kdykoli.“

„Tak to udělej. A pak, když budeš chtít, se rozejdeme.“