1
Hudba z chatrče
Král jako vždy v předvečer Vánoc pozval ministerského předsedu na procházku. Rád se díval na vyzdobené ulice – oba se však pokaždé přestrojili za obchodníky z dalekých zemí, aby se jim poddaní nesnažili zalíbit a neutratili za výzdobu víc, než je třeba.
Kráčeli centrem města a obdivovali girlandy světel, stromečky, svíčky zapálené u domů na schodech, stánky, v nichž se prodávaly dárky, pozorovali muže, ženy a děti, kteří spěchali k příbuzným, aby oslavili svátek u stolů plných jídla a pití.
Na zpáteční cestě procházeli čtvrtí těch nejchudších; tam bylo prostředí úplně jiné. Žádná světla, svíčky nebo lákavá vůně chutných pokrmů.
Venku skoro nebylo živé duše a král jako každý rok prohodil k předsedovi, že musí ve svém království věnovat pozornost chudým lidem. Předseda souhlasně přikývl a věděl, že se na tuhle záležitost zase brzy zapomene, jen co se pohřbí v každodenním úřadování, schvalování rozpočtů a v rokování s cizími hodnostáři.
Najednou uslyšeli, že z jedné z těch nejubožejších chatrčí zaznívá hudba. Škvírami mezi prohnilými prkny chatrného baráčku mohli zahlédnout, co se vevnitř děje. S úžasem sledovali prazvláštní výjev: stařec v kolečkovém křesle zřejmě plakal, vedle něho tancovala holohlavá dívka a žalostně se tvářící mladík bubnoval a zpíval nějakou lidovou písničku.
„Podívám se, oč tam jde,“ řekl král.
Zaklepal na dveře. Mladík přestal hrát a šel otevřít.
„Jsme kupci a hledáme nocleh. Slyšeli jsme hudbu, a protože jsme viděli, že ještě nespíte, chceme se zeptat, jestli tu můžeme přespat.“
„Ubytování přece najdete ve městě v hotelu. My vám bohužel vyhovět nemůžeme, náš domov je plný smutku a utrpení.“
„A smíme vědět proč?“
„Kvůli mně,“ odpověděl stařec v kolečkovém křesle. „Celý život jsem svého syna vedl k tomu, aby se naučil kaligrafii a mohl se stát jedním z písařů v paláci. Roky však míjely a na toto místo už nikdy nebyla vyhlášena veřejná soutěž. Až dnešní noci jsem měl takový hloupý sen: zjevil se mi anděl a řekl, ať koupím stříbrnou číši, neboť mě navštíví sám král, napije se z ní a opatří mému synovi zaměstnání.
Anděl mi připadal tak skutečný, že jsem se rozhodl uposlechnout. Jelikož peníze nemáme, snacha zašla ráno na trh, prodala svoje vlasy a za to jsme koupili číši, která stojí před vámi. A protože jsou Vánoce, mladí se mě snaží rozveselit zpěvem a tancem, ale je to marné.“
Král pohlédl na stříbrnou číši, řekl, že má žízeň a poprosil o trochu vody. Dříve než odešel, prohodil jakoby mimochodem:
„To je ale náhoda! Zrovna dnes ráno jsme hovořili s ministerským předsedou, a ten nám sdělil, že soutěž na to místo bude vyhlášena příští týden.“
Stařec pokýval hlavou, ale moc jeho slovům nevěřil a s oběma cizinci se rozloučil. Hned nazítří se však po celém městě rozhlásilo, že král přijme ke dvoru nového písaře. Ve stanovený den se audienční sál v paláci zaplnil uchazeči, kteří toužili získat tak žádoucí místo. Vešel ministerský předseda a vyzval je, ať si připraví papír a pero:
„Zde je námět, o něnž máte pojednat: proč nějaký stařec pláče, holohlavá žena tančí a smutný mladík zpívá?“
Sálem proběhl zděšený šepot: takový příběh přece nikdo nedokáže vypovědět! Jenom jeden nuzně oděný mladík v koutě se radostně usmál a začal psát.
i PDF 
.