<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: B. Hůla

BRATŘI KARAMAZOVI
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
    1   >

 

Předmluva

Stejně jako mnohé jiné geniální osobnosti, i Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), ruský spisovatel, žurnalista, politik a myslitel, se zjevil v přechodné etapě. Roku 1861 bylo v Rusku zrušeno nevolnictví a následoval pozvolný, značně komplikovaný, přechod ve společnost měšťanskou.

Doba, která zdaleka nepřinesla jednoznačné vítězství utlačovaným rolníkům, nýbrž ti se stali pouhými loutkami v rukou statkářů, kteří disponovali majetkem, rozjitřila takové talenty, jakými byli L.N.Tolstoj či Dostojevskij.

Zatímco Tolstoj se stal v Rusku oblíbeným romanopiscem, Dostojevskij prošel etapami počátečního nadšení čtenářstva (Chudí lidé, jeho románová prvotina z roku 1846, na první pohled nijak nevybočující z řady soudobé ruské produkce, jejímž hlavním představitelem byl Gogol, avšak už zde jsou patrny prvky, které potom budou prostupovat celou autorovou tvorbou-např. hlavní hrdina si je vědom své situace, což je v tehdejší literatuře podstatné novum; Dostojevskij narozdíl od Gogola nepozoruje průměrný lid, jeho hrdinové jsou naopak odchylkami od průměrnosti) po odmítnutí vizí jeho tvorby z doby po návratu z vyhnanství (1859) revolučním Ruskem.

Na jednom místě Havlíčkových Obrazů z Rus se praví (ústy diakona při Svátku Pravoslavnosti): "Kdo se protiví světlu pravdy Boží, a temnotu duše své rozšiřuje v národu! (...) Proklat budiž!"

Tento výrok lze použít pro vysvětlení faktu, proč byl celkově Dostojevskij více čten na západě. (Avšak ani zde nebylo těch, kteří by mu opravdu porozuměli, mnoho. Dokázal to například André Gide, autor monografie o Dostojevském, který pochodům v duších hrdinů jeho románů porozuměl skrze svou pobořenou duši.)

Ačkoliv mu bylo mnohými neprávem podsouváno "šíření temnoty duše své v národu" (podle Gorkého upozorňoval na "nemocné svědomí Ruska"), Dostojevskij "pouze" hledal. Hledal objektivní pravdu o nejpalčivějších otázkách lidské existence.

Jeho svědectví se setkalo s takovým ohlasem, jaký snad dosud nemá v literatuře obdoby.

T.G. Masaryk, velký obdivovatel ruského spisovatele, prohlásil o Bratrech Karamazových památný výrok: "Bratři Karamazovi (...) je největší dílo v celé světové literatuře, větší umělecké dílo nikdy nebylo stvořeno." (Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932).

Dvacáté století přineslo celou bibliotéku spisů o Dostojevském. Břetislav Hůla, autor třetího překladu Bratrů Karamazových do češtiny (1929), v předmluvě k vydání Melantrichovy knižnice z toho roku píše: "O Dostojevském se přednáší na fakultě filosofické, jako i psychiatrické, slovem o Dostojevském vznikla celá věda (...) Dá se srovnati snad ještě jen s kultem Kanta a Goetha v Německu, s tím rozdílem však, že to, co se jeví u "Kantologie" nebo při studiu Goetha jen úzkou speciálností, poněvadž předmět studia není v bezprostředním vztahu s palčivými otázkami našich dnů, nepozbývá u výkladů Dostojevského nejpopulárnějšího ohlasu."

Bratři Karamazovi

Spisovatel na konci svého života zamýšlel sepsat syntézu svých myšlenek, chtěl přehodnotit některé své dřívější postoje, podat příznivější výklad. Román měl mít pět dílů, v jednu chvíli nesl příznačný název Atheismus či jinak Život velikého hříšníka. Měl obsahovat vývoj Ruska od 30. až do 80.let. Později Dostojevskij svůj záměr změnil na román o dvou částech s týmiž osobami, jen v druhé části románu o třináct let staršími. Dokončil nakonec jen díl první, vnitřně uzavřený, pod názvem Bratři Karamazovi (vychází nejprve časopisecky v Ruském věstníku, posléze knižně v letech 1879-80).

Oněmi bratry Karamazovými jsou Dmitrij, Aljoša, Ivan a rovněž Smerďakov, tajemná postava lokaje nejasného původu, který nakonec zásadním způsobem ovlivní dění (Ovlivněn Ivanovou tezí "vše je dovoleno" zabije otce Karamazova, Fjodora Pavloviče, tak, aby podezření padlo na Dmitrije. Pod tíhou svědomí pak spáchá sebevraždu.)

Dmitrij je především kvůli své špatné pověsti opravdu odsouzen, ale ve vězení nachází Boha, rodí se z něj nový, lepší člověk. Dějová zápletka zločinu a trestu tvoří však jen kostru monumentálního díla. Množství epizod je zpracováno jednou formou filozofické úvahy, hned vedle příběhem ze soudní síně.

Je zajímavé, že přestože se Dostojevskij kořil uzavřenosti a domyšlenosti děl Racina a Puškina, studoval formu literárních děl od Homéra po Huga, Chudé lidi pětkrát přepisoval (v době, kdy chtěl chrlit tolik prací, aby jej uživily), znakem výstavby jeho děl je chaos.

Tři z bratrů (vyjma Smerďakova, který je jednou z typických postav Dostojevského-samotář, přebývající v zatuchlé místnosti; takový byl například Raskolnikov) ztělesňují základní etapy vývojové linie Dostojevského. Romantické mládí, snaha ideálním hnutím mysli kompenzovat každodenní banalitu, to je Dmitrij. V Ivanovi vidíme odraz Dostojevského z doby jeho nadšení utopickým socialismem, doby hledání principů dokonalého uspořádání lidského společenství, nespokojenost se soudobými společenskými institucemi. Aljoša zosobňuje úsilí ztlumit a zduchovnit vášnivou podstatu lidského jedince, řídit se křesťanským ideálem všeobjímající lásky k člověku, k zemi i životu.

Právě Ivan je vypravěčem legendy z doby středověkého upalování kacířů Velký inkvizitor. Vypráví ji Aljošovi krátce potom, co se všichni bratři sjíždí v malé vesnici, která je bydlištěm jejich otce, kvůli projednání záležitosti dědictví. Mysl mladého novice již je zjitřena předchozím Ivanovým příběhem Vzpoura (kapitola předcházející Velkému inkvizitoru), v němž je malý chlapec uštván bezcitným statkářem za to, že po jeho oblíbeném psu hodil kamenem.

Ivan se ptá, jak by Aljoša se statkářem naložil. Odpovědí hluboce věřícího Aljoši je: "Zastřelit!"

"Znamenitě", komentuje to Ivan. Je si vědom svého vítězství nad bratrovou vírou, kterou takto zpochybnil. Aby však dosáhl vítězství úplného (především však usiluje o ospravedlnění svých myšlenek), vypráví mu právě legendu Velký inkvizitor.

Dostojevskij cítil převahu Ivanových argumentů, ale vnitřně se s tím nehodlal smířit. Leč Ivanův protipól Aljoša, stejně tak Kristus z legendy o Velkém inkvizitoru, jsou příliš slabí na to, aby dokázali vyvrátit fantastické imaginace Ivanovy.

A to přestože na konci románu Ivan symbolicky ztratí zdravý rozum a naopak Aljoša si s dětmi (kteréžto v Dostojevského románech vždy milují, jsou živlem smíru), novou generací, přísahá věrnost ideálu radostného čestného života, naplněného láskou a vírou.

Jak přimět lidstvo k lásce, k víře k Boha - tato otázka se prolíná celým životem Dostojevského.

Více o ní bude pojednáno níže.

Život jako inspirace pro Bratry Karamazovy

V životě Dostojevského se dá vypátrat množství událostí, které pak zásadním způsobem ovlivnily text jeho děl.

Bylo mu pouhých osm let, když vyslechl s matkou v kostele čtení dramatické povídky o Jobovi.

"Ruce tvé zformovaly mne a učinily mne; a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne." (...) "Ježto člověk jako hnis kazí se" (...) "Jámu nazvu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy."

Tuto povídku si dobře zapamatoval, a Bratři Karamazovi přinášejí svědectví o tom, jaké viděl řešení. Dmitrij říká: "Strádati chci a strastí tou se očistím."

Strádáním je život, a ten je jedinou jistotou v Dostojevského románech. Život vede člověka k víře v Boha a nesmrtelnost. Kdyby nevěřil, celý jeho život by byl očekáváním popravy.

Ivan soudí, že pokud nebude víra v nesmrtelnost, zmizí všechna láska, všechna živá společenská síla, "vše bude dovoleno." Kromě víry v Boha není možné jinak spoutat ďábla, který je přítomen každému člověku v duši, a čeká na svou šanci.

Kde je však víra v Boha vytlačována nepřekonatelnými vášněmi, jeví se chuť žít vlastností podlou. Dmitrij Karamazov si zamiloval život "tak příliš, že to je až hnusné." Ivanu Karamazovi se zdá žití do sedmdesáti podlé.

Po svém odsouzení však Dmitrij uvěřil v Boha a zcela se změnil. Byl vykoupen a zrodil se z něj nový člověk (stejný proces prodělal už Raskolnikov ve Zločinu a trestu).

Právě proto, aby mohli být vykoupeni, museli jako hříšníci mnoho trpět, ale zároveň byli poté schopni největšího pokání.

Dostojevského hrdinové, včetně těch největších žebráků, jsou "opilí životem" (F.X.Šalda, Zápisník 1931).

Lidé si v Dostojevském přidají jako experiment Boha, proto nemají studu. V kontrastu s nimi se jeví absurdními Rakitinové (Bratři Karamazovi) a jim podobní, pokrytci pomýšlející pouze na svůj hmotný prospěch, kteří jsou pravým strašákem Dostojevského románů.

Dostojevskij učil milovat život víc než smysl života, na rozdíl od Tolstého, v jehož románech se naopak hledá smysl života.

Celým svým životem byl Dostojevskij vsazen mezi boj společnosti a carského absolutismu. Utopismus, dogmatismus, fanatismus-to byly směry, které rovným dílem uplatňovaly obě strany.

Zapojil se do diskuzí spolku Petraševského, kde působil jako literární znalec. Bezpochyby se v tomto období nechával ovlivňovat idejemi utopického socialismu.

V prosinci 1849 byl však uprostřed noci zatčen a po osmi měsících pobytu ve vězení spolu s dalšími pěti vězni odsouzen k trestu smrti zastřelením. Car si však na odsouzence vymyslel brutální komedii, když je nechal dojít až na popraviště, a až poté jim nechal přečíst zmírnění trestu na nucené práce.

Dostojevského však pobyt ve vězení, později na Sibiři (kam si vzal jedinou knihu, a to Bibli) a následně v armádě nezlomil. Naopak dal sečtělému mysliteli, uvažujícímu o abstraktních modelech, zkušenost opravdového života. Ve vězení se rovněž setkal s otcovrahem. Až mnohem později se dozvěděl, že zmíněný muž byl odsouzen nevinně a osvobozen až poté, co si odbyl deset let nucených prací (paralela s osudem Dmitrije je zřejmá; jeho příběh v Bratrech Karamazových končí v okamžiku, kdy je odsouzen a ostatní bratři plánují jeho záchranu).

Následoval rok 1861. Převládly myšlenkové proudy jako materialismus, pozitivismus, liberalismus, socialismus, nihilismus. Především se však střetávaly evropské představy s představami ruskými. Dostojevskij se stal psychologem doby, byl nadšen, že pominula doba poddanské Rusi, která dle něj byla založena na iluzích, zdáních a klamech.

Nepochopil však tragédii osvobození sedláků, zastával veskrze romantickou teorii o tom, jak pravoslavný Rus (neboť v "ještě nezkažené" ruské církvi viděl naději) spasí Evropu, svého bratra. Takový hlas zaznívá ještě v Řeči o Puškinovi, kterou sepsal krátce před smrtí.

Dostojevskij se rozhodoval mezi křesťanstvím a socialismem a po váhání se rozhodl pro křesťanství.

Podobný problém preferování jednoho myšlenkového proudu řešil například Josef Linda v Záři nad pohanstvem. Tehdy se střetlo křesťanství s pohanstvím. Linda dal rovněž přednost křesťanství, ale stejně jako později Dostojevskij svou volbu dostatečně neospravedlnil.

V Bratrech Karamazových stojí na jedné straně vize dokonale fungujícího státu, proti němuž stojí jako protivník slabý spisovatelův Kristus. Jeho duchovním vítězstvím má být polibek, který vtiskne starému inkvizitorovi.

Avšak na čtenáře působí jistě sugestivněji ona vize státu, v němž jsou všichni šťastni (vyjma vládnoucí vrstvy, která se pro ostatní obětuje).

Tak tomu bylo i v době Dostojevského, a marná byla spisovatelova snaha vštípit lidem pokoru a lásku k bližnímu. Jeho Kristus je pouhou kopií biblických světců (Dostojevskij se často vracel k četbě životů svatých).

Všichni myslitelé, kteří se snažili odhalovat nejtemnější stránky života a světa (Petrarca, Rousseau, Byron, Heine), měli nějakou chorobnou dispozici.

U Dostojevského to byly epileptické záchvaty. Epilepsií se dá také alespoň s jistou pravděpodobností vysvětlovat rys krutosti v dílech Dostojevského. Byl dokonce vysloven soud (Grossmann), že zažil stavy, podobné halucinacím, a že odtud se mu později objevoval obraz nějaké hanebnosti jako něco, čeho se sám dopustil.

Krutost vidíme v obrazu utrápeného koně ze Zločinu a trestu, velmi brutální jsou Ivanovy příběhy ve Vzpouře.

Dostojevskij žil v rodině, která se po matčině smrti zcela rozpadla a celé soužití sestávalo pouze v materiálních starostech a dědických sporech. Proti své vůli byl vehnán do vojenské služby (v románu byl důstojníkem Dmitrij a také starec Zosima).

Otec statkář byl ubit svými vlastními nevolníky, jejichž práva pak jeho syn mnohokrát obhajoval.

"Teze vše je dovoleno" již byla použita ve Zločinu a trestu (1866), mezi Aljošou a Myškinem z Idiota (1868) není zřetelný rozdíl. Stejně tak extatická láska, maloměstské intriky a další témata byla již obsažena v předchozích autorových pracích.

Vyjma svých předchozích děl, čerpal Dostojevskij i ze současného života, svého časopisu Zápisník, sociologických pozorování či černých kronik.

Vize státu

Vize o ideálním státě mají v literatuře bohatou tradici. Patří mezi ně utopické vize například T.Mora (Utopie) nebo B.Bolzana (O nejlepším státě), stejně tak chmurná představa ideálního státního zřízení George Orwella v díle 1984.

Tento román, který si získal u čtenářstva značnou popularitu, má s Velkým inkvizitorem několik styčných bodů, přičemž Orwell Dostojevského vizi reviduje s ohledem na aktuální společenský vývoj (tedy nástup totalitárních režimů).

Ve Velkém inkvizitoru se praví, že ve chvíli, kdy se všichni vyvolení unaví čekáním na Krista, odbojní se navzájem vyhubí a ti zbylí si uvědomí, že jejich odboje mají nepatrný účinek, získá inkvizice moc nade všemi.

V Orwellově díle symbolizuje nepodrobenou část populace značná většina (85%), kteří jsou označováni jako proléti. Strana má nad nimi moc jen do té míry, že je udržuje v nevědomosti, a ani neuvažuje, že by je v budoucnu chtěla "předělat" na členy Strany. Proléti, symbolizující tu část populace, u níž se intelektuální myšlení omezilo na řešení povrchních problémů, nejsou pro Stranu nebezpeční. Hlavní hrdina románu Winston Smith se po osobních zkušenostech s proléty zřejmě smiřuje s tím, že jejich vzpoura je jen zbožným přáním.

Dostojevskij viděl možnost nastolení celosvětové lásky v tom, že vládnoucí vrstva učiní ze všech svých poddaných tvory intelektuálně na výši dětí, a poté s nimi bude také tak jednat. Bude jim dovolovat všemožné radosti a dokonce i hříchy - a oni je za to budou milovat.

Strana postupuje cestou neustálého válečného strachu, a proto není jakkoliv podezřelé, že moc spočívá v rukou malé skupiny. Usiluje o to zničit veškerou lásku.

Inkvizice získává informace o tom, jak poddaní myslí, jednoduše-neboť oni sami, milující své vůdce, se inkvizitorům svěřují a jejich následné rozřešení přijmou s radostí.

Ony všudypřítomné obrazovky a odposlouchávací zařízení v Orwellovi vytvářejí iluzi světa, ve kterém nic neunikne očím Velkého bratra.

Orwell po zkušenostech s kolonizací a násilným určováním hranic rozdělil ve svém románu zemi do vlastnictví tří superstátů, z nichž každý má svou vlastní kulturní tradici.

Nastolení všesvětové vlády je tedy u Dostojevského Velkého inkvizitora docíleno všesvětovou láskou (i když samozřejmě značnou obětí úspěchu je deformace poddaných), u Orwella všesvětovou nenávistí. Tedy dva city, které si jsou svou hloubkou nesmírně blízké.

Věřil Dostojevskij v Boha?

Tato otázka se chvěje na rtech všech čtenářů Dostojevského. V jeho románech jsou morálními vítězi Aljoša, Myškin a jim podobní, tedy věřící v Boha. Ale jsou jisté signály o tom, že Dostojevskij to, čemu se mu mučivě chtělo, přijal za hotovou skutečnost.

Na jednom místě románu praví Aljoša Líze:


"Právě jste řekla, že jsem mnich."

"Ano, řekla jsem to."

"Ale já snad v Boha ani nevěřím."

Nihilistovi Šatovovi vkládá do úst všechny své ideje:

"Věřím v Rusko ... Věřím v jeho pravoslaví ... Věřím v tělo Kristovo ... Věřím, že nové příští se uskuteční v Rusku ... Věřím..."

"- A v Boha? V Boha?"

"- V Boha...já...já budu věřit."

Konečně přesvědčivým důkazem je myšlenka, vyslovená jedním z hrdinů Zločinu a trestu Svidrigajlovem, na kterou by věřící člověk prostě nemohl připadnout:

"Nám se věčnost stále jeví jako cosi ohromného - ohromného! Ale proč pak vlastně ohromného? A co když najednou místo toho všeho, představte si, bude tam jen jedna komnatka, tak jako bývá na vesnici bouda na mytí, zakoptěná, ve všech koutech pavouci, - nu, a to je třebas celá ta věčnost..."

Dostojevskij celý svůj život přemýšlel, kde najít důvody pro vzájemnou lásku. Zatímco popudy nenávisti odhalil, důvody pro lásku nikoli.

Povídku Sen směšného člověka končí tolstojovsky: "A jak je to prosté: za jeden den, za jednu hodinu vše by se rázem přetvořilo! Hlavní je: miluj ostatní, jako sebe samého, to je hlavní, a to je vše, nic víc netřeba: hned nalezneš, jak se zařídíš."

Leč opačný protipól-tedy co se stane, pokud se přestane věřit v Boha, je v tvorbě Dostojevského zastoupen mnohem přesvědčivějšími příběhy.

Ba dokonce, jedna z postav jeho románů Verchovenský vypráví o kapitánovi, který na tvrzení, že není Boha, náhle prohodil (až absurdní myšlenku):

"Není-li Boha, tu jaký pak jsem potom kapitán? Vzal furažku a odešel."

Ve Velkém inkvizitoru musel Dostojevskij překonat odpor doby, pro niž "Bůh je mrtev", a to se ukázalo nadlidským úsilím. Zastánci křesťanských idejí jsou dokonce provokativně zklamáváni. (Aljoša je podroben mnoha těžkým zkouškám své víry, aby nakonec svěřil obrodu světa ve jménu křesťanských ideálů do rukou nastupující generace.)

Nicméně neodpíratelnou zásluhou spisovatele je stanovení dvou základních zásad splývání individualismu a socialismu:

Za prvé: Všichni jsou si rovni před tváří Absolutna (a tím je Bůh, nebo absolutní nicota).

Za druhé: Základy všeobecného štěstí nesmí být tmeleny slzami individuálního utrpení.

Je známý jeden příběh o mudrci z východu, k němuž přibíhají mnozí s otázkou:

"Mistře, pověz, jest Bůh?"

"Jak si přeješ, abych ti odpověděl?"

"Není-li Boha, chci zemříti, je-li Bůh, chci žíti!"

Mudrc se usmál:

"Jdi s pokojem, Bůh jest."

Dostojevskij je tím mudrcem, ale zároveň je tím, který k němu nejčastěji přibíhá. Přestože myslitel nebyl schopen na otázku existence Boha přesvědčivě odpovědět, nabídl nám ve světové literatuře ojediněle hluboký pohled do nitra člověka. Ve světě abstrakcí a politiky se leckdy mýlil, ale v prostoru lidských srdcí byl neomylný.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist