Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST PRVNÍ

1

Začátkem července, v době velkých veder, vyšel v podvečer ze svého pokojíku, který měl pronajatý v S-ské ulici, mladý muž a pomalu, skoro nerozhodně se loudal ke K-novu mostu.

Šťastně proklouzl po schodech nespatřen svou bytnou. Jeho pokojíček byl až v podkroví vysokého čtyřpatrového domu a vypadal spíš jako skříň než příbytek. Bytná, u níž si světničku i s obědy a úklidem najímal, bydlela o schody níže v samostatném bytě, a kdykoli mladý muž vycházel, musel projít kolem její kuchyně, téměř vždy dokořán otevřené na chodbu. A pokaždé měl až chorobně bázlivý pocit, který mu byl nanejvýš trapný a odporný. Byl totiž u své bytné po krk zadlužen a bál se jí přijít na oči.

Nebylo to však z bázně nebo uskřípnutosti, spíš právě naopak; od jisté doby totiž prožíval stavy podráždění a přecitlivělosti blízké hypochondrii. Stáhl se tak hluboko do sebe a změnil se v takového samotáře, že se bál jakéhokoliv setkání, nejen setkání s bytnou. Trpěl nouzí, ale i stísněné poměry ho v poslední době přestaly tížit. O své existenční záležitosti už se vůbec nestaral a ani nemínil starat. Žádná bytná mu ve skutečnosti nemohla nahnat strach, i kdyby proti němu chystala cokoliv. Ale než vystávat na schodech a poslouchat všelijaké třesky plesky, po nichž mu zhola nic nebylo, neustálé vymáhání nájemného, hrozby a lamentace, a přitom ještě sám se vykrucovat, smlouvat a lhát, ne, to už bylo opravdu lepší proplížit se po schodech jako kočka a vyklouznout z domu nepozorovaně.

Tentokrát si ostatně, už na ulici, sám s údivem uvědomil, jaký děs vlastně má ze setkání se svou věřitelkou.

Chci se pustit do tak velké věci, a přitom se bojím takových hloupostí, pomyslel si s divným úsměvem. Ba… ano… mnohé je v moci člověka, a člověk po tom všem ani nenatáhne ruku jen a jen ze zbabělosti… to už je prostě axiom… Čeho se lidé nejvíc bojí? Zajímavá věc – nového kroku, nového vlastního slova, toho se bojí ze všeho nejvíc… Ostatně, já až moc žvaním. A pro samé žvanění nic nedělám. Ale dost možná, že je to naopak – žvaním, protože nic nedělám. To ten poslední měsíc jsem se naučil tak žvanit, když jsem celé dny ležel jako krtek a přemýšlel… o tom, jak lítají pečení holubi do huby. A proč a nač tam teď vlastně jdu? Copak jsem toho schopen? Copak to myslím vážně? Ani trochu! To jen tak laškuju se svou fantazií, pohrávám si. Ano, snad si jen pohrávám.

Na ulici bylo strašné vedro a ještě k tomu dusno, tlačenice, všude vápno, lešení, cihly, prach a ten příznačný letní puch, dobře známý každému obyvateli Petrohradu, který si nemůže dopřát letní byt, a to všecko dohromady nepříjemně doléhalo na mladíkovy nervy, beztak už otřesené. Nesnesitelný puch z krčem, jichž bylo v té čtvrti zvlášť mnoho, a opilci, které potkával na každém kroku, přestože byl všední den, doplňovali odporný a skličující kolorit obrazu. V mladíkově jemné tváři to na okamžik zacukalo hlubokým odporem. Byl to mimochodem muž velmi hezký, tmavě plavý, s krásnýma temnýma očima, dost vysoký, štíhlý a urostlý. Za malou chvíli se však ponořil do nějakých přehlubokých myšlenek nebo spíš upadl do jakéhosi transu a kráčel, nevnímaje nic kolem sebe a ani nechtěje vnímat. Jen občas si pro sebe něco zabručel z vžitého sklonu k monologům, který si před okamžikem sám přiznal. Zároveň však si byl vědom, že se mu myšlenky chvílemi matou a že je velmi zesláblý – už druhý den neměl takřka v ústech.

Oblečen byl tak uboze, že leckterý otrlý člověk by se styděl objevit se v takových hadrech na ulici. Ostatně v této čtvrti se stěží někdo pozastavil nad cizím zevnějškem. Blízkost Senného náměstí, hojnost jistých podniků a převážně řemeslnické a dělnické obyvatelstvo, stěsnané v těchto ulicích a uličkách ve středu města, zpestřovaly celkový rámec někdy takovými zjevy, že by bylo vlastně nemístné některé té figuře se divit. V mladíkově duši se však už nastřádalo tolik nenávistného opovržení, že přes všechnu svou někdy dětinskou nedůtklivost byl na ulici nejmíň citlivý na své cáry. Jinak se ovšem stavěl k setkání s některými známými nebo i s někdejšími kolegy, s nimiž se ani dříve nestýkal rád… A přece když jakýsi ochmelka, který bůhvíproč a bůhvíkam v tu hodinu jel na ohromném voze taženém ohromnou formanskou kobylou, na něj zavolal: „Hej, ty německý kloboučníku!“ a povykoval a ukazoval naň prstem, mladík se zastavil a křečovitě se chytil za klobouk. Byl to vysoký kulatý klobouk od Zimmermanna, jenže už nadobro onošený, vyrudlý, děravý a plný skvrn, bez střechy, nemožně zborcený ke straně. Přesto mladíkem neotřásl stud, nýbrž docela jiný pocit, blízký až zděšení.

To jsem mohl vědět, koktal zmateně. To jsem si mohl myslet! To už přestává všechno! Nějaká takováhle hloupost, nějaká pitomá maličkost obrátí celou věc vniveč! Samozřejmě, tenhle klobouk je příliš nápadný… nápadný, protože je komický… K svým hadrům musím mít čepici, stačí nějaká stará placka, ale ne tuhle nestvůru. Nikdo takový nenosí, zdaleka bije do očí, každý si ho zapamatuje… hlavně potom zapamatuje, a už bude corpus delicti. A zatím musím být co nejméně nápadný… Maličkosti, maličkosti rozhodují…! Právě tyhle hloupé maličkosti vždycky všechno zmaří…

Nešel daleko; věděl dokonce, kolik je to kroků od průjezdu jeho domu: přesně sedm set třicet. Spočítal to jednou, když se přespříliš zasnil. Tehdy těm svým snům ještě sám nevěřil a jen se vzněcoval jejich obludnou, ale vábnou opovážlivostí. Dnes, měsíc poté, už se na to díval jinak a přes všechny pichlavé monology o svou vlastní nemohoucnost a nerozhodnost si vlastně proti své vůli navykl pokládat ten „obludný sen“ už za pevný záměr, třebaže si dosud docela nevěřil. A teď dokonce šel provést zkoušku svého záměru a jeho rozrušení se s každým krokem zvětšovalo.

S umdlévajícím srdcem, rozechvěn na nejvyšší míru, došel k velikánskému domu, jednou stěnou obrácenému k průplavu a druhou do ulice. V domě byly samé malé byty obývané všelijakými řemeslníky – krejčími, zámečníky, kuchařkami, různými Němci, děvčaty, která si na sebe vydělávala, drobnými úředníčky a podobně. Vcházející a vycházející lidé se jen míhali mezi oběma průjezdy i na obou dvorech. Sloužili tu tři nebo čtyři domovníci. Mladíka velmi uspokojilo, že nepotkal ani jednoho z nich, a nepozorován vklouzl v průjezdu hned doprava na schodiště. Bylo tmavé a úzké, „zadní“, ale to už měl mladý muž všecko zjištěné a prozkoumané. Jemu se tohle prostředí dokonce zamlouvalo – v téhle tmě nemohlo být ani zvědavé oko nebezpečné. Když mám takový strach už teď, jak by mi asi bylo, kdyby opravdu jednou mělo dojít k činu? napadlo ho mimoděk, jak vycházel do třetího poschodí. Tady mu zahradili cestu nosiči – vysloužilí vojáci – vynášející z jednoho bytu nábytek. Věděl už z dřívějška, že v tom bytě bydlí nějaký ženatý Němec, úředník. Tak Němec se tedy stěhuje, to znamená, že v třetím poschodí, na tomhle schodišti, na téhle chodbě bude nějakou dobu obydlen jen stařenin byt. To je dobře… pro všechny případy…, pomyslel si zase a zazvonil u stařeniných dveří. Zvonek cinkl tak slabě, jako by byl plechový a ne měděný. Malé byty v podobných domech mají skoro vesměs takové zvonky. Jeho zvuk se mu už vytratil z paměti a teď jako by mu to zvláštní cinknutí náhle cosi připomnělo a jasně vybavilo… Až se otřásl, tak měl dnes vybičované nervy. Za chvilku se dveře nepatrně pootevřely a nájemnice si uzoučkou škvírkou se zřejmou nedůvěrou prohlížela příchozího, bylo vidět jen, jak se ze tmy blyští její očka. Ale když zjistila, že je na chodbě živo, osmělila se a otevřela docela. Mladík překročil práh a vstoupil do tmavé předsíně přehrazené zástěnou, za níž byla malá kuchyňka. Stařena před ním stála mlčky a tázavě k němu vzhlížela. Byla to drobounká, suchá, asi šedesátiletá babka se zlýma pichlavýma očima a malým špičatým nosem, prostovlasá. Nažloutlé, jen řídce prošedivělé vlasy byly silně namaštěné. Tenký, vytáhlý krk podobný kuří noze měla omotaný jakýmsi flanelovým hadříkem a přes ramena, ačkoliv bylo takové vedro, měla volně přehozenu olezlou a vyrudlou kožešinovou kazajku. Skoro bez ustání kašlala a pohekávala. Mladík se na ni asi nějak divně podíval, protože se jí v očích znovu kmitla dřívější nedůvěra.

„Jsem Raskolnikov, student, byl jsem u vás asi před měsícem,“ vyhrkl chvatně a lehce se uklonil; uvědomil si, že musí být vlídnější.

„Pamatuju si, mladý pane, moc dobře si pamatuju, že jste tu byl,“ řekla důrazně stařena, ale dál upírala na jeho tvář tázavý pohled.

„Tak jsem tu prosím zas… a zase s takovým obchůdkem…,“ pokračoval Raskolnikov, trochu zaražený a udivený stařeninou nedůvěřivostí.

Ale dost možná, že je taková vždycky a že jsem si toho tenkrát nevšiml, pomyslel si stísněně.

Stařena ještě chvilku jakoby nerozhodně mlčela, pak ustoupila stranou, pokynula hostu ke dveřím pokoje a pustila ho před sebou:

„Jděte dál, mladý pane!“

Pokoj, kam mladíka uvedla, nebyl příliš prostorný, měl žlutě tapetované stěny, v oknech pelargonie a mušelínové záclonky; v té chvíli byl prozářen zapadajícím sluncem. Toho dne asi bude slunce svítit zrovna tak! uvědomil si letmo Raskolnikov a rychle se rozhlédl po místnosti, aby si všecko co nejzevrubněji obhlédl a vštípil do paměti. V pokoji však nebylo nic pozoruhodného. Zařízení, vesměs starodávné, ze žlutého dřeva, tvořil divan s velkým ohýbaným dřevěným opěradlem, oválný stůl před divanem, mezi okny toaletní stolek se zrcadlem, několik židlí přistavených ke stěnám a dva nebo tři žlutě zarámované laciné barvotisky představující německé slečny s ptáčky v rukou – víc nábytku v místnosti nebylo. V koutě pod malou ikonou hořelo věčné světlo. Všude bylo velmi čisto, nábytek i podlaha byly naleštěné, všecko se jen blyštělo. Lizavetino dílo, pomyslel si mladý muž. V celém bytě nebylo nikde ani prášku. Na takovouhle čistotu si potrpí zlé staré vdovy, pokračoval pro sebe a zvědavě stočil oči po kartounové záclonce na dveřích do druhého maličkého pokojíku, kde stála stařenina postel a prádelník a kam doposud nenahlédl. Víc pokojů než ty dva byt neměl.

„Co ráčíte?“ zeptala se přísně stařena, když za ním vešla do pokoje, a jako dříve si stoupla přímo před něho, aby mu viděla do tváře.

„Rád bych zastavil tuhle věc!“ Vytáhl z kapsy staré ploché stříbrné hodinky. Na odklápěcím víčku byl vyobrazen glóbus. Řetízek byl ocelový.

„Ale už vypršela lhůta té vaší dřívější zástavy. Předevčírem to byl měsíc.“

„Splatím vám procenta ještě za jeden měsíc, posečkejte mi.“

„To záleží čistě na mé dobré vůli, mladý pane, jestli vám počkám, nebo jestli tu vaši věc prodám.“

„Kolik dáte za tyhle hodinky, Aleno Ivanovno?“

„Nosíte hlouposti, mladý pane, nemá to za nehet ceny. Na prstýnek jsem vám posledně půjčila dva papírky, a zatím se dostane u zlatníka nový za půldruhého rublu.“

„Dejte mi čtyři rubly, vyplatím je, jsou po otci. Brzy dostanu peníze.“

„Půldruhého rublu, prosím, víc ne, a procenta napřed, jestli bude libo.“

„Půldruhého rublu!“ vybuchl mladík.

„Jak si přejete.“ Stařena mu podala hodinky zpátky. Mladík je vzal tak rozezlený, že byl rozhodnut odejít; ale zavčas se ovládl, uvědomil si, že už nemá kam jít a že přišel ještě kvůli něčemu jinému.

„Tak mi je dejte!“ řekl hrubě.

Stařena sáhla do kapsy pro klíče a odešla do druhého pokojíku za záclonky. Mladík sám uprostřed místnosti zvědavě poslouchal a podle zvuků se domýšlel. Bylo slyšet, že otevřela prádelník. Nejspíš horní zásuvku, hádal. Tak klíče nosí v pravé kapse… Všechny pohromadě na ocelovém kruhu… Jeden klíč je mnohem větší než ostatní, se zubatým koncem, ten jistě není od prádelníku… Má tedy ještě nějakou schránku nebo truhlu… Zajímavé. K truhlám jsou skoro vždycky takové klíče… Ne, jak je to všecko ničemné…

Stařena se vrátila.

„Tak tedy, mladý pane, bereme-li deset kopějek z rublu měsíčně, máme to z půldruhého rublu patnáct kopějek, které mi zaplatíte na měsíc dopředu. A za ty dva dřívější rubly vám ještě padá na vrub a srazí se vám dvacet kopějek. Úhrnem pětatřicet. Zbývá tedy k vyplacení na vaše hodinky ještě rubl patnáct kopějek. Tak prosím.“

„Jak to! Teď už dokonce jen rubl patnáct kopějek!“

„Přesně tak, prosím.“

Nehádal se a přijal peníze. Díval se na stařenu a stále se neměl k odchodu, jako by chtěl ještě něco říct nebo udělat a jako by sám nevěděl co…

„Možná že vám, Aleno Ivanovno, brzy přinesu ještě jednu věc… stříbrnou… pěknou… tabatěrku… jen co ji dostanu zpátky od kamaráda…“ V rozpacích se odmlčel.

„Potom se tedy domluvíme, mladý pane.“

„Sbohem… A vy pořád doma tak sama? Sestřička je pryč?“ zeptal se co nejledabyleji, vycházeje do předsíně.

„Copak byste jí chtěl, mladý pane?“

„Ale nic zvláštního. Jen jsem se tak zeptal. A vy hned… Sbohem, Aleno Ivanovno!“

Odešel velmi zmaten. A jeho zmatek stále sílil. Když šel ze schodů, několikrát se dokonce zastavil, jako by ho náhle cosi ohromilo. A posléze, už na ulici, vyrazil:

„Bože můj, jak je to všechno odporné! A copak opravdu, copak jsem opravdu… ne, to je nesmyslné, to je nechutné!“ dodal rozhodně. „Copak jsem si opravdu mohl umanout tak hroznou věc? Jaké špinavosti je schopné mé srdce! Ano, hlavně jaké špinavosti, jaké nechutnosti, jaké nejodpornější nízkosti…! A to jsem celý měsíc…“

Ani slova, ani citoslovce nestačila, aby vyjádřila jeho pobouření. Nepředstavitelný hnus, který mu začal svírat a tížit srdce, už když k stařeně šel, vystupňoval a znásobil se teď tak, že nevěděl, kam se před tím zoufalým stavem podít. Šel po chodníku jako opilý, nevnímaje chodce a vrážeje do nich, a vzpamatoval se až v příští ulici. Když se rozhlédl, shledal, že stojí u pivnice, do níž se scházelo z chodníku po schodech do suterénu. Ze dveří pivnice právě vycházeli na ulici dva nadávající, navzájem se podpírající opilci. Raskolnikov bez dlouhého rozmýšlení seběhl dolů. Doposud nikdy do žádné pivnice nevkročil, ale nyní se mu motala hlava a mimoto ho sužovala palčivá žízeň. Dostal chuť na studené pivo, tím větší, že svou náhlou slabost přičítal i své vyhladovělosti. Posadil se do tmavého špinavého kouta za lepkavý stolek, objednal si pivo a dychtivě vypil první sklenici. Okamžitě pocítil úlevu, myšlenky se mu vyjasnily. Nesmysl je to všechno, povzbuzoval se, darmo jsem se rozčiloval! Obyčejná fyzická nevolnost! Spraví to sklenice piva a nějaký ten suchar – v tu chvíli mozek okřívá, myšlenky se zjasňují, předsevzetí sílí! Fuj, jak je to všechno ubohé! A třebaže si tak opovržlivě odplivl, vyhlížel už vesele, jako by ze sebe najednou shodil nějaké strašlivé břímě, a přátelsky se rozhlédl po hostech. Ale i v tom okamžiku nejasně tušil, že celé to jeho optimistické rozpoložení je také chorobné.

V pivnici bylo v tu dobu jen několik hostů. Hned za dvěma stříknutými, které potkal na schodech, vyhrnula se najednou celá parta, asi pět chasníků a děvče s harmonikou. Po jejich odchodu se místnost ztišila a vyprázdnila. Zbyl tam jeden maličko podroušený u sklenice piva, napohled měšťan; jeho druh, tlustý a obrovitý, v sibiřské čapce a s prošedivělým vousem, klimbal úplně opilý na lavici a tu a tam jako ze spaní rozhazoval rukama, luskal prsty, vsedě pohupoval horní částí těla a notoval k tomu jakousi nesmyslnou písničku, z níž se mu vybavovaly verše jako:

„Celý rok měl milou rád…
Celý rok měl milou rá-ád…“

Nebo se najednou probral a zase:

„Na špacír si půjdu sám,
svoji milku vyhledám…“

Ale nikdo nesdílel jeho štěstí; jeho zamlklý společník přihlížel všem těm výbuchům nevraživě a nedůvěřivě. Pak tu byl ještě jeden, který vypadal jako úředník na penzi. Seděl sám před svou sklenkou, občas upil nebo se rozhlédl po místnosti. Zdálo se, že i on je něčím rozrušený.