Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST ŠESTÁ

1

Raskolnikov prožíval podivné údobí: jako by ho náhle obestřela mlha a uzavřela ho v bezvýchodné, tíživé samotě. Když si to údobí mnohem později připomínal, vysvětloval si to tak, že jeho vědomí tehdy občas sláblo, a tak to s několika přestávkami pokračovalo až do katastrofy. Nezvratně se pak přesvědčil, že se tenkrát v mnohém mýlil, například v trvání a posloupnosti některých dějů. Buď jak buď, když se později na všecko rozpomínal a chtěl si to ujasnit, dověděl se mnohé o sobě samém už ve světle toho, co slyšel od jiných. Pletl si například jednu událost s druhou, jinou zas pokládal za důsledek příčin, které existovaly jen v jeho fantazii. Chvílemi ho rozechvíval chorobně trýznivý neklid, který přerůstal až v panický strach. Jak si však vzpomínal, byly i minuty, hodiny a možná celé dni, které byly v protikladu k předchozímu strachu vyplněny apatií – apatií připomínající chorobně lhostejný stav některých umírajících. A vůbec jako by v těch posledních dnech sám utíkal před jasným a úplným pochopením své situace; nejvíce ho tížily některé palčivé problémy vyžadující okamžitého vysvětlení, a přece by se byl tak rád některých starostí zbavil a uprchl před nimi, ačkoliv v jeho situaci mohla být taková lehkomyslnost osudná a svrchovaně zhoubná.

Zvláště ho znepokojoval Svidrigajlov. Dokonce bylo možné říct, že Svidrigajlov se mu postavil do cesty jako překážka, kterou nebyl s to překročit. Od okamžiku, kdy mu Svidrigajlov v den smrti Katěriny Ivanovny u Soni řekl ona tak děsivá a tak průhledná slova, byl narušen obvyklý chod jeho myšlenek. Ale přestože ho ta nová okolnost tolik znepokojovala, nijak zvlášť nespěchal, aby do ní vnesl jasno. Občas, když se nenadále octl někde v odlehlé a zastrčené končině města, v nějaké ubohé hospůdce sám a sám v zadumání za stolem, aniž mohl dobře říct, jak se tam dostal, vzpomínal si náhle na Svidrigajlova a s nesmírnou pronikavostí a rozechvěním si uvědomoval, že by se měl s tím člověkem co nejrychleji domluvit a s konečnou platností vyřešit všechny nejasnosti. Jednou, když zašel až někam za město, dokonce si vsugeroval, že tam čeká na Svidrigajlova a že si tam s ním domluvil schůzku. Jindy procitl před svítáním kdesi na holé zemi v křoví a stěží se domýšlel, jak se tam zatoulal. Ostatně během těch dvou nebo tří dní po skonu Katěriny Ivanovny viděl Svidrigajlova už asi dvakrát, většinou u Soni, k níž jen tak bez důvodu a skoro vždy jen na chvilku zacházel. Pokaždé spolu vyměnili jen několik stručných vět a ani jedinkrát se nedotkli stěžejního bodu, jako by mezi nimi existovala nepsaná úmluva, že o tom dočasně pomlčí. Tělo Katěriny Ivanovny dosud leželo v rakvi. Svidrigajlov sjednával pohřeb a měl mnoho starostí. Také Soňa měla plné ruce práce. Při posledním setkání řekl Svidrigajlov Raskolnikovovi, že děti Katěriny Ivanovny už zaopatřil, a to velmi uspokojivě; díky nějakým svým stykům prý našel osoby, jejichž přičiněním se podařilo všechny tři sirotky okamžitě umístit v ústavech, (...)

(......)