Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Později se Raskolnikov při nějaké příležitosti dověděl, proč vlastně měšťan a jeho žena Lizavetu k sobě zvali. Byla to záležitost docela všední a nebylo na ní nic zvláštního. Nějaká přistěhovalá zchudlá rodina prodávala věci, šatstvo a podobně, vesměs ženské. A protože odprodej na trhu nebyl výhodný, hledali překupnici, a tu dělala Lizaveta: brala věci do komise, chodila za obchodem a měla ho až dost, protože byla velmi poctivá a vždy si řekla nejnižší možnou cenu: jakou cenu ohlásila, takovou ta věc také měla. Jinak toho namluvila málo, jak už řečeno, byla velice krotká a ostýchavá…

Ale Raskolnikov začal být v poslední době pověrčivý. Pozůstatky pověrčivosti v něm zůstaly pak ještě dlouho, téměř nesmazatelně. A tak měl později vždy sklon vidět ve všem tom cosi zvláštního a tajemného, projev nějakých zvláštních vlivů a osudových náhod. Už v zimě mu jeden známý student, Pokorjov, před odjezdem do Charkova mezi řečí pověděl adresu staré Aleny Ivanovny pro případ, kdyby byl někdy nucen něco zastavit. Dlouhou dobu k ní nemusel, měl kondice a pořád se jakžtakž protloukal. Až asi před půldruhým měsícem si na tu adresu vzpomněl; měl dvě věci, které se daly zastavit: staré stříbrné hodinky po otci a malý zlatý prstýnek s nějakými třemi rudými kamínky, který mu darovala při loučení na památku sestra. Rozhodl se dát prstýnek; stařenu našel a na první pohled, ačkoliv o ní celkem nic nevěděl, pocítil k ní nepřekonatelný odpor; vzal od ní dva „papírky“ a cestou se stavil v jedné nevalné hospůdce. Objednal si čaj, posadil se a hluboce se zamyslel. V hlavě se mu klubala jako kuře z vejce podivná myšlenka, která ho tuze, tuze zaujala.

Hned vedle, u druhého stolku, seděl student, kterého vůbec neznal a který mu nebyl ani trochu povědomý, a mladý důstojník. Dohrávali partii kulečníku a pili čaj. Náhle zaslechl, že student vykládá důstojníkovi o lichvářce Aleně Ivanovně, koležské tajemnici, a říká mu její adresu. Už to se zdálo Raskolnikovovi zvláštní – právě se od ní vrátil a tady hned zas o ní slyší. Jistě pouhá náhoda, jenže on se marně brání jednomu velmi neobvyklému dojmu, a tady se mu jako z udělání prokazuje úsluha: student totiž najednou začíná svému společníkovi o té Aleně Ivanovně vykládat všelijaké podrobnosti.

„Je báječná,“ říkal, „u ní seženeš peníze vždycky. Je bohatá jak žid, může ti vyplatit na ruku pět tisíc, ale neopovrhne ani rublovou zástavou. U té už nás bylo! Ale je to hrozná mrcha…!“

A líčil, jaká je zlá a vrtošivá, že stačí promeškat lhůtu třeba jen o den, a zástava propadá. Dává prý čtvrtinu ceny předmětu, ale bere pět, ba i sedm procent za měsíc atd. Student se rozpovídal a vyprávěl i to, že stařena má sestru Lizavetu, kterou, sama malá a hnusná, každou chvíli bije a úplně zotročuje jako malé děcko, ačkoliv Lizaveta měří aspoň metr osmdesát…

„To je přece fenomén!“ vykřikl se smíchem student.

Rozhovořili se o Lizavetě. Student o ní vyprávěl s nějakou zvláštní zálibou a pořád se přitom smál, kdežto důstojník (...)

(......)