Arthur Conan Doyle
překlad: Jan Zábrana

ÚDOLÍ STRACHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST I
Tragédie v Birlstonu

KAPITOLA I
VAROVÁNÍ

„Skoro bych myslel –“ řekl jsem.

„Tak proč nemyslíte?“ poznamenal Sherlock Holmes nedočkavě.

Mám za to, že má trpělivost je téměř nevyčerpatelná, ale přiznám, že mě to sardonické přerušení znechutilo.

„Vážně, Holmesi,“ řekl jsem nerudně, „vy umíte jít někdy člověku na nervy.“

On však byl příliš pohroužen do vlastních myšlenek, než aby mi na můj protest okamžitě odpověděl. Podpíral si hlavu rukou – netknutá snídaně stála před ním – a upřeně zíral na kousek papíru, který právě vylovil z obálky. Potom vzal do ruky obálku, přidržel ji proti světlu a velice pečlivě prozkoumal její povrch i trojúhelníkovou chlopeň.

„Tohle je Porlockovo písmo,“ řekl zamyšleně. „Nepochybně to je Porlockovo písmo, ačkoli jsem je zatím viděl jen dvakrát. To řecké ,e’ s tou zvláštní ozdůbkou nahoře je typické. Jestli ale je to od Porlocka, musí jít o něco mimořádně závažného.“

Říkal to spíš sám sobě než mně, ale má rozmrzelost se rozplynula v zájmu, který ve mně vzbudila jeho slova.

„Kdo to je, ten Porlock?“ zeptal jsem se.

„Porlock je nomde plume^[1], Watsone, pouhá identifikační značka, ale za ní se skrývá velice protřelá a nepolapitelná osoba. V předchozím dopise mi nepokrytě sdělil, že to není jeho pravé jméno, a zrazoval mě od pokusu vypátrat ho kdy mezi hemžícími se milióny obyvatel tohoto velkoměsta. Porlock není významný sám o sobě, ale kvůli velkému muži, s nímž je ve spojení. Představte si makrelu vedle žraloka, šakala vedle lva – prostě něco bezvýznamného ve společnosti něčeho hrozivého. A nejen hrozivého, Watsone, i zlověstného – krajně zlověstného. Tím také se dostává do sféry mého zájmu. Slyšel jste mě, když jsem vyprávěl o profesora Moriartym?“

„O tom slavném zločinci, pracujícím na vědeckých základech, který je mezi darebáky právě tak slavný jako –“

„Musím se červenat, Watsone,“ zabručel Holmes pohoršeným hlasem.

„Chtěl jsem říct – ,jako je neznámý veřejnosti’.“

„Zásah – bezpečný zásah!“ zvolal Halmes. „Začíná se a vás projevovat nečekaný smysl pro jistý druh bodrého humoru, před nímž se musím mít na pozoru, Watsone. Když ale nazýváte Moriartyho zločincem, dopouštíte se v očích zákona urážky na cti, a v tom právě je ten půvab a nádhera. Největší intrikán všech dob, organizátor kdejakého ďábelského kousku, mozek, který řídí podsvětí – mozek, který je s to vážně ovlivnit osudy celých národů – to je Moriarty. Je ale tak povznesen nad každé běžné podezření, tak imunní vůči jakékoli kritice – tak obdivuhodně zločiny organizuje a zároveň sám sebe kryje, že už jen pro těch pár slov, která jste vyslovil; mohl by vás pohnat před soud a žádat vaši celoroční penzi jako odškodné za nactiutrhání. Cožpak není váženým autorem knihy Dynamika asteroida , která se povznáší do tak éterických výšin čiré matematiky, že se údajně nenašel člověk, jenž by o ní byl s to napsat do odborného tisku kritiku? Což je možné takového člověka očernit? Doktor s nevymáchanou pusou a zlovolně pomlouvaný profesor – to by byly role, v nichž byste stanuli před veřejností. Ten člověk je génius, Watsone. Jestli mě ale nepřipraví o život darebáci menšího kalibru, přijde den, kdy s Moriartym změříme své síly.“

„Kéž bych byl při tom!“ zvolal jsem oddaně. „Mluvil jste ale o tom Porlockovi.“

„Ach ano – takzvaný Porlock je jeden článek v řetězu, a dost vzdálený od toho hlavního. Mezi námi řečeno, Porlock není zrovna tím nejpevnějším článkem. Pokud jsem si to mohl ověřit, je vlastně jediným slabým místem v celém řetězu.“

„Každý řetěz je ale silný jen tak jako jeho nejslabší článek.“

„Přesně tak, milý Watsone. Proto také je Porlock mimořádně důležitý. Vede ho jakási napůl podvědomá touha po spravedlnosti, kterou občas promyšleně povzbudím nějakou tou desetilibrovou bankovkou, poslanou postranními cestičkami, a tak se stalo, že už mi jednou či dvakrát poskytl cennou informaci – neobyčejně cennou proto, že zločinu předchází a umožňuje mu zabránit, nejen ho potrestat. Nepochybuji, že kdybychom k ní měli šifru, zjistili bychom, že i tahle zpráva je podobného druhu.“

A Holmes znova narovnal papír na nepoužitém talíři. Vstal jsem, naklonil jsem se nad ním a upřel jsem oči na prapodivný text:

 

         534 C2    13 127 36 31   4  17   21 41
            DOUGLAS 109 293  5  37   BIRLSTONE
              26   BIRLSTONE 9   47     171
 

 

„Jak tomu rozumíte, Holmesi?“

„Jde zřejmě o pokus sdělit nám tajnou informaci.“

„K čemu ale je dobrá šifrovaná zpráva, když neznáme šifru?“

„V tomhle případě k ničemu.“

„Proč říkáte ,v tomhle případě’?“

„Poněvadž je spousta šifer, které dokážu přečíst stejně hladce jako zkratky ve společenských rubrikách denních listů. Takové primitivní hříčky bystří rozum a neunaví ho. Tohle je ale něco jiného. Šifra zřejmě odkazuje ke slovům na stránce nějaké knihy. Dokud se nedovím, o kterou stránku a o jakou knihu jde, jsem bezmocný.“

„Proč je tam ale to ,Douglas’ a ,Birlstone’?“

„Zřejmě proto, že ta dvě slova se na zmíněné stránce nevyskytují.“

„Proč tedy tu knihu neurčil?“

„Vaše vrozená vychytralost, milý Watsone, ten důvtip, který je vám vlastní a přináší takové potěšení vašim přátelům, by vám jistě nikdy nedovolil vložit šifru do jedné obálky se zprávou. Kdyby se dopis někam zatoulal, byl byste zničen. Takhle by ale musely padnout do nepovolaných rukou dvě obálky, aby mohlo dojít k maléru. Druhá roznáška pošty se dnes nějak opozdila a velice bych se divil, kdyby nám nepřinesli buď další dopis na vysvětlenou, nebo, což je pravděpodobnější, rovnou tu knihu, na kterou se ta čísla odvolávají.“

Holmesův odhad se potvrdil za pár minut, kdy se objevil doručovatel Billy s očekávaným dopisem.

„Totéž písmo,“ poznamenal Holmes, když otvíral obálku, „a dokonce je tu i podpis,“ dodal rozjásaně, když dopis rozevřel. „Pojďte, s tímhle se dostaneme o kousek dál, Watsone.“

Sotva však přelétl obsah dopisu, svraštil obočí.

„Hrome, to je tedy zklamání! Obávám se, Watsone, že jsme si dělali přehnané naděje. Doufám, že z toho ten Porlock vyjde se zdravou kůží.“

Vážený pane Holmesi, píše, nemohu už v té věci pokračovat. Je to příliš nebezpečné. Podezírá mě. Je mi jasné, že mě podezírá. Přišel ke mne zcela nečekaně, právě když jsem napsal na tuto obálku adresu s úmyslem poslat vám klíč k šifře. Stačil jsem ji ale schovat. Kdyby ji byl uviděl, zle by se mi bylo vedlo. Vyčetl jsem mu všakz očí, že mě podezírá. Spalte, prosím, tu šifrovanou zprávu, poněvadž teď už vám stejně nemůže nijak prospět. – Fred Porlock.

Holmes chvíli seděl, mačkal dopis mezi prsty, mračil se a zíral do ohně.

„Koneckonců,“ řekl posléze, „možná že vůbec o nic nešlo. Mohlo to být jen jeho špatné svědomí. Ví sám o sobě, že je zrádce, a tak se mu zdálo, že čte v očích toho druhého obžalobu.“

„Předpokládám, že ten druhý byl profesor Moriarty, ne?“

„Samozřejmě. Když někdo z té společnosti řekne ,on’, můžete si být jistý, koho tím myslí. Pro všechny existuje jen jediný ,on’, který jim vládne.“

„Co ale může udělat?“

„Hm! To je široká otázka. Když má člověk proti sobě jeden z nejlepších mozků v Evropě, podporovaný navíc všemi temnými silami, jsou ty možnosti nekonečné. Tak či onak, náš přítel Porlock je zřejmě strachy bez sebe. Porovnejte si laskavě písmo dopisu s písmem na obálce, kterou nadepsal, jak nám sděluje, ještě před tou zlověstnou návštěvou. Jedno je jasné a pevné; druhé sotva čitelné.“

„Proč pak ale vůbec psal? Proč to radši celé nenechal plavat?“

„Poněvadž má strach, že bych po něm v tom případě mohl začít pátrat a dostat ho tak do nějakých nepříjemností.“

„To jistě,“ řekl jsem. „Ovšem,“ – vzal jsem do ruky původní šifrovanou zprávu a sklonil se nad ní – „je to opravdu k vzteku, když pomyslím, že tenhle kousek papíru možná skrývá důležité tajemství a že není v lidských silách přijít mu na kloub.“

Sherlock Holmes odstrčil snídani, které se ani nedotkl, a zapálil si ne právě libovonnou dýmku – nerozlučnou společnici jeho nejhlubších meditací.

„Kdoví,“ řekl, zvrátil se do křesla a zahleděl se na strop, – „možná že tu existuji jisté body, které unikly vašemu machiavelistickému intelektu. Zvažme ten problém z čistě rozumového hlediska. Ten člověk se odvolává na nějakou knihu; z toho můžeme vyjít.“

„To je poněkud mlhavé východisko.“

„Zkusme tedy, zda bychom je nedokázali upřesnit. Když se na to jaksepatří soustředím, nezdá se mi to tak docela beznadějné. Jaké bližší údaje o té knize máme?“

„Žádné.“

„No – tak špatně na tom přece jen zas nejsme. Šifrovaná zpráva začíná vysokým číslem 534, ne? Můžeme tedy přijmout pracovní hypotézu, že číslo 534 označuje stránku, na kterou se šifra odvolává. V tom okamžiku už víme, že jde o nějakou velkou knihu, což znamená jistý úspěch. Jaké další údaje o charakteru té velké knihy máme? Následující značka je II. Jak si ji vysvětlujete, Watsone?“

„Druhá kapitola – nepochybně.“

„To sotva, Watsone. Jistě se mnou budete souhlasit, že když máme číslo stránky, není už kapitola důležitá. A také, že kdyby stránka 534 byla teprve v druhé kapitole, musela by být první kapitola věru nesnesitelně dlouhá.“

„Pak to je sloupec!“ zvolal jsem.

„Výtečně, Watsone! Dnes po ránu váš duch opravdu jiskří. Jestli to není sloupec, musel bych se moc a moc mýlit. Takže, jak vidíte, začíná se před námi vynořovat velká kniha, tištěná ve dvou sloupcích, které jsou oba značně dlouhé, poněvadž jedno z těch slov má v našem dokumentu číslo 293. Vyčerpali jsme už všechny možnosti, které nám rozum může poskytnout?“

„Obávám se, že ano.“

„Zcela jistě křivdíte sám sobě. Jen ještě jediný záblesk důvtipu, Watsone. Jediný zážeh mozkové energie! Kdyby šlo o nějakou výjimečnou knihu, byl by mi ji poslal. Jenomže on měl v úmyslu poslat mi klíč v téhle obálce – než byl jeho plán zmařen. V dopise to přece říká. Což naznačuje, že jde o běžnou knihu, o níž se domnívá, že si ji mohu snadno opatřit. On tu knihu má a domníval se, že já ji budu mít také. Jde o velice běžnou knihu Watsone.“

„To zní jistě přesvědčivě, když to takhle říkáte.“

„Zúžili jsme tedy pole pátrání na velkou knihu, tištěnou ve dvou sloupcích a běžně používanou.“

„Bible!“ zvolal jsem vítězoslavně.

„Dobře, Watsone, dobře! Ale ne zas tak docela dobře, když dovolíte. I kdybych to sám pro sebe pokládal za kompliment, sotva bych mohl uvést knihu, o níž je méně pravděpodobné, že ji má jeden z Moriartyho kumpánů stále po ruce. Kromě toho Písmo svaté existuje v tolika vydáních, že stěží může předpokládat, že dva exempláře mají stejné stránkování. Tady jde zřejmě o nějakou přísně standardní knihu. Ví s jistotou, že jeho stránka 534 bude přesně totožná s mou stránkou 534.“

„Takovou podmínku ale splňuje jen velmi málo knih.“

„Správně. A to je právě naše spása. Naše pátrání se zužuje na standardní knihy, o nichž lze předpokládat, že je má každý.“

„Bradshawův jízdní řád!“

„To naráží na jisté potíže, Watsone. Slovník Bradshawova jízdního řádu je sice jadrný a výstižný, ale přece jen omezený. Výběr slov by sotva posloužil k zaslání zprávy obecného charakteru. Bradshawův jízdní řád vyloučíme. A obávám se, že slovník je nepřípustný z téhož důvodu. Co tedy zbývá?“

„Nějaká ročenka.“

„Znamenitě, Watsone! Musel bych se moc mýlit, jestli jste netrefil do černého. Ročenka! Uvažme, jak by našim předpokladům odpovídala Whitakerova ročenka. Je všeobecně rozšířená, každý ji vlastní. Má i potřebný počet stránek. Je vytištěna dvousloupcovou sazbou. Její původní slovník byl sice velmi rezervovaný, ale v poslední době, jestli mě nemýlí paměť, je téměř užvaněná.“ Zvedl svazek ročenky z psacího stolu. „Tady máme stránku 534, druhý sloupec. Značná část textu, jak vidím, je věnována obchodu s Britskou Indií a jejím přírodním zdrojům. Poznamenávejte si slova, Watsone. Číslo třináct je ,Mahratta’. To bohužel není příliš povzbudivý začátek. Číslo 127 jest ,vláda’, což dává aspoň nějaký smysl, i když se to jaksi netýká ani nás, ani profesora Moriartyho. Zkusme to dál. Co dělá mahrattská vláda? Běda, další slovo je ,štětiny’. Jsme v koncích, můj milý Watsone! S tím se dál nehneme.“ Říkal to žertovným tónem, ale stažená hustá obočí prozrazovala jeho zklamání a podráždění. Seděl jsem bezradný a celý nešťastný; civěl jsem do ohně. Dlouhé ticho pojednou přerušil Holmesův výkřik. Vrhl se ke skříni, odkud vylovil jiný svazek ve žlutých deskách.

„Náš trest za to, že jsme příliš pořádní, Watsone,“ zvolal. „Nejsme tak liknaví jako většina lidí a za to se zpravidla pyká. Poněvadž je dnes sedmého ledna, máme už zcela řádně na stole novou ročenku, ale je víc než pravděpodobné, že Porlock psal svou zprávu ještě podle staré. Jistě by nám to byl sdělil, kdyby byl napsal očekávaný dopis na vysvětlenou. Podívejme se, co máme na stránce 534 tady. Číslo třináct zní ,hrozí’, což se zdá mnohem slibnější. Číslo 127 zní: ,velké’ – Hrozí velké,“ Holmesovi svítily oči vzrušením a ohýbal tenké, nervózní prsty, když počítal slova, „,nebezpečí’. Ha! Ha! Báječné! Pište to, Watsone.,Hrozí velké nebezpečí – může – nastat – třeba – velmi – brzo.’ Pak tu máme jméno ,Douglas’ – ,bohatý – venkovský – teď – v – Birlstone – zámek – Birlstone – důvěřovat – je – naléhavé.’ Tak co, Watsone? Co řeknete o čistě rozumovém hledisku a plodech, které přináší? Kdyby zelinář prodával něco jako vavřínové věnce, hned bych si k němu Billyho pro jeden poslal.“

Zíral jsem na zvláštní zprávu, kterou jsem nadrápal na koleně na kus papíru, jak ji Holmes luštil.

„Vyjadřuje se prapodivně nesouvisle!“ řekl jsem.

„Naopak, počínal si překvapivě dobře,“ řekl Holmes. „Když hledáte v jediném sloupci slova, jimiž byste vyjádřil to, co chcete říct, sotva můžete čekat, že tam najdete všechno, co potřebujete. V lecčems se musíte spolehnout na důvtip adresáta. Smysl je ale naprosto jasný. Nějaké darebáctví se chystá proti nějakému Douglasovi, ať už to je kdokoli, který jakožto bohatý venkovský gentleman bydlí na uvedené adrese. Porlock věří – ,důvěřovat’ bylo nejpodobnější slovo, které dokázal najít místo ,věřím’ nebo ,věřit’ – že to je naléhavé. Tak vypadá náš výsledek. A je to opravdu pěkná ukázka kvalifikované analýzy.“

Holmes prožíval nad každým svým lepším výkonem nesobeckou radost pravého umělce a stejně upřímně ho mrzelo, když nedosáhl vysoké úrovně, o kterou usiloval. Ještě se lišácky usmíval nad svým úspěchem, když Billy otevřel dveře dokořán a uvedl do pokoje inspektora MacDonalda ze Scotland Yardu.

Bylo to v prvních dnech posledního roku let osmdesátých, kdy Alec MacDonald měl ještě velice daleko k proslulosti a slávě, jaké se těší teď. Byl to mladý, ale důvěryhodný člen sboru detektivů a vyznamenal se už v několika případech, které mu byly svěřeny. Jeho vysoká, kostnatá postava prozrazovala neobyčejnou fyzickou sílu, zatímco velká lebka a zapadlé zářivé oči svědčily neméně jasně o bystré inteligenci, která jiskřila zpod hustých obočí. Byl to zamlklý, puntičkářský člověk, věčně trochu nabručený a hovořil se silným aberdeenským přízvukem. Holmes mu během jeho kariéry už dvakrát dopomohl k úspěchu a jedinou odměnou mu za to bylo intelektuální potěšení z rozřešeného problému. Z toho důvodu cítil Skot ke svému amatérskému kolegovi velkou náklonnost a úctu, která se projevovala v upřímnosti, s níž se při každé nesnázi uchyloval k Holmesovi o radu. Prostřednost neuznává nic než sebe, ale talent hned pozná génia a MacDonald měl ke své profesi dostatečný talent, aby mu nepřipadalo ponižující vyhledat pomoc člověka, který jak svými schopnostmi, tak zkušenostmi neměl v celé Evropě sobě rovného. Holmes neuzavíral přátelství snadno, ale velkého Skota dobře snášel a usmál se, když ho spatřil.

„Vidím, že jste ranní ptáče, pane Macu,“ řekl. „Přeji vám mnoho štěstí s tím, co vás trápí. Obávám se, že váš příchod znamená, že není někde něco v pořádku.“

„Kdybyste řekl ,doufám’ místo ,obávám se’, bylo by to myslím blíž pravdě, pane Holmesi,“ odpověděl inspektor se zasvěceným úsměvem. „Nu, dobrý doušek vyžene z člověka tu ranní prokřehlost. Ne, kouřit nebudu, děkuji vám. Musím se vydat na cestu – první hodiny každého případu jsou nejcennější, což víte sám nejlíp. Ale – ale – –“

Inspektor se pojednou zarazil a s výrazem naprostého údivu se zadíval na papír ležící na stole. Byl to ten list, na který jsem nadrápal hádankovitou zprávu.

„Douglas!“ zakoktal. „Birlstone! Co to má znamenat, pane Holmesi? No ne, to jsou hotové čary a kouzla. Kde jste proboha k těm jménům přišel?“

„Je to šifrovaná zpráva, kterou jsem s pomoci doktora Watsona rozluštil. Není s těmi jmény něco v pořádku?“

Inspektor na nás zíral v nevýslovném úžasu.

„On totiž,“ řekl, „ten pan Douglas ze zámku Biristone byl dnes ráno strašným způsobem zavražděn.“