Arthur Conan Doyle
překlad: František Gel

PES BASKERVILLSKÝ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA V
TŘI LICHÉ STOPY

Sherlock Holmes pozoruhodnou měrou ovládal umění, kterak odpoutat mysl od jakéhokoliv problému, kdykoliv se mu zachtělo. Podivný případ, do kterého jsme se zapletli, po dvě hodiny jako by neexistoval. Sherlock Holmes se dokonale zahloubal do obrazů moderních belgických mistrů a od chvíle, kdy jsme opustili galerii, až do okamžiku, kdy jsme se octli v hotelu Northumberland, nebyl ochoten mluvit o ničem jiném než o umění – o němž měl názory věru krajně samorostlé.

„Sir Henry Baskerville je nahoře a očekává vás,“ řekl úředník v recepci. „Přál si, abych vás ihned uvedl.“

„Máte něco proti tomu, abych se podíval na vaši knihu hostí?“ řekl Holmes.

„Zajisté nikoliv.“

Záznamy ukázaly, že po Baskervillově příjezdu přibyla toliko dvě jména. Jedno bylo Theophilus Johnson s rodinou, z Newcastlu, druhé paní Oldsmoreová s komornou, z Altonu.

„To bude určitě ten advokát Johnson, s nímž jsem se stýkával,“ řekl Holmes vrátnému. „Je to právník, že ano, šedovlasý, a napadá na jednu nohu?“

„Nikoliv, pane. Tento pan Johnson je majitel uhelných dolů, velmi čilý pán, a ne starší než vy sám.“

„Určitě se nemýlíte?“

„Ne, pane. Bydlí u nás už mnoho let pokaždé, kdy je v Londýně, a velmi dobře ho zde známe.“

„To tedy nemůže jít o muže, kterého jsem měl na mysli. A ta paní Oldsmoreová – i její jméno je mi povědomé. Promiňte mou zvědavost, ale často se člověku stává, že navštíví v hotelu jednoho známého a najde dva.“

 „Paní Oldsmoreová je churavá dáma, pane. Její manžel býval starostou Gloucesteru. Vždycky u nás bydlí, když je ve městě.“

„Děkuji vám – nemohl bych říci, že ji znám. – Pomocí těchto otázek,“ pokračoval Holmes tlumeným hlasem, když jsme spolu stoupali do schodů, „jsme postavili na jisto velmi důležitou okolnost. Nyní víme, že lidé, kteří mají takový zájem o našeho přítele, se neusadili v jeho hotelu. Co z toho plyne? Jak jsme viděli, velmi jim záleží na tom, aby ho mohli pozorovat. Fakt, že sami bydlí jinde, znamená, že jim neméně záleží na tom, aby on je nespatřil. Toto je ovšem okolnost velmi výmluvná.“

„V jakém smyslu výmluvná?“

„Naznačuje – copak se vám, příteli, stalo? Co se ni, propána, děje?“

Když jsme totiž ze schodiště vkročili do chodby prvého patra, málem jsme se srazili se sirem Henrym Baskervillem samým. Byl hněvem rudý ve tváři a v jedné ruce držel starou zaprášenou botu. Byl tak rozezlený, že byl sotva mocen členité řeči. Když pak konečně promluvil, zněla z jeho vět američtina mnohem silněji a výrazněji než dopoledne, za hovoru s námi.

„Vypadá to, jako by si tu v tomhle hotelu chtěli ze mne dělat křena,“ křičel, „ale já jim ty opičárny zatrhnu, a nedají-li si pozor, budou litovat. U sta hromů, nenajde-li ten poskok mou ztracenou botu, udělám jim tady boží dopuštění. Já jistě rozumím legraci, pane Holmesi, a mám smysl pro humor, ale dnes to kapku přehnali.“

„Pořád ještě hledáte tu botu?“

„Tak jest – a spolehněte se, že ji najdu.“

„Ale říkal jste přece, že to byla nová hnědá bota?“

„To (...)

(......)