Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 2
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.
PODLOUDNÍCI.

Dantes nestrávil ještě ani den na tartaně a již poznal, s kým má co činit. Ačkoli nebyl žákem abbého Farie, bodrý kapitán Mladé Amalie, tak jmenovala se janovská tartana, znal téměř všecky jazyky, kterými hovoří se kolem toho velikého jezera, zvaného Středozemním mořem, od arabštiny až po provencalštinu. To poskytovalo mu možnost snadného dorozumění – bez pomoci tlumočníků, lidí to obtížných a často nediskretních – buď s loďmi, s nimiž setkal se na moři, nebo s malými uvázlými bárkami podél břehů, které uvolňoval, nebo konečně s lidmi beze jména, bez vlasti, bez zjevného zaměstnání, jakých je vždycky dost na dlažbě nábřeží, lemujících mořské přístavy, a kteří žijí z tajemných a skrytých prostředků, o nichž nelze se domnívat jinak, než že přicházejí jim přímo od Prozřetelnosti, neboť nemají žádných zdrojů výživy, viditelných pouhým okem: uhodneme, že Dantes ocitl se na palubě lodi podloudnické.

Kapitán také přijal Dantese na palubu s jistou nedůvěrou: byl velmi dobře znám všem pobřežním celníkům a ježto mezi ním a těmi pány trvala stálá výměna lstí, předstihujících se vzájemně v obratnosti, myslil spočátku, že Dantes je tajným vyslancem celního úřadu, který používá tohoto duchaplného prostředku k proniknutí nějakého obchodního tajemství. Ale skvělý způsob, jímž Dantes obstál ve zkoušce, když obrátil všecky plachty po větru a namířil s lodí nejkratším směrem, přesvědčil jej úplně. A pak, když spatřil ten lehký obláček vznášeti se jako chochol nad hradbami zámku Ifu a zaslechl zvuk vzdáleného výstřelu, napadlo mu, že přijal na loď toho, jemuž dostává se cti dělového výstřelu, jako při králově příjezdu a odjezdu. To, nutno uznati, znepokojovalo ho již méně, než kdyby nově příchozí byl býval celníkem. Ale tato druhá domněnka zmizela brzy jako první při pohledu na dokonalý klid jeho nového námořníka.

Edmond byl tedy ve výhodě, věda, čím je jeho kapitán, aniž mohl jeho kapitán vědět, čím je on; ať dotíral na něho starý námořník nebo jeho kamarádi s kterékoli strany, vytrval pevně a nepodřekl se v ničem, udávaje spoustu podrobností o Neapoli a Maltě, které znal jako Marseille, a udržuje svoji původní smyšlenku s pevností, jež sloužila ke cti jeho paměti. Byl to tedy Janovan, který přese všecku svou prohnanost dal se napálit Edmondem, v jehož prospěch svědčila jeho mírnost, plavecká zkušenost a hlavně dovedná přetvářka.

A pak byl Janovan asi z těch chytrých lidí, kteří vědí vždycky, jen co mají vědět, a věří jen, co chtějí věřit.

V takovémto tedy vzájemném postavení připluli do Livorna.

Tam měl Edmond podstoupiti novou zkoušku: pozná-li totiž sebe sama od čtrnácti let co se neviděl; zachoval si dosti přesnou představu o tom, čím byl mladík, nyní měl spatřit, čím stal se muž. V očích jeho kamarádů byl jeho slib splněn: Dantes byl již dvacetkrát přistál v Livorně, znal tedy holiče v ulici Svatého Ferdinanda. Vešel k němu, aby si dal ostříhat vousy a vlasy.

Holič pohlédl s údivem na muže s dlouhými vlasy a vousy, jenž podobal se některé z krásných Tizianových hlav. V té době nebylo ještě módou nosit tak mohutný vous a vlas: dnes by se holič divil jen tomu, že člověk, obdařený tak velikými fysickými přednostmi, odhodlal se jich zbavit.

Livornský holič dal se do práce bez poznámky.

Když byl výkon hotov, když Edmond cítil, že má bradu zcela holou a vlasy přistřiženy na obvyklou délku, požádal o zrcadlo a pohlédl na sebe.

Bylo mu, jak jsme již pravili, třicet tři roky a čtrnáct let vězení způsobilo velikou duševní změnu v jeho tváři.

Dantes přišel do zámku Ifu s kulatou, smavou a kvetoucí tváří šťastného mladého muže, jehož první kroky do života byly snadné a jenž spoléhá na budoucnost jako na přirozený vývod minulosti: to vše bylo velice změněno.

Jeho oválná tvář se prodloužila, smavá ústa nabyla pevných, rozhodných rysů, svědčících o odhodlanosti; jeho obočí se klenulo pod jedinou, hlubokomyslnou vráskou; oči nabyly výrazu hlubokého smutku, z jehož hlubin zasršely občas temné blesky misanthropie a nenávisti; jeho pleť, tak dlouho vzdálená denního světla a slunečních paprsků, nabyla oné mdlé barvy, jež tvoří, je-li tvář ovroubena černými vlasy, aristokratickou krásu seveřanů; hluboké vědomosti, které si získal, vrhaly kromě toho na celou jeho tvář svit inteligentní jistoty; mimo to získal si také – ačkoli již od přírody byl obdařen dosti vysokou postavou – oné mocné zdatnosti, jakou mají těla, soustřeďující svou sílu stále v sobě.

Po eleganci nervosních a křehkých tvarů následovala pevnost tvarů zaokrouhlených a svalnatých. Co se týká hlasu, změnily jej modlitby, vzlyky a kletby brzy v kovový timbre podivné něhy, brzy v drsné a téměř chraptivé zvuky.

Kromě toho nabyl jeho zrak, byv ustavičně ve tmě a polosvětle, oné podivné schopnosti rozeznávat předměty v noci, jakou obdařeny jsou oči hyeny a vlka.

Edmond se usmál, spatřiv se: bylo nemožno, aby jeho nejlepší přítel – zbyl-li mu vůbec nějaký – ho poznal; on sám se nepoznával.

Kapitán Mladé Amalie, kterému na tom velice záleželo, udržet ve svém mužstvu člověka Edmondovy ceny, nabídl mu jistou zálohu na účet jeho příštích podílů a Edmond přijal. Jeho první starostí, když vyšel od holiče, jenž učinil s ním první změnu, bylo, zajít do krámu a koupit si úplný námořnický oblek; oblek ten je, jak známo, velmi prostý: skládá se z bílých spodků, pruhované košile a frygické čapky.

V tomto úboru objevil se Edmond, přinášeje Jacopovi zpět zapůjčené kalhoty a košili, před kapitánem Mladé Amalie, kterému musil opakovat svůj příběh. Kapitán nemohl v tomto upraveném, elegantním námořníku poznat muže s hustým vousem, s mořskými řasami ve vlasech a s tělem smáčeným mořskou vodou, jejž přijal nahého a polomrtvého na palubu své lodi.

Zaujat jeho zevnějškem, vybízel znovu Dantese, aby zůstal v jeho službách. Ale Dantes, který měl své vlastní plány, nechtěl přijmout závazek delší, než na tři měsíce.

Ostatně mužstvo Mladé Amalie bylo velmi čilé a podrobené rozkazům kapitána, který neměl ve zvyku plýtvat časem. Byl sotva týden v Livornu a již byly vystouplé boky lodi naplněny malovanými musselíny, zakázanou bavlnou, anglickým prachem a tabákem, na nějž tabáková režie zapomněla vtisknout své razítko. Šlo o to, vyplout s tím vším bezplatně z Livorna a složit to na březích Korsiky, odkud jistí podnikatelé dopravili by náklad do Francie.

Vypluli; Edmond znovu brázdil to azurné moře, první horizont svého mládí, jejž tak často spatřoval ve snách svého zajetí. Nechal v pravo Gorgonu, vlevo Pianosu a mířil k vlasti Napoleonově a Paoliho.

Druhého dne, když kapitán vystoupil na palubu, což činíval vždycky dosti časně, našel Dantese opřeného o okraj lodi a pohlížejícího s podivným výrazem na skupinu žulových skalisek, již slunce zalévalo růžovým světlem: byl to ostrov Monte-Cristo.

Mladá Amalie nechala jej asi na tři čtvrtiny míle vpravo a pokračovala v cestě směrem ku Korsice.

Dantes snil, pluje mimo tento ostrov, tak zvučného pro něho jména, že mohl by jen vskočit do moře a za půl hodiny byl by na té zaslíbené zemi. Ale co by tam činil bez nástrojů k odkrytí svého pokladu a beze zbraní k jeho uhájení? A kromě toho, co by řekli námořníci? Co by si pomyslil kapitán? Bylo nutno vyčkati.

Dantes na štěstí uměl čekati: čekal čtrnáct let na svobodu; nyní, když byl na svobodě, mohl dobře čekati půl roku nebo rok na bohatství.

Nebyl by býval přijal svobodu bez bohatství, kdyby mu ji někdo byl nabídl?

Ostatně, nebylo to bohatství zcela smyšlené? Zrozené v chorém mozku ubohého abbého Farie, nezemřelo zároveň s ním?

Dopis kardinála Spady byl ovšem neobyčejně přesný.

A Dantes opakoval si v duchu od začátku do konce dopis, z něhož nezapomněl ani slova.

Nastal večer; Edmond viděl ostrov, procházet všemi odstíny, které soumrak s sebou přináší, a ztrácet se pro každého v temnotě. Ale Dantes se svým pohledem, zvyklým na tmu vězení, viděl jej nepochybně stále, neboť zůstal na palubě poslední.

Druhého dne probudili se ve výšce Alerie. Celý den lavírovali; k večeru rozžehly se na pobřeží ohně. Podle rozestavení těch ohňů poznali nepochybně, že je možno vyloďovat, neboť místo vlajky byla vytažena svítilna na stožár malé lodice; přiblížili se tedy na dostřel ku břehu.

Dantes si všiml, že kapitán Mladé Amalie, blíže se k zemi, dal připevnit na palubu – nepochybně vzhledem k slavnostním okolnostem – dvě malá otáčecí děla, podobná hákovnicím, která mohla bez velikého hluku poslati na tisíc kroků pěknou čtyřliberní kouli.

Pro ten večer bylo však to opatření zbytečné. Vše se odbylo co nejhladším a nejzdvořilejším způsobem. Čtyři šalupy přiblížily se bez hluku k lodi, která, nepochybně na jejich počest, spustila i svou vlastní šalupu na moře; buď tomu jak buď, všech pět šalup se tak přičinilo, že ve dvě hodiny ráno byl všechen náklad dopraven z Mladé Amalie na pevnou zemi.

Ještě v noci – tak pořádkumilovným mužem byl kapitán Mladé Amalie – byla rozdělena odměna: každý muž dostal svůj díl jednoho sta toskánských liber, to jest asi osmdesát franků naší měny.

Výprava však nebyla skončena; namířili k Sardinii. Šlo o to, naložit znovu loď, jež byla právě zbavena nákladu.

Druhý výkon odbyl se právě tak šťastně, jako první; Mladá Amalie měla šťastné období.

Nový náklad určen byl pro vévodství Luccské. Sestával téměř výhradně z havanských doutníků, vína xeresského a malaga.

Tam se pohašteřili s celním úřadem, věčným nepřítelem kapitána Mladé Amalie . Jeden celník a dva námořníci byli raněni. Dantes byl jedním z těch dvou námořníků; kulka proletěla mu kůží na levém rameni.

Dantes byl téměř šťasten tou šarvátkou a téměř rád tomu poranění; poučily ho samotného, ty přísné učitelky, jakým pohledem dívá se na nebezpečí a s jakou odvahou snáší utrpení. Pohlížel na nebezpečí se smíchem a obdržev ránu, pravil jako řecký filosof: „Bolesti, nejsi zlem.“

Kromě toho pohlížel na smrtelně raněného celníka a buď následkem rozpálené krve, nebo ochladnutí lidských citů, pohled ten působil na něho jen povrchním dojmem. Dantes byl na dráze, kterou chtěl projíti, a mířil k cíli, kterého chtěl dosáhnouti: jeho srdce měnilo se mu v prsou v kámen.

Jacopo, jenž vida ho klesati, pokládal ho za mrtvého, vrhl se k němu, zvedl ho a zvednuv ho konečně, ošetřoval ho jako výborný kamarád.

Tento svět nebyl tedy tak dobrý, jak jej viděl doktor Pangloss, ale nebyl také tak zlý, jak jej viděl Dantes, když tento člověk, jenž neměl čeho očekávati od svého soudruha, kromě dědictví jeho podílu, cítil tak hluboký zármutek, vida ho zabitého?

Na štěstí byl Dantes, jak jsme pravili, pouze raněn. Díky jistým bylinám, natrhaným v jistou dobu, které staré ženy sardinské prodávají podloudníkům, rána zahojila se velmi rychle. Tu chtěl Edmond zkoušeti Jacopa; nabídl mu za péči, již mu věnoval, svůj podíl na odměně, ale Jacopo rozhořčeně odmítl.

Následkem teto sympatické oddanosti, již Jacopo projevoval Edmondovi od prvního okamžiku, kdy ho spatřil, věnoval Edmond Jacopovi jistou dávku náklonnosti. Ale Jacopo více nežádal: instinktivně vycítil Edmondovu svrchovanou povýšenost nad jeho postavení, povýšenost, kterou podařilo se Edmondovi před ostatními ztajiti. A dobrý námořník byl spokojen tím málem, co mu Edmond uděloval.

A za dlouhých dnů na palubě, kdy loď, letíc bezpečně po azurném moři, potřebovala, díky příznivému větru, jenž dul jí do plachet, pouze přispění kormidelníkova, Edmond s námořnickou mapou v ruce stal se učitelem Jacopovým, jako ubohý abbé Faria stal se učitelem jeho. Ukazoval mu polohu pobřeží, vykládal mu úchylky busoly, učil ho číst v té veliké otevřené knize nad našimi hlavami, jež nazývá se oblohou a kde Bůh psal na azuru diamantovými písmeny.

A když Jacopo se ptával:

„K čemu má se učit ubohý námořník jako já všem těm věcem?“

Edmond odpovídal:

„Kdož ví? Staneš se snad jednou kapitánem lodi: tvůj krajan Bonaparte stal se císařem!“

Zapomněli jsme říci, že Jacopo byl Korsičan.

Již půl třetího měsíce uplynulo ve stálých těch projížďkách. Edmond stal se právě tak obratným plavcem pobřežním, jako byl druhdy smělým námořníkem; navázal známost se všemi podloudníky z celého pobřeží; naučil se všem zednářským znamením, pomocí kterých se tito poloviční piráti mezi sebou poznávají.

Plul asi dvacetkrát různým směrem mimo svůj ostrov Monte-Cristo a za celou tu dobu nenašel ani jednou příležitosti, aby tam mohl přistát.

Pojal tedy jisté rozhodnutí:

Jakmile totiž jeho smlouva s kapitánem Mladé Amalie vyprší, najmout si malou bárku na vlastní účet (Dantes to mohl, neboť za různých těch cest ušetřil si asi sto piastrů) a odebrati se za jakoukoli záminkou na ostrov Monte-Cristo.

Tam mohl by zcela volně podniknout svá pátrání.

Ne zcela volně, neboť by byl beze vší pochyby špehován svými průvodci.

Ale na tomto světě je nutno odvážiti se něčeho.

Vězení učinilo Edmonda opatrným a byl by se raději ničeho neodvažoval.

Ale ať hledal jak chtěl ve své tak plodné obraznosti, nenacházel jiného prostředku, jak dostati se na toužený ostrov, než dát se tam dovézt.

Dantes kolísal v této nerozhodnosti, když tu kapitán, který pojal k němu velikou důvěru a který měl velikou chuť podržeti ho ve svých službách, vzal ho jednoho večera pod paží a dovedl ho do krčmy ve via del Oglio, v níž obyčejně se scházela livornská vybraná společnost podloudníků.

Tam byly obyčejně projednávány pobřežní záležitosti. Dantes přišel již dvakrát nebo třikrát do té námořnické bursy a vida ty odvážné piráty, které zplodilo pobřeží, měřící v obvodu asi dva tisíce mil, tázal se sama sebe, jakou mocí by asi vládl muž, který byl by s to, pohybovat dle své vůle všemi těmi spojenými a rozbíhajícími se nitmi.

Tentokráte šlo o velikou záležitost: jednalo se o loď, vezoucí náklad tureckých koberců, východních látek a kašmíru; bylo nutno vyhledati neutrální území, kde by se mohla stát výměna a pak se pokusit o vylodění těch věcí na francouzskou půdu.

V případě zdaru byla by odměna ohromná; mělo připadnout padesát až šedesát piastrů na muže.

Kapitán Mladé Amalie navrhl za místo k vylodění ostrov Monte-Cristo, jenž, jsa úplně pustý a nemaje ani vojska ani celníků, zdál se být umístěn do středu, moře za dob pohanského Olympu Merkurem, bohem obchodníků a zlodějů, kteréžto dvě třídy my oddělujeme, ne-li rozlišujeme, a které starý věk, jak se zdá, kladl do jedné a téže kategorie.

Při slově Monte-Cristo zachvěl se Dantes radostí. Vstal, aby zakryl své pohnutí a obešel zakouřenou krčmu, v níž řeči celého známého světa smísily se v jazyk francký.

Když přistoupil opět k oběma společníkům, bylo rozhodnuto, že se přistane u Monte-Crista a že se vyjede na tu výpravu hned následující noci.

Edmond, přibrán na radu, byl mínění, že ostrov skýtá všecky možné záruky bezpečí a že velké podniky musí být provedeny rychle, mají-li se zdařiti.

Na sestaveném plánu se tedy nezměnilo ničeho. Bylo ujednáno, že příštího večera vytáhnou kotvy a že budou hledět, aby pozítří večer – neboť moře bylo krásné a vítr příznivý – ocitli se ve vodách neutrálního ostrova.