Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 3
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.
SOUSTOLOVNÍCI.

V domě ulice du Helder, kde Albert de Morcerf měl ujednanou schůzku s hrabětem de Monte Cristo, všecko se připravovalo ráno dne 21. května, aby slovu mladého muže bylo učiněno zadost.

Albert de Morcerf obýval pavilon, stojící v rohu velikého dvora proti jiné budově, určené pro služebnictvo. Pouze dvě okna toho pavilonu vedla do ulice, tři z ostatních obrácena byla do dvora a dvě v pravém úhlu do zahrady.

Mezi tímto dvorem a zahradou zvedalo se, vystavěno se špatným vkusem císařské architektury, rozsáhlé a elegantní obydlí hraběte a hraběnky de Morcerf.

Podél celé šířky tohoto majetku táhla se směrem ulice zeď, na níž postaveny byly ve stejné vzdálenosti od sebe vázy s květinami a v níž proražena byla uprostřed veliká vrata z pozlacených mříží, sloužící za hlavní vchod; takřka u samé lože vrátného byla malá dvířka, kudy procházeli sloužící, nebo i páni, vycházející nebo vracející se pěšky.

V této volbě pavilonu, určeného Albertovi za obydlí, uhodneme delikátní prozřetelnost matky, která, nechtíc se odloučiti od svého syna, přece jen chápe, že mladý muž vicomtova věku potřebuje úplné svobody. S druhé strany musíme přiznati, že byl v tom i moudrý egoism mladého muže, zaujatého volným, zahálčivým životem, jaký vedou synové vznešených rodin a jejž mu rodiče vyzlacovali jako ptáku klec.

Těmi dvěma okny, obrácenými do ulice, mohl Albert de Morcerf podnikati své vnější výzkumy. Pohled ven je nezbytný mladým mužům, kteří chtějí stále vidět lidi na svém obzoru, byť to byl i pouhý obzor ulice! Když pak dokončil své výzkumy a zasloužily-li si ty výzkumy hlubšího vyšetření, mohl se Albert de Morcerf vydat na výzkumnou cestu a vyjít malými dvířky, tvořícími protějšek k těm, která viděli jsme vedle lože vrátného, a která zasluhují si zvláštní zmínky.

Byla to malá dvířka, o nichž byli bychom soudili, že jsou zapomenuta celým světem od dob, kdy dům byl vystavěn, a že jsou stále zavřena, tak skromně a zaprášeně vypadala, ale jejichž stěžeje a zámek, pečlivě olejem namazány, prozrazovaly tajemné a pilné používání. Tato malá potměšilá dvířka soutěžila s oběma ostatními a vysmívala se vrátnému, jehož bdělosti a pravomoci unikala, otevírajíce se, jako pověstné dveře jeskyně z Tisíce a jedné noci, jako začarovaný Sezam Ali-Babův, pomocí jakýchsi kabalistických slov, pronesených nejsladčím hlasem, nebo nějakého umluveného zaškrábání, způsobeného nejštíhlejšími prsty na světě.

Na konci tiché, prostorné chodby, k níž vedly ty malé dveře a jež sloužila za předsíň, ležela vpravo Albertova jídelna, vedoucí do dvora, a vlevo salonek, obrácený do zahrady. Hustá křoví a popínavé rostliny, rozkládající se vějířovitě před okny, zakrývaly dvoru i zahradě pohled do obou místností, jediných, kam mohly vniknouti zvědavé pohledy, neboť obě umístěny byly v přízemí.

V prvním poschodí se obě ty místnosti opakovaly a k nim přibyla ještě třetí, zřízená nad předsíní. Tyto tři místnosti sloužily za salon, ložnici a boudoir.

Přízemní salon byla pouze jakási alžírská komnata s divany, určená pro kuřáky.

Boudoir v prvním poschodí vedl do ložnice a neviditelnými dveřmi byl spojen se schodištěm. Jak vidět, byla učiněna všechna obezřetná opatření.

Nad tímto prvním poschodím rozkládal se rozsáhlý atelier, rozšířený tím, že odstraněny byly stěny a přepážky, pandemonium, v němž umělec překonal dandyho. Tam uchýlily se a nahromadily všecky Albertovy rozmary, jak po sobě následovaly, lovecké rohy, basy, flétny, úplný orchestr, neboť Albert měl jistou dobu ne lásku, ale chvilkovou zálibu v hudbě; pak podstavce, palety, barevné tužky, neboť po hudebním vrtochu následoval rozmar malířský; a konečně fleurety, boxerské rukavice, šavle a hole všeho druhu, neboť, řídě se tradicemi dnešních mladých módních mužů, Albert de Morcerf pěstoval s nekonečně větší vytrvalostí, než jakou projevil při hudbě a malbě, tato tři umění, jež doplňují lví výchovu, to jest, šerm, box a hůl, a v této místnosti, ustanovené k tělesným cvičením, přijímal postupně Grisiera, Cookse a Charlesa Lebouchera.

Ostatní zařízení této privilegované místnosti tvořily staré těžké skříně z doby Františka I., skříně plné čínského porculánu, japonských váz, terakot od Lucy della Robbia a mis od Bernarda de Palissy; starobylá křesla, v nichž snad sedávali Jindřich IV. nebo Sully, Ludvík XIII. nebo Richelieu, neboť dvě z těchto křesel, ozdobená vyřezávaným erbem, v němž na azuru zářily tři francouzské lilie a královská koruna nad nimi, pocházela zřejmě z královské komory Louvrů nebo aspoň některého královského zámku. Po těchto křeslech, potažených látkami temných, přísných barev, rozhozena byla směs bohatých tkanin živých odstínů, zbarvených pod perským sluncem, nebo rozkvetších pod prsty žen z Kalkutty nebo z Čandamagaru. Co tam dělaly ty látky, toho nebylo lze říci; očekávaly, těšíce oko, účel, neznámý i samotnému jejich majiteli, a zatím prozařovaly komnatu svými hedvábnými a zlatými odlesky.

Na nejčelnějším místě stálo piano z růžového dřeva, zhotovené Rollerem a Blanchetem podle rozměrů našich liliputánských salonů, přes to však uzavírající celý orchestr ve své úzké zvučné dutině a sténající pod tíží mistrovských děl Beethovenových, Weberových, Mozartových, Haydnových, Grétryho a Porporových.

Dále pak podél stěn, nade dveřmi, u stropu meče, dýky, hevery, palice, sekyry, úplné zbroje, pozlacené, damaskované, vykládané; herbáře, kusy nerostů, žíněmi vycpaní ptáci, otvírající k nehybnému letu křídla ohnivých barev a zobáky, které se nikdy nezavrou.

Rozumí se, že tento pokoj byl Albertovým oblíbeným místem.

Přes to však v den schůzky zvolil si mladý muž v poloviční toilettě za svůj hlavní stan přízemní salonek. Tam na stole, obklíčeném na určitou vzdálenost širokým, pružným divanem, skvěly se v nádobách ze sprýskaného porculánu, jaký milují Holanďané, všecky známé tabáky, od žlutého tabáku petrohradského přes maryland portoricco a latakii až po černý sinajský. Vedle nich v bedničkách z vonného dřeva srovnány byly podle velikosti a kvality puros, regalia, havana a manilla; konečně v otevřené skříni sbírka německých dýmek, korály zdobených čibuků s jantarovými troubely a narghilé, vykládaných zlatem, s dlouhými marokinovými rourami, stočenými jako hadi, očekávaly rozmar nebo přízeň kuřáků. Albert sám řídil uspořádání, vlastně symetrický nepořádek, na nějž účastníci moderní snídaně rádi po kávě pohlížejí závojem kouře, jenž uniká jim se rtů a stoupá ke stropu v dlouhých rozmarných spirálách.

Ve tři čtvrti na deset vešel komorník. Tvořil zároveň s malým, patnáctiletým groomem, mluvícím pouze anglicky a odpovídajícím na jméno John, všecko Morcerfovo služebnictvo. Rozumí se, že v obyčejných dnech byl mu kuchař z paláce k disposici a za velkých příležitostí i hraběcí myslivec.

Tento komorník, jenž nazýval se Germain a jenž těšil se úplné důvěře svého mladého pána, držel v ruce svazek novin, který položil na stůl, a balíček dopisů, jejž podal Albertovi.

Albert roztržitě pohlédl na různé tyto listy, vybral z nich dva naparfumované a napsané jemným písmem, rozpečetil je a přečetl je s jistou pozorností.

„Jak došly ty listy?“ tázal se.

„Jeden přišel poštou, druhý byl přinesen sluhou paní Danglarsové.“

„Vzkažte paní Danglarsové, že přijímám místo, které mi nabízí ve své lóži… Počkejte, přec… Pak během dne zajdete k Rose; řeknete jí, že po Opeře přijdu k ní, jak mne zve na večeři, a přinesete jí šest lahví vybraných vín, Chypre Xeres, Malaga a soudek ostendských ústřic… Vezměte ústřice od Borela a nezapomeňte mu říci, že jsou pro mne.“

„V kolik hodin přeje si pán snídat?“

„Kolik je hodin?“

„Tři čtvrti na deset.“

„Nuže, připravte snídaní přesně na půl jedenáctou. Debray bude snad musit jít do ministerstva… A kromě toho…,“ (Albert pohlédl do zápisníku) „je to hodina, kterou jsem určil hraběti, 21. května, v půl jedenácté dopoledne. A ačkoli příliš nespoléhám na jeho slib, chci přes to být přesný. Abych nezapomněl, nevíte, vstala-li již paní hraběnka?“

„Přeje-li si pan vicomte, optám se na to.“

„Ano… požádejte ji o jeden z jejích sklepů na likéry, můj není úplný, a řekněte jí, že budu mít čest zajít k ní asi ve tři hodiny a představit jí někoho.“

Když sluha odešel, Albert vrhl se na divan, roztrhl pásku dvou nebo tří denních listů, pohlédl na divadelní rubriku, ušklíbl se, vida, že hraje se opera a ne balet, marně hledal ve voňavkářských inserátech zubní pastu, o níž slyšel, a odhodil postupně troje nejčtenější pařížské noviny, mluvě sám k sobě v dlouhém zívnutí:

„Opravdu, ty noviny jsou stále nudnější.“

V té chvíli zastavil se lehký kočár přede dveřmi a za okamžik nato vešel komorník, ohlašuje pana Luciena Debraye. Velký, bledý, světlovlasý muž, šedého a jistého oka, tenkých a chladných rtů, v modrém kabátě se zlatými ciselovanými knoflíky, s bílou vázankou, s monoklem, visícím na hedvábné šňůrce, jejž hnutím obočního svalu upevňoval občas v dutině pravého oka, vstoupil bez úsměvu, beze slova a s poloúřední tváří.

„Dobrý den, Luciene… Dobrý den!“ zvolal Albert. „Ach, můj drahý, děsíte mne svou přesností! Co pravím, přesností! Vy, kterého čekal jsem posledního, vy přicházíte v deset hodin bez pěti minut, když schůzka je určena na půl jedenácté! To je zázrak! Bylo by snad náhodou ministerstvo svrženo?“

„Ne, předrahý,“ odtušil mladý muž, zabořuje se do divanu; „upokojte se, kolísáme stále, ale nepadneme nikdy, a začínám již věřit, že přecházíme prostě k nesesaditelnosti, nehledě k tomu, že záležitosti poloostrova upevní nás nadobro.“

„Ach ano, pravda, vyháníte dona Carlose ze Španělska.“

„Nikoli, předrahý, nepleťme si to; převádíme ho na druhou stranu francouzských hranic a nabízíme mu královské pohostinství v Bourges.“

„V Bourges?“

„Ano, nemá si, u čerta, co naříkat! Bourges je město Karla VII. Jakže, vy jste to nevěděl? Celá Paříž to ví od včerejška a předevčírem proniklo to již na bursu, neboť pan Danglars (nevím, jak to přijde, že ten člověk dostává zprávy zároveň s námi), neboť pan Danglars hrál a la hausse a získal milion.“

„A vy novou stužku, jak se zdá, neboť vidím o modrou stužku více v řádce vašich řádů.“

„Eh, poslali mi hvězdu Karla III.,“ odvětil nedbale Debray.

„Jděte, nedělejte lhostejného a přiznejte se, že vás to těší.“

„Na mou věru, ano; jako doplněk úboru vyjímá se řádová hvězda dobře na fraku; je to elegantní.“

„A,“ dodal Morcerf s úsměvem, „člověk vypadá jako princ Waleský nebo jako vévoda Zákupský.“

„Proto vidíte mne tak časně, předrahý.“

„Protože jste obdržel řád Karla III. a že mi chcete oznámit tu radostnou zprávu?“

„Ne, ale protože jsem ztrávil celou noc expedováním listů: dvacet pět diplomatických depeší. Když jsem se dnes ráno za světla vrátil domů, chtěl jsem spát, Ale hlava mne rozbolela, vstal jsem tedy, abych hodinu jezdil na koni. V Boulogni však zmocnila se mne nuda a hlad, dva nepřátelé, kteří zřídka kdy jdou společně, kteří se však přes to proti mně spikli; jakési carlo-republikánské spojení. Tu jsem si vzpomněl, že se dnes ráno u vás hoduje, a zde tedy jsem: mám hlad, nakrmte mne; nudím se, bavte mne.“

„To je moje hostitelská povinnost, drahý příteli,“ pravil Albert, zvoně na komorníka, zatím co Lucien koncem své hůlky se zlatým, tyrkysy vykládaným knoflíkem vyhazoval do vzduchu rozbalené noviny; „Germaine, sklenku xeres a suchar. Prozatím, drahý Luciene — zde jsou doutníky, rozumí se, pašované; musíte je okusit a říci potom svému ministrovi, aby nám prodával takové, místo oněch ořechových listů, k jejichž kouření odsuzuje dobré občany.“

„Hrome, to si dám pozor! Jakmile byste je měli od vlády, zdály by se vám odpornými a nechtěli byste jich již. Ostatně se to netýká vnitra, týká se to financí: obraťte se na pana Humanna, oddělení nepřímých daní, korridor A, číslo 26.“

„Vskutku,“ prohodil Albert, „překvapujete mne rozsahem svých vědomostí. Ale vezměte si přece doutník!“

„Ach, drahý vicomte,“ pravil Lucien, zapáliv si manilla o růžovou svíčku, hořící ve stříbrném, pozlaceném svícnu, a vrhnuv se zpět na divan, „ach, drahý vicomte, jak jste šťasten, že nemáte co dělat! Vskutku, neznáte svého štěstí!“

„A co byste dělal, můj drahý smiřovateli říší,“ ujal se slova Morcerf s lehkou ironií, „kdybyste ničeho nedělal? Jakže, osobní tajemník ministrův, zasvěcený do velikých úkladů evropských a současně i do malých intrik pařížských, chránící krále, ba více — královny! — shromažďující strany, řídící volby, konající ze svého kabinetu svým perem a telegrafem více, než vykonal Napoleon za svých válečných tažení svým mečem a vítězstvími, mající dvacet pět tisíc liber renty kromě služného, koně, za kterého Château Renaud nabízel čtyři sta louisdorů a nezískal ho, krejčího, jenž nikdy nezkazí kalhot, mající Operu, Jockey Club a Variétés, nenajde v tom všem, čím by se pobavil? Nuže budiž, já vás pobavím!“

„Jak to?“

„Získám vám novou známost.“

„S mužem či se ženou?“

„S mužem.“

„Oh, znám jich již příliš mnoho!“

„Ale takových, jaký je ten, o němž mluvím, neznáte.“

„Odkud přichází? Z konce světa?“

„Snad ještě z větší dálky.“

„Zpropadeně! Doufám, že nenese naše snídání?“

„Ne, buďte klidný, naše snídání připravuje se v mateřských kuchyních. Máte tedy hlad?“

„Ano, přiznávám se, jakkoli je to pokořující. Ale obědval jsem včera u pana de Villefort a pozoroval jste to, drahý příteli? — u všech těch soudních lidí se velmi špatně jí; člověk by vždycky řekl, že mají výčitky svědomí.“

„Eh, vy můžete něco mluvit o obědech jiných lidí a zlehčovat je přirovnáním s tím, co se jí u vašich ministrů!“

„Ano, ale my si aspoň nezveme slušných lidí. A kdybychom nebyli nuceni nabídnout svůj stůl několika mezkům, kteří dobře smýšlejí a hlavně dobře hlasují, střežili bychom se svého vlastního oběda jako moru, to prosím, abyste uvěřil.“

„Nuže, můj milý, vezměte si druhou sklenku xeres a nový suchar.“

„S radostí, vaše španělské je výtečné; vidíte, že jsme měli zcela pravdu, když jsme zjednali pokoj té zemi.“

„Ano, ale don Carlos?“

„Nuže, don Carlos bude pít bordeauxské a za deset let oženíme jeho syna s maličkou královnou.“

„Což vynese vám zlaté rouno, budete-li ještě při ministerstvu.“

„Zdá se mi, Alberte, že dnes ráno máte systém krmit mne kouřem.“

„Ach, uznejte, že to ještě nejlíp ukonejší žaludek. Ale vida, slyším v předsíni Beauchampův hlas, budete se hádat a ukrátíte si chvíli.“

„K vůli čemu?“

„K vůli novinám.“

„Oh, drahý příteli,“ odvětil Lucien se svrchovaným pohrdáním, „což čtu noviny?“

„Tím spíše; budete se tedy mnohem víc hádat.“

„Pan Beauchamp!“ hlásil komorník.

„Vstupte, vstupte, strašlivé pero!“ pravil Albert vstav a jda vstříc mladému muži. „Zde je Debray, který vás nenávidí, aniž by vás četl; aspoň to říká.“

„Má pravdu,“ odtušil Beauchamp; „je jako já, kritisuji ho, aniž bych věděl, co činí. Dobrý den, komture.“

„Ach, vy to již víte?“ odvětil soukromý sekretář, vyměňuje se žurnalistou stisk ruky a úsměv.

„Jak by ne!“ prohodil Beauchamp.

„A co se tomu říká ve světě?“

„V kterém světě? Máme mnoho světů léta Páně 1838.“

„Nu, ve světě kriticko-politickém, k jehož lvům náležíte.“

„Nu, říká se, že je to velmi správné a že sejete dosti červeného, aby mohlo vyrůst i trochu modrého.“

„Hleďme, hleďme, to není špatné,“ pravil Lucien; „proč se nepřidáte k nám, drahý Beauchampe? Se svým duchem učinil byste kariéru ve třech, čtyřech letech.“

„Čekám také jen na jediné, abych se pak řídil vaší radou: totiž na ministerstvo, které by bylo aspoň na půl roku zabezpečeno. A nyní slovíčko, drahý Alberte, neboť musím přece nechat toho ubohého Luciena oddechnout. Snídáme, či obědváme? Mám totiž sněmovnu. V našem zaměstnání není, jak vidíte, všecko růžové.“

„Snídáme pouze; čekáme již jen na dvě osoby a půjdeme ke stolu hned, jak přijdou.“

„Jaké to osoby čekáte k snídání?“ tázal se Beauchamp.

„Šlechtice a diplomata,“ odvětil Albert.

„To bude trvat dvě malé hodiny šlechtici a dvě velké hodiny diplomatovi. Vrátím se k dessertu. Nechte mi jahody, kávu a doutníky. Sním ve sněmovně kotletu.“

„Nečiňte tak, Beauchampe, neboť kdyby tím šlechticem byl třeba Montmorency a diplomatem Metternich, budeme snídat přesně v půl jedenácté. Prozatím učiňte jako Debray, ochutnejte moje xeres a suchary.“

„Nuže, budiž, zůstanu. Dnes ráno se rozhodně musím pobavit.“

„Dobrá, jste na tom tedy jako Debray! A zdá se mi přec, že když ministerstvo je smutno, oposice má být veselá.“

„Ach, vidíte, drahý příteli, vy naprosto nevíte, co mi hrozí. Dnes ráno budu slyšet ve sněmovně řeč páně Danglarsovu a večer u jeho ženy tragedii od jednoho francouzského paira. Ať čert vezme konstituční vládu! Když jsme měli, jak jsem slyšel, na výběr, jak to, že jsme si vybrali tuhle?“

„Rozumím: musíte si zjednat zásobu veselosti.“

„Nemluvte špatně o řečech páně Danglarsových,“ pravil Debray; „hlasuje pro vás, je při oposici.“

„To je právě to zlé! Také čekám, že ho pošlete řečnit do Luxemburku, abyste se mohli dosyta vysmát.“

„Můj milý,“ pravil Albert Beauchampovi, „je vidět, že záležitosti španělské jsou urovnány, jste dnes nesnesitelně štiplavý. Pamatujte přec, že pařížská kronika mluví o mém sňatku se slečnou Evženií Danglarsovou. Nemohu vás tedy s dobrým svědomím nechat mluvit špatně o výmluvnosti muže, jenž má mi jednoho dne říci: „Pane vicomte, víte, že dám své dceři dva miliony.“

„Eh, jděte,“ prohodil Beauchamp, „k té svatbě nikdy nedojde! Král mohl ho učinit baronem, bude moci učiniti ho pairem, ale nikdy ho neučiní šlechticem, a hrabě de Morcerf je příliš aristokratem, aby přivolil pro mizerné dva miliony k mesalianci. Vicomte de Morcerf smí si vzít jen markýzu.“

„Dva miliony!“ odtušil Morcerf. „Je to přece slušné!“

„Je to společný kapitál boulevardového divadla, nebo železnice z Botanické zahrady do Rapée.“

„Nechte ho mluvit, Morcerfe,“ nedbale řekl Debray, „a ožeňte se. Vezmete si etiketu pytle, není-li pravda? Nuže, co na tom záleží? Je líp, má-li ta etiketa o erb méně a o nulu více. Máte sedm kosic ve svém znaku, dáte tři své ženě a ještě vám zbudou čtyři. Je to o jednu víc, než má pan de Guise, který by se byl málem stal francouzským králem a jehož vlastní bratranec byl císařem německým.“

„Myslím věru, že máte pravdu, Luciene,“ odvětil roztržitě Albert.

„Nu, ovšem. Ostatně každý milionář je urozený jako levoboček — to jest, může aspoň býti.“

„Pst, neříkejte to, Debrayi,“ napomínal ho se smíchem Beauchamp, „neboť přichází Château Renaud, který, aby vás vyléčil z vaší záliby v paradoxech, probodne vás mečem svého předka Renauda de Montauban.

„To by se ponížil,“ odvětil Lucien, „neboť já jsem prostý občan, velmi prostý.“

„Hle, ministerstvo, pějící Bérangera!“ zvolal Beauchamp. „Kam to spějeme, můj Bože!“

„Pan de Château Renaud! Pan Maximilien Morrel!“ pravil komorník, hláse dva nově příchozí.

„Jsme tedy všichni,“ pravil Beauchamp, „a půjdeme k snídani. Neboť nemýlím-li se, čekal jste již jen dvě osoby, Alberte.“

„Morrel!“ mumlal si Albert udiveně, „Morrel! Kdo je to?“

Než domluvil, pan de Château Renaud, krásný třicetiletý muž, šlechtic od hlavy až k patě, to jest, s tváří Guiche a duchem Mortemarta, vzal Alberta za ruku a pravil mu:

„Dovolte, můj drahý, abych vám představil svého přítele a nadto zachránce pana Maximiliena Morrela, setníka spahiů; ostatně mu postačí, představí-li se sám. Pozdravte mého hrdinu, vicomte.“

Ustoupil, aby bylo vidět toho velikého a ušlechtilého mladého muže širokého čela, kterého naši čtenáři, jak se pamatují, viděli v Marseilli za okolností snad dosti dramatických, než aby na něho již byli zapomněli. Bohatá polofrancouzská, poloorientálská uniforma, neobyčejně mu slušící, přiváděla k platnosti jeho široká prsa, ozdobená křížem čestné legie, a smělou linii jeho postavy. Mladý důstojník uklonil se s elegantní dvorností; Morrel byl půvabný ve všech svých pohybech, poněvadž byl silný.

„Pane,“ pravil Albert se srdečnou zdvořilostí, „pan baron de Château Renaud věděl předem, jaké potěšení mi způsobí, seznámí-li mne s vámi; jste jeho přítelem, pane, buďte i naším.“

„Výborně,“ zvolal Château Renaud, „a přejte si, drahý vicomte, aby v případě potřeby učinil pro vás, co učinil pro mne.“

„A co učinil?“ tázal se Albert.

„Oh,“ bránil se Morrel, „nestojí to za řeč, pan baron přehání.“

„Jakže!“ zvolal Château Renaud. „Nestojí to za řeč? Život nestojí za řeč?… Opravdu, co povídáte, drahý pane Morreli, je až příliš filosofické… Snad je to dobré pro vás, který vystavujete svůj život denně, ale pro mne, jenž vystavím jej jednou, náhodou…“

„Z toho všeho vyrozumívám, barone, že pan setník Morrel zachránil vám život.“

„Ano, můj Bože, docela prostě,“ odvětil Château Renaud.

„Za jaké příležitosti?“ tázal se Beauchamp.

„Beauchampe, příteli, víte, že umírám hladem!“ pravil Debray, „Nepouštějte se do historií.“

„Nu, vždyť pro mne můžeme jít ke stolu…“ namítl Beauchamp. „Château Renaud poví nám to při jídle.“

„Pánové,“ pravil Morcerf, „upozorňuji vás, že je teprve čtvrt na jedenáct a že čekáme ještě na posledního hosta.“

„Ach, pravda, diplomata,“ přisvědčil Debray.

„Nevím, je-li diplomatem, či něčím jiným; vím jen, že svěřil jsem mu poslání, které vykonal k tak úplné mé spokojenosti, že kdybych byl králem, byl bych ho učinil okamžitě rytířem všech svých řádů, i kdybych měl k disposici zlaté rouno a podvazkový řád.“

„Když tedy ještě nejdeme ke stolu,“ pravil Debray, „nalijte si sklenku xeres, jako jsme my učinili, a povězte nám to, barone.“

„Víte všichni, že mi napadlo jet do Afriky.“

„Tu cestu naznačili vám vaši předkové, drahý Château Renaude,“ poznamenal dvorně Morcerf.

„Ano, ale pochybuji, že byste tam byl jel jako oni, za účelem osvobození Kristova hrobu.“

„A máte pravdu, Beauchampe,“ odvětil mladý aristokrat. „Chtěl jsem si prostě vystřelit z pistole. Souboj se mi protiví, jak víte, od těch dob, kdy dva svědci, které jsem si vybral, aby urovnali jistou záležitost, přinutili mne roztříštit rámě jednomu z mých nejlepších přátel… eh, tomu ubohému Franzi d’Épinay, kterého všichni znáte.“

„Ach, pravda,“ prohodil Debray; „bili jste se před časem… K vůli čemu?“

„Ať mne čert vezme, pamatuji-li se na to!“ pravil Château Renaud. „Na to se však pamatuji velmi dobře, že, stydě se nechat ležet ladem takový talent jako je můj, chtěl jsem vyzkoušet na Arabech nové pistole, které jsem právě dostal darem. Zatím účelem přeplavil jsem se do Oranu; z Oranu odebral jsem se do Konstantiny a přijel jsem právě, když upuštěno bylo od obléhání. Dal jsem se na ústup jako ostatní. Po osmačtyřicet hodin snášel jsem dosti dobře denní déšť a noční sníh; konečně třetího rána pošel mi kůň zimou. Ubohé zvíře bylo zvyklé pokrývkám a kamnům ve stáji… Byl to arabský kůň, který cítil se poněkud cizím v Arábii při desíti stupních zimy.“

„Proto mi chcete odkoupit mého anglického,“ pravil Debray; „myslíte, že snese zimu líp, než váš arab.“

„Mýlíte se, neboť jsem složil slib, že se již nevrátím do Afriky.“

„Měl jste tedy hodně veliký strach?“ tázal se Beauchamp.

„Na mou věru ano, přiznávám se,“ odvětil Château Renaud. „A bylo se čeho bát! Můj kůň tedy padl; ustupoval jsem pěšky. Šest Arabů přicválalo, aby mi uřízli hlavu; skolil jsem dva dvěma ranami z ručnice, dva dvěma ranami z pistole, ale zbývali ještě dva a já byl odzbrojen. Jeden mne vzal za vlasy — proto je teď nosím krátké, člověk neví, co se může stát — druhý položil mi yatagan na krk a cítil jsem již ostrý chlad železa, když tu tento pán na ně namířil, zabil toho, jenž mne držel za vlasy, ranou z pistole, a tomu, jenž chtěl mi proříznout hrdlo, rozťal hlavu mečem. Ten pán uložil si zachránit toho dne člověka a náhoda chtěla, že jsem to byl já. Až budu bohat, dám vytesat Klagmannem nebo Marochetim sochu Náhody.“

„Ano,“ pravil s úsměvem Morrel, „bylo to 5. září, to jest výročí dne, kdy můj otec byl zázračně zachráněn; světím také každý rok, pokud je to v mé moci, ten den nějakým skutkem…“

„Hrdinským, není-li pravda?“ přerušil ho Château Renaud. „Krátce, byl jsem tím vyvoleným, ale to není všecko. Když mne zachránil před železem, zachránil mne i před zimou tím, že mi dal ne polovinu svého pláště, jak to učinil svatý Martin, ale že mi jej dal celý. A pak před hladem tím, že se se mnou rozdělil, hádejte oč!“

„O paštiku od Felixe?“ tázal se Beauchamp.

„Nikoli, o svého koně; snědli jsme ho každý kousek s velikou chutí. Bylo to trpké!“

„Ten kůň?“ tázal se se smíchem Morcerf.

„Ne, ta oběť,“ odvětil Château Renaud. „Zeptejte se Debraye, obětoval-li by svého angličana pro cizince.“

„Pro cizince ne,“ odvětil Debray, „ale pro přítele snad.“

„Uhodl jsem, že stanete se mým přítelem, pane barone,“ pravil Morrel; „ostatně měl jsem již čest vám to říci: ať to bylo hrdinství nebo ne, oběť nebo ne, byl jsem toho dne povinován obětním darem nešťastnému osudu v odměnu za přízeň, kterou nám kdysi projevil šťastný osud.“

„Příběh, na který pan Morrel naráží,“ pravil opět Château Renaud, „je vskutku obdivuhodný, a poví vám jej někdy, až se s vámi blíže seznámí. Pro dnešek opatřeme svůj žaludek a ne paměť. V kolik hodin snídáme, Alberte?“

„V půl jedenácté.“

„Přesně?“ tázal se Debray, pohlížeje na hodinky.

„Oh, popřejete mi laskavě pět minut lhůty,“ pravil Morcerf, „neboť i já čekám zachránce.“

„Čí?“

„Svého, můj Bože!“ odtušil Morcerf. „Myslíte, že mne není možno zachránit jako každého jiného, a že jen Arabové řeží hlavy? Naše snídání bude lidumilným snídáním a budeme mít u stolu, aspoň tak doufám, dva dobrodince lidstva!“

„Co si počneme?“ prohodil Debray; „máme jen jednu Montyonovu cenu.“

„Nuže, dáme ji někomu, kdo si jí nikterak nezasloužil,“ pravil Beauchamp. „Takovým způsobem si Akademie obyčejně pomáhá z nesnází.“

„A odkud přichází?“ tázal se Debray. „Promiňte mému naléhání; vím sice, že jste již jednou na tu otázku odpověděl, ale dosti neurčitě, takže si dovoluji položit ji ještě jednou.“

„To opravdu nevím,“ odvětil Albert. „Když jsem ho zval, jsou tomu tři měsíce, byl v Římě. Ale kdo může říci, jakou cestu od té doby učinil!“

„A myslíte, že by byl schopen být přesný?“ tázal se Debray.

„Myslím, že je schopen všeho,“ odtušil Morcerf.

„Dejte pozor, aby těch pět minut lhůty neprotáhlo se na více než deset minut.“

„Nuže, použil bych jich k tomu, že bych vám něco řekl o svém hostu.“

„Poslyšte,“ pravil Beauchamp, „je v tom, co nám chcete vyprávět, látka k feuilletonu?“

„Ano, zajisté,“ přisvědčil Morcerf, „a to k velmi zajímavému.“

„Mluvte tedy, neboť vidím, že promeškám sněmovnu; musím to tedy nějak nahradit.“

„Byl jsem v Římě minulého masopustu.“

„To víme,“ poznamenal Beauchamp.

„Ano, ale nevíte, že jsem byl unesen lupiči.“

„Není lupičů,“ pravil Debray.

„Naopak, jsou, a to šerední, to jest, obdivuhodní, neboť zdáli se mi krásní, až z nich šel strach.“

„Hleďte, drahý Alberte,“ pravil Debray, „přiznejte se, že váš kuchař se opozdil, že ústřice z Marennes nebo Ostende nedošly a že po příkladu paní de Maintenon chcete nahradit jídlo povídkou. Jen to povězte, můj drahý, jsme dosti dobře vychovaní, abychom vám to odpustili a vyslechli vaši historii, nechť slibuje být jakkoli neuvěřitelnou.“

„A já vám říkám, že nechť je jakkoli neuvěřitelná, je od začátku až do konce pravdivá. Loupežníci mne tedy unesli a dopravili na velmi smutné místo, zvané katakomby svatého Šebestiána.“

„To znám,“ řekl Château Renaud; „byl bych tam málem dostal zimnici.“

„Já jsem vás předstihl,“ pravil Morcerf; „dostal jsem ji skutečně. Oznámili mi, že jsem zajat s výhradou, výkupného — maličkosti čtyř tisíc římských tolarů, dvaceti šesti tisíc turských liber. Na neštěstí měl jsem jich již jen patnáct set; byl jsem u konce cesty, můj úvěr byl vyčerpán. Psal jsem Franzovi. Ach, věru, vida, Franz byl při tom a můžete se ho zeptat, lhal-li jsem jen jedinou slabikou. Psal jsem Franzovi, že, nepřijde-li do šesti hodin ráno se čtyřmi tisíci tolary, budu v šest hodin a deset minut spojen s blaženými svatými a blahoslaveným mučedníky, v jejichž společnosti měl jsem čest se nacházeti. A pan Luigi Vampa — tak se jmenoval vůdce lupičů — byl by mi úzkostlivě dostál v slovu, to prosím, abyste mi uvěřili.“

„Ale Franz přišel se čtyřmi tisíci tolarů?“ pravil Château Renaud. „U čerta! Jmenuje-li se někdo Franz ďÉpinay nebo Albert de Morcerf, nepřijde pro čtyři tisíce tolarů do rozpaků.“

„Ne, přišel prostě s hostem, jehož příchod jsem vám oznámil a kterého, doufám, budu vám moci představit.“

„Ach, ten pán je tedy nějaký Herkules, zabíjející Caca, nebo Perseus, osvobozující Andromedu?“

„Ne, je to muž asi tak veliký jako já.“

„Ozbrojený až po zuby?“

„Neměl u sebe ani pletací jehlice.“

„Ale vyjednával o vaše výkupné?“

„Řekl vůdci dvě slova do ucha a byl jsem volný.“

„Ještě se mu snad omlouval, že tě zajal,“ pravil Beauchamp.

„Tak jest,“ přisvědčil Morcerf.

„Ale to jest Ariosto, ten člověk!“

„Ne, je to prostě hrabě de Monte Cristo.“

„Nikdo se nejmenuje hrabě de Monte Cristo,“ pravil Debray.

„To si myslím,“ připojil se k němu Château Renaud s chladnokrevností člověka, znající zpaměti svůj evropský šlechtický rejstřík; „kdo znal kde nějakého hraběte de Monte Cristo?“

„Možná, že pochází ze svaté země,“ mínil Beauchamp; „některý z jeho předků snad byl majitelem Kalvárie, jako měli Mortemartové Mrtvé moře.“

„Dovolte, pánové,“ pravil Maximilien; „myslím, že vám pomohu z nesnází. Monte Cristo je malý ostrůvek, o němž jsem často slýchal od námořníků, zaměstnaných u mého otce. Je to zrnko písku uprostřed Středozemního moře, atom v nekonečnu.“

„Zcela tak tomu jest, pane,“ pravil Albert. „Nuže, ten, o němž mluvím, je vládcem, je králem toho zrnka písku, toho atomu; koupil si asi ten hraběcí titul někde v Toskánsku.“

„Je tedy bohat, ten váš hrabě.“

„Na mou věru, myslím si to.“

„Nu, řekl bych, že je to vidět.“

„Vidíte, Debrayi, to se mýlíte.“

„Nerozumím vám již.“

„Četl jste Tisíc a jednu noc?“

„Nu, to je otázka!“

„Nuže, víte, jsou-li ti lidé tam chudí či bohatí? Nejsou-li obilná zrnka rubíny nebo démanty? Vypadají jako ubozí rybáři, viďte? Považujete je za ně a oni náhle otevrou vám nějakou tajemnou jeskyni, kde najdete poklad, za který koupil byste Indii.“

„Nu a?“

„Nu a můj hrabě de Monte Cristo je z takových rybářů. I jméno přijal od nich, jmenuje se Simbad námořník a má jeskyni plnou zlata.“

„Vy jste tu jeskyni viděl, Morcerfe?“ tázal se Beauchamp.

„Já ne, Franz. Ale pst! Nesmí se před ním ani zmínky o tom učinit. Franz byl tam uveden se zavázanýma očima a byl obsluhován němými sluhy a ženami, vedle kterých, jak se zdá, byla Kleopatra pouhou grizetkou. Pouze, pokud se týká žen, není si zcela jist, vzhledem k tomu, že vešly teprve potom, když pojedl hašiše; takže by bylo zcela dobře možno, že to, co považoval za ženy, byla prostě čtverylka soch.“

Mladí mužové pohlíželi na Morcerfa zrakem, jenž říkal:

„Nu, nu, můj milý, ztrácíte rozum, nebo si z nás děláte blázny?“

„Vskutku,“ pravil Morrel v myšlenkách, „slyšel jsem cosi podobného tomu, co vypráví pan de Morcerf, od starého námořníka, jménem Penelon.“

„Ach,“ prohodil Albert, „je to štěstí, že pan Morrel přichází mi ku pomoci. Mrzí vás to, viďte, že mi tak hází klubko nití do mého labyrintu?“

„Promiňte, drahý příteli,“ pravil Debray, „ale věci, které nám povídáte, jsou tak nepravděpodobny…“

„Eh, protože vaši vyslanci, vaši konsulové vám o nich nepovídají; nemají kdy, musí obtěžovati své cestující krajany.“

„Nu tak, teď se hněváte a napadáte naše ubohé úředníky. Můj Bože, čím vás mají chránit? Sněmovna jim každý den strhuje s platů, takže již je o ně nouze. Chcete se stát vyslancem, Alberte? Dám vás jmenovat v Cařihradě.“

„Nikoli, aby mi sultán při prvním mém projevu na počest Mehmeta Aliho poslal šňůru a moji sekretáři mne uškrtili?“

„Tak to vidíte,“ řekl Debray.

„Ano, ale to všecko nepřekáží, aby můj hrabě de Monte Cristo existoval!“

„Nu, to je zázrak! Každý existuje!“

„Ovšemže každý existuje, ale ne za takových podmínek. Každý nemá černých otroků, knížecí galerie, zbraní, jako bey, koně po šesti tisících franků a řecké milenky!“

„Vy jste ji viděl, tu řeckou milenku?“

„Ano, viděl jsem ji a slyšel. Viděl v divadle Vall a slyšel jednoho dne, když jsem u hraběte snídal!“

„Ten váš neobyčejný muž tedy jí?“

„Jí-li, je to na mou věru tak málo, že to ani nestojí za řeč.“

„Uvidíte, že je to upír.“

„Smějte se, chcete-li. Bylo to míněním i hraběnky G…, která, jak víte, znala, lorda Ruthwena.“

„Ach, výborně!“ zvolal Beauchamp. „Pro člověka nenovináře je to protějšek k pověstnému mořskému hadu z Constitutionnelu; upír, to je znamenité!“

„Světle žluté oko, jehož zornice se zmenšuje a rozšiřuje podle vůle,“ pravil Debray; „lícní úhel vyvinutý, nádherné čelo, zsinalá pleť, černý vous, bílé ostré zuby a právě taková zdvořilost.“

„Nuže, je tomu úplně tak, Luciene,“ pravil Morcerf, „popis je načrtnut rys za rysem. Ano, zdvořilost ostrá a rezavá. Ten člověk mne často rozechvěl; jednoho dne, když dívali jsme se společně, na popravu, myslil jsem, že omdlím, ne tak při pohledu na kata, plnícího svou povinnost, a při křiku odsouzencově, jako mnohem spíše při pohledu na něho, hovořícího chladně o všech popravách na světě.“

„Nedovedl vás trochu do zřícenin Kolossea, aby vám tam pil krev, Morcerfe?“ tázal se Beauchamp.

„Anebo, když vás vysvobodil, nedal vám podepsat nějaký pergamen ohnivé barvy, jímž postoupil byste mu svou duši, jako Esau právo prvorozenství?“

„Vtipkujte, vtipkujte jak chcete, pánové!“ pravil Morcerf poněkud dotčen. „Pohlížím-li na vás, krásné Pařížany, denní návštěvníky boulevardu de Gand a prochazeče po Buloňském Lese, a vzpomenu-li si na toho muže, nuže, zdá se mi, že nejsme téhož druhu.“

„Gratuluji si k tomu!“ pravil Beauchamp.

„Ať je tomu jakkoli,“ dodal Château Renaud, „to se musí nechat, že váš hrabě de Monte Cristo je ve volných chvílích roztomilý člověk, až na ty své drobné styky s italskými bandity.“

„Eh, vždyť není italských banditů!“ pravil Debray.

„Ani upírů!“ dodal Beauchamp.

„Ani hrabat de Monte Cristo,“ dodal Debray. „Hleďte, drahý Alberte, hodiny bijí půl jedenácté.“

„Přiznejte se, že vás ve snu tlačila můra a pojďme snídat,“ pravil Beauchamp.

Ale záchvěv hodin ještě neodumřel, když dveře se otevřely a Germain hlásil:

„Jeho Excellence hrabě de Monte Cristo!“

Všichni posluchači sebou bezděky trhli a tak prozradili zaujatost, již Morcerfovo sdělení vlilo jim do duše. Sám Albert nemohl se ubrániti jistému pohnutí.

Nebylo slyšet ani kočáru na ulici, ani kroků v předsíni; i dveře otevřely se bez zvuku.

Hrabě zjevil se na prahu, oděn s největší jednoduchostí, ale nejmódnější lev nebyl by mohl ničeho vytknout jeho úboru. Všecko bylo vybraně vkusné, všecko pocházelo z rukou nejelegantnějších dodavatelů, šaty, klobouk i prádlo.

Vypadal sotva na třicet pět let a co všecky překvapilo, byla jeho neobyčejná podobnost s portrétem, jejž nastínil Debray.

Hrabě pokročil s úsměvem doprostřed salonu přímo k Albertovi, který, jda mu vstříc, podával mu horlivě ruku.

„Přesnost,“ pravil Monte Cristo, „je zdvořilostí králů, jak tuším pravil jeden z našich panovníků. Není však vždycky zdvořilostí cestovatelů přese všecku jejich dobrou vůli. Přes to však doufám, drahý vicomte, že s ohledem na mou dobrou vůlí omluvíte ty dvě či tři vteřiny, o něž, tuším, opozdil jsem se při naši schůzce. Pět set mil neurazí se bez všelikých překážek, zvláště ve Francii, kde je, zdá se, zakázáno bít postiliony.“

„Pane hrabě,“ odpověděl Albert, „oznamoval jsem právě vaši návštěvu některým svým přátelům, které shromáždil jsem u příležitosti slibu, jejž jste mi laskavě učinil, a které mám čest vám představiti. Je to pan hrabě de Château Renaud, jehož šlechtictví má původ od dvanácti paladinů a jehož předkové náleželi ku Stolovému Kolu; pan Lucien Debray, osobní tajemník ministra vnitra; pan Beauchamp, strašlivý novinář, postrach francouzské vlády, o němž však přes jeho národní proslulost neslyšel jste asi nikdy v Itálii, vzhledem k tomu, že jeho časopis tam nevniká; a konečně pan Maximilien Morrel, setník spahiů.“

Při tomto jméně hrabě, jenž až do té chvíle pozdravoval dvorně, ale se zcela anglickým chladem a lhostejností, postoupil mimovolně o krok kupředu a lehký nádech ruměnce přeletěl jako blesk jeho bledou tváří.

„Pán má uniformu nových francouzských vítězů,“ pravil; „krásná uniforma!“

Nebylo lze říci, jaký to cit dodával hlasu hraběte tak hlubokých záchvěvů a ozařoval jakoby bezděky jeho oko, tak krásné, tak klidné a tak jasné, když neměl příčiny, proč je zahalovati.

„Vy jste nikdy neviděl našich Afričanů, pane?“ tázal se Albert.

„Nikdy,“ odtušil hrabě, dokonale se opět ovládnuv.

„Nuže, pane, pod touto uniformou bije z nejstatečnějších a nejušlechtilejších srdcí armády.“

„Oh, pane hrabě!“ přerušil vicomta Morrel.

„Nechte mne mluvit, setníku… A právě jsme se dověděli,“ pokračoval Albert, „o tak hrdinském činu tohoto pána, že ačkoli jsem ho dnes po prvé viděl, vyžádám si od něho dovolení, představit vám jej jako svého přítele.“

Při těch slovech bylo zase možno postřehnout u Monte Crista ten podivný upřený pohled, letmý ruměnec a lehké zachvění očních víček, což u něho bylo známkou pohnutí.

„Ach, pán je ušlechtilého srdce,“ pravil hrabě, „tím líp!“

Toto zvolání, které bylo spíše odpovědí na vlastní myšlenku hraběte, než na to, co řekl Albert, překvapilo všecky a nejvíc Morrela, jenž udiveně pohlédl na Monte Crista. Ale zvolání to bylo proneseno tak sladkým, přímo líbezným tónem, že, ať bylo sebe podivnější, nebylo lze se pro ně horšit.

„Proč by o tom pochyboval?“ pravil Beauchamp Château Renaudovi.

„Opravdu,“ odvětil Château Renaud, jenž svou společenskou sběhlostí a jasností svého aristokratického oka pronikl u Monte Crista vše, co při něm bylo proniknutelného, „opravdu, Albert nás neoklamal, hrabě je neobyčejným zjevem; co mu říkáte, Morreli?“

„Věru,“ prohodil Maximilien, „má přímý pohled a sympatický hlas, takže se mi líbí, přes podivnou poznámku, kterou o mně právě učinil.“

„Pánové,“ pravil Albert, „Germain mi oznamuje, že je prostřeno. Dovolte mi, drahý hrabě, ukázat vám cestu.“

Odebrali se mlčky do jídelny. Každý usedl na své místo.

„Pánové,“ pravil hrabě, usednuv, „dovolte mi přiznání, jež bude omluvou všech nepřístojností, kterých bych se mohl dopustit: jsem cizincem a to do té míry, že jsem v Paříži po prvé. Život francouzský je mi tedy úplně neznám; vedl jsem až do nynějška takřka výhradně život orientálský, nejprotilehlejší dobrým tradicím pařížským. Prosím tedy, abyste mne omluvili, shledáte-li při mně cosi příliš tureckého, příliš neapolitánského, nebo příliš arabského. To jsem musil říci a nyní, pánové, snídejme.“

„Jak to všecko říká!“ šeptal Beauchamp; „je to rozhodně velmož.“

„Velmož,“ dodal Debray.

„Velmož všech zemí, pane Debrayi,“ pravil Château Renaud.