Jaroslav Durych

Jaroslav Durych ještě jako chlapec ztratil oba rodiče a vyrůstal u svých příbuzných. Od roku 1898 studoval na gymnáziu v Hradci Králové a od roku 1899 v Příbrami, kde prostřednictvím nadace získal plné zaopatření v místním arcibiskupském konviktu. Po pěti letech byl z konviktu vyloučen za četbu a šíření zakázané literatury. Za velkých hmotných obětí pokračoval ve studiu a gymnázium v roce 1906 dokončil.

Jako vojenský stipendista pak Durych vstoupil na lékařskou fakultu v Praze, doktorát medicíny získal v roce 1913. Působil jako vojenský lékař na různých místech, za války mimo jiné na haličské a italské frontě. Po vzniku republiky si otevřel v Přerově zubní ordinaci, jako samostatný lékař však neměl úspěch, a znovu proto vstoupil do vojenské služby. V ní působil až do roku 1938 střídavě v Užhorodě, Olomouci a Praze.

Jaroslav Durych zároveň hodně publikoval, redigoval katolické literární časopisy a spolupracoval s nakladatelstvím Ladislava Kuncíře, kolem něhož se soustřeďovaly aktivity většiny katolických spisovatelů. Součástí přípravy k vytvoření některých jeho literárních děl byly i cesty po Evropě, o nichž pojednal rovněž v cestopisných reportážích. Durych do české prózy vnášel postupy barokního umění, stavěl na kontrastu a rytmické organizaci všech vrstev prozaického vyjádření. Základním tématem jeho díla je podobně jako v barokní mystice člověk hledající na bludných cestách životem Boha.

Na sklonku třicátých let se Durych politicky připojil k pravici, obhajoval fašistické režimy v Itálii a ve Španělsku a polemicky vystupoval proti demokraticky orientovaným spisovatelům, zejména proti Karlu Čapkovi Karel Čapek
[9.1.1890-25.12.1938] - . Za druhé světové války a po roce 1948 žil v izolaci a jeho díla nebyla vydávána.

Od roku 1937 žil Durych trvale v Praze, kde také roku 1962 zemřel.