Umberto Eco
překlad: Zdeněk Frýbort

JMÉNO RŮŽE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nešpory

DOJDE K DALŠÍMU ROZHOVORU S OPATEM, VILÉM PŘEDLOŽÍ NĚKOLIK OBDIVUHODNÝCH NAPADŮ NA ŘEŠENÍ ZÁHADY LABYRINTU A NAKONEC SE MU TO POVEDE TÍM NEJRACIONÁLNĚJŠÍM ZPŮSOBEM. PAK SE NAJÍME SYROVÝCH PLACEK

Opat nás už čekal, tvářil se pochmurně a starostlivě. V ruce držel dopis.

"Zrovna jsem dostal dopis od opata z Conques," oznámil nám. "Sděluje mi jméno muže, kterého papež Jan pověřil velením francouzských vojáků a péčí o bezpečnost legace. Není to voják ani dvořan a bude zároveň Členem legace."

"Vzácné spojení několika různých ctností," řekl Vilém znepokojeně. "Kdo to je?"

"Bernard Gui, anebo Bernardo Guidone, jak říkají v Itálii."

Vilém něco prudce vzkřikl ve své mateřštině. Já ani opat jsme mu nerozuměli a bylo to asi pro všechny líp, protože určitě pronesl nějakou oplzlou nadávku.

"Vůbec se mi to nelíbí," dodal vzápětí. "Bernard byl po léta kladivem na kacíře v toulouském kraji a sepsal Practica officii^[197] inquisitionis heretice pravitatis pro všechny, kdo měli pronásledovat a hubit valdenské, bekýny, pinzokery, bratříky a dolcinisty."

"Já vím, tu knihu znám, její doktrína je obdivuhodná."

"Její doktrína je obdivuhodná," připustil Vilém, "Bernard je oddán papeži Janovi, který mu v posledních letech svěřil řadu inkvizitorských úkolů ve Flandřích a tady v horní Itálii, byl sice jmenován biskupem v Galicii, ale ve své diecézi se ani neukázal a pokračoval ve své inkvizitorské činnosti. Myslil jsem si, že se už uchýlil do svého biskupství v Lodéve, ale Jan ho podle všeho znova přiměl k činnosti právě zde, v severní Itálii. Proč právě on a proč má zodpovídat za ozbrojence..."

"Odpověď je nasnadě," řekl opat, "a potvrzuje všechny mé obavy, s nimiž jsem se vám včera svěřil. Velmi dobře víte, i když to nechcete přiznat, že postoje perugijské kapituly v otázce chudoby Ježíše Krista a církve přes přemíru teologických argumentů jsou v podstatě postoji řady kacířských hnutí, i když je zastávají s menší opatrností a ne tak pravovětrně. Není tak těžké dokázat, že názory Michala z Ceseny, které si přisvojil císař, se neliší od těch, které hájí Ubertin a Angelo Clareno. Potud budou obě legace zajedno. Gui je však schopen jít dál a má na to, aby to dokázal. Bude tvrdit, že perugijské téže jsou tezemi bratříků nebo pseudoapoštolů. Souhlasíte?"

"S tím, že tomu tak je, nebo že to bude Gui tvrdit?"

"Řekněme, že s tím, že to bude tvrdit," řekl opat opatrně.

"S tím souhlasím. Ale to se vědělo napřed. Chci říci, že se počítalo s tím, že k tomu dojde i bez Bernardova přispění. Bernard to provede nanejvýš účinněji, než by to svedla řada nedovtipných členů kurie, a bude třeba s ním diskutovat mnohem důvtipněji."

"To jistě," přiznal opat, "jenže pak máme před sebou znova otázku, kterou jsme si položili už včera. Nenajdeme-li během zítřka viníka dvou a možná tří zločinů, budu musit Bernardovi povolit dozor nad opatstvím a jeho záležitostmi. Před mužem obdařeným takovou mocí (nezapomínejme, že byla navíc stvrzena vzájemnou dohodou obou stran) bych nemohl zatajit, že v opatství došlo a stále ještě dochází k nevysvětlitelným událostem. Kdyby na to přišel sám, nebo kdyby (nedej Bože) došlo k další tajemné události, měl by plné právo mluvit o zradě..."

"A to je pravda," zamumlal Vilém ustaraně. "Nedá se ale dělat nic než mít se na pozoru a střežit Bernarda, který bude střežit opatství a hledat tajemného vraha. Třeba to bude k něčemu dobré, Bernard se bude zabývat vrahem a nebude mít čas zasahovat do diskuse."

"Bernard aby pátral po vrahu v mém opatství? Nezapomínejte, že to narušuje mou svrchovanost. Tato temná záležitost mi ukládá, abych poprvé někomu postoupil část své moci, a to je něco zcela nového nejen v historii tohoto opatství, ale i v samotném clunyjském řádu.

Udělal bych cokoliv, jen abych tomu zabránil. A mohlo by se začít tím, že oběma legacím odmítneme pohostinství."

"Snažně prosím Vaši Ctihodnost, aby si tak závažné rozhodnutí ještě rozvážila," řekl Vilém. "Dostal jste přece dopis císaře, v němž vás vřele vyzývá, abyste..."

"Já vím, co mě váže k císaři," prudce mu vpadl do řeči opat, "a víte to i vy. Takže také víte, že bohužel nemohu ustoupit. Ale je to všechno velice zlé. Kde je Berengar, co se mu přihodilo, co děláte vy?"

"Jsem pouze mnich, který kdysi úspěšně vedl inkviziční vyšetřování. Vy sám víte, že za dva dny není možno objevit pravdu. A ostatně jakou moc jste mi k tomu udělil? Mohu snad vejít do knihovny? Mohu se ptát, jak a koho chci, chráněn vaší autoritou?"

"Nevidím žádný vztah mezi zločiny a knihovnou," odsekl opat zlostně.

"Adelmus byl iluminátor, Venantius překladatel, Berengar pomocný knihovník..." trpělivě začal vysvětlovat Vilém.

"Všech šedesát mnichů má co dělat s knihovnou stejně jako s chrámem. Proč tedy nepátráte v chrámu? Bratře Viléme, pátrání vedete s mým pověřením a v mezích, které jsem stanovil. Jinak jsem mezi těmito zdmi po Bohu a z jeho vůle jediným pánem já. To bude platit i pro Bernarda. Není ostatně nikde řečeno," dodal o něco smířlivěji, "že Bernard sem přichází opravdu jen kvůli setkání. Jak mi opat z Conques píše, má odtud cestovat dál směrem na jih. A píše mi také, že papež poprosil kardinála Bertranda z Pogetta, aby sem z Bologně přijel a převzal velení nad papežskou legací. Bernard sem možná jede, aby se setkal s kardinálem."

"Což by v další perspektivě bylo ještě horší. Bernard je kladivem na kacíře ve střední Itálii. Setkání mezi těmito dvěma vzornými bojovníky proti kacířství by mohlo předcházet rozlehlejší ofenzívě v celé zemi, která by se nakonec mohla obrátit proti celému hnutí..."

"Také o tom ihned zpravím císaře," řekl opat, "v tomto případě by však nehrozilo nebezpečí bezprostřední. Budeme se mít na pozoru. Sbohem."

Opat od nás odešel a Vilém ještě chvíli mlčel. Pak mi řekl: "Hlavně, Adsone, nesmíme nic uspěchat. Nic nejde řešit nahonem, napřed musíme shromáždit spoustu drobných detailů. Vrátím se teď do dílny, bez čoček bych si nemohl přečíst rukopis a zbytečně bychom chodili dnes v noci do knihovny. Běž a poptej se, co je nového s Berengarem."

V tom okamžiku k nám přiběhl Mikuláš z Morimondu se špatnou zprávou. Snažil se ještě trochu obrousit tu nejlepší čočku, do níž Vilém vkládal tolik nadějí, ale praskla. A když se pokoušel zasadit do obrouček další, která by ji mohla třeba nahradit, praskla taky. Smutně ukázal na oblohu. Blížila se hodina nešpor a snášela se tma. Dnes už se pracovat nedá. Další ztracený den, nerad s ním souhlasil Vilém a potlačil (jak se mi sám později přiznal) nutkání vzít neobratného skláře, který byl už tak dost nešťastný, pod krk a řádně mu ho zmáčknout.

Zanechali jsme Mikuláše jeho zkroušenosti a šli se poptat, co je nového s Berengarem. Samozřejmě ho ještě nenašli.

Měli jsme pocit, že jsme uvázli na mrtvém bodě.

Chvíli jsme se bezradně procházeli křížovou chodbou.

Pak jsem si ale všiml, že Vilém roztržitě bloudí bůhví kde pohledem, jako by nic nevnímal. Před chvílí vytáhl z kutny stéblo byliny, kterou si, jak jsem sám viděl, před několika týdny utrhl a žvýkal ji, jako by mu přinášela klid a zároveň ho jitřila. Zdálo se, že je duchem někde jinde, občas mu oči zajiskřily, jako by se prázdnotou ducha mihl nějaký nový nápad, pak znova upadl do své podivně činorodé netečnosti. Zničehonic pronesl: "Jak by ne, mohlo by se..."

"Co?" zeptal jsem se.

"Přemýšlel jsem nad tím, jak to udělat, abychom se vyznali v labyrintu. Není to nijak snadné, ale mělo by se to podařit... Víme, že východ je ve východní věži. Dejme tomu, že máme stroj, který nám ukazuje, kde je sever. Co by se stalo?"

"Pak by stačilo zabočit pokaždé doprava a šli bychom k východu. Nebo by stačilo jít opačným směrem a věděli bychom, že jdeme k jihu. Ale i kdybychom připustili, že taková magie existuje, labyrint je labyrint, a jakmile bychom zamířili k východu, narazili bychom na zeď, nemohli dál a zabloudili bychom znova..." poznamenal jsem.

"Jistě, jenže přístroj, který mám na mysli, by ukazoval k severu neustále, i kdybychom se vydali jiným směrem, v každém místě by nám ukázal, kudy máme jít dál."

"Bylo by to úžasné. Ale to bychom ten stroj jednak musili mít a pak by musil ukazovat sever i v noci a v uzavřené místnosti, odkud není vidět slunce ani hvězdy... Ani ten váš Bacon podobný přístroj asi nevlastnil!" zasmál jsem se.

"Mýlíš se," řekl Vilém, "podobný stroj byl zhotoven a někteří mořeplavci jej už použili. Nepotřebuje hvězdy ani slunce, využívá síly nádherného kamene, který přitahuje železo, jako ten, který jsme viděli v Severinově špitálu. Takový kámen prozkoumal Bacon a taky jeden picardský kouzelník, Petr z Maricourtu, popsal různé způsoby jeho použití."

"A vy byste jej dokázal zhotovit?"

"Samo o sobě by to nemělo být tak těžké. Kámen může být použit k mnoha podivuhodnostem, mezi jiným k zhotovení přístroje, který se ustavičně pohybuje, aniž by byl poháněn vnější silou, nejjednodušší způsob však popsal Arab jménem Baylak al Qabaykí. Vezmi nádobu plnou vody a na vodu polož korek, kterým jsi provlékl kovovou jehlu. Pak opisuj magnetickým kamenem kruh nad vodou, dokud jehla nenabude vlastností kamene. Jehla pak zůstane trvale obrácena hrotem k severu, ale počínal by si tak i sám kámen, kdyby se mohl otáčet kolem nějakého čepu, a hrot jehly se obrací k severu, i když nádobou pohybuješ. Samotného tě napadne, že označíš-li si na okraji nádoby postavení čtyř hlavních větrů, pak budeš vědět, jak se knihovnou pohybovat, aby ses dostal k východní věži."

"Opravdu úžasná věc!" zvolal jsem. "Proč se ale jehla obrací neustále k severu? Kámen přitahuje železo, to jsem sám viděl, a řekl bych, že obrovské množství železa. Pak ale... pak ale pod polární hvězdou, na nejzazším okraji Země, jsou určitě velikánské doly na železo!"

"Někteří vědci se vskutku domnívali, že tomu tak je. Jenže jehla nesměřuje přesně k hvězdě mořeplavců, ale k bodu, v němž se sbíhají nebeské polední čáry. Právem bylo tedy řečeno, že hic lapis gerit^[202] in se similitudinem coeli, neboť póly magnetu nezískávají svou inklinaci od pólů pozemských, ale nebeských. Což je krásný příklad toho, že pohyb nemusí být vyvolán přímou materiální kauzalitou, ale i na dálku: tímto problémem se zabývá můj přítel Jan z Jandunu ve chvílích, kdy po něm císař nevyžaduje, aby nechal Avignon propadnout do útrob zemských..."

"Dojdeme si tedy pro Severinův kámen a pro nádobu a pro vodu a pro korek..." řekl jsem vzrušeně.

"Pomalu, pomalu," řekl Vilém. "Sám nevím proč, ale ještě jsem nezažil, aby stroj dokonalý v popisu filozofů byl dokonalý i po sestrojení. Zatímco srp žádný filozof nikdy nepopsal a přitom funguje bez chyby... Obávám se, že kdybychom chodili labyrintem s lampou v jedné a s nádobou plnou vody v druhé ruce... Počkej, napadlo mě něco jiného. Stroj by ukazoval sever, i kdybychom se ocitli mimo labyrint, viď?"

"To ano, ale k ničemu by nám nebyl, měli bychom slunce a hvězdy..." řekl jsem.

"To vím, to vím. Ale funguje-li stroj jak venku, tak uvnitř, proč by tak neměla fungovat i naše hlava?"

"Naše hlava? Ta určitě venku funguje, vždyť právě zvenčí jsme zjistili, jak je vlastně Budova orientována! Jenže zevnitř se už v ničem nevyznáme."

"Právě. Teď ale zapomeň na stroj. Jak jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si na zákony přírody a zákony našeho myšlení. Věc je v tom, že musíme přijít na to, jak popsat vnitřek Budovy zvenku..."

"Jenže jak?"

"Nech mě přemýšlet, nemělo by to být zas tak těžké..."

"A co metoda, o které jste se zmínil včera? Nechtěl jste zvládnout labyrint třemi znaky u průchodů?"

"To ne," odpověděl. "Čím víc na to myslím, tím míň se mi to zamlouvá. To pravidlo si už možná dobře nepamatuji, nebo je třeba, aby se člověk v labyrintu vyznal, postavit k východu ochotnou Ariadnu s nití. Tak dlouhé nitě ale ani nejsou. A kdyby byly, pak by to znamenalo (bajky často říkají pravdu), že z labyrintu se dá vyjít jen s cizí pomocí. Jsou-li zákony vnějšku stejné jako zákony vnitřku, Adsone, pak použijeme věd matematických, neboť pouze v nich, jak říká Averroes, můžeme spojit věci, které jsou známé nám, s věcmi známými absolutně."

"Sám teď přiznáváte, že existují poznatky všeobecně platné."

"Matematické poznatky jsou poučky, které náš rozum vybudoval tak, aby za všech okolností platily jako pravdivé, buď protože jsou nám vrozené, nebo protože matematika byla vymyšlena dříve než ostatní vědy. A knihovnu vybudoval lidský duch, který myslil matematicky, bez matematiky labyrint vystavět nejde. Jde tudíž o to, abychom naše matematické poučky srovnali s poučkami stavitele. Na tomto srovnání pak můžeme založit vědecké poznání, neboť věda je znalost pouček o poučkách. A vůbec, nezatahuj mě do metafyzických diskusí. Co tě to dnes k čertu bere? Máš dobré oči, tak si radši vem pergamen nebo tabulku a něco na psaní... Výborně, všechno máš s sebou. Projdeme se kolem Budovy, dokud je vidět."

Kolem Budovy jsme se procházeli dlouho. Vlastně jsme si zdálky prohlíželi východní, jižní a západní věž a zdivo mezi nimi. Severní věž stála nad srázem, neměla by se však podle zákonů symetrie lišit od toho, co jsme vidět mohli.

"A můžeme vidět," poznamenal Vilém, jak mi diktoval poznámky, které jsem psal na tabulku, "že každá zeď Budovy má v horním patře po dvou oknech a každá věž že jich má pět."

"A teď uvažujme," řekl mi můj mistr. "Všechny místnosti, které jsme v knihovně viděli, měly okno..."

"Až na místnosti sedmistěnné," připomenul jsem mu.

"Což je přirozené, když jsou uprostřed věže."

"A na další, které byly rovněž bez oken a přitom sedmistěnné nebyly."

"Na ty zapomeň. Napřed musíme najít pravidlo, pak se budeme snažit objasnit výjimky. Takže bychom měli pět vnějších místností na každou věž a dvě místnosti na každou zeď mezi nimi, každou s jedním oknem. Vejdeme-li však z jedné místnosti s oknem do nitra Budovy, narazíme znova na místnost s oknem. Musí tedy jít o okna do vnitřního světlíku, který můžeme viděl v kuchyni a ve skriptoriu. A jaký tvar má ten vnitřní světlík?"

"Osmistěn," řekl jsem.

"Výborně. A na každé straně tohoto osmistěnu jsou ve skriptoriu dvě okna. To znamená, že na každou stěnu osmistěnu připadají dvě vnitřní místnosti. Je to tak?"

"Je, ale co místnosti bez oken?'"

"Těch je celkem osm. Vnitřní sedmistěnné místnosti v každé věži mají pět stěn s průchody, které vedou do pěti vnějších místností věže. Co je za zbývajícími dvěma stěnami? Nemohou tam být místnosti u vnější zdi Budovy, protože by v nich byla okna, ani místnosti kolem vnitřního světlíku, z těchže důvodů, a taky by byly příliš dlouhé. Udělej náčrtek knihovny v pohledu shora. Pak uvidíš, že v každé věži musí být dvě místnosti, které sousedí se sedmistěnnou místností a ze kterých je přístup do dalších dvou místností s okny do osmistěnného vnitřního světlíku."

Pokusil jsem se podle pokynů mého mistra udělat náčrtek a nedokázal jsem potlačit vítězoslavný výkřik. "Teď už víme všechno! Nechtě mě to spočítat... Knihovna má padesát šest místností, čtyři sedmistěnné a dvaapadesát v podstatě čtyřstěnných, z nich čtyři jsou bez oken, dvacet osm při vnější a šestnáct při vnitřní zdi!"

"A každá ze čtyř věží má pět místností se čtyřmi a jednu se sedmi stěnami... Knihovna je vybudována podle nebeské astronomie, což umožňuje obdařit ji různými a podivuhodnými významy..."

"Učinil jste nádherný objev," řekl jsem. "Proč je ale tak těžké orientovat se v ní?"

"Protože uspořádání průchodů neodpovídá žádnému matematickému zákonu. Některé místnosti umožňují průchod do několika dalších, další pouze do jedné a je třeba položit si otázku, nejsou-li v ní místnosti zavřené ze všech stran. Uvážíš-li to všechno a k tomu naprostý nedostatek světla a nemožnost zorientovat se podle slunce a taky vidění a zrcadla, pak pochopíš, proč labyrint mate každého, kdo do něj vejde s pocitem viny. Vzpomeň si, jak jsme byli včera večer zoufalí, když jsme nemohli najít východ. Vrcholného zmatku je dosaženo vrcholným řádem: vskutku rafinovaný kalkul. Stavitelé knihovny byli prostě mistři."

"Jak se v ní tedy zorientujeme?"

"Teď už to nebude tak těžké. S pomocí plánku, který jsi nakreslil a který by měl více či méně odpovídat půdorysu knihovny, z první sedmistěnné místnosti vyrazíme dál tak, abychom co nejdřív našli jednu ze slepých místností. Budeme-li se pak držet vpravo, měli bychom se po třech či čtyřech místnostech ocitnout znova v jedné z věží, a to zcela určitě ve věži severní. Pak dorazíme do další slepé místnosti, která bude zleva sousedit s vnitřní místností sedmistěnnou, a budeme-li se dál držet principu, který jsem ti právě sdělil, měli bychom dorazit do věže západní."

"Kdyby byly ve všech místnostech průchody..."

"Správně. Proto budeme potřebovat tvůj nákres, označíme si na něm stěny bez průchodů a tak budeme vědět, jakou okliku právě děláme. Ale nebude to tak těžké."

"Jste si ale jist, že se to povede?" zeptal jsem se rozpačitě, protože mi to připadalo příliš jednoduché.

"Povede," řekl Vilém. "Omnes enim^[205] causae effectuum naturalium dantur per lineas, angulos et figuras. Aliter enim impossibile est scire propter quid in ills, řekl jeden z velkých mistrů oxfordských. Bohužel však ještě nevíme všechno. Naučili jsme se, jak nezabloudit. Teď se musíme dozvědět, existuje-li nějaký princip v rozmístění knih v knihovně. Verše z Apokalypsy nám moc nepomohou, taky protože se v různých místnostech opakují..."

"Z knihy apoštolovy by se přece dalo vybrat víc než padesát šest veršů!"

"To určitě. Takže se hodí jen některé. Divná věc. Jako kdyby jich nebylo třeba padesát, ale třicet, dvacet... Ach, u vousů Merlinových!"

"Čích?"

"To nic, to je kouzelník z mé vlasti... Použili tolik veršů, kolik je písmen v abecedě! Určitě je tomu tak! Verše samy o sobě nic neznamenají, důležité je počáteční písmeno. Každá místnost je označena jedním písmenem abecedy a všechny dohromady pak dávají nějaký smysluplný text a na ten musíme přijít!"

"Jako báseň ve tvaru kříže nebo ryby?"

"Zhruba tak, v dobách, kdy byla knihovna založena, byl tento druh básní pravděpodobně ve velké oblibě."

"Jenže kde text začíná?"

"Na štítku, který je větší než ostatní, v sedmistěnné místnosti ve vstupní věži... Nebo... Ale ovšem, štítky s červenými nápisy!"

"Těch je ale hodně!"

"Pak je tam víc textů, nebo jeden s větším počtem slov. Nakresli tu tvou mapku znova a větší a v knihovně pak budeš lehce zaškrtávat místnosti, jak jimi budeme procházet, i s umístěním průchodů a stěn (samozřejmě i oken). K tomu pokaždé zaznamenáš i počáteční písmeno verše, který tam najdeme, a jako zdatný iluminátor červená písmena uděláš větší."

"Jak se ale mohlo stát," řekl jsem naplněn obdivem, "že jste dokázal vyřešit záhadu knihovny zvenku a nevyřešil jste ji, když jsme byli uvnitř?"

"Tak i Bůh zná svět, protože ho pojal ve své mysli jakoby zvnějšku, ještě než byl vytvořen, zatímco my lidé ho neznáme, protože žijeme v něm a našli jsme ho už dokončený."

"Takže věci můžeme poznat při pohledu zvenčí?"

"Věci vytvořené umělcem, protože v mysli opakujeme jeho počínání. Ne však věci přírody, ta není dílem naší mysli."

"Na knihovnu nám ale naše mysl stačí, viďte?"

"Jistě," odpověděl Vilém. "Ale jenom na knihovnu. Teď už radši půjdeme spát. Až do zítřejšího rána, kdy doufám - budu mít své čočky, nemohu nic dělat. Bude lepší jít do postele a brzy ráno vstát. Budu ještě trochu přemýšlet."

"A co večeře?"

"Ach, ovšem, večeře. Tu jsme už zmeškali. Mniši jsou už v kostele na kompletáři. Ale kuchyně je možná ještě otevřená. Jdi a najdi si tam něco."

"Mám krást?"

"O něco požádat. Třeba Salvátora, je to přece tvůj přítel." "Pak ale bude krást on!"

"Jsi snad strážcem bratra svého?" zeptal se Vilém slovy Kainovými. Uvědomil jsem si však, že žertuje a že tím chce říci, jak je Bůh veliký a milosrdný. Tak jsem se vydal hledat Salvátora a našel jsem ho ve stáji u koní.

"Pěkný," řekl jsem a ukázal na Brunella, abych nějak zahájil rozhovor. "Rád bych se na něm projel."

"To ne. Zákaz. Abbonis est^[207]. Netřeba kůň dobrý pro rychlý běh..." Ukázal na nevzhledného, ale silného koně "Anco ten sufficit... Vide illuc, tertius equi..."

Chtěl mi ukázat třetího kong. Zasmál jsem se jeho směšné latině. "A co s ním uděláš, aby rychle běžel?" zeptal jsem se.

Začal mi vyprávět něco podivného. Prý se dá zařídit, aby jakýkoliv, i ten nejstarší a nejzchátralejší kůň byl rychlý jako Brunellus. Musí se mu přidat do ovsa bylina zvaná satyrion, dobře rozemnutá, a stehna namazat jelením sádlem. Pak se nasedne, obrátí se mu čenich k východu, třikrát se mu pošeptá do ucha ,Kašpar, Melichar, Baltazar' a zatnou se mu ostruhy. Kůň vyrazí tryskem a za hodinu urazí vzdálenost, na kterou by Brunellus potřeboval osm hodin. A kdyby se mu na šíji pověsily zuby z vlka, kterého by sám v běhu ukopal, tak by necítil ani únavu.

Zeptal jsem se ho, zdali to sám už vyzkoušel. Opatrně se ke mně naklonil, až jsem ucítil jeho smrdutý dech, a pošeptal mi do ucha, že to je moc těžké, protože satyrion pěstují už jenom biskupové a jejich přátelé rytíři jej používají k tomu, aby měli větší moc. Umlčel jsem ho tím, že jsem mu řekl, že můj mistr si chce dnes večer číst v cele nějaké knihy a že by tam taky rád pojedl.

"Udělám já," řekl, "sýrové placky."

"Co to je?"

"Facilis^[208]. Vem sýr ne moc starý, ne moc slaný, krájej na kousky hranaté sicut te placet. Postav na oheň pánev, trochu butierro či structo fresco e rechauffer sobre la brasia. A tam pak vamos a poner sýr, a jak se ti zdá tenerum supra positurum sacharum et cannella. A hned in tabula. jí se horké horké.

"Tak tedy sýrové placky," souhlasil jsem. Řekl mi, abych na něho počkal, a odešel do kuchyně. Za půl hodiny se vrátil s talířem přikrytým ubrouskem. Lákavě to vonělo.

"Tene," řekl a podal mi i velkou lampu plnou oleje.

"K čemu to?" zeptal jsem se ho.

"Sais pas, moi," řekl a dělal jakoby nic. "Vielleicht esta noche tvůj magister chce jít in locum oscurum."

Salvátor určitě věděl víc, než jsem si myslil. Spokojil jsem se s tím a odnesl jídlo Vilémovi. Pojedli jsme společně a pak jsem odešel do své cely. Vlastně jsem to jen předstíral Chtěl jsem ještě vyhledat Ubertina a potají jsem se vrátil do kostela.