F. Scott Fitzgerald
překlad: Miroslav Jindra

PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

V roce 1860 se ještě slušelo přivést dítě na svět doma. V současné době, podle názory nejvyšších bohů medicíny, má prý novorozenec ze sebe vydat první výkřik v antiseptickém ovzduší nemocničního zařízení, pokud možno co nejmódnějšího. Takže když se někdy v létě onoho roku mladý pár manželů Buttonových rozhodl, že se jejich první dítě narodí ve špitále, předstihl dobu o půl století. Nikdo už ovšem nezjistí, nakolik toto vymknutí z časové posloupnosti nějak zásadně poznamenalo onen prazvláštní příběh, který se vám nyní chystám vyprávět.

Sdělím vám, co všechno se přihodilo, a posuďte sami.

V letech před občanskou válkou se rodina Rogera Buttona těšila v Baltimoru záviděníhodnému postavení po stránce společenské i finanční. Měla příbuzenské vazby s řadou jiných význačných rodin, což ji – jak si je dobře vědom každý Jižan – řadilo k oné značně početné vrstvě konfederační aristokracie. Toto byla její první zkušenost s roztomilým starobylým zvykem, jímž je plození dětí – a tak byl pan Button přirozeně rozrušen. Doufal, že se narodí chlapec, aby ho mohl posléze poslat studovat na Yale, univerzitu v Connecticutu, na které sám kdysi strávil čtyři roky, znám pod svým způsobem logickou přezdívkou „Manžetka“.

Onoho zářijového rána, v den zasvěcený té mimořádné události, vstal celý nervózní v šest hodin, oblékl se, vpravil si dokonale uvázanou kravatu a poté už spěchal ulicemi Baltimoru k nemocnici zjistit, zda se v předchozích nočních hodinách nezrodil nový život.

Když byl přibližně sto kroků od Marylandské soukromé nemocnice pro dámy a pány, zahlédl pana doktora Keena, jejich rodinného lékaře, jak právě po vstupním schodišti vychází z budovy, mna si ruce oním příznačným omývacím způsobem, k němuž všechny doktory zavazují nepsané etické zákony jejich povolání.

Pan Roger Button, prezident firmy Roger Button a spol., velkoobchod železářským zbožím, se mu rozběhl v ústrety s podstatně menší důstojností, než by se očekávala od jižanského gentlemana oné pitoreskní doby. „Pane doktore!“ volal. „Haló, doktore Keene!“

Když ho lékař zaslechl, otočil se a počkal, až k němu pan Button dorazí. Na jeho nevlídné doktorské tváři se zračil podivný výraz.

„Tak jak?“ vyhrkl pan Button udýchaně. „Co to je? Jak je jí? Je –“

„Uklidněte se!“ vyzval ho doktor Keene úsečně. Vypadal poněkud popuzeně.

„Už se to narodilo?“ naléhal pan Button.

Doktor Keene se zamračil. „Vlastně ano. Ano… svým způsobem.“ Znovu upřel na pana Buttona ten zvláštní pohled.

„Je moje žena v pořádku?“

„Ano.“

„A je to chlapec, nebo děvče?“

„Poslyšte!“ vykřikl doktor Keene, tentokrát opravdu rozzlobeně. „Jděte se radši podívat sám. Je to hotový skandál!“ Poslední slovo zaznělo jako výstřel z pistole. Pak se odvrátil a zamumlal: „Myslíte, že mé profesionální kariéře něco takového prospěje? Ještě jednou něco podobného, a jsem vyřízený. To by odrovnalo každého.“

„Co se tedy stalo?“ naléhal pan Button vyděšeně. „Jsou to snad trojčata?“

„Kdyby trojčata!“ odsekl lékař. „Ale co bych vám povídal – jděte se podívat sám. A sežeňte si jiného doktora. Pomáhal jsem vám na svět a léčil vaši rodinu dobrých čtyřicet let, ale teď jsem s vámi skončil. Už vás nechci ani vidět, nikoho z vaší rodiny. Sbohem!“

A pak se k němu prudce otočil zády, beze slova nastoupil do kočáru, který na něj čekal u chodníku, a v tu ránu byl pryč.

Pan Button zůstal stát jako opařený. Třásl se po celém těle. Muselo se přihodit něco strašného. Najednou se mu do Marylandské soukromé nemocnice pro dámy a pány vůbec nechtělo; jen s největším úsilím se po chvíli donutil vystoupat po schodech a vstoupit předními dveřmi dovnitř.

V mlžném světle vstupní haly tam seděla za stolem recepční sestra. Pan Button potlačil rozpaky a přistoupil k ní.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho s milým úsměvem.

„Dobrý den. Já – já jsem Roger Button.“

Dívce se ve tváři rázem rozlil výraz čiré hrůzy. Prudce se zvedla a bylo vidět, že by z haly nejraději utekla – ovládala se jen s nejvyšším vypětím vůle.

„Chtěl bych vidět svoje dítě,“ oznámil jí pan Button.

Sestra poplašeně vyjekla. „J-j-jistě!“ vyrazila ze sebe hystericky. „Nahoře, prosím. V prvním… poschodí!“

Ukázala tím směrem a pan Button, zalitý chladným potem, se vrávoravě otočil a vykročil po schodišti vzhůru. Nahoře oslovil jinou sestru, která právě kráčela po chodbě proti němu s umyvadlem v rukou. „Moje jméno je Button,“ vypravil ze sebe. „Chtěl bych vidět svoje…“

Cink! Cink! Plechová mísa břinkla o zem, odkutálela se ke schodišti a začala po něm řinčivě poskakovat dolů, jako by i ona propadla všeobecnému zděšení, které kolem sebe onen džentlmen šířil.

„Chci vidět svoje dítě!“ Pan Button teď už přímo ječel. Hrozilo, že se v příští chvíli zhroutí.

Cink! Umyvadlo naposledy zařinčelo až v přízemí. Sestra se mezitím ovládla a probodla pana Buttona nenávistně opovržlivým pohledem.

„Jistě, pane Buttone,“ procedila skrze zuby. „Samozřejmě. Ale nedovedete si představit, jak to tady s námi se všemi ráno zamávalo! Taková nehoráznost! Tenhle špitál teď přijde o veškeré renomé!“

„Rychle!“ okřikl ji chraptivě pan Button. „Už to neprotahujte!“

„No prosím, pane Buttone. Takže tudy.“

Klopýtal za ní. Na konci dlouhé chodby došli ke dveřím, zpoza kterých se linula kakofonie nářků. Mnohem později se tomu sálu začalo říkat „vřeštírna“. Vešli dovnitř.

„Takže…“ vydechl pan Button, „které to děcko je moje?“

„Tohle!“ ukázala mu sestra.

Pan Button se podíval směrem, kam zamířila prstem… a co že to spatřil? Napůl nacpaný v jedné z postýlek a zabalený do velikánské přikrývky, seděl tam jakýsi stařík. Vypadal zhruba na sedmdesát, řídké vlasy měl téměř bílé, z brady mu splýval dlouhý kouřově šedivý vous a absurdně se komíhal ve vánku, který do místnosti dorážel otevřeným oknem. Stvoření upíralo na pana Buttona pohaslý pohled, v němž se skrýval zmatek a pochybnosti.

„Já jsem se asi zbláznil!“ zahřměl pan Button a jeho děs se přetavil v běs. „Co to má být? Nějaký sprostý špitální žert?“

„Nám to tedy jako žert moc nepřipadá,“ odsekla sestra. „Já sice nevím, jestli jste se náhodou vážně nezbláznil – ale tohle je zcela nepochybně vaše dítě.“

Na páně Buttonově čele vyrazil další studený pot. Zavřel na chvíli oči, ale když je opět otevřel a podíval se k postýlce, nebylo pochyb: třeštil je na sedmdesátiletého starocha – přesněji tedy na sedmdesátileté děťátko, které tam sedělo s nohama přehozenýma přes bočnice.

Stařík chvíli mlčky těkal očima z jednoho návštěvníka na druhého a pak se zčistajasna stařecky nakřáplým hlasem zeptal: „Ty jseš můj otec?“

Pan Button i sestra sebou vylekaně trhli.

„Protože jestli jo,“ pokračoval ten stařík nevrle, „tak mě vocaď vem laskavě pryč – nebo zařiď, aby mi sem aspoň dali houpací křeslo.“

„Pro Krista Pána – kde jste se tu vzal, člověče? Kdo vůbec jste?“ vyrazil ze sebe pan Button horečnatě.

„Kdo jsem, to ti přesně nepovím,“ odpověděl stařík nevrlým, kňouravým hlasem, „protože jsem na světě jen několik málo hodin. Ale vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete! Jste podvodník!“

Stařec se unaveně obrátil na sestru. „Takhle se na svět vítá novorozenec – moc pěkný…“ posteskl si zemdleně. „Proč mu neřeknete, že neví, co mluví?“

„Mýlíte se, pane Buttone,“ odtušila sestra pochmurně. „Tohle je opravdu vaše dítě a budete se s tím muset nějak vyrovnat. A také vás žádáme, abyste si ho ještě dnes odvezl domů – co nejdřív prosím.“

„Domů?“ opakoval pan Button nevěřícně.

„Ano. Tady přece zůstat nemůže, jak jistě chápete. To je vyloučeno.“

„S tím naprosto souhlasím,“ zakvílel stařík. „Tohle není místo pro mládence, který potřebuje hlavně klid. Z toho vřeštění a jekotu by jeden ohluchl. Ani na chvíli jsem tady oka nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu –“ postěžoval si ublíženě, „přinesli mi láhev mlíka!“

Pan Button sklesl na židli vedle postýlky svého syna a skryl tvář v dlaních. „Panebože,“ zabědoval v naprostém zoufalství, „co tomu řeknou lidi? Co mám teď dělat?“

„Jak už jsem řekla, budete si ho muset vzít domů,“ trvala na svém sestra, „a to hned!“

Před očima zmučeného pana Buttona vyvstal s drtivou jasností groteskní obraz – viděl sám sebe, jak kráčí zalidněnou ulicí a za ruku vede tohoto otřesného skřeta.

„To přece nejde!“ zakvílel. „To nemůžu!“

Lidé ho budou zastavovat a vyptávat se – co jim asi tak řekne? „To je můj synáček – dneska ráno se narodil.“ A až jim to sedmdesátileté zjevení takto představí, jeho chlapeček se znovu zachumlá do deky a pak spolu budou šlapat dál, kolem rušných obchodů, kolem bývalého tržiště na otroky (pana Buttona na okamžik přepadly černé myšlenky a z celého srdce zalitoval, že jeho dítě není černoch), kolem přepychových domů v rezidenční čtvrti, kolem domova důchodců…

„Tak honem! Seberte se a jděte pryč,“ vyzývala je sestra.

„Poslyšte,“ prohlásil najednou staroch, „jestli si myslíte, že půjdu domů v týhle dece, tak to se šeredně pletete!“

„Děti se u nás vždycky balí do přikrývek.“

Se zlomyslným zasupěním zvedl stařík z postýlky malou bílou zavinovačku. „No prosím,“ zabručel, „tohle si tady pro mě připravili!“

„Do toho u nás zavinujeme všechny děti,“ prohlásila sestra škrobeně.

„Uvědomte si,“ oznámil jim stařík, „že tohle dítě nebude mít do dvou minut na sobě vůbec nic. Ta deka totiž hrozně kouše. Mohli jste mi pod ni aspoň dát prostěradlo.“

„Nech si to na sobě! Nech si to!“ žádal ho pan Button spěšně. Obrátil se na sestru. „Co s ním mám dělat?“

„Zajděte do města a kupte tam synáčkovi něco na sebe.“

Starcův hlas vyprovázel pana Buttona až na chodbu. „A nějakou hůl, tati. Asi budu potřebovat hůl.“

Pan Button za sebou při odchodu vztekle třískl dveřmi.