F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 13

Byli ve Voisins a čekali na Nicole, bylo jich šest, Rosemary, Northovi, Dick Diver a dva mladí francouzští hudebníci. Prohlíželi si ostatní stálé hosty v restauraci, jestli nejsou nervózní – Dick prohlásil, že Američané, kromě něho, jsou věčně nervózní, a tak hledali příklad, jímž by ho na místě usvědčili ze lži. Vypadalo to pro ně špatně – do restaurace nepřišel ani jediný muž, který by vydržel deset minut nesáhnout si na nos.

„Neměli jsme se vzdávat navoskovaných knírů,“ řekl Abe. „Ale Dick stejně není jediný člověk, který by nebyl nervózní –“

Vstoupil dobře oblečený Američan se dvěma ženami a ty začaly bezostyšně poposedávat a repetit za stolem. Najednou muž zjistil, že ho pozorují – načež křečovitě zvedl ruku a upravil si pomyslnou bouli na kravatě. V jiné společnosti, která se ještě neposadila, si nějaký muž neustále přejížděl dlaní oholenou tvář a jeho společník mechanicky zvedal a zase spouštěl vyhaslé cigarety. Ti šťastnější si rovnali brýle a tahali se za chloupky na obličeji, ti, kteří k tomu neměli vybavení, si otírali ústa nebo si dokonce zoufale mnuli ušní boltce.

Vešel známý generál a Abe, který počítal s tím, že generál prodělal první rok ve West Pointu – rok, kdy žádný kadet nemůže odstoupit a z něhož se žádný do smrti nevzpamatuje –, se s Dickem vsadil o pět dolarů.

Generál čekal, až mu číšník najde místo, a ruce měl přirozeně svěšené podle těla. Jednu chvíli jimi náhle máchl dozadu jako skokan a Dick řekl: „Aha!“, neboť se domníval, že se generál přestal ovládat; ale ten se vzpamatoval, a všichni zase vydechli – utrpení téměř skončilo, garçon už vytahoval generálovi židli.

Vtom dobyvatel, jakoby v záchvatu zlosti, zdvihl bleskurychle ruku a podrbal se na šedé, dokonale upravené hlavě.

„Vidíte,“ pravil samolibě Dick, „Jsem jediný.“

Rosemary si tím byla naprosto jista a Dick pochopil, že nikdy neměl lepší obecenstvo. Proměnil tedy svou družinu ve společnost tak veselou, že se Rosemary přezíravě dívala na všechny, kteří neseděli u jejich stolu. Bydleli v Paříži už dva dni, ale byli vlastně pořád ještě pod slunečníkem na pláži. Když se Rosemary, na kterou večírek v Mayfairu v Hollywoodu teprve čekal, zdálo, že prostředí je příliš strašné, jako právě minulý večer na plesu Corps des Pages, Dick jí je učinil snesitelným tím, že pozdravil několik lidí, jakýsi výběr – zdálo se, že Diverovi mají široký okruh známých, ale vypadalo to vždycky, jako kdyby je ten dotyčný už dávno neviděl, a úplně mu to vzalo dech: „Kde se to proboha pořád schováváte?“ – a potom Dick jemně, ale natrvalo zničil nějakou ironickou ranou z milosti ty, kteří stáli mimo, a obnovil tak jednotu své vlastní družiny. Rosemary najednou připadalo, jako by se v jakési žalostné minulosti sama byla setkala s těmi nešťastníky a pak je poznala, odmítla je a zbavila se jich.

Jejich společnost byla skrznaskrz americká, a někdy téměř vůbec ne americká. Dick je vracel do jejich původní podoby, jací byli, než je zamlžily kompromisy (...)

(......)