F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Když dojeli do Paříže, byla Nicole příliš unavena a nemohla se jít podívat na slavnostní osvětlení na výstavě dekorativního umění, jak měli původně v úmyslu. Nechali ji tedy samotnou v hotelu Roi George, a když zmizela mezi dvěma navzájem se protínajícími plochami, jež vytvářel odraz světel z haly ve skleněných dveřích, spadla z Rosemary stísněnost. Nicole znamenala sílu – třeba ne vždycky dobře naladěnou nebo předvídatelnou jako maminka; nevypočitatelnou sílu. Rosemary se jí trochu bála.

V jedenáct hodin seděla s Dickem a s Northovými v plovoucí kavárně, kterou právě otevřeli na Seině. V řece blikala světla z mostů a kolébalo se v ní mnoho chladných měsíců. Když Rosemary s maminkou žily v Paříži, jezdívaly někdy v neděli parníčkem do Suresnes a hovořily o plánech do budoucna. Měly tehdy málo peněz, ale paní Speersová si byla tak jista Rosemaryinou krásou a vypěstovala v ní takovou ctižádost, že byla ochotna riskovat peníze na různé „příležitosti“. Rosemary to měla mamince oplatit, až začne vydělávat…

Abe North se už od příjezdu do Paříže pohyboval v mírném vinném oparu; oči měl podlité krví od slunce a od vína. Rosemary si poprvé uvědomila, že se pořád někde zastavuje, aby se mohl napít, a říkala si, co tomu asi říká Mary Northová. Až na to, že se často smála, byla Mary tichá, tak tichá, že se o ní Rosemary dověděla jen málo. Líbily se jí její rovné tmavé vlasy, sčesané dozadu, kde narazily na jakýsi přirozený vodopád, který se o ně postaral – tu a tam se jí bezstarostně zatoulaly přes spánky, až jí vnikly téměř do očí; potom pohodila hlavou a vlasy se poslušně vrátily na místo.

„Dneska půjdem brzy spát, Abe. Jen jak to dopiješ.“ Maryin hlas zněl lehce, ale plápolala v něm jiskřička úzkosti. „Nechceš přece, aby tě museli na parník nalít?“

„Je už stejně hodně pozdě,“ řekl Dick. „Měli bychom už všichni jít.“

Vznešený důstojný Abův obličej poněkud ztvrdohlavěl a Abe rozhodně poznamenal:

„Ale kdepak.“ Vážně se odmlčel. „Kdepak, ještě ne. Dáme si ještě jednu láhev šampaňského.“

„Já si už nedám,“ řekl Dick.

„Myslím na Rosemary. Je to rozená alkoholička. Schovává si v koupelně láhev ginu a bůhvíco ještě – prozradila mi to její maminka.“

Nalil zbytek první láhve Rosemary do sklenky. První den v Paříži jí bylo zle, protože se nažbluňkala limonády; potom s nimi vůbec nepila, ale teď zvedla šampaňské a napila se.

„Co se to děje?“ zvolal Dick. „Vždyť jste mi řekla, že nepijete.“

„Neřekla jsem, že nikdy nebudu pít.“

„Co tomu řekne maminka?“

„Vypiju jen tuhle jednu skleničku.“ Připadalo jí to nějak nutné. Dick pil, ne mnoho, ale pil. A možná že ji to přiblíží jemu, že ji to aspoň trochu vyzbrojí na to, co musí udělat. Vypila ji rychle, zakuckala se a řekla: „Ostatně včera jsem měla narozeniny – bylo mi osmnáct.“

„Proč jste nám to neřekla?“ rozhořčovali se.

„Věděla jsem, že byste okolo toho nadělali spoustu řečí a připouštěli si zbytečné starosti.“ Dopila šampaňské. „Tak tohle je ta (...)

(......)