Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST PRVNÍ

I

Byli jsme zrovna ve studovně, když vešel ředitel, za ním nějaký nováček v městských šatech a školní sluha, který nesl velký psací pult. Ti, co spali, se probudili a vstali jakoby překvapeni při práci.

Ředitel nám pokynul, abychom se zase posadili, potom se obrátil na dozorce studovny.

"Pane Rogere," řekl mu polohlasně, "svěřuji vaší péči tohoto žáka; vstupuje do páté třídy. Bude-li jeho práce a chování uspokojivé, postoupí mezi starší, kam podle svého věku patří."

Nováček zůstal stát v rohu za dveřmi, takže ho bylo sotva vidět: byl to venkovský chlapec asi patnáctiletý, vyšší než kdokoli z nás. Vlasy na čele měl rovně zastřižené, jako mívají na vesnici kostelní zpěváci, vypadal rozumně a značně rozpačitě. Ačkoli nebyl široký v ramenou, přiléhavý kabát ze zeleného sukna a s černými knoflíky ho musel tísnit v průramcích, a v rozparku rukávů byla vidět zarudlá zápěstí, navyklá zůstávat holá. Nohy v modrých punčochách vykukovaly z nažloutlých kalhot vysoko vytažených na šlích. Obutý byl v důkladných, špatně vycíděných botách s cvočky.

Začali jsme odříkávat úkoly. Poslouchal napjatě a pozorně jako při kázání, ani si netroufal zkřížit nohy nebo se opřít o loket, a když ve dvě hodiny zazvonilo, učitel ho musel upozornit, aby si s námi šel stoupnout do řady.

Při vstupu do třídy jsme měli ze zvyku odhodit čepici na zem, abychom pak měli volnější ruce: muselo se s ní mrštit pod lavici hned od prahu dveří tak, aby se odrazila od zdi a nadělala spoustu prachu; tak se to prostě dělalo.

Nováček si toho však buď nevšiml, nebo si netroufal naše počínání napodobit, takže i po skončení modlitby stále ještě držel čepici na klíně. Patřila mezi ony složité druhy pokrývek hlavy, v nichž lze rozpoznat prvky beranice, hulánské čáky, tvrďáku, vydrovky a bavlněného čepce, zkrátka jedna z těch ubohých věcí, jejichž němá ošklivost má v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila.

Byla oválná a vycpaná kosticemi; začínala třemi kulatými jelítky, potom se střídaly kosočtverce ze sametu a z králičích chlupů, oddělené červenou páskou; následoval jakýsi pytel vyztužený nahoře lepenkovým mnohoúhelníkem se složitým prýmkováním, odkud visel na dlouhé a příliš tenké šňůrce jakýsi chomáček zlatých nití coby třapec. Byla nová: štítek se blýskal.

"Vstaňte," řekl profesor.

Vstal, čepice mu spadla. Celá třída se dala do smíchu.

Sehnul se, aby ji zdvihl. Soused mu ji shodil loktem, zdvihl ji ještě jednou.

"Odložte přece tu přílbu," nařídil mu profesor, který si občas rád zavtipkoval.

Žáci vybuchli hlasitým smíchem, který chudáka tak zmátl, že nevěděl, jestli má čepici podržet v ruce, pustit na zem nebo si ji dát na hlavu. Posadil se tedy zase a položil si ji na klín.

"Vstaňte," opakoval profesor, "a řekněte mi své jméno."

Nováček cosi nesrozumitelně zabreptal.

"Opakujte to!"

Ozvalo se stejné mumlání přehlušené povykem třídy.

"Hlasitěji!" zvolal učitel. "Hlasitěji!"

Nováček otevřel v nejvyšším odhodlání obrovská ústa a z plných plic, jako by někoho volal, zařval slovo: "Šarbovari!"

Naráz zaburácel řev, stoupal v crescendu, ozývaly se v něm výbuchy pronikavých hlasů (žáci ječeli, vyli, dupali, opakovali: "Šarbovari! Šarbovari!"), potom se rozplynul do jednotlivých tónů a velice zvolna se utišoval, přičemž občas začínal znova v některé lavici, odkud semtam vybuchl tlumený smích jako špatně uhašená prskavka.

Avšak pod prškou písemných trestů zavládl zas postupně ve třídě pořádek a profesor, který konečně pochytil jméno Charles Bovary, když si je dal nadiktovat, nahláskovat a znovu přečíst, nařídil nešťastníkovi, aby se šel posadit do lavice pro lenochy hned pod katedrou. Chlapec vstal, ale než vyšel z lavice, zaváhal.

"Co hledáte?" zeptal se profesor.

"Čepi...," odpověděl plaše nováček a neklidně se rozhlížel.

"Pět set veršů celé třídě!" Zuřivý výkřik zarazil jako Quos ego nový povyk. – "Tak přece dejte pokoj!" pokračoval profesor rozhořčeně a otíral si čelo kapesníkem, který si vyndal z baretu.

"A vy, nový žáku, mi opíšete dvacetkrát sloveso ridiculus sum."

Potom mírnějším hlasem dodal:

"Však tu svou čepici najdete, nikdo vám ji přece neukradl!"

Všechno se zase uklidnilo. Hlavy se sklonily nad deskami a nováček seděl dvě hodiny zcela vzorně, i když se mu občas na tváři rozmázla papírová kulička, vymrštěná nožičkou od pera. On se však jen otřel rukou a zůstal nehybně sedět se sklopenýma očima.

Večer ve studovně vytáhl z psacího pultu chrániče na rukávy, dal si do pořádku své drobnosti, pečlivě si srovnal papír. Viděli jsme, jak svědomitě pracuje: hledal všechna slova ve slovníku a velice se přičiňoval. Dobré vůli, kterou projevoval, patrně vděčil za to, že nemusel jít do nižší třídy: postrádal totiž elegantní způsob podání, i když pravidla znal obstojně. Základům latiny ho naučil farář v jeho vesnici, neboť rodiče ho ze šetrnosti začali posílat do gymnázia, jak nejpozději to šlo.

Jeho otec, pan Charles Denis Bartholomé Bovary, bývalý pomocník štábního chirurga, se v roce 1812 zapletl do jakési aféry kolem odvodů a musel odejít z vojenské služby: využil tedy svých osobních předností k tomu, aby získal věno šedesáti tisíc franků, které měla dostat dcera obchodníka s pleteným zboží, jež se zamilovala do jeho pěkné postavy. Byl to hezký, vychloubavý muž, hlasitě řinčel ostruhami, nosil licousy, které mu splývaly s knírem, na prstech měl vždycky prsteny, oblékal se do šatů nápadných barev a vzezření hrdiny se v něm snoubilo s laciným elánem obchodního cestujícího. Když se oženil, byl dva nebo tři roky živ z peněz své ženy - dobře jedl, pozdě vstával, kouřil z velkých porcelánových dýmek, vracel se večer domů až po divadle a vysedával v kavárnách. Tchán zemřel a mnoho po sobě nenechal.

To ho rozhořčilo, pustil se do podnikání, přišel o nějaké peníze, potom se odstěhoval na venkov, kde se chtěl uplatnit. Jelikož se však v zemědělství nevyznal o nic lépe než v kartounu a na svých koních jezdil, místo aby je posílal orat, svůj mošt v lahvích popíjel, místo aby ho prodával, pojídal nejlepší drůbež ze svého dvora a slaninou ze svých prasat si natíral lovecké boty, zjistil zakrátko, že bude lépe spekulace zanechat.

Za dvě stě franků ročně si tedy najal ve vesnici na rozhraní Pikardie a Caux obydlí, napůl statek a napůl panské sídlo, kde se už v pětačtyřiceti letech uzavřel, mrzutý, sžíraný lítostí, obviňující osud a plný závisti vůči všem, zhnusený lidmi, jak říkal, a rozhodnutý žít v klidu.

Jeho žena do něho kdysi bývala bláznivě zamilovaná: milovala ho s úslužnou oddaností, což ho od ní ještě více odpoutalo. Ona, kdysi veselá, sdílná a plná lásky, se k stáru stala nesnášenlivou, kňouravou, nervózní (jako vyčichlé víno, které se změní v ocet).

V první době hodně trpěla, aniž si postěžovala, když ho viděla běhat za všemi vesnickými sukněmi, a když jí ho večer posílali domů z nejrůznějších vykřičených míst znuděného a páchnoucího alkoholem! Potom se v ní vzbouřila hrdost. Mlčela tedy a polykala svou zlobu v němém stoicismu, který si zachovala až do smrti.

Neustále se zaměstnávala pochůzkami, obchodními záležitostmi.

Chodila za advokáty, za předsedou soudu, nosila v paměti splatnost směnek, vymáhala si jejich prodloužení. Doma žehlila, šila, prala, dohlížela na dělníky, vyrovnávala jejich účty, zatímco pán, který se o nic nestaral a byl neustále ponořen do jakési vzdorovité ospalosti – z níž se probouzel jen tehdy, když jí říkal něco nepříjemného –, seděl u ohně, kouřil a plival do popela.

Když se jí narodilo dítě, bylo nutno dát je kojné. Po návratu domů byl chlapeček rozmazlovaný jako princátko. Matka ho krmila sladkostmi, otec ho nechával běhat bosého, a dokonce v předstíraném filosofování tvrdil, že by chlapec mohl chodit úplně nahý jako zvířecí mláďata. V rozporu s matčinými záměry měl v představách jakýsi mužný ideál dětství, podle kterého se snažil svého syna zformovat: chtěl ho vychovávat tvrdě, spartánsky, aby mu dodal tělesnou zdatnost. Posílal ho spát do nevytopené místnosti, učil ho pít velké doušky rumu a urážlivě pokřikovat na procesí. Ale na děcko od přírody mírné jeho snahy příliš nepůsobily. Matka ho stále tahala s sebou, dělala mu vystřihovánky, vypravovala pohádky, bavila se s ním v nekonečných teskně veselých i žvanivě mazlivých samomluvách. V osamělosti svého života přenesla na tu dětskou hlavičku všechny své zmarněné a rozprášené touhy. Snila o synově vysokém postavení, představovala si ho už dospělého, krásného, duchaplného, zajištěného někde ve stavitelství nebo na úřadě

. Naučila ho číst a dokonce i zpívat dvě tři krátké romance podle starého klavíru, který měla doma. Na to všechno však pan Bovary, který pramálo dbal o vzdělání, namítal, že to přece nestojí za to! Což někdy budou mít dost peněz, aby ho vydržovali na státních školách a pak mu zakoupili místo na úřadě nebo mu poskytli finanční základ pro obchod? Ostatně s drzým čelem se člověk v životě neztratí. Paní Bovaryová se kousala do rtů a chlapec se potloukal po vesnici.

Chodil za zemědělci na pole a hroudami zaháněl vrány, které se před ním rozlétaly. Sbíral ostružiny podél příkopů, s prutem v ruce hlídal krocany, při žních pomáhal sušit, běhal po lese, za deštivých dnů skákal "panáka" v kostelní předsíni a o velkých svátcích žadonil, prosil kostelníka, aby ho nechal zvonit, neboť se chtěl celou vahou zavěsit na velký provaz a nechat se jím v plném rozletu unášet.

Však také rostl jako z vody. Ruce mu zesílily, tváře dostaly pěknou barvu.

Když mu bylo dvanáct let, dosáhla matka toho, že se započalo s jeho vzděláváním. Vyučováním pověřili faráře. Avšak vyučovací hodiny byly tak krátké a nepravidelné, že za mnoho nestály.

Konaly se v sakristii narychlo a vestoje, když se farář na chvilku uvolnil mezi křtem a pohřbem, nebo si velebný pán dával žáka zavolat po klekání, když zrovna nemusel nikam jít. Šli nahoru do pokoje a posadili se: kolem svíce kroužily mušky a noční můry. Bylo tam teplo, chlapec usínal a starý dobrák si složil ruce na břiše a za chvíli chrápal s otevřenými ústy. Jindy zas, když se pan farář vracel od nějakého nemocného, kterého zaopatřoval, spatřil Charlese někde venku lumpačit: zavolal si ho, čtvrt hodiny mu dělal kázání a využil té příležitosti, aby ho někde u stromu nechal časovat nějaké sloveso. Často je při tom přerušil déšť nebo nějaký kolemjdoucí. Ostatně farář byl s chlapcem vždycky spokojen, říkal dokonce, že ten mládenec má dobrou paměť.

To nemohlo Charlesovi stačit. Paní vyvinula energické úsilí.

Zahanbený nebo spíš unavený manžel povolil bez protestů; čekalo se ještě rok, až si kluk odbude první přijímání.

Pak uplynulo ještě dalších šest měsíců a příští rok byl Charles konečně poslán do gymnázia v Rouenu, kam ho otec osobně přivezl koncem října, v době saint-romainského posvícení.

Dnes by bylo pro kohokoli z nás nemožné něco bližšího si o něm vybavit. Byl to chlapec mírné povahy: o přestávkách si hrál, ve studovně se učil, ve třídě dával pozor, v ložnici dobře spal a v jídelně dobře jedl. Jeho odpovědným dozorcem byl nějaký velkoobchodník se železářským zbožím z ulice Ganterie, který s ním jednou za měsíc chodil ven, vždycky v neděli, když měl zavřený krám: posílal ho na procházku do přístavu, aby se podíval na lodě, a potom ho vodil zpět do internátu už před večeří, v sedm hodin. Každý čtvrtek večer psával Bovary červeným inkoustem dlouhý dopis matce a pečetil ho třemi pečetěmi: potom si opakoval ze sešitů dějepis nebo si četl ve starém svazku Anacharsise, který se povaloval ve studovně. Na procházkách se bavil se sluhou, který byl z venkova jako on.

Pro svou přičinlivost zůstával ve třídě mezi prostředními; jednou dokonce získal nejlepší ocenění z přírodopisu. Ale když skončil třetí třídu, rodiče ho z gymnázia vzali a dali ho na medicínu v přesvědčení, že dokončí studia samostatně.

Matka mu vybrala pokoj ve čtvrtém poschodí v Eau-de-Robec u jednoho barvíře, kterého znala. Zařídila mu stravování, opatřila nábytek – stůl a dvě židle –, dala tam z domova odvézt starou postel z třešňového dřeva. Kromě toho koupila litinová kamínka a sehnala i zásobu dříví, které mělo jejímu ubohému chlapci poskytnout teplo. Pod týdnu pak odjela, když mu předtím udělila tisíc rad, aby se řádně choval, když teď bude ponechán sám sobě.

Seznam přednášek, který si přečetl na vývěsce, ho ohromil: anatomie, patologie, fyziologie, farmakologie, chemie a botanika, cvičení z klinického lékařství a terapie a k tomu ještě hygiena a lékopis – všechna tato jména s neznámou etymologií byla pro něj branou do svatyní plných vznešené temnoty.

Ničemu z toho nerozuměl; ať poslouchal sebelíp, nechápal smysl.

Přitom opravdu pracoval - zapisoval si poznámky do vázaných sešitů, chodil na všechny přednášky, nevynechal jedinou vizitu v nemocnici. Konal své každodenní dílčí povinnosti jako cirkusový kůň, který se točí se zavázanýma očima pořád dokola a neví, proč to dělá.

Matka mu každý týden posílala po poslíčkovi kus telecí pečeně, aby mu ušetřila výdaje: bral si z ní ráno po návratu z nemocnice - jedl vstoje, poklepával podrážkami o stěnu. Potom musel běžet na přednášky do velké posluchárny, do chorobince a zas se všemi těmi ulicemi vracet domů. Večer po hubené večeři u bytného odcházel nahoru do svého pokojíku a usedal k práci v mokrých šatech, které mu u rozžhavených kamen kouřily na těle.

Za krásných letních večerů, kdy jsou vlahé ulice prázdné, kdy si na zápražích hrají služky s opeřeným míčkem, otevíral okno, opíral se lokty o parapet a vykláněl se ven. Řeka, která z této části Rouenu vytváří jakési chudé Benátky v malém, tekla dole pod ním žlutá, fialová nebo modrá mezi mosty a mřížemi. U břehu seděli na bobku dělníci a myli si ve vodě ruce. Na bidlech spuštěných z vikýřů se venku sušila přadena bavlny. Naproti němu se za střechami klenulo jasné modré nebe s rudým zapadajícím sluncem. Jak je asi venku krásně! Jak svěží chládek bude v bukovém lese! A Charles zhluboka dýchal, aby nasál líbezné vůně venkova, které se nedostaly až k němu.

Zhubl, vytáhl se a jeho obličej získal jakýsi lítostivý výraz, který ho dělal téměř zajímavým.

Z přirozené lhostejnosti se časem vzdal všech předsevzetí, která si učinil. Jednou vynechal vizitu v nemocnici, druhý den zas přednášku, a lenost mu tak zachutnala, že přestal na přednášky chodit vůbec.

Zvykl si navštěvovat vinárny a vášnivě hrál domino. Zalézt každý večer do špinavého veřejného lokálu a tam házet na mramorový stolek ovčí kůstky označené černými tečkami mu připadalo jako vzácný projev svobody, který ho ve vlastních očích povznášel.

Bylo to jako vstup do společnosti, jako zasvěcení do zakázaných radovánek, a když přicházel, kladl ruku na kliku u dveří s radostí téměř smyslnou. Tou dobou se v něm uvolnilo mnoho potlačených pocitů; naučil se nazpaměť různé kuplety, které zpíval hostům na uvítanou, vzplál nadšením pro Bérangera, dozvěděl se, jak se dělá punč, a konečně také poznal lásku.

Díky této přípravě skončila jeho ranhojičská zkouška naprostým fiaskem. A přitom ho doma večer očekávali, aby oslavili jeho úspěch!

Vydal se domů pěšky, zastavil se na kraji vesnice a dal si tam zavolat matku; všechno jí pověděl. Nalezla pro něj omluvu a vinu za jeho neúspěch připsala na vrub nespravedlnosti examinátorů.

Trochu ho povzbudila a rozhodla se, že dá věci do pořádku. Pan Bovary se pravdu dověděl teprve po pěti letech: tehdy už to byla pravda stará, a tak ji spolkl. Nemohl ostatně připustit, že by jeho potomek byl hlupák.

Charles se tedy znovu pustil do práce a usilovně se připravoval na všechny předměty ke zkoušce: všem otázkám se naučil nazpaměť.

Zkoušku udělal s dosti dobrou známkou. Jak krásný den to byl pro jeho matku! Vystrojila velkou hostinu.

Kam půjde provozovat své umění? Do Tostes. Tam měli jen jednoho starého lékaře. Paní Bovaryová už delší dobu čekala, až umře.

Stařík se ještě neodporoučel na onen svět, ale Charles už byl usazen naproti němu jakožto jeho nástupce.

Nebylo však dost na tom, že syna vychovala, že ho dala vystudovat medicínu a že objevila Tostes, aby ji mohl provozovat: Charles potřeboval také ještě manželku. Matka mu ji našla: vdovu po soudním vykonavateli z Dieppe, které bylo čtyřicet pět let a měla dvanáct set liber renty.

Ačkoli byla ošklivá, vychrtlá jak šindel a plná pupínků jako jarní keř, neměla paní Dubucová rozhodně nouzi o partie. Aby paní Bovaryová dosáhla splnění svých cílů, musela vyhodit ze sedla všechny nápadníky, podařilo se jí dokonce obratně zmařit intriky jednoho uzenáře, který měl podporu duchovenstva.

Charles očekával, že mu sňatek přinese lepší postavení, představoval si, že bude mít větší volnost a bude volně disponovat svou osobou i penězi. Pánem však byla jeho žena: musel před lidmi říkat to a neříkat ono, musel se každý pátek postit, oblékat se podle jejího vkusu a upomínat na její příkaz pacienty, kteří nezaplatili. Rozpečeťovala mu dopisy, sledovala jeho pochůzky a naslouchala skrz stěnu, když měl v ordinaci ženy.

Každé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpoložení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umírat. Když se Charles večer vracel domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapomíná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více lásky.