Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

REFLEX
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

„Dobrý bože!“ vydechla.

„Jsem živý,“ zamumlal jsem oteklými rty.

„Řekl, že to bude tak na hranici.“

„V můj prospěch.“

„Jemu to bylo jedno. Neuvědomil si vůbec... kdyby vás zabili... neuvědomil si, co by to znamenalo. Tvrdil, že je nikdo neviděl, takže je za to nemůžou zavřít, tak prý o nic nejde.“

„Chcete říct, že víte, kdo mu to udělal?“ zeptala se Clare.

Dana se na ni nepřítomně podívala. „Musím s ním mluvit. O samotě. Smím?“

„Ale on... Filipe?“ Clare se na mne tázavě podívala.

„V pořádku.“

„Budu v kuchyni, stačí křiknout.“

Dana počkala, až Clare odejde, a pak se schoulila vedle mne na schodech, polosedíc pololežíc, takže měla hlavu co nejblíž u mé. Díval jsem se na ni škvírou mezi víčky jediného oka. Viděl jsem, že je skoro nepříčetná smrtelným strachem, a nechápal jsem proč. O můj život se nebála, viděla, že jsem celý. O mé mlčení jí také nešlo, vždyť přece už jen to, že přišla, by jí přitížilo. Zlatavé vlasy jí spadaly až na mou tvář a její parfém pronikal do mého zhmožděného rozbitého nosu. Hedvábnou halenkou se dotýkala mé ruky. Měkkým hlasem s příjemným exotickým přízvukem úpěnlivě prosila.

„Prosím... prosím vás...“

„O co?“

„Jak od vás vůbec můžu něco žádat...“

Ani ve veliké tísni neztrácela přitažlivost. Už jednou jsem zažil, jak na muže působí, tehdy si mne celkem nevšímala, jen se nepřítomně usmála, ale tentokrát na mne veškerý svůj šarm soustředila. Uvědomil jsem si, že jsem odhodlán jí pomoct, pokud to bude možné.

„Prosím, moc vás prosím, dejte mi to, co jsem napsala Georgeovi Millaceovi,“ žadonila vemlouvavě.

Ležel jsem mlčky a zavřel oko. Nepochopila moje mlčení, pramenící z nevědomosti, a začala vášnivě, překotně škemrat.

„Já vím, co si asi myslíte. Jak si vůbec můžu troufnout něco od vás chtít, když vám Ivor tohle udělal. Jak od vás můžu chtít jakoukoliv ochotu, milost, laskavost.“

V hlase se jí postupně ve stoupajících a klesajících vlnách ozývala lítost, stud, sebeobvinění, hněv a úpěnlivá pokora. Žádat laskavost od někoho, koho její otec nebo muž či milenec nechal zmlátit skoro až k smrti. To nebyla maličkost, ale jí se to docela dařilo.

„Prosím, snažně vás prosím, vraťte mi to.“

„On je váš otec?“ zeptal jsem se jí.

„Ne,“ vydechla.

„Tak co tedy?“

„Máme... vztah.“

Nepovídej, řekl jsem si v duchu.

„Prosím, prosím vás, dejte mi ty cigarety!“

Cože jí mám dát? Neměl jsem tušení, o čem mluví.

Snažil jsem se hovořit zřetelně, přimět oteklý jazyk, aby mě poslouchal.

„Povídejte... o tom vztahu... s den Relganem... a ... s lordem Whitem.“

„Když vám to všechno povím, dáte mi to'? Prosím, prosím, dáte mi to?“

Z mého mlčení načerpala alespoň zrnko naděje. Rychle začala vyprávět, vysvětlovat, slova z ní chvíli padala překotně, jedno přes druhé, chvíli vázla. Hovořila omluvně, sebekriticky a naznačovala, že je v roli nevinné zneužité chudinky.

Pootevřel jsem oko, abych na ni viděl.

„Žijeme spolu dva roky, nevzali jsme se, nikdy jsme spolu nevedli domácnost, byl to jen...“

Jen sex, pomyslel jsem si.

„Mluvíte se stejným přízvukem jako on,“ podotkl jsem.

„Já jsem herečka,“ řekla vyzývavě, jako by očekávala, že jí to neuvěřím.

Proč bych nevěřil, byla herečka, dokonce velmi dobrá. Možná, že nebyla registrovaná ve svazu profesionálních herců, ale na to se přece nebudu ptát, to by bylo příliš namáhavé.

„Loni v létě jednou Ivor přišel s tím, že má ohromný nápad,“ pokračovala. „Byl se sebou náramně spokojený, prý, když mu pomůžu, postará se o to, abych nebyla škodná... chci říct,“ zarazila se.

Nebýt škodná byl elegantní opis příslibu velkého úplatku.

„Řekl, že zná jednoho dostihového funkcionáře zralého na malý flirt. Dřív mě nikdy na dostihy nebral. Tehdy ale řekl, že mě tam začne brát s sebou, a já prý mám předstírat, že jsem jeho dcera a pokusit se o toho člověka, aby se mnou začal flirtovát. Brala jsem to jako žert, pochopte, Ivor říkal, že ten člověk má neposkvrněnou pověst, jako sníh, a že si z něho chce trochu utáhnout. Aspoň tak mi to vysvětloval. Prý na tom dotyčném je přímo vidět, že je zralý na nějaké milostné dobrodružství, prý se rád ohlíží za hezkými děvčaty a rád si je oplácává, rozumíte mi.“

Napadlo mě, jak je vlastně zvláštní, když hezká holka považuje za úplně samozřejmé, že pánové středního věku vyhledávají dobrodružství a rádi si na mladé děvče sáhnou.

„Takže jste s ním začala jezdit.“

Přikývla.

„On byl moc milý, tedy lord White. Bylo to snadné. Chci říct, že mi byl sympatický. Stačilo se na něho usmívat, měla jsem ho docela ráda, a Ivor měl pravdu, byl na to skutečně zralý, a já byla zrovna po ruce.“

Byla po ruce, krásná, ne zrovna hloupá, a šla po něm. Chudáka lorda Whitea ulovila, protože na to byl zralý. Zhlouplý bláhovostí svého věku, touhou zachytit ztracené mládí.

„Ivor chtěl samozřejmě styků s Johnem využít, to mi bylo jasné, nabízelo se to, a taky jsem na tom neviděla nic špatného. Chci říct: co na tom? Všechno šlo krásně až do té doby, kdy jsme s Ivorem jeli v létě do Saint Tropez.“ Na krásném obličeji se objevil mrak hněvu. „Ten zatracený fotograf pak napsal Ivorovi, prý aby nechala lorda Whitea na pokoji, jinak že mu ukáže ty fotografie, mne s Ivorem. Ivor úplně běsnil, nikdy jsem ho nezažila tak rozzuřeného, nikdy, až do tohoto týdne.“

Na zuřivost den Relgana asi nezapomeneme nikdy, ani ona, ani já.

„Ví, že jste tu?“

„Proboha ne!“ zatvářila se zděšeně. „Nemá tušení, nenávidí fetování, mockrát jsme se kvůli tomu pohádali. George Millace mě donutil, abych ten seznam napsala. Řekl, že fotokopii ukáže Ivorovi, když nepřestanu. Já George Millace nenáviděla, ale vy, vy mi to vrátíte, viďte? Prosím, snažně prosím, pochopte, to by mě zničilo u všech lidí, na kterých mi opravdu záleží. Jsem ochotná vám zaplatit, zaplatím vám, co chcete, jen mi to vratte.“

Tak. Teď už se tomu nevyhnu.

„Co očekáváte, že vám vrátím?“ zeptal jsem se jí.

„Přece ten balíček od cigaret, ten popsaný.“

„Ano...Cože jste tam napsala?“

„Napsala jsem na obal ten seznam červeným propisovacím perem. George Millace mi nakázal, abych to tam napsala, řekla jsem, že ani za nic, ale on řekl, že když to napíšu na ten celofán červeně, bude to, jako bych to nenapsala, že mi to nikdo nedokáže, že přece nikdo nebude brát vážně nějakou čmáranici na cigaretách...“ Najednou se zarazila. „Vy přece tu krabičku máte, ne? George vám ji jistě dal i s těmi fotografiemi. Dal vám ji, ne?“

„Jaký seznam jste tam napsala?“

„Bože! Vy to nemáte! Vy to nemáte a já sem za váma dolejzám, vykládám vám tady... je to nanic. Vy to nemáte!“ Prudce se zarazila. Krása zmizela, vypadala jako fúrie. „Ty hajzle jeden! Ivor tě měl zabít! Voddělat tě měl, měl si to pojistit. Doufám, že aspoň trpíš!“

Tohle přání se jí splnilo. Kupodivu jsem se však na den Relgana za ten děsivý výprask ani moc nezlobil. Já mu zničil život, on se zato pokusil zničit můj. Já na tom byl líp, protože já se z toho vylížu.

„Můžete být spokojená.“

Byla rozzuřená, vztekala se na sebe, že toho tolik zbytečně napovídala. Prolétla halou v oblaku hedvábí a vůně. Zapadly za ní dveře. Zaplať pánbůh, říkal jsem si, že takových ženských není víc.

Clare a Jeremy se vrátili z kuchyně.

„Co chtěla?“ zeptala se Clare.

„Něco co nemám.“

Začali se mne vyptávat, o co vlastně šlo, ale já je odkázal na příští den. Zmlkli. Clare si sedla vedle mne na schody a hladila mě jedním prstem po ruce.

„Tobě je hodně zle, viď?“

Nechtělo se mi připustit, že ano, tak jsem se zeptal, kolik je hodin.

„Půl čtvrté, za chvíli budou čtyři.“ Podívala se na hodinky. „Přesně za dvacet minut.“

„Najezte se, vy dva.“

„Ty nic nechceš?“

„Ne.“

Slyšel jsem, jak si ohřívají polévku, opékájí topinky, jak čas plyne. Úplně slabomyslně jsem uvažoval o tom, že to je první den v mém životě, který trávím na schodišti. Cítil jsem, jak voní koberec. Všechno mě bolelo, vytrvale, palčivě, bodavě, neústupně, ale křeče jsem už neměl. Dokonce jsem se už mohl pohnout. Uvědomil jsem si, že za krátkou chvíli se pohnout musím. Objevilo se znamení signalizující normalizaci, chtělo se mi na záchod.

Posadil jsem se na schodech a opřel se zády o zeď. Šlo to. Nic se nedělo. Žádné křeče.

Všechno se zlepšovalo a začínalo fungovat. Představa, že zase jednou budu mít normální sílu, už se mi nezdála tak absurdní. Kdybych se opravdu snažil, snad bych se i dokázal postavit.

Přiběhli Jeremy a Clare. Tázavě se mne podívali. Zahodil jsem veškerou hrdost a nechal jsem si pomoct na nohy.

Sice jsem se třásl a potácel, ale stál jsem.

„Kam teď?“ zeptala se Clare.

„Čurat.“

Dali se do smíchu. Clare se vrátila do kuchyně a Jeremy něco prohodil o tom, že by se snad měla setřít ta krev z podlahy.

„Vykašlete se na to.“

„Však nás neubyde.“

V koupelně jsem se přidržoval věšáku na ručníky a díval se na sebe v zrcadle nad umývadlem. Obličej jsem měl jako hrbolatou beztvárnou buchtu, k nepoznání. Místy odřeniny, černé podlitiny, zaschlou krev. Vlasy jsem měl slepené do tuhých trčících pramínků. Jedno oko nadobro zmizelo v obludném otoku, z druhého zbývala tenká škvírka. Rty oteklé a natržené, dva přední zuby uražené.

To chce týden, řekl jsem si s povzdechem. Boxeři se nechávají takhle zřídit pravidelně a dobrovolně, tak co.

Když se mi vyprázdnil močový měchýř, zjistil jsem, že mám řádně zhmožděné břicho, ale současně jsem se uklidnil, protože moč jsem měl čistou, bez krve. Do břicha jsem sice dostal pořádně, ale ani koně, ani lidi se mi naštěstí netrefili do ledvin. Měl jsem štěstí. Veliké štěstí. Děkoval jsem osudu.

Natočil jsem si do umývadla trochu vody a houbou jsem si opatrně smýval zaschlou krev z obličeje. Moc to nepomohlo, ani esteticky, ani subjektivně, ani objektivně, protože pod zaschlou krví se objevila sedřená místa a drobné tržné rány. Opatrně jsem si omyté kousky kůže vysušil. To ostatní počká, říkal jsem si.

Vtom se někde v hale ozvala dunivá rána. Otevřel jsem dveře koupelny a viděl, jak Clare vylekaně vychází z kuchyně.

„Jsi v pořádku? Bála jsem se, že jsi upadl.“

„Ne, to musí být Jeremy.“

Celkem beze spěchu jsme šli k hlavnímu vchodu, abychom se podívali, co mu to tam upadlo. Upadl Jeremy. Ležel na podlaze obličejem k zemi, půlkou těla na chodbě, půlkou ve dveřích temné komory. Umývadlo, ve kterém zřejmě nesl vodu, se vylilo na podlahu. Páchlo to tam shnilými vejci. Ten zápach mi byl povědomý. Já...

Bože... pomyslel jsem si a nebylo to zaklení, ale modlitba. Rychle jsem chytil Clare kolem pasu a odtáhl ji ke dveřím ven. Otevřel jsem dveře dokořán a vystrčil ji na čerstvý vzduch.

„Zůstaň tam,“ křikl jsem na ni, „je tu plyn!“

Zhluboka jsem se třikrát nadýchl chladného zimního nočního vzduchu a vrátil se dovnitř. Byl jsem slabý jako dítě a zoufalý. Shýbl jsem se nad Jeremym, vzal ho za ruce a táhl.

Táhl jsem ho po bílých kachlíčkách, táhl ho dál, cítil, jak mi slábnou paže, jak se mi třesou nohy. Musel ven, ven z komory, ven z haly, ven z domu. Daleko ne. Aspoň tři metry. Plíce mi praskaly nedostatkem vzduchu, ale nemohl jsem se nadechnout. Ne toho vzduchu, těch shnilých vajec ne.

Clare chytla Jeremyho za paže a pomohla mi táhnout. Společnými silami jsme ho dopravili po zemi až na ulici. Zabouchl jsem za námi dveře. Klesl jsem na kolena, zvracel, lapal po dechu. Připadal jsem si úplně vypotřebovaný.

Clare už mezitím bušila na dveře u sousedů. Vrátila se s panem učitelem z vedlejšího domu.

„Dýchejte... dýchejte s ním,“ řekl jsem.

„Z úst do úst?“

Přikývl jsem.

„Dobře.“

Klekl si vedle Jeremyho, převrátil ho na záda a bez dalších řečí zahájil resuscitaci dýcháním z úst do úst; jak se patří. Uměl to.

Clare zmizela, ale v minutě se zase objevila.

„Zavolala jsem sanitku, chtějí ale vědět, jaký to je plyn. Prý v Lambournu vůbec plyn zavedený není. Chtějí vědět, co vzít s sebou.“

„Dýchací aparát.“ Sám jsem měl plíce jako v kleštích. Špatně se mi dýchalo. „Řekni jim, že to je sirovodík, něco takového, síra, jedovatá. Ať si pospíší.“

Tvářila se zničeně. Běžela znovu do bytu pana učitele a já se opíral o zeď vlastního domku slabý jako moucha, na kolenou, kašlající. Bylo mi hrozně zle. Tentokrát ale jinak. Bylo mi zle od toho plynu.

Jeremy se ani nepohnul. Ten plyn v temné komoře byl určitě nachystaný pro mne, ne pro něho. Určitě. Někde ho tam přichystali, čekal tam na mne, celé ty hodiny, které jsem proležel v hale.

Nesouvisle jsem si opakoval jako zaklínadlo: Jeremy, neumírej, Jeremy, můžu za to já, Jeremy, nesmíš umřít. Měl jsem ty Millaceovy věci spálit, neměl jsem je použít, neměl jsem nás všechny přivést tak blízko k smrti.

Z ostatních domků vybíhali lidé, přinášeli přikrývky, vylekaní a zděšení. Pan učitel pokračoval v dýchání, přestože jsem z jeho pohledu i tváře vyčetl, že to považuje za marné.

Nesmíš umřít...

Clare nahmatala Jeremyho puls. Sama byla bledá jako stěna.

„Je...“

„Něco hmatám... Nesmíš umřít!“

Pan učitel nabral nové síly a pokračoval neúnavně v umělém dýchání. Měl jsem pocit, jako bych měl kolem hrudníku železné obruče, jako by mi stlačovaly plíce. A to jsem si jen několikrát dýchnul. Jeremy vdechoval čistý plyn. A Clare...

„Co tvoje plíce?“ zeptal jsem se jí.

„Za moc to nestojí.“

Dav kolem nás houstl. Přijela sanitka a policejní vůz. Pak přijel Harold, lékař a hrubým odhadem asi polovina obyvatel Lambournu. Zkušené, profesionální ruce zbavily pana učitele dalších povinností, a začaly do Jeremyho pumpovat vzduch. Jeremy ležel úplně nehybný, zatímco ho lékař vyšetřoval, i při nakládání na nosítka a do sanitky. Puls měl. Aspoň nepatrný. Víc nám toho neřekli. Zabouchli dveře sanitky a odvezli Jeremyho do Swindonu.

Nesmíš umřít, modlil jsem se. Nenechte ho umřít, za všechno můžu já.

Pak přijeli hasiči v maskách a s kyslíkovými přístroji. Vešli do domku odzadu a nesli s sebou všelijaká měřicí zařízení. Poté se vynořili z hlavního vchodu. Pochopil jsem z jejich zprávy policii, že by se bližší vyšetřování mělo odložit, až hladina jedovatých látek v domku klesne na únosnou hodnotu.

„Co to bylo za plyn?“ ptal se jeden policista.

„Sirovodík.“

„Je nebezpečný?“

 „Smrtelně. Ochromuje dýchání. Nechoďte dovnitř, dokud neřekneme. Vevnitř je nějaký zdroj, plyn ještě uniká.“

Policista se obráil ke mně.

„Co je to za zdroj?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemám tušení.“

Zeptal se mne, jak jsem přišel k tomu potlučenému obličeji.

„Spadl jsem při dostizích.“

Všichni to vzali na vědomí. Potlučení žokejové nebyli v Lambournu nic mimořádného. Pak nás všechny odsunuli o kus dál, k Haroldovi. V hlavě jsem měl zmaték.

Clare dvakrát telefonovala do nemocnice a ptala se na Jeremyho.

„Je na intenzivní péči, je na tom zle. Ptali se, kdo je jeho nejbližší příbuzný.“

„Má rodiče,“ odpověděl jsem zoufale. „Jeremy bydlí v Saint Albans.“

Telefonní číslo jsem měl doma, kde byl plyn.

Harold se věnoval telefonnímu seznamu a nakonec se dovolal Jeremyho otce.

Nesmíš umřít, opakoval jsem si, sakra, nesmíš! Prosím!

Policisté ustavičně vcházeli a zase vycházeli. Přišel nějaký inspektor a začal se vyptávat. Řekl jsem mu, stejně jako Clare, co se odehrálo. Neměl jsem tušení, jak se mohl sirovodík dostat do mé temné komory. Stalo se čirou náhodou, že se ho nadechl právě Jeremy. Neměl jsem tušení, proč by někdo dával do mé temné komory zdroj jedovatého plynu.

Inspektor prohlásil, že mi nevěří. Prý se nestalo, aby někdo na někoho nastražil takovou smrtelnou past a postižený neměl tušení proč. Vytrvale jsem vrtěl hlavou. Mluvit bylo utrpení. Kdyby Jeremy umřel, řeknu jim proč a jak, jinak ne.

Jak to, že jsem hned věděl, že toje plyn? Clare vypověděla, že jsem reagoval bleskově. Jak to?

„Sirník sodný se používal ve fotolaboratořích. Někde ho ještě používají, výjimečně, strašně páchne. Já žádný nemám. Z mého to nebylo.“

„Je to plyn?“ ptal se nechápavě.

„Ne. Jsou to krystalky. Velmi jedovaté. Je to v balení pro sépiový tón. Dělá to taky Kodak, jmenuje se to myslím T-ZA.“

„Vy jste ale věděl, že je to plyn.“

„To bylo tím, že Jeremy... že ztratil vědomí. Taky jsem se toho nadechl. Prostě nevím proč, ale věděl jsem hned, že je to plyn, sirovodík. Prostě mi to bylo ihned jasné.“

„Jak se vyrábí plyn z krystalků sirníku sodného?“

„To nevím.“

Trval na tom, abych mu to vysvětlil, ale já skutečně nevěděl, jak se to dělá. A teď prý, jak to vlastně je s mým poraněním, že prý je jasné, že mám bolesti a že mi není dobře. Prý mám obličej v hrozném stavu. Prý jestli si jsem jist, že to je po pádu z koně? Prý se mu zdá, že to spíš vypadá na násilné přepadení. Prý už několik ztlučených lidí viděl.

Opakoval jsem, že to je po pádu z koně.

Inspektor se obrátil na Harolda. Harold se tvářil ustaraně, ale bez zaváhání odpověděl:

„Byl to velmi ošklivý pád, inspektore, pokopala ho spousta koní, a jestli potřebujete svědky, tak těch tam bylo dobře šest tisíc.“

Inspektor pokrčil rameny a zatvářil se zklamaně. Asi má dobrý čich, asi mu cosi napovídá, že jsem nemluvil v určitých bodech tak docela pravdu.

Jakmile odešel, řekl mi Harold: „Doufám, že víš, co děláš. Když jsme se rozcházeli, měl jsi obličej úpině v pořádku, nebo ne?“

„Jednou ti to všechno povím,“ zamumlal jsem.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Clare.

Zavrtěla vyčerpaně hlavou a prohlásila, že nic neví, nic nechápe a že je jí samotné nanic. Haroldova žena nás zahrnula péčí a jídlem, a nakonec nám nabídla postel. O půlnoci byl Jeremy ještě naživu.

 

Po několika mizerných hodinách za mnou do pokojíčku přišel Harold. Seděl jsem v posteli, protože se mi vsedě líp dýchalo a protože jsem stejně nemohl usnout. Všechno mě pekelně bolelo. Moje slečna prý odjela do Londýna do práce a večer mi zatelefonuje. Chce se mnou mluvit policie. A co Jeremy? Žije, ale stále v kritickém stavu a ještě nenabyl vědomí.

Celý den to nestálo zanic. Policie zašla do mého domku. Zřejmě tam všude zotvírali okna a dveře, aby se to tam provětralo. Inspektor za mnou přišel k Haroldovi, aby mi sdělil, co zjistili.

Seděl jsem v Haroidově pracovně. Za denního světla se ukázalo, že inspektor je mladý, světlovlasý, s rozumnýma očima a že má zlozvyk lupat klouby u prstů. Předchozí večer jsem ho jako člověka skoro nevnímal, jen jsem zaznamenal jeho poněkud nepřátelský postoj. Ten se ani v nejmenším nezměnil.

„Máte v temné komoře vodní filtr. Nač ho tam máte?“ zeptal se mne.

„Všechna voda používaná ve fotolaboratoři musí být čistá.“

Otoky kolem očí a úst začaly pomalounku ustupovat. Líp jsem viděl a také jsem líp mluvil. Přece jen něco.

„Váš vodní filtr je zdrojem sirovodíku.“

„To nemůže být.“

„Proč ne?“ ,

„Protože ho pořád používám. Vlastně jen změkčuje vodu, regeneruje se solí jako všechna změkčovadla. Nemůže vyrábět sirovodík, to je vyloučené.“

Dlouze, pátravě se na mě zadíval. Pak se asi tak na hodinu vzdálil. Vrátil se s nějakou krabicí a s mladým mužem v džínách a svetru.

„Buďte tak laskav, pane,“ oslovil mne inspektor s pečlivou zdvořilostí nedůvěřivého, podezíravého policisty. „Řekněte mi, je tohle váš vodní filtr?“

Otevřel krabici a ukázal mi její obsah. Byl tam Dursův filtr, nahoře s gumovým nástavcem, kterým se připevňuje na vodovodní kohoutek.

„Vypadá to tak, vypadá úplně stejně a vypadá tak, jak vypadat má. Co je s ním? Nemůže být zdrojem plynu, opravdu ne.“

Inspektor kývl na mladíka, ten vytáhl z kapsy gumové rukavice a navlékl si je. Pak vzal filtr do ruky. Byla to taková větší černá koule z umělé hmoty, asi tak velká jako grapefruit, nahoře a dole průhledná. Mladík kouli uprostřed rozšrouboval.

„Sem dovnitř patří filtrační vložka,“ řekl. „Jenže, jak vidíte, v téhle věci je to trochu jinak. Tady uvnitř jsou dvě nádobky, jedna výš, druhá níž. Obě jsou teď prázdné, ale v té dolní byly krystalky sirníku sodného a v téhle horní...“ odmlčel se. Měl smysl pro dramatické pauzy. „Tady nahoře byla kyselina sírová. Musela tam být také nějaká membrána, která obě ty nádobky oddělovala, když se ale otevřel vodovodní kohoutek, tlak vody membránu porušil a obě chemické látky se smísily. Kyselina sírová a sirník sodný a k tomu voda... výborný vyvíječ plynu. Plyn by se tvořil dál, i když by někdo vodu zavřel. Což se také stalo v případě pana Folka.“

Nastala dlouhá, výmluvná deprimující odmlka.

„Doufám, že nyní nahlížíte, pane, že nemohlo jít o náhodu.“

„Ne,“ řekl jsem unaveně. „Jenže nechápu... skutečně nevím, kdo tam tu věc mohl dát. Takový člověk by v prvé řadě musel vědět, že v komoře ten filtr mám, a jaký, ne?“

„Že vůbec máte nějaký vodní filtr.“

„Každý fotograf má nějaký vodní filtr.“

Znovu nastalo ticho. Jako kdyby čekali, až jim něco začnu vyprávět, ale já skutečně nevěděl co. Den Relgan to být nemohl. Proč by se namáhal s takovou komplikovanou pastí, když musel vědět, že na to, aby se mnou byl konec, stačily by další dva tři kopance. Elgin Yaxley to taky nemohl udělat, nebyl by to stihl. Nemohl to být nikdo z těch, komu George Millace napsal. Dva z nich úplně zapadli, ti už patřili do minulosti. Jeden z nich sice ještě byl v akci, ale v jeho věci jsem nic nepodnikal, ani jsem tomu, koho se dopis týkal, neřekl, že dopis ještě existuje. Ten by to ale stejně v žádném případě neudělal. Nepokoušel by se mě zabít.

Zbývala velmi nepřitažlivá teorie, že tu musí být ještě někdo, o kom nevím. Někdo, kdo věděl, že jsem zdědil vyděračský arzenál, někdo, kdo věděl, že jsem část materiálů už použil, někdo, kdo si přál mi navěky zabránit v dalším podnikání.

George Millace musel v té krabici mít ještě něco. Chyběl mi kupříkladu ten obal z krabičky na cigarety, na který Dana den Relganová napsala nějaký seznam. Co mi ještě chybělo?

„Nuže?“ pobízel mne inspektor.

„Nikdo u mne nebyl od chvíle, kdy jsem naposledy pracoval v temné komoře, a to bylo ve středu. Byla tam jedině má sousedka a ten kontrolor,“ zarazil jsem se.

Inspektor mi ihned skočil do řeči: „Jaký kontrolor?“

Řekl jsem jim, ať se zeptají paní Jacksonové. Prý se na ni obrátí.

„Tvrdila, že ten člověk na nic ani nesáhl,“ dodal jsem.

„Stačilo, když viděl, jaký typ filtru máte.“

„Je tohle ten můj?“ zeptal jsem se. „Vypadá tak.“

„Nejspíš ano,“ řekl mladík v džínách. „Ale ten člověk potřeboval znát rozměry. Pak stačilo se vrátit, řekl bych, že mu to mohlo trvat nanejvýš třicet vteřin, než vyndal filtrační vložku a strčil tam místo ní tyhle chemikálie. Docela pěkná práce.“

„Přežije to Jeremy?“ zeptal jsem se.

Mladík pokrčil rameny. „Jsem chemik, nejsem doktor.“

Po chvíli odešli i s filtrem. Zavolal jsem do nemocnice. Nic se nezměnilo. Odpoledne jsem se do nemocnice vypravil. Odvezla mě tam Haroldova žena, tvrdila, že sám ještě nemohu jet, že ještě nejsem v takovém stavu, abych mohl řídit.

Jeremyho jsem neviděl, zato jeho rodiče. Byli zničení strachem a starostmi, příliš ustaraní, než aby měli pomyšlení na hněv. Prý za nic nemohu. Tušil jsem, že časem na to budou pohlížel jinak. Jeremyho udržoval při životě dýchací aparát. Měl ochrnuté dýchání. Srdce mu tlouklo, mozek měl nepoškozený.

Jeho maminka plakala.

„Nebuďte tak nešťastný,“ utěšovala mne Haroldova žena na zpáteční cestě. „Určitě se z toho vylíže.“

Přiměla sestřičku z úrazovky, aby mě donutila nechat si zašít aspoň ty nejhorší trhliny na obličeji. Takže mě pak obličej bolel ještě víc než předtím.

„Jestli umře...“

„Neumře,“ řekla Haroldova žena.

Inspektor mi zatelefonoval, že už se můžu vrátit do domku, ale do temné komory že nesmím, policie to tam zapečetila.

Pomalu jsem bloumal po domě. Nikde jsem nenacházel klid. Byl jsem zdeptaný fyzický, duševně a morálně a pronásledoval mne neúprosný pocit viny.

Všude jsem viděl stopy po policejním pátrání. Prohledali to tam. Nebylo divu. Těch několik kopií Georgeových dopisů, které jsem měl, nenašli, ty byly ve voze. Na příborníku v kuchyni stála krabice s Georgeovými materiály. Netknutá.

Otevřel jsem ji. Byly tam všechny ty rozluštěné hádanky a ta jediná, kterou jsem nerozluštil.

Černá, světlotěsná obálka a v ní kousek průhledné plastické hmoty a dva čisté listy papíru, obyčejný formát.

Co když tu plynovou past na mne někdo nastražil právě kvůli tomuhle? Jenže co to mohlo být? Co jsem to tu vlastně měl?

Nedá se nic dělat, takhle by to k ničemu nevedlo, budu muset zjistit, co na těch materiálech je, a to hezky rychle, než se zase někdo pokusí mě zabít. Taky by se mu to mohlo zdařit.