Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

ZA TREST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Fetující jezdci v Derby nevítězí.

V životě jsem nefetoval.

Stál jsem před člověkem, pro něhož jsem jezdil, a poslouchal jsem, jak mi sděluje, že už moje služby nepotřebuje, že už jeho koně jezdit nebudu. Seděl za velkým starožitným psacím stolem pokrytým písemnostmi a prohlížel si nehty. Měl jemné, bledé ruce.

„Dozvěděl jsem se to ze spolehlivého pramene,“ prohlásil.

„Ale já přece nefetuju!“ Bránil jsem se zmateně a nešťastně. „Nikdy jsem nic nefetoval, nic, a kokain už vůbec ne. Nikdy jsem si ani nezapálil marjánku. Prostě to není pravda!“

Chladně, odtažitě se na mne zadíval, jak se na člověka dívají bohatí a mocní. Sebevědomý, statný člověk, který po předcích zdědil dobrý mozek a pořádný podíl na obchodní bance. Koně trénoval jen ze záliby a posedlosti.

Tehdy mi nebylo ještě ani osmnáct a dnes vím, že jsem byl na svůj věk hodně nezkušený. Ale samozřejmě jsem si to ještě neuvědomoval. Tváří v tvář pochybené sebejistotě toho člověka jsem si připadal bezmocný, nevěděl jsem vůbec, jak si v takové situaci poradit.

„Sire Viviane..,“ začal jsem zoufale, ale on mi klidně, s převahou, velitelským hlasem skočil do řeči:

„Můžeš odejít ihned, Benedikte,“ řekl. „Nestojím o to, aby mé stáje poškodily jakékoli řeči o fetujícím jezdci, i když jde o amatéra, a to o neslavného.“ Viděl, jak mne to zasáhlo. Neúprosně pokračoval: „Nikdy se nedostaneš mezi špičku. Za prvé jsi příliš velký, nebo spíš budeš velký, tak za jeden, za dva roky. Upřímně řečeno, v sedle vypadáš opravdu nemotorně, samá ruka samá noha. I ten nejlepší skokan s tebou v sedle skáče jako kráva. Když toto vše vezmu v úvahu, a navíc tvou nedobrou pověst... Ne, nepřeji si, aby tvé jméno bylo spojováno s mou stájí.“

Tupě, oněmělý, jsem se na něho díval. Jeho surová kritika mých jezdeckých schopností, byť do určité míry oprávněná, se mne dotkla mnohem víc než jeho zcela neoprávněné a ničím nedoložené nařčení, že fetuju.

Důvěrně známé stěny jeho kanceláře jako by ustupovaly, vzdalovaly se. Připadalo mi, že stojím v prázdnotě, sám, s bušícím srdcem a zkamenělýma nohama. Fotografie někdejších vítězů, zdobící zdi, knihovny a zelené tapety, vše se jaksi vytrácelo. Viděl jsem jen jeho mrazivou tvář a v ní ortel, konec svého snu, jak vítězím ve všech dostizích, až po samu Velkou národní.

Když člověka tohle potká v osmnácti, je taková rána možná snesitelnější než později. Já však na ni nebyl vůbec připravený, nečekal jsem ji.

Sir Vivian Durridge ukázal na okno. „Venku na tebe čeká řidič s vozem. Prý pro tebe má vzkaz. Už čeká nejméně hodinu, přijel, když jsi jezdil práci.“

Zadíval jsem se, kam ukazuje. Viděl jsem, že kousek od impozantní brány do vznešeného, vyštěrkovaného dvora stojí velký černý vůz s uniformovaným řidičem s čepicí se štítkem.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se tupě.

Sir Vivian to buď nevěděl, nebo to nehodlal říct. Dodal jen: „Cestou se ho můžeš zeptat.“

„Ale pane...“ Zkusil jsem znovu začít, ale tvářil se tak nedůvěřivě a nepřístupně, že mi slova uvízla v krku.

„No, moc ti to nejde, příště si to předem nacvič,“ poznamenal a mávl na mne, abych už šel, jako kdyby odháněl mouchu. „Mám práci,“ řekl.

Díval se upřeně na psací stůl a na mne už se neohlédl. Po několika vteřinách jsem nejistým krokem vyrazil k naleštěným dveřím s pozlacenou klikou. Vyšel jsem z místnosti.

Bylo to tak nespravedlivé! Jako kluk jsem brečel jen zřídka, ale v tu chvíli jsem byl celý zesláblý a bylo mi do breku. Ještě nikdy předtím se mi nestalo, že by mne někdo nelítostně obvinil z něčeho, co jsem neudělal. Nikdo nikdy tak surově nestrhal moje jezdecké umění. Měl jsem ještě hodně tenkou, citlivou kůži.

Věděl jsem, že mne žádný dobrý trenér nevezme, když mne ze svých stájí vyhodil sir Vivian Durridge.

Zmatený a nešťastný jsem prošel širokou vstupní halou, velkými dveřmi na dvůr a po skřípajícím štěrku se dostal k vozu s uniformovaným řidičem.

Nebyl mi povědomý ani vůz, ani řidič. Dokonale lesklý lak svítil v srpnovém slunci. Řidič v čepici s lesklým černým štítkem spustil okénko, mlčky natáhl ruku v černém rukávu a podal mi bílou, nenadepsanou obálku.

Obálku jsem převzal. Byla jen lehce zalepená. Otevřel jsem ji a vytáhl z ní tvrdou, bílou kartu. Přečetl jsem si stručnou zprávu.

Nastup do vozu.

Dole bylo ještě jedno slovo, zřejmě napsané dodatečně.

Prosím.

Ohlédl jsem se na veliký dům, ze kterého mne tvrdě vykázali, a zahlédl v okně Viviana Durridge, jak se za mnou dívá. Ani se nepohnul, ani mi nezamával, nic si nerozmyslel.

Já nic nechápal.

Vzkaz na lístku byl psaný rukou mého otce.

 

Proseděl jsem na zadním sedadle vozu dobrou hodinu, řidič mne zvolna vezl Sussexem jižně od Londýna, až jsme konečně dojeli k pobřeží, k Brightonu, rozloženému podél moře.

Když jsem se řidiče vyptával, neodpověděl mi ani slovem. Řekl jen, že se řídí pokyny. Po chvíli jsem mu přestal klást otázky, vzdal jsem to. Nechal jsem se vézt tam, kam kázal můj otec, ať už to bylo kamkoli, stejně mi nic jiného nezbývalo, leda bych vyskočil z jedoucího vozu a dal se na útěk. Protože mi však otec nenaháněl strach a já byl po léta zvyklý ho poslouchat, podvolil jsem se zase.

Nešťastný a pobouřený jsem znovu a znovu vzpomínal na scénu v Duridgeově pracovně. Durridgeova slova se mi stále ozývala v hlavě a jak čas plynul, neztrácela na krutosti.

Černý vůz projížděl kolem zdobných domů z minulého století, kolem otevřených krámků s upomínkovými předměty. Nádhera minulosti spojená s podnikavostí přítomnosti. Vůz s povzdechem zastavil před starým hotelem ve francouzském stylu, na jehož ornamentálních balkonech z kovaného železa se sušily pestré osušky.

Vynořili se ochotní hoteloví zřízenci. Řidič vystoupil a úslužně, zdvořile mi přidržel otevřená dvířka. Uposlechl jsem jeho němou výzvu a vystoupil do vlhkého přímořského vzduchu. Ozýval se křik racků a z dálky od pláže hlasy. Vítr voněl solí a mně se rázem zlepšila nálada, jako ozvěna dětských vzpomínek na hrady z písku.

Řidič se mi mírně uklonil a pokynul ke vchodu do hotelu. Pak se beze slova vysvětlení vrátil do vozu. Sedl za volant a vjel opatrně do proudu kolemjedoucích vozidel. Motor tiše předl.

„Vaše zavazadla, pane?“ oslovil mne jeden ze zřízenců tázavě. Byl o málo starší než já.

Zavrtěl jsem hlavou. Měl jsem jen to, co jsem měl na sobě, oblečení vhodné pro ranní cvaly na planinách s Durridgeovými koňmi: vysoké jezdecké boty, rajtky, košili s krátkými rukávy a přes ni lehkou bundu na zip (rozepnutou), zavazadla veškerá žádná. Za řemínek jsem si nesl jenom lesklou modrou ochrannou přilbu. Stálo mne určité přemáhání vejít v tom nevhodném oblečení do vznešeného hotelu, ale zbytečně jsem si dělal starosti. Hala hotelu, kdysi přísně elegantní, se hemžila lidmi v šortkách s ustřiženými nohavicemi, v sandálech a tričkách s nejrůznějšími nápisy. Všichni se tvářili zcela přirozeně a nenuceně. Vyrovnaná, klidná paní v recepci zaznamenala mé oblečení jediným zkušeným pohledem a určitě si mne okamžitě zařadila. Na můj poněkud rozechvělý dotaz klidně odpověděla:

„Chcete mluvit s panem Georgem Juliardem?“ opakovala po mně. „Koho mám ohlásit?“

„Jsem jeho syn.“

Sáhla po telefonu, stiskla tlačítka, promluvila, chvíli poslouchala a pak mi předala instrukce.

„Máte jít laskavě nahoru. Výtah je vlevo.“

Když jsem se vydal chodbou, abych našel pokoj číslo čtyři sta dvanáct, stál už otec ve dveřích. Zastavil jsem se kousek od něho. Prohlédl si mne od hlavy k patě, od kudrnatých vlasů (vzdorovaly tvrdošíjně kartáči), tmavých očí, hubeného obličeje, přes štíhlé tělo (asi metr osmdesát) až po nenaleštěné boty. Prohlížel si mne tak vždy, a pro ctižádostivého rodiče taková prohlídka v tu chvíli příliš povzbudivá nebyla.

„Vítám tě, Bene,“ vydechl, jako by na sebe bral břímě. „Pojď prosím dál.“

Vždy se snažil ze všech sil být dobrým otcem, ale mým občasným ujištěním, že se mu to daří, mnoho váhy nepřikládal. Byl jsem nechtěné dítě, vzešel jsem z náhodného otcova mladického vzplanutí k ženě, která byla dost stará na to, aby byla jeho matkou. V den, kdy jsem dojel do Brightonu, jsem byl skoro stejně starý jako otec, když mne zplodil.

Během let jsem se postupně dozvěděl o celé věci podrobnosti. V obou postižených rodinách se strhl velký poplach, když se všichni dozvěděli o matčině těhotenství a ještě větší zmatek a rozhořčení nastaly, když vešlo ve známost, že odmítá interrupci, a když rodiče uzavřeli sňatek (šťastný).

Maminku jsem znal jen ze svatební fotografie. Ironií osudu zemřela na preeklampsii při porodu a zanechala svého mladičkého muže doslova s nemluvnětem v náručí, a jak všichni říkali, se zničeným životem a budoucností.

George Juliard ale nebyl vůbec hloupý, to ostatně bylo známo. Změnil rychle životní plány. Vzdal původně zamýšlená právnická studia v Oxfordu, přemluvil sestru mé matky, aby si mne přibrala ke svým čtyřem synům, a vydal se do londýnské City studovat, jak se vydělávají peníze. Od samého začátku za mne všechno platil, nejdřív výdaje tetě, později za studia, a poctivě a svědomitě se dostavoval na schůzky rodičovského sdružení. Vždy mi psal a posílal dárky na Vánoce a k narozeninám. Před rokem, když mi bylo šestnáct, mi koupil letenku do Ameriky, abych mohl strávit prázdniny ve Virginii na farmě, kde chovala koně rodina mého kamaráda ze školy. To by každý otec neudělal.

Vstoupil jsem za ním do čísla čtyři sta dvanáct a vůbec mne nepřekvapilo, že to je apartmá s vyhlídkou na moře. Vody Lamanšského průlivu se šedomodře rozprostíraly až k horizontu. Když si George Juliard dal za cíl, že vydělá peníze, trefil se přímo do černého.

„Už jsi snídal?“ zeptal se.

„Nemám hlad.“

Byla to lež. Nebral to vážně. „Co ti vlastně Vivian Durridge řekl?“ zeptal se.

„Vyhodil mne.“

„Ano. Ale co ti řekl?“

„Řekl, že mizerně jezdím a že fetuju, dokonce i kokain.“

Otec se na mne vytřeštěně zadíval. „Co že řekl?“

„Řekl mi nejspíš to, oč jsi ho požádal, ne? Řekl, že informaci o tom, že fetuju, má ze spolehlivého pramene.“

„Zeptal ses ho z jakého pramene?“

„Ne.“ Vzpomněl jsem si, že jsem se na to měl zeptat, až když už jsem seděl v autě.

„Máš se ještě hodně co učit,“ podotkl otec.

„Přece nebyla náhoda, žes tam pro mne poslal auto, které už tam čekalo.“

Mírně se usmál. V očích mu jiskřilo. Byl vyšší než já, měl širší ramena, v mnohém byl podstatně mocnější a zralejší, měl postavu a chování, do kterého jsem posledních pět let teprve dorůstal. Tmavší, kudrnatější vlasy než já, hezká, řecká hlava. Pevné, sebejisté rysy byly patrné už na svatební fotografii, ale v jeho třiatřiceti letech byly ještě výraznější. Na fotografii věkový rozdíl mezi manželi vůbec nebil do očí, ženich byl statný, sebejistý, a usměvavá nevěsta, v bleděmodrých šatech stojící před svatební síní magistrátu, zářila mladistvou krásou.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se. Snažil jsem se hovořit klidně, jako dospělý, bez trpkosti, ale moc mi to nešlo.

„Co?“

„Žes mne nechal vyhodit.“

„Ach tak.“

Přešel ke skleněným dveřím na balkon, otevřel je a vpustil do místnosti mořský vzduch. Z pláže se ozývaly veselé hlasy. Chvíli ve dveřích mlčky stál a zhluboka dýchal. Pak, jako by se k něčemu odhodlal, dveře zavřel a obrátil se ke mně.

„Mám pro tebe návrh,“ řekl.

„Jaký návrh?“

„Chvíli potrvá, než ti to vysvětlím.“ Sáhl po telefonu a ohlásil pokojové službě, že sice ví, že čas snídaně minul už víc než před hodinou, ale že si přeje, aby mu na pokoj okamžitě poslali mléko, ovesné vločky, horké topinky, smaženou slaninu s rajskými jablíčky a houbami, jablko, banán a konvičku čaje. „Neodmlouvej,“ řekl mi. „Vypadáš, jako bys už týden byl o hladu.“

„Řekl jsi siru Vivianovi, že fetuju?“

„Ne, neřekl. Fetuješ?“

„Ne.“

Dívali jsme se jeden na druhého. Vlastně jsme se vůbec neznali, ač jsme si byli tolik podobní. Žil jsem podle otcových rozhodnutí, chodil do škol, které pro mne vybral, naučil se jezdit na koni i na lyžích a na honech jsem se vycvičil ve střelbě, protože tyhle mé záliby otec schvaloval, ale zato mi neposílal vstupenky na koncerty v Bayreuthu, v Covent Gardenu nebo na operu do La Scaly, protože mu takové záliby jako dobrý způsob trávení volného času neimponovaly.

Byl jsem jeho výtvor, ostatně většina mladíků je dílem svých otců. Vnímal jsem velmi silně jeho smysl pro to, co je správné a co ne, a jak trvá na tom, že za chyby a ostudné činy musí člověk zaplatit, musí je přiznat, ne je zatloukat. Jak mne moji bratro-bratranci se soucitem ujišťovali, dodržovat jeho pravidla nebylo snadné.

„Sedni si,“ řekl.

V pokoji bylo teplo. Sundal jsem si bundu, položil ji na zem vedle přilby a sedl si na otcův pokyn do křesla.

„Byl jsem vybrán jako kandidát pro doplňovací volby za Hoopwestern místo nedávno zesnulého člena parlamentu.“

Zmateně jsem zamžikal. Nepochopil jsem, o co jde. „Já...“

„Poslouchal jsi, co ti povídám?“

„Já... Chceš říct, že se budeš ucházet o křeslo?“

„To by možná řekl tvůj americký kamarád Chuck. My jsme ale v Anglii, u nás se říká, že kandiduju do parlamentu.“

Nevěděl jsem, co na to mám říct. Výborně? Nebo no nazdar! Vypravil jsem ze sebe: „Myslíš, že se tam dostaneš?“

„Je to malý volební obvod. Těžko říct.“

Rozhlédl jsem se váhavě po neosobním pokoji. Čekal. Tvářil se netrpělivě.

„Cos mi vlastně chtěl navrhnout?“ zeptal jsem se.

„No tak tedy...“ Zdálo se, jako by se mu ulevilo. „Vivian Durridge se k tobě zachoval tvrdě.“

„To určitě.“

„Když tě obvinil z fetování... To si vymyslel sám, to byl jeho nápad.“

„Ale proč!“ zeptal jsem se nechápavě. „Když už mě tam nechtěl, proč to jednoduše neřekl?“

„Mně řekl, že to nikdy nedotáhneš dál než na průměrného amatéra a že z tebe nikdy profesionál být nemůže. Tvrdí, že zbytečně maříš čas.“

Nechtěl jsem tomu věřit, nedokázal jsem se s tím smířit. Začal jsem se zuřivě ohrazovat: „Mě to ale baví!“

„Jistě. Kdyby ses ale nad tím zamyslel, kdyby sis nic nenalhával, musel by sis přiznat, že trávit příjemným způsobem čas už v tvém věku k životu nestačí.“

„Nejsem jako ty..,“ namítl jsem. „Nemám tvoji… tvoji...“

„Průraznost?“ napověděl mi.

Chvíli jsem o tom uvažoval. Pak jsem přikývl.

„Jsem přesvědčený, že jsi dostatečně inteligentní a že máš… že máš... odvahu... Že prostě máš na to, co na tebe chystám.“

Pokud mně chtěl zalichotit, podařilo se mu to, samozřejmě. Málokterý mladík by takovou poklonu zavrhl.

„Otče…“ začal jsem.

„Snad jsme se dohodli, že mi budeš říkat táto.“

Kdysi trval na tom, abych mu na třídních schůzkách s rodiči říkal táto a já to respektoval, jinak ale pro mne byl „otec“, pokud jsem o něm přemýšlel, můj velitel a můj strážce, ten, kdo o mně rozhodoval.

„Co ode mne očekáváš?“ zeptal jsem se.

Přímo mi na otázku neodpověděl. Zadíval se nepřítomně z okna a pak se ohlédl na moji bundu, ležící na zemi. Hrál si s prsty skoro stejně jako Sir Vivian. Pak konečně promluvil: „Přál bych si, abys využil nabídku z Exeterské univerzity a šel tam studovat.“

Snažil jsem se nedat najevo, jak žasnu a jak mne vyvedl z míry a dopálil. Otec zareagoval, jako kdybych se s ním hádal, i když jsem neřekl ani slovo a ovládl se.

Řekl: „Ty jsi sám sobě slíbil rok prázdnin, že?“

Takzvaný rok prázdnin po střední kole před vysokoškolským studiem byl v té době ve velké oblibě, kdekdo ho chválil jako dobrý způsob jak získat drahocenné životní zkušenosti před zápisem na univerzitu. Mnoho věcí svědčilo ve prospěch takového volného roku a těžko najít argument proti.

„Tys s tím volným rokem souhlasil,“ namítal jsem.

„Nezakázal jsem ti to, a to je něco jiného.“

„Ale... můžeš mi to vůbec zakázat? A pokud mi to chceš zakázat, tak proč?“

„Do té doby, než ti bude osmnáct, mám právo učinit jakékoli rozhodnutí ve tvůj prospěch, nebo lépe řečeno pro to, co já považuju za prospěšné. Ty přece nejsi hloupý, Bene, to víme oba. Příští tři týdny, až do třicátého prvního srpna, do tvých narozenin, o tobě bezvýhradně rozhoduju já.“

To jsem dobře věděl. Taky jsem věděl, že ze zákona bude moje studium financovat stát, tedy pokud jde o výuku, ale nikoliv o ubytování, stravování a další výlohy, na to jsem neměl nárok, protože můj otec byl zámožný. Vydělávat si na studia sám, to je sice hezké a v některých zemích i možné, v Británii však dost obtížné. Musel jsem si přiznat, že kdyby mě otec na studiích nepodporoval, těžko bych se mohl na univerzitu zapsat, ať už by to byl Exeter, nebo jiná vysoká škola.

Řekl jsem klidně: „Když jsem s tebou o tom před hodnou dobou mluvil, tak jsi řekl, že rok prázdnin je docela dobrý nápad.“

„To jsem ovšem netušil, že ten rok chceš strávit na dostihové dráze.“

„Získávám zkušenosti, vyzrávám.“

„Pohybuješ se v prostředí, kde na tebe na každém kroku číhá pokušení ke hříchu.“

„Ty ke mně nemáš důvěru!“ ohradil jsem se rozhořčeně. Div jsem nezaskučel. Dodal jsem proto chladným tónem: „Ty jsi přece můj vzor, vyhnul bych se všem nástrahám.“

„Takže by ses nenechal uplatit, ano?“ Moji lichotku nebral vážně. „Žádný dostih bys nezahodil, že? O tom mluvíš, ano? A co ty řeči o tom, že fetuješ? Řeči, pomluvy dokážou zničit pověst účinněji než pravda.“

To mne umlčelo. Nepodložené nařčení mne tehdy ráno připravilo o příjemnou iluzi, že chová-li se člověk důsledně čestně, nikdo na něj nemůže. Můj otec by tuhle ztrátu iluze nepochybně označil za „vyzrávání“.

Z trpkých úvah mne vyrušilo zaklepání na dveře. Přinesli snídani, která mne vysvobodila z chronického hladovění. Nezbytnost udržet si nízkou váhu mne několikrát přivedla div ne k mdlobám z hladu. Teď už jsem se mohl najíst bez výčitek svědomí. Dal jsem se do jídla. Obdivoval jsem otce, že tak přesně odhadl, na co budu mít chuť a na co ne.

„Při jídle mne můžeš vyslechnout,“ řekl. „Kdybys měl šanci stát se jedním z nejlepších překážkových jezdců na světě, nechtěl bych od tebe... to, co od tebe chtít budu. Kdybys byl... třeba Isaac Newton, nebo Mozart, nebo kdybys byl geniální v něčem jiném, bylo by marné snažit se tě od toho odradit. Já taky od tebe nechci, abys dostihovou dráhu opustil navždy, jen si nepřeju, abys jí obětoval celý život.“

Ovesné vločky s mlékem chutnaly skvěle.

„Mám takové podezření,“ pokračoval, „že sis ten rok prázdnin hodlal protáhnout na neurčilo.“

Přestal jsem jíst. Těžko jsem se mohl hádat, měl pravdu.

„Proto tě žádám, zapiš se v Exeteru, Bene. Užij si své vyzrávání tam. Neočekávám od tebe výtečné, velmi dobré mi zcela postačí, ba i s nějakou tou trojkou se smířím, ačkoli myslím, že budeš prospívat dobře jako vždy, navzdory tomu, že ses tak nešikovně narodil.“

Prokousal jsem se s chutí slaninou, rajčaty, houbami a topinkami. Náš školský systém byl bohužel tak sešněrovaný, že děti posuzoval výhradně podle data narození, ne podle jejich možností, a protože jsem se narodil poslední den „školského roku“, byl jsem vždy nejmladší ve třídě a měl jsem co dělat, abych ostatním stačil. Kdybych se narodil o den později, prvního září, nastoupil bych do školy o rok později. Z čehož vyplývá, že rokem prázdnin by se všechno srovnalo. Pochopil jsem, že mi otec dává najevo, že mu to je jasné a že mi proto předem odpouští slabší známky.

„Byl bych rád, kdybys před nástupem do Exeteru pracoval pro mne. Přál bych si, abys se mnou jel do Hoopwesternu a pomohl mi vyhrát volby.“

Vytřeštěně jsem se na něj zadíval. Jedl jsem dál, ale ani jsem nevnímal co.

Polkl jsem. „Ale já přece o politice zhola nic nevím!“

„Taky nic vědět nepotřebuješ. Nechci od tebe žádné proslovy na veřejnosti ani formulaci nějakých stanovisek, chci jen, abys byl po mém boku, abys při mně stál.“

„Já ale přece… totiž.…“ Skoro jsem koktal. „Nedovedu si představit, co bych vlastně dělal.“

„Sněz jablko, vysvětlím ti to.“

Sedl si do křesla a nenuceně hodil nohu přes nohu. Další část proslovu jako by měl nacvičenou. Vlastně si skoro myslím, že si tu pasáž skutečně předem promyslel.

„Členové té komise, která mne jako kandidáta navrhla, by samozřejmě uvítali, kdybych byl ženatý, řekli mi to, prý staromládenecký stav je u voličů nevýhoda. Vysvětlil jsem jim, že jsem ženatý byl, že mi žena zemřela, ale že mám syna. To je velmi potěšilo, ani bys nevěřil jak. Já od tebe vlastně chci, abys zastupoval mou ženu. Aby ses se mnou objevoval na veřejnosti, aby ses k lidem hezky choval.“

Zeptal jsem se roztržitě: „To mám líbat děti?“

„Ne, ty budu líbat já.“ Tvářil se pobaveně. „Ty koukej být roztomilý ke starým dámám a povídej si s mužskými o fotbale, kriketu a o koních.“

Vzpomínal jsem na dostihy, na vzrušení a radost z jízdy, na opojné riziko, na to, kolik člověk musel vložit do toho, aby přemohl všechny možné nástrahy a nebezpečí, aby dorazil zdárně a se ctí do cíle. To bylo něco jiného než usmívat se na voliče.

Toužil jsem po životě plném vzrušení a rychlosti, po radosti, jakou mi skýtali koně a lyže. Začínal jsem chápat to, o čem se dřív nebo později poučí každý, a sice že každá zábava má svůj konec.

Řekl jsem: „Jak vůbec může někoho napadnout, že se budu špinit s fetováním, když dostihy jsou to nejopojnější, co existuje!“

„Chtěl by ses vrátit k Vivianovi, kdyby tě vzal?’ zeptal se otec.

„Ne,“ odpověděl jsem bez uvažování. Ne, všechno se posunulo do nezvratné polohy. V to srpnové středeční ráno jsem se hodně poučil o realitě. Zachmuřeně jsem si přiznal, že ze mne nikdy nemůže být jezdec mých snů, že nikdy ve Velké národní nezvítězím. Ale abych se místo toho usmíval na voliče? To snad ne!

„Volby jsou víc než tři týdny před tvým nástupem do Exeteru. To už ti bude osmnáct...“

Bez vítězoslávy a bez lítosti jsem poznamenal: „Napsal jsem do Exeteru, že nabídnuté studijní místo nepřijímám, takže se tam zapsat nemůžu, i kdybys mi to nařídil.“

„Jenže já tvoje rozhodnutí zrušil,“ řekl věcně. „Napadlo mne, že tam napíšeš. Já tě od dětství pozoruju, i když jsme se viděli jen málo. Spojil jsem se s univerzitou a tvůj dopis jsem odvolal, budou tě čekat u zápisu a už pro tebe rezervovali ubytování v koleji. Nevykroutíš se z toho studia, leda bys vyhlásil vzpouru a utekl.“

Znovu jsem skoro fyzicky pocítil duševní sílu svého otce, sílu, jaká se v běžné rodině těžko objeví. Otce poslouchala dokonce i univerzita v Exeteru.

„Ale otče..,“ vzpouzel jsem se chabě.

„Táto!“

„Táto...“ To slovo se mi k němu nehodilo, nehodilo se k němu v roli starostlivého otce malého školáka, ani k mé představě o něm jako o člověku vymykajícím se průměru, výrazně čnějícím nad jiné pány z obchodního světa.

Pochopil jsem, že jeho Velká národní je číslo deset v Downing Street. Vítězství ve Velké národní v jeho představách odpovídalo křeslu ministerského předsedy. Chtěl ode mne, abych se zřekl svého nedosažitelného snu v jeho prospěch, aby on mohl svůj sen uskutečnit.

Zadíval jsem se na netknuté jablko a banán. Hlad mne už přešel.

Řekl jsem: „Nepotřebuješ mě.“

„Potřebuju hlasy voličů, a s tím mi můžeš pomoct. Kdybych nebyl hluboce přesvědčený o tom, že máš velkou cenu při získávání přízně lidí, neseděl bys tu teď.“

„Já...,“ Zaváhal jsem. „Abych byl upřímný, radši bych tu nebyl.“

Mohl jsem spokojeně vegetovat v Durridgeových stájích, mohl jsem ještě hýčkat své iluze neporušené. Zvolna bych se posunoval k méně tvrdému, méně bolestnému procitnutí. Postupem času bych však začal zákonitě podléhat depresi. Nová budoucnost, která se mi tu vnucovala, představovala aspoň určitou výzvu, úkol místo pozvolného pádu do nicoty.

„Bene,“ řekl energicky, jako by mi četl myšlenky. „Aspoň to zkus, bude tě to bavit.“

Dal mi obálku plnou peněz a ať prý si jdu nakoupit oblečení. „Kup si všechno, co potřebuješ, odjedeme odtud do Hoopwestemu.“

„Já mám ale svoje věci...“

„Svoje věci, jak tomu říkáš, ti právě paní Wellsová balí do krabic.“ V domě paní Wellsové u silnice vedoucí k Durridgeovým stájím jsem měl pronajatý pokoj. „Zaplatil jsem jí do konce měsíce,“ pokračoval otec. „Docela ji to potěšilo. Tebe možná potěší, že řekla, že jsi tichý a milý chlapec a že jí budeš chybět.“ Usmál se. „Zařídil jsem, aby ti ty věci přivezli, brzy se s nimi shledáš. Možná zítra.“

Trochu jsem si připadal, jako by mne smetla vichřice, ale nebylo to poprvé. Otec mne už v minulosti vyvrátil z klidného, pohodlného života a přesadil na jiný záhon. Sestra mojí maminky teta Susan a její muž Harry se bez velkého nadšení uvolili, že se o mne budou starat, ale když mne pak otec odhlásil ze státní školy, která byla „dost dobrá pro naše kluky“, cítili se ukřivdění a dotčení, a otci mnohokrát vyčetli, že trval na tom, abych se doučoval matematiku (ta mi šla nejlíp) a dikci a že se pak postaral o to, abych vystudoval náročnou a drahou Malvern College.

Moji bratro-bratranci se mi proto pošklebovali a taky mi záviděli. Konečně se ze mne stal opravdový jedináček a přestal jsem být nechtěným přívažkem v početné rodině.

Otec, který mi řídil život do té míry, že mne náhle a nečekaně přesadil do Brightonu, považoval za samozřejmé, že ho v poslední tři týdny, po které ještě bude ze zákona mým pánem, budu bez odmluv poslouchat.

Když teď o tom uvažuju, připouštím, že by se v podobné situaci leckterý sedmnáctiletý bouřil. Jenže nade mnou vládl blahovolný tyran, kterému jsem důvěřoval a který to se mnou prokazatelně myslel dobře. Bylo mi to jasné, věděl jsem, že by na mne nikdy nechystal nic špatného, proto jsem si obálku vzal a peníze jsem utratil v brightonských obchodech za oblečení, o kterém jsem usoudil, že by je voliči u syna svého kandidáta schválili.

Odjeli jsem z Brightonu chvíli po třetí odpoledne. Nikoli přísným, vznešeným vozem s nepříjemně nemluvným řidičem, který mne vezl ráno (řidič se očividně řídil otcovými pokyny - žádné řeči, žádné vysvětlování), ale vesele vyhlížejícím range roverem. Hnědá metalíza, na bocích vyzdobená stříbrnými a zlatými věnečky květin.

„Jsem tu nový,“ usmál se otec. „Neznají mne tady, tak se musím postarat, aby si mě všimli a zapamatovali.“

Těžko si ho nevšimnout, pomyslel jsem si. Lidé se za námi otáčeli celou cestu podél jižního pobřeží. Na to, co nás čeká v Hoopwesternu, jsem připravený nebyl. Na každém sloupu, každém stromě, visel plakát s jednoduchým nápisem: VOLTE JULIARDA. Ta rada nemohla ujít nikomu v celém městě.

Cestou z Brightonu seděl otec za volantem nápadného vozu a já vedle něj. Cestou mě bez přestávky zasypával radami, co mám ve své nové roli říkat a co ne, jak si mám počínat a jak ne.

„Politici zřídka říkají pravdu,“ řekl.

„Ale...“

„Politici ale nikdy nelžou.“

„Vždycky jsi mě učil, že mám mluvit pravdu.“

Usmál se mé nevinné prostotě. „Mně musíš vždycky říkat pravdu, to tě ubezpečuju. Jenže lidi většinou věří jenom tomu, čemu věřit chtějí, a když jim to bereš, když jim začneš vykládat něco jiného, řeknou, že vyhledáváš konflikty, zbaví se tě a už tě nikdy nepustí k veslu, i kdyby se vzápětí ukázalo, že to, cos říkal, je svatá pravda.“

Pomalu jsem kývl. „Tohle už nejspíš vím.“

„Na druhé straně, kdyby člověka přistihli při lži, je to jeho konec. Proto nikdy nelžu.“

„Co když ti ale položí přímou otázku a ty jim nemůžeš odpovědět po pravdě a lhát nechceš?“

„Řeknu - to je zajímavá otázka, a změním téma hovoru.“

Řídil rychle a opatrně, stejně jako žil.

„V průběhu nadcházejících týdnů se tě bude spousta lidí ptát, co si o čem myslím. Zásadně odpovídej, že nevíš, a ať se raději zeptají přímo mne. Nikdy mne necituj, neopakuj moje výroky, i když je vyslovím veřejně. Jasné?“

„Jak myslíš.“

„Pamatuj si, že volební kampaň je boj. Mám politické odpůrce. Ne každý, kdo se na mne usmívá, je skutečný přítel. Mám nepřátele.“

„Chceš říct…, že nemam nikomu věřit?“

„Ano, to přesně jsem chtěl říct. Vždy se najde někdo, kdo chce zabít Caesara. Nevěř nikomu.“

„Jsi cynik!“

„Je to zákon přežití.“

„Radši bych jezdil dostihy.“

Smutně potřásl hlavou. „Obávám se, že časem přijdeš na to, že v každém povolání se najdou darebáci a podvodníci, i v dostihovém sportu.“

Zajel do středu města Hoopwestem. Bylo to staré město, bývaly tu trhy, typické pro celý kraj. Malebná pěší zóna ve středu města jako by zkameněla v minulosti, zatímco přítomnost bujela za kruhovým objezdem, kde vyrostly velké obchodní domy a vysoké budovy plné kanceláří.

„Tohle bývala zemědělská oblast,“ vysvětloval otec. „Zemědělství je dnes ale průmysl jako každý jiný, jako třeba tahle továrna na žárovky, která zaměstnává víc lidí, než kolik jich dělá v zemědělství. Já potřebuju především hlasy těch lidí z továrny.“

Otcův hlavní stan jsme našli v podivuhodném architektonickém slepenci se starobylým průčelím s okny na dlážděné náměstí, s hranatou, nezajímavou přístavbou s přízemním obchodem v řadě dalších obchodů u rozlehlého parkoviště. V prvním patře domu bylo slušné ubytování (pro otce a pro mne). Kdysi tam býval obchod s obuví, ale ten se položil, nedokázal konkurovat jednomu z místních obchodních středisek. U vedlejšího domu byl podobný přístavek, ve kterém sídlil obchod s dárkovými předměty.

Ve volebním středisku panovala rušná pracovní atmosféra. Barevné telefony, klapající kopírka, nosily se nespočetné hrníčky s čajem. Psací stoly, počítače, na stěně mapy a v nich zapíchané špendlíky, telefonní seznamy, krabice s obálkami. Všemu velela s velkou energií a nadšením dáma středního věku.

Nechali jsme vůz na parkovišti a prošli skleněnými dveřmi do budovy. O tom, jakému účelu v tu chvíli slouží, nebylo možné pochybovat. Na skleněné stěně nejenže visel plakát VOLTE JULIARDA, ale taky tři velké fotografie mého otce. Laskavý, inteligentní, vstřícný výraz ve tváři. Snadno uvěřit, že by si ve Westminsteru vedl skvěle.

Všechny tři přítomné ženy ho nadšeně uvítaly a zahrnuly ho hlášeními o problémech, které nutno řešit.

Otec řekl: „Dovolte, abych vám představil syna.“

Úsměvy se soustředily na mne. Dámy si mne prohlížely od hlavy k patě. Tři sudičky, pomyslel jsem si.

Jedna z nich řekla: „Pojďte dál, miláčku. Dáte si čaj?“