1
„Jsi rozmazlený, protivný parchant,“ prohlásila moje sestra a přistrčila mě tak málem do záhuby. Cestou na nádraží, v zapoceném kupé plném pondělních chmur, mezi zpola vyluštěnými křížovkami, cestou přes celý Londýn až ke své nemilované kanceláři jsem měl její nepůvabný obličej stále před očima.
Parchant jsem nebyl. Rodiče sezdával biskup a v lavicích chrámu tehdy seděla dobře polovina nejvyšší společnosti a aristokracie. Pokud jsem byl rozmazlený, mohli za to otec s matkou. Svému dědici, který se narodil náhodně v poslední možný okamžik po pěti dcerách, odkázali zhýčkanost. V šedesáti osmi letech, kdy se znovu stal dítětem, ve mně můj křehký otec viděl především nástroj, jímž připraví nenáviděného bratrance o dědictví titulu, po kterém toužil. Otec se z mé existence nezměrně radoval. Byl jsem pro něho symbol.
Když jsem se narodil, bylo matce čtyřicet sedm, dnes je jí sedmdesát tři. Rozum se jí zřejmě přestal vyvíjet v době na konci války, v roce 1918. Co já pamatuju, vždycky byla popletená, nebo jak říkali laskavě naši přátelé, výstřední. Ať tak či onak, jako jednu z prvních zkušeností jsem získal poznání, že věk s moudrostí nemá nic společného.
Rodiče byli příliš staří, než aby trvale snášeli přítomnost dítěte, a tak svěřili moji výchovu a vzdělání jiným, na dálku. Měl jsem vychovatelky, chodil jsem do internátní školy, pak na Eton, slyšel jsem na vlastní uši, jak rodiče litují, že jsou školní prázdniny tak dlouhé. Můj vztah k nim spočíval na zdvořilosti a povinnosti, nikoli na lásce. Oni ode mne ani lásku neočekávali, a já ji nepociťoval. Vlastně jsem nemiloval nikoho. Nikdo mne to nenaučil.
Do kanceláře jsem dorazil jako obvykle první. Vyzvedl jsem si klíče ve skříňce ve vrátnici a prošel zvolna dlouhou chodbou, kde se rozléhaly kroky, vzhůru po drsném kamenném schodišti a další úzkou tmavou chodbou. Na konci chodby jsem si odemkl těžké, tmavě namořené dveře vedoucí do prostor agentury Anglia Bloodstock. Kanceláře měly typický vzhled starých vážených londýnských firem, kde to nevypadalo jako v kasárnách, ale kde se dbalo o pohodlí. Z chodby vedly po levé i po pravé straně dveře do místností s bílými stěnami, koberec ode zdi ke zdi, jméno úřadujícího napsané úhledným černým písmem na dveřích. Psací stoly byly téměř přepychové, se vznešenými prvky, jako je třeba kožená deska s ornamenty. Na zdech visely grafické listy z dostihového prostředí. Já nicméně do těchto prostor náležejících úspěšným ještě nedospěl.
Sám jsem pracoval (nepravidelně) skoro šest let v kanceláři na konci chodby, až za spisovnou a kuchyňkou. Na pootevřených dveřích byl nápis DOPRAVA. Strčil jsem do dveří. Od pátku se nic nezměnilo. Všechny tři psací stoly vypadaly stále stejně: na Christopherově stole byly neurovnané kupy písemností, zatížené kriketovými míčky. Maggie měla na psacím stroji kryt nakřivo, vedle pomuchlané kopíráky, z vázy s uvadlými chryzantémami padaly smutné lístky do špinavého šálku od čaje. Můj stůl byl prázdný.
Pověsil jsem si kabát, usadil se a pootvíral zásuvky. Celkem zbytečně jsem urovnával urovnaný obsah. Zkontroloval jsem si, že je skutečně přesně za osm minut devět (hodinky mi šly na vteřinu) a že se tedy hodiny v kanceláři o dvě minuty zpoždují. Po tomto mimořádném výkonu jsem se díval tupě před sebe na kalendář zavěšený na světle zelené zdi.
Moje sestra řekla, že jsem rozmazlený, protivný parchant.
To se mi nelíbilo. Přece nejsem protivný, hájil jsem se, ale nepříliš přesvědčivě. Pak jsem dospěl k rozhodnutí, že poruším tradici a nevytknu Maggie, že mně její nepořádek jde na nervy.
Christopher a Maggie dorazili společně, celí rozesmátí, v devět hodin deset minut.
„Ahoj,“ řekl Christopher vesele a šel si pověsit kabát. „Koukám, že jsi v sobotu prohrál.“
„Ano,“ přikývl jsem.
„Třeba budeš mít příště větší štěstí,“ řekla Maggie, foukla do uschlých lístků v šálku a ty odletěly na podlahu. Kousl jsem se do jazyka a neřekl ani slovo. Maggie vzala vázu a vydala se do kuchyňky. Cestou trousila další zvadlé lístky. Za chvíli se s vázou zase vracela, nesla ji nešikovně a pokapala mi stůl. Mlčky jsem sáhl do zásuvky po pijáku, mokré skvrny vysušil a piják zahodil do koše na odpadky. Christopher mě pobaveně sledoval, světlé oči za brýlemi mu jiskřily.
„Bylo to o krátkou hlavu, že jo,“ řekl, sáhl po jednom kriketovém míčku a dělal, jako by ho chtěl prohodit oknem.
„Ano, o krátkou hlavu.“ V duchu jsem si řekl, že je vlastně úplně jedno, jestli to bylo o krátkou hlavu nebo deset délek. Za prohru člověk nic nedostane, ať už je jakákoli.
„Vsadil jsem na tebe pětku.“
„To je mi líto,“ řekl jsem poslušně.
Christopher se otočil na špičce nohy a hodil. Míček uhodil do zdi a zanechal tam skvrnu. Christopher viděl, jak se mračím, a dal se do smíchu. Nastoupil v kanceláři přede dvěma měsíci. Přišel k nám přímo z Cambridge, kde neuspěl, nepodařilo se mu získat modrou stužku za kriket, protože se mu příliš rychle kazil zrak, a navíc nesložil ani závěrečné zkoušky. Stejně však byl vždycky v lepší náladě než já, ačkoli jsem si na podobné rány osudu nemohl stěžovat. Snášeli jsme se, ale já prostě navazuju přátelství jen obtížně a Christopher se už přestával snažit.
Maggie se vrátila z kuchyňky, sedla si za stůl, vytáhla ze zásuvky na papíry lak a začala si na nehty nanášet stříbřitě růžovou. Byla to statná, sebevědomá dívka ze Surbitonu, od přírody jízlivá a jedovatá, se zvláštním nadáním projevit lítost a provinilost v okamžiku, kdy jed zasáhl cíl.
Christopher upustil kriketový míček a ten se zakutálel před Maggiein psací stůl. Christopher ze za ním natáhl, shodil jednu z hromádek svých písemností na podlahu, porazil lahvičku s lakem a vazká růžová polotekutá hmota zaplavila obdrželi jsme váš dopis ze dne…
„Sakra,“ ulevil si procítěně.
Vtom do místnosti vešel starý Cooper, náš pojišťovací referent. Přikolébal se svým charakteristickým nemotorným krokem a s odporem se rozhlédl po tom zmatku a nepořádku. Podal mi svazek listin.
„To je vaše, Henry, vyřidte to prosím co nejrychleji.“
„Dobře.“
Obrátil se k odchodu, ale ještě nepříjemným plačtivým hlasem, který jim určitě šel na nervy, vytkl Christopherovi a Maggie: „Proč vy dva nedokážete dělat pořádně jako tady Henry? Chodí vždycky včas, všechno má jak se patří, pracuje spolehlivě a dodržuje termíny. Proč se trochu nesnažíte být jako on?“
V duchu jako bych se přikrčil a očekával jsem Maggiein nevyhnutelný protiútok. Bylo pondělní ráno, takže je určitě v dobré formě.
„Nechtěla bych bejt jako Henry ani náhodou,“ odsekla. „Pedant bez chuti a zápachu, docela asexuální. Prostě nic, jako by ani nebyl naživu.“
Ten den se mi jaksi nepovedl.
„Jezdí přece dostihy,“ bránil mě chabě Christopher.
„Jo, a kdyby spad a zlomil si obě nohy, tak mu půjde jedině o to, jestli mu pěkně srovnali obvaz.“
„Kosti,“ poznamenal jsem.
„Cože?“
„Jestli mi srovnali kosti.“
Christopher zamžikal a dal se do smíchu. „Vida vida, kdo by to čekal. Koukejme se na Henryho, tichá voda nakonec možná přece jen břehy mele,“
„Nic nemele,“ řekla Maggie, „je to stojatá voda, spíš louže.“
„Slizká a páchnoucí,“ řekl jsem.
„Ne… ach jo… tak jsem to nemyslela, já… lituju…“
„To nic,“ pokrčil jsem rameny, „to nic.“ Podíval jsem se na listinu, kterou jsem držel v ruce, a sáhl po telefonu.
„Henry,“ prosila Maggie nešťastně, „já to tak opravdu nemyslela.“
Starý Cooper potřásl hlavou a pomalu se odkolébal chodbou. Christopher se dal do třídění lakem pocákaných dopisů. Já se dovolal na dopravní firmu Yardman a požádal, aby mě spojili se Simonem Searlem. „Potřebuju dostat co nejrychleji čtyři ročky z newmarketských dražeb do Buenos Aires,“ řekl jsem mu.
„Možná to bude chvilku trvat.“
„Proč?“
„Ztratili jsme Peterse.“
„To je od vás pěkně neopatrné.“
„Ha ha ha.“
„On od vás odešel?“
Simon slyšitelně zaváhal. „Už to tak vypadá.“
„Jak to myslíš?“
„Z posledního letu se jednoduše nevrátil, to bylo minulý pondělí. Prostě se nedostavil k odletu na zpáteční cestu a pak už o něm nikdo nic neslyšel.“
„Co nemocnice?“
„Tam jsme se samozřejmě ptali, taky jsme se ptali v márnici a ve vězení. Nikde nic. Prostě se vypařil. A protože nic neproved, tak o něj policie nemá zájem a nehledá ho. To se ani od policie nedá chtít, protože odejít ze zaměstnání bez výpovědi není zločin. Říkají, že se nejspíš zbláznil do nějaký holky a rozhod se, že tam zůstane.“
„Je ženatý?“
„Ne,“ povzdechl si. „No nic, ale ted pokud jde o ty tvoje ročky, já zatím nemůžu slíbit ani přibližnej termín.“
„Simoně,“ řekl jsem pomalu, „nestalo se něco podobného už jednou?“
„Jo ty myslíš Ballarda, ne?“
„Byl to jeden z vašich koordinátorů.“
„Nojo, vlastně… máš pravdu.“
„Nebylo to v Itálii?“
Chvíli bylo na druhém konci linky ticho. „Vidíš, to mi vlastně nedošlo,“ řekl. „Je to zvláštní shoda okolností. No nic… s těma ročkama ti dám vědět.“
„Kdybyste to nezvládli, musel bych se obrátit na Clarksonovy.“
Povzdechl si. „Budu dělat co můžu a zavolám zejtra.“
Odložil jsem sluchátko a pustil se do kupy celních deklarací. Zdlouhavé odpoledne se konečně nachýlilo k obědu. Za tu dobu jsme na sebe s Maggie nepromluvili ani slovo a Christopher tiše klel nad poštou. Jak udeřila jedna hodina, stačil jsem vyrazit ke dveřím dokonce dřív než Maggie.
Venku svítilo prosincové slunce. A mě najednou napadlo skočit do projíždějícího autobusu a vystoupit u Marble Arch. Zvolna jsem se vydal Hyde Parkem k vodám jezírka Serpentine. Sedl jsem si na lavičku a díval se, jak se slunce odráží na drobných vlnách. Když malá ručička na mých hodinkách dospěla ke druhé, ještě jsem tam seděl, a taky v půl třetí. Ve tři čtvrtě na tři jsem hodil do vody několik kamenů a hlídač mi přišel říct, že se to nedělá.
Tak já jsem tedy rozmazlený, protivný parchant. Což by nebylo tak zlé, kdyby moje sestra podobné výrazy užívala běžně. Jenže moje sestra je mírná osoba, která v každém vidí jen dobré a kterou rodiče v útlém dětství nutili, aby si vypláchla ústa mýdlem, pokud nějaký ten silnější výraz použila. Od té doby už podobnou léčbu nikdy neriskovala. Je to moje nejmladší sestra, o patnáct let starší než já, neprovdaná, nepůvabná, nenápadná a inteligentní. Vyměnila si úlohu s mými rodiči. Starala se o dům a o rodiče, jako kdyby oni byli děti. Starala se i o mne, vždycky.
Jako kluk jsem byl do sebe uzavřený a nesmělý, tichý a nesdílný. Byl jsem skoro chorobně pořádný a metodický, všude jsem chodil včas a vždy jsem se ovládal, ať šlo o sex nebo písemný projev. Pedant bez chuti a zápachu, řekla mi Maggie. Skutečnost, že už řadu měsíců cítím, že vůbec takový nejsem, mě trochu mátla. Čím dál víc.
Zadíval jsem se na modré, zlatem zaplavené nebe, a tiše jsem se usmál. Tam, jedině tam nahoře mám pocit, že já jsem skutečně já. A možná ještě při dostizích, to taky.
Čekala na mne jako obvykle se snídaní, obličej zrůžovělý po ranní procházce se psy. Přes víkend jsme se skoro nevídali. V sobotu jsem jezdil dostihy a v neděli jsem odjížděl z domova ještě před snídaní a vracel se pozdě.
„Kdes byl včera?“ zeptala se.
Nalil jsem si kávu a neodpověděl. Na to ovšem byla zvyklá.
„Chtěla s tebou mluvit máti.“
„O čem?“
„Pozvala na nedělní oběd Filyhoughovy.“
Způsobně jsem pojídal vajíčka na slanině a klidně odpověděl: „To jsou ti s tou afektovanou Angelou, co má špatnou pleť? Zbytečně tratí čas, stejně tady nebudu.“
„Angela zdědí půl milionu,“ řekla sestra vážně.
„Já vím, a my máme v krovech červotoče.“
„Maminku by potěšilo, kdyby ses oženil.“
„Ano, ale jedině se zazobanou.“
Sestra nepopírala, že tomu tak je, ale taky na tom neviděla nic špatného. Rodinného jmění zvolna ubývalo a podle mínění mých rodičů výměna budoucího titulu za budoucí bohatství nepředstavuje špatný obchod. Jaksi jim nedošlo, že dnešní zámožné dívky mají dost rozumu, aby po sňatku nepřepsaly svůj majetek na své muže, ale zařídí se tak, aby se vším co jim patří mohly kdykoli manželství opustit.
„Maminka Angele slíbila, že tu budeš.“
„To nebylo chytré.“
„Ale Henry!“
„Nemám Angelu rád,“ řekl jsem stroze, „a příští neděli v poledne tady nehodlám být. Je to jasné?“
„Ale přece musíš… nemůžeš mně to tady všechno nechat na krku samotné.“
„Je na tobě máti zabránit, aby už takhle unáhleně a hloupě lidi nezvala. Angela je nevím kolikátá nehezká dědička, kterou tenhle rok pozvala, a já už toho mám dost.“
„Ale my přece potřebujeme…“
„Nejsem prostitutka.“
Hluboce se urazila. Zvedla se. „Jsi nelaskavý.“
„Jo, a když už o tom mluvíme, tak já tomu červotoči přeju hodně štěstí. Tenhle mokrý hnijící dům pohltí nakonec všechny peníze, co máme. Kdyby se zítra zřítil, byli bychom na tom mnohem líp.“
„Ale je to náš domov,“ prohlásila, jako by tím vyřkla poslední slovo.
Pomyslel jsem si, že až ten dům bude můj, rychle se ho zbavím. Neřekl jsem však ani slovo. Protože jsem mlčel, dodala si odvahy a ještě to se mnou zkusila po dobrém. „Henry, prosím tě, bud tady, až přijdou Filyhoughovi.“
„Ne,“ řekl jsem tvrdě. „Nebudu tady, mám na příští neděli jiný program, takže se mnou nepočítej.“
V tu chvíli dostala vztek, až se roztřásla. Obořila se na mě: „Já už to tvoje nepříčetné chování trpět nebudu. Jsi rozmazlený, protivný parchant.“
Jak jsem tak seděl na břehu Serpentine, říkal jsem si, sakra, jsem opravdu takový? A pokud jsem, čím to je?
Ve tři hodiny se ochladilo, já vstal a odešel z parku. Ale nevydal jsem se do elegantních kanceláří společnosti Anglia Bloodstock na Hanover Square. Jen ať si tam lámou hlavu, jaktože se jindy tak přesný Henry ještě nevrátil z oběda. Místo toho jsem si vzal taxík a odjel do zchátralého, odpadky zaneřáděného přístavu Pool, kde ke mně už při placení stoupal od řeky Temže zápach bahna obnaženého za odlivu.
Na tom konci přístavu, kde byly ještě stopy po bombardování, postavili krátce po válce malou čtvercovou betonovou budovu. Ve velkém pořádku ji neudržovali. Zdi byly šedivé, s rezavými pruhy pod dírami v okapech, špinavé okenní rámy potřebovaly nalakovat, loupaly se, a mosazné kliky od mé poslední návštěvy zaručeně nikdo nevyčistil. Nebyl důvod stavět na odiv prosperitu kvůli zákazníkům, protože sem žádní zákazníci nepřicházeli.
Vystoupal jsem po holých schodech bez koberce přes malou halu, po linoleu a otevřenými dveřmi do pracovny Simona Searla. Hrál si s tužkou, něco si kreslil na papírek, pak vzhlédl, vstal, zeširoka se usmál a uchopil mi ruku obrovskou pravicí. Protože byl vůbec jediný, kdo mě takhle vítal, bylo mi v jeho přítomnosti volněji než s kýmkoli jiným. Jenže my se scházeli jen tu a tam a vždy z důvodů pracovních, a jen občas jsme si zašli na skleničku do hospody. Simon měl rád pivo a dobromyslný humor, já dával přednost jediné sklenice whisky, a u toho taky vždycky zůstalo.
„Neříkej mi, že jedeš až sem jenom kvůli těm rockům,“ podivil se. „Přece jsem ti slíbil…“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a šel rovnou k věci. „Jsem tady, abych se zeptal, jestli by mě Yardman nezaměstnal.“
„Ty chceš pracovat tady?“ žasl Simon.
„Ano.“
„No to mě teda podrž!“ Simon si sedl na kraj psacího stolu celou svojí váhou a velkým objemem. Byl to obrovitý chlap – mohlo mu být třicet pět, možná i čtyřicet pět – s prořídlými vlasy, nedbale bohémsky oblečený a velkoryse uvažující.
„Proč proboha?“ Prohlížel si mě od paty k hlavě. Těžko si představit lidi víc odlišné, než jsme byli my dva. Já v tmavošedém vlněném obleku, on ve vytahaných manšestrácích.
„Potřebuju změnu.“
„K horšímu,“ ušklíbl se.
„Jistěže ne. Prostě jsem dostal chuť trochu se toulat po světě, aspoň občas.“
„Ale to si přece můžeš snadno dovolit se vším pohodlím, nemusíš kvůli tomu lítat s koňma.“
Jako mnoho jiných považoval za samozřejmé, že mám peníze. Jenže já je neměl. Já měl jen mzdu od firmy Anglia a to, co jsem si nemravně vydělal při dostizích jako lžiamatér. Počítal jsem každý penny. Od otce jsem přijímal jen střechu nad hlavou a jídlo, nic víc jsem ani neočekával, ani nežádal.
„Rád bych někdy lítal s koňmi,“ řekl jsem klidně. „Mám šanci?“
Simon se rozesmál. „Přece stačí jen říct, neumím si představit, že by právě tobě Yardman dokázal něco odmítnout.“
Jenže Yardman mě skutečně málem odmítl, protože nevěřil, že to myslím vážně.
„Ale chlapče, prosím vás, trošku uvažujte. Agentura Anglia se přece pro vás nesrovnatelně líp hodí. Já věřím, že by vám to tady třeba šlo, ale nebudete tu mít žádné pravomoce a žádnou prestiž, musíte se na to dívat věcně, s tím se nedá nic dělat.“
„Nestojím ani o moc, ani o prestiž.“
Zhluboka si povzdechl. „Nojo, vám se to mluví, když jste se s obojím narodil. Jiní takové štěstí nemají, a proto tím nepohrdají.“
„Já tím nepohrdám, ale taky o to nestojím. Aspoň ted ne.“
Pomalu a pečlivě si zapálil tmavý doutník. Díval jsem se na něj a pozoroval ho. Předtím jsem se s ním nikdy nesetkal. Byl to člověk zcela jiného druhu než nejvyšší páni ve společnosti Anglia, jak jsem zjistil, takže mi nebylo zcela jasné, jak asi uvažuje. Už léta jsem měl jako zaměstnavatele lidi ze stejných vrstev, z jakých jsem pocházel sám, s těmi se mnoho věcí rozumělo samo sebou a nebylo třeba je vyslovit. Yardman byl neprobádané teritorium.
Choval se přehnaně otcovsky, což se k němu jaksi nehodilo, protože byl velmi hubený. Měl brýle s černými obroučkami a výrazně zahnutý nos. Hubené propadlé tváře a rty jako by se mu přes čelisti íapínaly. Koutky úst směřovaly dolů. Vypadal chvílemi smutně, chvíemi vlastně nepříjemně. Vlasy na temeni měl prořídlé a pleť nezdravou. Ale jeho hlas zněl zvučně a ruka byla pevná a jak jsem se posléze poučil, stejné byly vůle a povaha.
Zvolna dýmal z ošklivě páchnoucího doutníku a bedlivě mě pozoroval. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem a jak uvažuje.
„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Beru vás jako Searlova asistenta. Uvidíme, jak vám to půjde.“
„Já… děkuju. Jenže já vlastně přišel hlavně proto, že bych rád nastoupil na Petersovo místo.“
„Peters…“ Otevřel úžasem ústa, až mu bylo vidět spodní zubní protézu. Pak prudce ústa zavřel. „To je nesmysl, chlapče, na Petersovo místo nemůžete.“
„Searle mi řekl, že Peters od vás odešel.“
„To je sice pravda, ale o to snad nejde.“
Řekl jsem klidně: „Pracoval jsem v dopravním oddělení společnosti Anglia víc jak pět let, takže technickou stránku věci ovládám. Na koních jezdím, co pamatuju, takže se o ně dovedu postarat. Uznávám, že praktické zkušenosti nemám, ale celkem rychle se učím.“
„Lorde Greyi,“ řekl a potřásal přitom hlavou. „Vy si asi neuvědomujete, jaké povinnosti u nás Peters měl.“
„Ale samozřejmě si to uvědomuju,“ namítl jsem. „Lítal s koňmi a staral se o to, aby ve zdraví a v pořádku dorazili na místo. Taky se musel postarat, aby je celně odbavili, a to na začátku cesty i na konci, a řádně je předat tomu, komu je předat měl. Pokud bylo třeba naložit na zpáteční cestu další várku koní, zařídil i to. Je to zodpovědná práce a patří k ní spousta cestování, ale já o ni se vší vážností žádám.“
„Ale vám to zřejmě není jasné,“ už se mnou ztrácel trpělivost. „Peters byl prostě stájník, cestovní stájník.“
„To já vím.“
Vykuřoval a tvářil se nevyzpytatelně. Třikrát zadýmal. Klidně, trpělivě jsem čekal.
„Nemáte nějaké… hm… máte ve společnosti Anglia nějaké potíže?“
„Ne, prostě mě přestalo bavit dělat úředníka, to je vše. Upřímně řečeno mě to nebavilo od samého začátku.“
„A co dostihy?“
„V Anglii mi dávali v sobotu volno a dovolenou si čerpám po dnech v průběhu zimy a jara. Pravda, společnost Anglia se ke mně chovala velkoryse, když šlo o uvolnění na půl dne.“
„No však se jim to vyplatilo, protože jste jim přinášel kšefty.“ Roztržitě odklepl popel do kalamáře. „Hodláte se dostihů vzdát?“
„Ne.“
„Takže… pokud byste pracoval tady u mě, myslíte, že by nám přibyly kšefty díky vašim kontaktům v dostihovém světě?“
„O tom jsem přesvědčený,“ přikývl jsem.
Odvrátil se ode mne a zadíval se z okna. Vrcholil odliv a na protějším břehu řeky se v počínajícím šeru proti nebi rýsovala řada jeřábů, připomínajících dětské hračky. Skutečně jsem netušil, co se asi Yardmanovi honí v hlavě, o čem přemýšlí. O tom, jak asi tehdy v těch pěti minutách uvažoval, jsem od té chvíle přemýšlel mnohokrát.
„Myslím, že si počínáte nerozumně, milý chlapče, jo to je mládí, to je mládí…“ Povzdechl si, napřímil ramena a nasměroval zahnutý nos ke mně. Zapadlé zelenavé oči se na mne upřeně dívaly. Pak mi řekl, kolik Petersovi platili. Za jednu cestu s koňmi patnáct liber jako doprovod, plus tři libry nocležného. Yardman si zřejmě myslel, že mě tím odradí, a taky mě málem odradil.
„Kolik cest se uskuteční za týden?“ zeptal jsem se zamračeně.
„To záleží na roční době. Ale to vám přece musí být jasné. Když skončí dražby ročků a když přijdou klisny, tak to bývají asi tři cesty. Do Francie někdy čtyři. Někdy jenom dvě, někdy víc.“
Chvíli bylo ticho. Dívali jsme se jeden na druhého a já neuhádl nic.
Pak jsem se ozval: „Dobře tedy. Dáte mi to místo nebo ne?“
Našpulil rty. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to je jeho způsob ironického úsměvu.
„Jestli chcete, můžete to u nás zkusit,“ řekl.
i PDF 
.