Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

SOUBOJ V LETU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

Cesna měla natankováno. Rychle jsem zapnul hlavní jistič v pilotní kabině a díval se na budíky. Ukazovaly plné nádrže. Všechny přístroje se zdály být v pořádku, stanice fungovala a záznam o údržbě byl jenom tři dny starý. Zběžnou prohlídkou se zdálo, že malé letadlo je připravené k letu. Stejně však…

V tu chvíli vrazili do dveří Alf a RousWheeler. Oba se tvářili vyděšeně a rozčileně a byli udýchaní. Jakmile uviděli požár, rychle se vrátili z procházky. Ted Alf zmateně vykřikl a běžel k Billyho nehybnému tělu. RousWheeler ho následoval pomaleji. Situace se mu nelíbila.

„Je to Billy,“ řekl Omámeně. „Billy!“

Alf ho zřejmě neslyšel. Oba stáli nad Billym a dívali se na něj, jak leží na zádech. Měl na hrudní kosti malou červenou hvězdičku, oči otevřené, slepě zahleděné do stropu. Alf i RousWheeler se tvářili zmateně a nechápavě.

Rychle, tiše jsem vystoupil z česny a obešel ji zadem. Ti dva se po chvíli otočili a uviděli mě stát sotva šest kroků od sebe, v ruce pistoli. Byl jsem v černém a tvářil jsem se černě. Vyděsil jsem je. Alf odstoupil o dva kroky, RousWheeler o tři. Třesoucí se rukou ukazoval na Billyho.

„Vy… vy jste ho zabil.“

„Ano,“ řekl jsem. Nepotěšil jsem ho. „A vás taky zabiju, jestli mě na slovo neposlechnete.“

Uvěřil mi rychle. Nebyl jako Billy. Bezradně zamával rukama a když jsem řekl: „Ven a vemte s sebou Alfa,“ poslechl bez zaváhání. Když jsme vyšli ze dveří, vzal jsem Alfa za paži, ukázal na Billyho a pak na čerstvě vykopaný hrob. Plameny už dohořely.

Křikl jsem Alfovi do ucha. „Pohřbít Billyho.“

Slyšel mě. Pátravě se mi zadíval do tváře. Taky mi z tváře nevyčetl nic útěšného. Ostatně byl zvyklý poslouchat. S tupou rezignací se smířil se situací o něco výraznější než jindy a mlčky se vydal po betonové ploše. Díval jsem se, jak soucitnými prsty zatlačuje kalící se oči mrtvého a vzpomněl jsem si, jak mi dal napít, když jsem, to tolik potřeboval. Pokud zůstane poblíž hrobu, nemusí se mě bát. Zdvihl Billyho a hodil si ho přes rameno jako hasič. Vynesl ho ven a pak ho nesl po travnaté ploše. Statný starý koňák. Škoda, že se vůbec zapletl do celé té špinavé historie. Škoda, že já se do ní zapletl.

Natáhl jsem se do hangáru a přehodil páku, jíž se rozsvěcovala světla na ranveji. Na obou koncích dlouhého pruhu se okamžitě rozzářily čtyři mohutné reflektory, v jejichž světle Alf aspoň viděl kam jde a bude vidět na práci, která ho čeká.

Ta česna, uvažoval jsem a díval se na malé letadlo. Má pravděpodobně dolet šest až sedmset mil… .

Obrátil jsem se k RousWheelerovi. „Vy se seberte a jděte do letadla, kterým jsme přiletěli. Vylezte nahoru předními schůdky, projděte bufetem a kabinou až dozadu a sedněte si vzadu na sedadla. Jasné?“

„Prosím? Já…“ začal nervózně.

„Pohyb!“

Vyděšeně se na mě podíval a vykročil k letadlu. Šedá postava za světly ranveje. Šel jsem o tři kroky za ním a ani trochu jsem ho nelitoval, když strachy klopýtal.

„Pohyb,“ řekl jsem znovu a RousWheeler klopýtal rychleji. Hnala mě myšlenka na vracející se citroen. Nechtěl jsem se nechat znovu chytit. Měl jsem v pistoli ještě pět nábojů. První kulka byla pro RousWheelera, druhá pro Yardmana a další… Jistě přijede s Giuseppem a ještě nejmíň se dvěma dalšími. Nebyla to příjemná představa.

„Rychleji,“ křikl jsem.

RousWheeler došel k žebříku, vyškrábal se po něm a klopýtal o příčky. Pak se nešikovně letadlem potácel dozadu, jak jsem mu nařídil, a celý udýchaný klesl na jedno ze zadních sedadel. Šel jsem za ním. Někdo, nejspíš Alf, dal klisnám „seno, a jeden z balíků tvořících tlumicí stěnu, jak je předtím Billy naskládal, byl rozbalený a otevřený. Vázací drát ležel šikovně po ruce na složeném zadním boxu. Vzal jsem drát, abych s ním svázal RousWheelera, jenže u pohodlného dvojitého sedadla jsem nenašel nic, k čemu bych ho přivázal.

Nebránil se, když jsem mu svazoval zápěstí. Měl očividně strach, byl povolný a poslušný. V očích jako by se mu odrážely vlny mého odhodlání.

„Kleknout,“ řekl jsem a ukázal na podlahu vedle sedadel. To se mu nelíbilo, zdálo se mu to nedůstojné.

„Kleknout,“ opakoval jsem. „Nemám čas zdržovat se vážím pohodlím.“

Zatvářil se dotčeně, což by za jiných okolností bylo skoro směšné, a klekl si. Protáhl jsem konce drátu otvorem v železném kotvení sedadel a pevně přivázal.

„No do… dovolte,“ protestoval.

„Budte rád, že jste naživu a budte zticha.“

Byl zticha. Ruce měl připoutané sotva pár centimetrů od přikrývky hozené přes Patricka. RousWheeler se díval na nehybnou postavu pod přikrývkou a očividně se mu to nelíbilo. Dobře mu tak, pomyslel jsem si tvrdě.

„Co… co chcete dělat?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem. Prošel jsem kabinou, abych se podíval, jak rozmístili náklad. Zadní box byl ještě stále složený a vedlejší taky rozložili a poskládali po druhé straně. Na kovovém rámu na rašelinu stála veliká bedna dva metry dlouhá, přes metr široká a skoro půl druhého metru vysoká. Byla připoutaná na všechny strany řetězy. Ze všech stran taky měla držadla z provazů. Yardman se předtím zmínil o tom, že nejspíš použijí kladkostroj. Stejně muselo být obtížné dopravit bednu tam, kde byla. Nicméně aby tu nic neříkající bednu dopravil na místo určení, Yardman unesl letadlo a zabil tři členy posádky. Zřejmě ti, kteří na obsah bedny neměli žádné právo, o něj velmi stáli.

Šel jsem dál. Všechny čtyři klisny klidně ukusovaly seno a skoro si mě nevšímaly. Došel jsem k bufetu a před pilotní kabinu, kde ještě leželo Mikovo tělo. Pohřeb si zřejmě nechávali až na konec. Nedošlo k němu.

V zavazadlové prostoře byly další čtyři bedny velké asi jako bedny od piva. Taky s držadly z provazů bez označení.

Za zavazadlovým prostorem byla otevřená dvířka. Měl jsem poslední šanci nepouštět se do toho, co jsem si vymyslel. Yardman se ještě nevrátil a česna byla připravená. Kdybych si sedl do česny s plnými nádržemi a fungujícím rádiem, nepochybně bych se dostal do bezpečí a Yardmanův transportní podnik by skončil. Zůstala by mu však DC4 a ty bedny…

Bez dalšího váhání jsem vytáhl teleskopický žebřík a s bouchnutím zavřel dvířka. Kdybych ted změnil rozhodnutí, říkal jsem si, znamenalo by to příliš velké riziko. Musel bych RousWheelera zavést zpátky do česny nebo ho zastřelit, a ani do jednoho ani do druhého se mi nechtělo. Když jsem však přišel do pilotní kabiny, málem jsem všechno vzdal.

Billy zastřelil Boba na jeho místě, ranou zezadu do hlavy. Bob padl horní půlkou těla na řízení, pevně zaklíněný v sedadle bezpečnostními pásy přes stehna. I za normálních okolností se v malé prostoře kabiny člověk dostával na sedadlo druhého pilota jen obtížně. Vytáhnout ze sedadla mrtvého člověka se ukázalo nad moje síly. Snažil jsem se nemyslet na to, že mrtvý je muž, kterého jsem znal, přesvědčoval jsem sám sebe, že jde o předmět a jestli tím předmětem nepohnu, bude zle. Uvolnil jsem bezpečnostní pás a překulil nešťastníka zlomeného v půli stranou aspoň natolik, aby měl hlavu a nohy dál od řízení a nepřekážel. Pak jsem ho v nové poloze přikurtoval zády k sobě. Se stejným ledovým odhodláním jsem se posadil na Patrickovo místo a chystal se nastartovat. Páčky jističů. Tucty jističů kam oko pohlédlo. Na kontrolním panelu, nahoře nad hlavou, vlevo na stěně a vpravo, kde byly i všechny čtyři plynové páky. Na každém jističi byl nápis drobnými písmeny. Bylo jich příliš mnoho. Všechny člověk musel správně nastavit, jestliže chtěl, aby letadlo letělo.

Patrick mi ukazoval jak si počínat, jenomže něco jiného je přihlížet a něco jiného sám to provádět. Předstartovní kontrolu jsem snížil na absolutní minimum. Ověřil jsem si jenom přívod paliva, otáčkoměry motorů, nastavení plynových pák, brzdový systém, trimy a taky indikátor centrální gyrovertikály s kompasem.

Spálil jsem za sebou mosty v okamžiku, kdy jsem nastartoval první motor, protože ihned naskočil. Tři listy vrtule se začaly otáčet, motor začal řvát až uši zaléhaly. Příliš mnoho plynu, lehce jsem tedy dlouhou páku s černým knoflíkem potlačil, až jsem podle zvuku motorů poznal, že ted jsou otáčky dobře nastavené na zahřátí. Pak jsem rychle za sebou ve stále větším a větším spěchu nastartoval další tři motory. A teprve potom jsem rozsvítil reflektory. Alf možná motory slyšel, možná ne, ale určitě uvidí světla. Nedá se nic dělat, musím vidět, kam se řítím. S trochou štěstí bude Alf bezradný a neudělá nic.

Trochu jsem ubral a povolil brzdy. Letadlo začalo pojíždět. Příliš rychle, až příliš rychle. Mířil jsem přímo na světla na konci ranveje a hrozilo, že do nich najedu, jenomže já potřeboval, aby svítila. Ostře jsem strhl řízení a stáhl plyny po pravé ruce, takže se letadlo prudce stočilo, téměř smykem, a světla minulo. Vyjelo na startovací dráhu.

Měl jsem vítr v zádech, což znamenalo, že musím zajet až na konec dráhy, tam se otočit a teprve pak startovat proti větru. Pochybuju, že někdo někdy pojížděl s DC4 rychleji. Na konci dráhy, po otočce jsem vynechal povinnou kontrolu motorů i všeho ostatního, vynechal jsem všechno, co mne učili, že se musí udělat, a jakmile jsem letadlo stočil směrem ke startu, odkud jsem přijel, bez zpomalení a bez zastavení jsem přidal naplno a s největší rychlostí vyrazil.

Veliké, těžké letadlo řvalo, třáslo se a nabíralo rychlost, mně se ovšem zdálo, že ji nabírá zoufale pomalu. Ranvej se mi zdála příliš krátká. Po trávě se letadlo pohybuje pomaleji než po betonu, ranvej byla pro menší letadla. Taky jsem neměl sebemenší tušení, kolik asi váží ty bedny… Na krátké rozjezdové dráze vysunout vztlakové klapky, vynořilo se z podvědomí, ne že bych o věci uvažoval. Okamžitě jsem vzal ovládací páku a vysunul jsem pohyblivé okraje křídel asi o dvacet stupňů. Naplno sklopené klapky brzdí…

Pak se objevil Yardman.

Na rozdíl od Alfa okamžitě věděl, co je třeba udělat, a neplýtval časem. Zajel s citroenem přímo do středu ranveje a já ve světlech reflektorů viděl, jak z auta vyskakují černé postavy a běží k hangáru. Kdybych strhl řízení do strany, abych auto minul, letadlo by ztratilo rovnováhu a havarovalo by. Jestliže pojedu dál a nepodaří se mi stroj zvednout včas, narazím do auta bud vrtulemi nebo podvozkem…

Poté Yardman udělal to, na co Alf nepomyslel. Zhasl na ranveji. V tu ránu byla tma jako v pytli. Ale vzápětí jsem zahlédl, jak se ve světlech reflektorů letadla leskne zaparkované auto. Hrozivě se blížilo. Aspoň podle něj jsem věděl kam směřovat. Stejně už jsem jel příliš rychle, zastavit nebylo možné, i kdybych chtěl. Mosty jsem si spálil a byl jsem ještě stále na zemi. Zatáhl jsem za řízení a nic. Jel jsem na plný plyn a rezervu jsem už neměl. Stiskl jsem zuby, jak jsem se blížil k překážce na ranveji, k autu, rychlostí sto mil za hodinu, a tak nastal okamžik, kdy jsem věděl, že ted nebo nikdy. Žádné nikdy. Znovu jsem zatáhl za řízení a vzápětí zatáhl podvozek. Bud spadnu na břicho nebo se nabourám do auta. V žádném případě už nebudu mít šanci říkat si „kdybych byl býval“. Jenže DC4 se zdvihla. Bylo to neuvěřitelné, neskončil jsem explozí, ale hladkým vyplutím do vzduchu. Reflektory letadla svítily k nebi, auto pod námi zmizelo, dotyk trávy ten tam. Letět bylo to nejkrásnější slovo, jaké si lze představit.

Po tváři mi tekl pot. Dílem z námahy, dílem ze strachu. DC4 byla těžká. Řídit ji bylo stejné jako sednout za volant obrovského vlečného nákladáku, když máte řidičské oprávnění pouze na osobní vůz. Pouhá svalová námaha, kterou jsem musel vynaložit, aby letadlo jelo při startu rovně a aby se odlepilo od země, byla za daných okolností skutečně vyčerpávající. Ted však letadlo bylo ve vzduchu a vytrvale stoupalo v přijatelném úhlu. Ručičky na výškoměru příznivě kroužily. Dva tisíce, tři tisíce, čtyři tisíce stop. V té výšce jsem let vyrovnal a stáhl plyny, jak rychlost stoupla na dvacet uzlů. Bylo to staré, pomalé letadlo, postavené v roce pětačtyřicet. Víc jak dvacet stejně letět nedokázalo.

Lehká moderní česna, která zůstala na zemi, je asi stejně rychlá. Yardman s sebou přivezl pilota. Jestliže odstartuje bez provedení kontrol, bude mít jenom několik minut zdržení.

Musím se ztratit, pomyslel jsem si. Na to, abych se ztratil, mám celé nebe. Reflektory jsem už vypnul, ale ze zvyku jsem nechal svítit poziční světla na koncích křídel a na ocase a otočný maják nad pilotní kabinou. Červené paprsky otočného majáku se odrážely na křídlech světle růžově. Vypnul jsem maják i navigační světla. Porušil jsem další zákon.

Ranvej probíhala od východu k západu. Odstartoval jsem na západ a letěl rovně dál ve snaze dostat se co nejdál, lhostejné kam. Tím bych jim to však usnadnil. Zatočil jsem tedy váhavě doleva, letadlo mě neochotně poslechlo, těžké a nemotorné. Směr jihovýchod, proti větru. Vyrovnal jsem a letěl dál, neviditelná skořápka v temnotách, a po pěti minutách jsem si byl jistý, že už mě nenajdou. Aspoň ne s česnou.

Napětí se trochu uvolnilo. Ale následek nebyl příjemný. Najednou jsem začal pociťovat, jak mě to pálí nad žebry, a v tu chvíli si uvědomil, že jsem vlastně o zranění nevěděl od chvíle, kdy jsem našel Simona. Co se dělo pak, bylo tolik vzrušující a rozhodující, že jsem nic jiného nevnímal. Zato ted se zranění přihlásilo se zdvojenou silou.

Cítil jsem se najednou slabý a roztřásl jsem se, přestože jsem se ještě potil námahou. Ruce se mi chvěly a já si uvědomil, do jaké míry jsem ve skutečnosti nezpůsobilý řídit cokoli, natož letět, poprvé letět velkým transportním letadlem třídy, se kterou nemám sebemenší zkušenost. Co však bylo horší než fyzická námaha a napětí, bylo duševní vyčerpání, které se bez výstrahy dostavilo. Do vzduchu v těžkém letadle mě vypudila pýcha, nic než pýcha. Ještě stále jsem se snažil něco dokázat Billymu, přestože Billy už nežil. Vybral jsem si DC4 ne z hlubokého přesvědčení, že musím za každou cenu zachránit tu ultrazvukovou věc, ale prostě abych jim všem ukázal. Yardmanovi, mrtvému Billymu, abych jim dokázal, že dokážu všechno. Bylo to ode mne dětinské, ješitné, hloupé, směšné. To jsem byl celý já.

Teď mám, co jsem chtěl. Jsem ve vzduchu s kovovým obrem a nevím, kam letím.

Otřel jsem si rukávem svetru obličej a snažil se myslet. Nejdůležitější byla výška a směr, pokud se kdy chci zase dostat na zem. Jsem na čtyřech tisících stop, opakoval jsem si a díval se na výškoměr. V té výšce se klidně můžu strefit do hor… pokud jsou nějaké v cestě. Letím na jihozápad, jenže na jihozápad odkud? Snažil jsem se najít v kabině mapu, ale žádná tam nebyla.

Patrick řekl, že jsme někde v Itálii, Giuseppe byl Ital. Česna měla taky italské registrační číslo a ultrazvukový přístroj přivezli přímo z Brescie. Dobře, to je tedy dané. Severní Itálie, pravděpodobně někde poblíž východního pobřeží. K bližšímu určení místa jsem těžko mohl dospět. Jestliže poletím dál na jihozápad, doletím nad Středozemní moře, ale než tam doletím… Znovu mi vyrazil pot na čele. Mezi severní planinou a Středozemním mořem jsou Apeniny a já si nedokázal vybavit, jak jsou vlastně vysoké. Čtyři tisíce stop je určitě málo… Co já vím, třeba jsem už od nich jenom na míli.

Zvedl jsem nos letadla, otevřel plyn a zvolna začal stoupat. Pět tisíc, šest tisíc, sedm tisíc, osm. To by mělo stačit… Nejvyšší vrcholky Alp sahají něco málo přes dvanáct tisíc, Apeniny jsou podstatně nižší. Ale to jsem jenom hádal. Třeba jsou vyšší, než si myslím. Raději jsem se vyšplhal na deset tisíc.

Letěl jsem se výšce, ve které jsem vůbec neměl co dělat, s vědomím, že někde budu křižovat letovou cestu na Řím. Budu ji křižovat po tmě, bez světel. Zapnul jsem tedy navigační světla i otočný maják. Ne že by to pomohlo, jestli vletím do cesty tryskovému letadlu, aspoň ne na sto procent, ale přece jenom to je lepší než nic.

Burácení motorů bylo samo o sobě únavné. Natáhl jsem se pro Patrickova sluchátka a nasadil si je. Snížila hluk na snesitelnou míru. Od počátku jsem počítal s tím, že Yardman vyřadil rádio, ještě než požádal Patricka, aby změnil kurs. Jak jsem se pokoušel točit knoflíky, zjistil jsem, že se nemýlím. V rádiu se neozvalo vůbec nic. Zbývala ještě naděje, že Yardman možná nevyřadil všesměrové navigační zařízení VOR, kterým se člověk orientuje a řídí od jednoho rádiomajáku ke druhému. Je to samostatné a zbývala naděje, že je Yardman hodlal použít při hledání letiště, ke kterému mířil. Ne, i tahle možnost orientace byla vyřazená.

Čas, musím sledovat čas. Pokud nebudu sledovat čas, opravdu se ztratím. Zadíval jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Tupě jsem se díval na hodinové ručičky. Kdyby ukazovaly, že je půl desáté nebo půl jedné, nedivil bych se. Čas rozdělený na hodiny a minuty pro mne přestal existovat v oné tiché ulici v Miláně. Otřásl jsem se. Půl dvanácté. Tak od téhle chvíle čas sledovat musím. Nemám mapu, nemám spojení, musím se tedy řídit jenom časem a kompasem, ty rozhodnou o mém osudu. Všem moderním pilotům a tedy i mně tloukli do hlavy, že musíme používat všechny přístroje, všechny pomůcky a dodržovat všechny předpisy. Řídit se citem a instinktem jako pionýři letectví se považuje za nevědecké a nepatřičné. Nebyla zrovna nejvhodnější situace na výuku toho starého umění.

Řekněme, že jsem ve vzduchu čtvrt hodiny, říkal jsem si. Jestliže jsem vyletěl ze severních rovin… Kdybych si jen dokázal vybavit, jak vlastně je Itálie široká, pak bych měl aspoň tušení, kdy se octnu nad mořem. No zatím tam nejsem. Pode mnou se objevovala v malých hloučcích drobná světélka, města. Nikde jsem nezahlédl osvětlené letiště a pohostinné ranveje.

Kdybych letěl česnou, říkal jsem si nešťastně, bylo všechno snadné. Kdybych chvilku kroutil knoflíky rádia, určitě bych se spojil se zemí. Mezinárodní řeč je angličtina, takže to mohlo být snadné. Řekli by mi, kde jsem, řekli by mi kurs, pomohli by mi dolů, měl bych veškerou asistenci. Jenže kdybych letěl česnou, musel bych tam nechat DC4. Nemohl jsem ji zničit, protože v ní byly klisny. Napadlo mě už předtím dát pod letadlo pětigalonové kanystry s benzinem a zapálit je, ale pak jsem si uvědomil, že v letadle je živé kargo. Yardman chladnokrevně zabil tři členy posádky, ale mně se nechtělo upéct zaživa čtyři koně. Ven jsem je dostat nemohl, protože nebyla po ruce rampa. Mít dost času, mohl jsem vyřadit motory… Ale oni by je dokázali spravit, oni na to čas měli. Já ne. Kdybych se pokusil vyřadit motory, nestihl bych vytáhnout česnu, vyjet s ní a odletět, než se Yardman vrátil.

Mohl jsem do česny odvést RousWheelera, někde bezpečně přistát a Yardmanův podnik vyřadit. Jenže já byl stejně nenasytný jako Billy, nestačilo mi udělat něco jenom napůl. Chtěl jsem všechno. Jen abych se tím vším nezadávil, jako se zadávil Billy.

V hlavě se mi bezcílně honily podobně marné myšlenky a k ničemu to nevedlo. Znovu jsem si přetřel obličej rukávem svetru a pochopil přitom, proč Patrick většinou lítal v košili, dokonce i v zimě.

Itálie určitě nemůže být širší než Anglie. Možná není ani tak široká jako Anglie. Asi sto dvacet až sto čtyřicet námořních mil, možná o něco víc. Nepodíval jsem se na hodinky, když jsem startoval, to jsem měl udělat. To je samozřejmost. Pokud se nedokážu líp soustředit, nemám šanci. Sto čtyřicet mil při dvou dvaceti uzlech… Řekněme sto šedesát mil, pro jistotu… To mi potrvá tak čtyřicet až pětačtyřicet minut. Kdybych se podíval na hodinky včas, věděl bych, jak daleko jsem asi doletěl.

Světla dole na zemi řídla, až nakonec úplně zmizela. Ne, ted ještě nemůžu být nad mořem… To jsou nejspíš hory. Chvíli jsem letěl, pak jsem se podíval na hodinky. Půlnoc, stále žádná světla. Horský masív přece nemůže být tak široký… Ale pokud bych sestoupil příliš brzy, mohl bych do hor narazit. Čekal jsem dalších pět minut a toužebně si přál, aby mně Billyho popáleniny chvíli popřály klid. Otravovaly mi život.

Ještě stále žádná světla. Nechápal jsem to. Přece nemůžu být pořád nad horami. Úvahy k ničemu. Budu muset níž a podívat se. Ubral jsem, namířil nosem dolů a díval se, jak se ručičky výškoměru otáčejí proti směru hodinových ručiček. Sedm, šest, pět, čtyři. Ve čtyřech tisících stop jsem znovu vyrovnal. Noc byla stejně černá. Do žádné hory jsem nenarazil, ale připadal jsem si nadále jako duše ztracená v neznámu. Nebyl to příjemný pocit. Vůbec ne.

Když jsem konečně uviděl světla, místo abych se konečně uklidnil, znejistěl jsem ještě víc. Podle mých hodinek bylo čtvrt na jednu, to znamená, že už jsem uletěl skoro dvě stě mil, a tak široká Itálie zaručeně není, aspoň jsem se to domníval.

Světla se v drobných nakupeních táhla jako korálky. Takové uspořádání jsem znal příliš dobře, ba neomylně. Blížím se k pobřeží. Bylo to k neuvěření. Blížím se k pobřeží od moře!

Noční můra to nebyla. Přepadl mě pocit neskutečnosti, jako kdyby se svět zbláznil, otočil, přeskupil, jako kdyby už nic nebylo jako dřív, ale cizí. Přece někde být musím. Snažil jsem se soustředit a zbrzdit bláznivé myšlenky. Ale kde proboha, kde vlastně jsem? Nemůžu přece věčně letět poslepu na severozápad. Přece to pobřeží musí mít nějaký tvar!

Když jsem byl od pobřeží už asi jenom tři míle, zatočil jsem spíš podle rozumu než instinktu doprava, na sever, a letěl podél pobřeží. Světla řídla a byla víc roztroušená. Moře pode mnou bylo černé, země ještě černější. Kde se země s mořem stýkala, jako když se stýká ebenové dřevo s uhlem, černá s černou, těžko je od sebe rozeznat.

Přece není možné, snažil jsem se srovnat myšlenky, přece není možné, že jsem přeletěl Janovský záliv a že ted letím podél italského pobřeží na sever od Alassia. To není možné, protože to by pode mnou bylo víc světel, přestože už byla půlnoc. To pobřeží přece dobře znám. Pobřeží, nad kterým letím, mi není povědomé. Kromě toho směřuje příliš dlouho na sever. Už podél pobřeží letím dobrých patnáct minut, to je asi padesát pět mil.

Nedalo se nic dělat, musel jsem si přiznat, že jsem špatně odhadl místo, z kterého jsem odstartoval, nebo bylo něco v nepořádku s gyro, ne to ne… Přece jsem to dvakrát kontroloval podle kompasu a kompas fungoval samostatně. Znovu jsem provedl kontrolu. Ne, bylo v pořádku. Přístroje byly v pořádku, dobře. Snažil jsem se zrekapitulovat všechno od začátku. Odstartoval jsem určitě z Itálie. Snažil jsem se vybavit, jak to bylo, když jsme letěli tam, když se Patrick stočil na východ. Určitě se tehdy stočil na východ, tím jsem si byl jistý. Dál už jsem si mnoho nepamatoval.

Pode mnou, na kraji moře, blikalo světlo. Maják. Maják by mi pomohl, kdybych měl námořní mapu, ale tu já samozřejmě neměl. Přeletěl jsem maják a najednou se mi hlava zablokovala. Za majákem už nebyla země. Stočil jsem doleva a obloukem se vracel. Maják byl na konci úzkého proužku země ukazujícího na sever jako prst. Letěl jsem podél západního okraje k jihu asi tak dvacet mil, až světla pode mnou zase začal houstnout, a pak jsem se stočil na jihozápad.

Řekněme, že jsem správně uvažoval, že jsem určitě startoval z Itálie, ale ne tak daleko na východ. Pak jsem byl nad mořem v době, kdy jsem si myslel, že letím přes hory. Řekněme, že než jsem se poprvé podíval na hodinky, letěl jsem déle než čtvrt hodiny. V tom případě musím být dál, než jsem myslel. Ale stejně, v severním Středozemním moři není nic, co by mělo takový tvar jako to pode mnou. Ani pevnina, ani ostrov.

Takhle velký ostrov… Korsika!

Ne, to snad není možné, přece jsem nemohl doletět tak daleko na jih. Stočil jsem letadlo znovu zpět k majáku. Jestliže to je Korsika a já letím na severozápad, pak se dostanu nad jižní Francii a konečně se orientuju. Pokud to je Korsika, pak jsem vyletěl z jižní části severních plání a ne od Terstu nebo Benátek, jak jsem si myslel. Bylo to docela možné a zdálo se to logické. Do světa se zase vrátil řád. Letěl jsem tedy na severozápad přes neviditelné černé moře. Dvacet sedm minut, asi sto mil.

Korálky světel navlečené na šňůře francouzského pobřeží vypadaly jako krajka posetá diamanty a pro mne byly stejně drahocenné. Letěl jsem podél nich na západ v naději, že najdu letiště v Nice. Za dne bylo snadné ho najít, protože ranveje dosahovaly až skoro k pláži.

Letiště postavili u pobřeží. Ale bud jsem byl dál na západ, než jsem předpokládal, nebo bylo letiště na noc zavřené, prostě jsem je nezahlédl. První město, které jsem bezpečně rozpoznal, bylo Cannes s typickým, náruč připomínajícím zálivem. Bylo tak blízko Nice, že se zdálo pravděpodobné, že letiště nesvítilo, jinak bych je musel zahlédnout.

Najednou jsem byl unavený a otupělý pocitem marnosti. Věděl jsem, že i když najdu velké letiště, což bylo pochybné, nemůžu na něm jen tak bez rádia přistát, a malá letiště samozřejmě spala. Nemohl jsem nikde přistát za tmy. Vlastně mi nezbývalo nic jiného než lítat v kruzích a čekat na rozednění, abych mohl přistát v Nice, pokud mi do té doby vydrží palivo.

V tu chvíli, kdy jsem skutečně ztrácel elán, mě poprvé napadlo, že bych mohl letět až do Anglie. Snaha uchýlit se domů člověka často přepadne v nouzi. Je to základní pud. Vlastně proč ne, snad jediný důvod, proč bych neměl letět do Anglie, představuje moje nesmírná únava. Riziko, že bych mohl usnout. Ale budu-li jen tak lítat v kruhu nad Cannes, je ještě mnohem pravděpodobnější, že usnu.

Od okamžiku, kdy mě to poprvé napadlo, jsem už byl rozhodnutý. Letěl jsem podél pobřeží, až se stočilo znovu na sever a pode mnou se objevila Marseilles. Cestu domů od Marseilles jsem dobře znal. Vedla podél údolí Rhóny nad rádiomajáky Montélimar a Lyon, pak se trasa zatáčela vlevo na Dijon a Paříž. Rádiové body byly jasné, ale geografické nikoliv a mně hrozilo, že bych se mohl dostat do zalidněného vzdušného prostoru nad Paříží, kde bych ohrožoval všechna letadla, která se tam pohybují. Takže na sever od Paříže taky ne, to je stejné, odtamtud vedou trasy na Německo a východ. Jedině jižně od Paříže. Musím letět rovně přes Francii na jih od Paříže. Neškodilo by ovšem vědět, kde vlastně Paříž je, v kterém směru. No, nedá se nic dělat, musím hádat… Třebaže moje počáteční odhady příliš úspěšné nebyly.

Tři sta dvacet, řekl jsem si, to bych mohl zkustit. Deset stupňů odečtu na jihozápadní vítr. Takže tři sta deset. Půjdu o něco výš… ve středu Francie je MassifCentral a nebylo by šikovné se do něj nabourat. O něco jsem přidal a vystoupal na deset tisíc stop. Ted jsem si musel poradit s palivem, to byl největší problém.

Když jsem odstartoval, byly hlavní nádrže plné, v tuhle chvíli v nich podle ukazatelů zbývala polovina. Zapnul jsem pomocné nádrže, které byly taky jenom z poloviny plné, lépe řečeno byly poloprázdné. Letadlo natankovalo ráno v Miláně. Ráno před tisícem let! Nádrže měly kapacitu… Snažil jsem se vybavit, o čem se Patrick jen tak mezi řečí zmínil hned první den, kdy jsme spolu letěli… Do nádrží se vešlo dvanáct set amerických galonů, což umožňovalo dolet tisíc osm set mil za normálních okolností a při normálním nákladu. Náklad sice zdaleka nebyl normální, ale váhy se to netýkalo. Podmínky byly pokud jde o počasí vynikající, na druhé straně pilot v nejlepším stavu nebyl. Devět set mil od Marseilles už bych byl nad Anglií, jenže mně to potrvá podstatně déle než čtyři hodiny a jestli poletím dosavadní rychlostí, bude palivo vyčerpané, ještě než se rozední…

Zbývala jediná věc, sáhl jsem tedy po plynových pákách a podstatně ubral. Rychlost klesla z dvou set dvaceti na dvě stě, pak na sto osmdesát a ustálila se na stu padesáti. Pomaleji jsem se letět neodvážil, protože Patrick mi neřekl zásadní věc, a sice při jaké rychlosti se utrhnou proudnice, neřekl mi pádovou rychlost, a já se propadnout nechtěl. Nos letadla měl tak jako tak sto chutí zamířit dolů, jak se snižovala rychlost, musel jsem ho udržovat nahoře silou. Opíral jsem se o řízení plnou vahou. Natáhl jsem pravou ruku nahoru ke stropu na kolo trimu a čtyřikrát jím otočil. Trochu jsem přitom klel, protože jak jsem se natáhl, látka přilepená na ráně se odlepila. Nos letadla se ustálil. Letěl jsem se výšce deset tisíc stop rychlostí sto padesát uzlů a svetrem mi prosakovala krev.

Při rychlosti sto padesáti uzlů se spotřeba paliva sníží natolik, že bych měl vydržet ve vzduchu ještě dlouho po svítání a mohl bych tím pádem najít letiště, aspoň jsem doufal. Taky to znamenalo, že přede mnou nejsou jenom čtyři hodiny letu, ale že jich bude pět. A já už toho měl tak jako tak dost. Nicméně jsem aspoň zhruba věděl, kde jsem, kam letím, a letadlo se nakonec mohlo řídit samo. Ještě jsem si chvíli hrál s trimem, dokud se ručičky na ukazatelích neustálily a neukazovaly, že ani nestoupám, ani neklesám, ale zůstávám ve stejné hladině a směru. Pak jsem přepojil řízení na automatického pilota. Pustil jsem ho a opřel se o opěradlo. DC4 letěla přímo vpřed. Příjemné.

Několik minut se nedělo nic. Najednou jsem dostal žízeň a taky jsem si poprvé od startu vzpomněl na RousWheelera. Předpokládal jsem, že ještě hezky klečí a asi mu moc příjemně není. Má smůlu.

Sotva pět nebo šest kroků od mého sedadla byl bufet a v něm studená, lákavá voda. Opatrně jsem se vysunul ze sedadla. Letadlo nedbalo, udělal jsem tedy dva kroky zpět. Na přístrojích žádná změna. Odešel jsem do bufetu, rychle si natočil do kalíšku vodu a vrátil se s ní do pilotní kabiny. Letadlo si očividně vedlo dobře i beze mne. Vrátil jsem se tedy do bufetu, nalil si další kalíšek lahodné tekutiny a než jsem se stačil napít, málem jsem ji vylil.

Navzdory ohlušujícímu hřmotu motorů jsem slyšel, jak RousWheeler křičí. Křičel tak, že se mi z toho náhle zježily chlupy. Nekřičel bolestí, vůbec ne, křičel strachy.

Znovu dvakrát pronikavě vykřikl.

To bude jeden z koní, napadlo mě. Jestli je Billy pořádně neuvázal! V tu ránu jsem měl znovu sucho v ústech. Neuvázaný kůň, to už by bylo příliš.

Vrátil jsem se rychle do pilotní kabiny. Na přístrojích žádná změna. Musel jsem to risknout.

Letadlo se mi v životě nezdálo tak dlouhé a řetězy a úložné police pro zavazadla mi nikdy tolik nepřekážely. Nicméně všechny klisny byly dobře uvázané. Dokonce se ani nechovaly nervózně, klidně ukusovaly seno. Dílem se mi ulevilo, dílem jsem dostal vztek. Obešel jsem velkou bednu k RousWheelerovi. Ještě klečel. Oči měl vytřeštěné a obličej zalitý potem. Ozvěna jeho posledního výkřiku se dosud chvěla ve vzduchu.

„Sakra, o co jde?“ křikl jsem na něj vztekle.

„On…“ křičel hystericky. „On… se pohnul.“

„Kdo se pohnul?“

„On!“ Zíral na přikrývku přes Patricka.

Nesmysl. Přece se nemohl pohnout. Chudák, chudák Patrick. Přešel jsem k němu, odhrnul přikrývku a zadíval se na něj. Vysoká, tichá postava, rozcuchané vlasy, pod tváří kaluž krve.

Kaluž krve!

To přece nebylo možné, mrtvý nemohl krvácet. Klekl jsem si vedle něj a převalil ho na záda. Otevřel hnědozlaté oči.