1
Dopis z Tally přišel v den, kdy zemřel Bert Checkov. Vypadal nevinně, redakce vznešeného časopisu zdvořile žádala článek o Lamp-lighter Gold Cupu. Hodil jsem list papíru přes stůl sportovnímu redaktorovi a pokračoval v otevírání pošty. Do pátku se mi toho vždycky dost nahromadilo. Luke-John Morton zamručel a líně se pro dopis natáhl. Nepřítomně pomrkával a poslouchal kohosi mnohořečného na druhém konci telefonu.
„Jistě, to zbourá barák...“ řekl.
„Zbourat barák“ bylo hlavním cílem Sunday Blaze, našeho milovaného, cynického, nelítostného týdeníku. Proč prý nepíšu pro nedělní Timesy, ptávala se moje tchyně, proč píšu pro takový laciný plátek, jako je Blaze? Protože mě v Sunday Times nepotřebují, proto. To paní tchyně nepovažovala za argument. Když se nedokázala přemoct, omlouvala se svým známým na všechny strany za mé politováníhodné zaměstnání. Že mi v Blaze platí o dvacet osm procent víc, než by mi platily Timesy, a že má poněkud finančně náročnou dceru, opomíjela.
Otevřel jsem lacinou hnědou obálku. Psal mi nějaký cvok, že jen zcela zvrhlý, bezzásadový člověk jako já může brát v ochranu člověka, kterého jsem se zastal v minulém čísle. Psal na toaletní papír a z jeho slov čišela zloba a zášť jako bahenní plyn. Derry Clark si to dílko přečetl přes mé rameno a dal se do smíchu.
„Já ti říkal, že s tím pěkně zamícháš.“
„Ať žije život bez nudy,“ přikývl jsem.
Derry psal každý týden věcné, neprovokující články o formě jednotlivých koní. Buřičství přenechával výhradně mně. Opakovaně mi připomínal, že mám doslova širší záda než on, že víc unesu.
Dalších osm pisatelů sdílelo názor toho prvního. Samozřejmě samé anonymy. No co, pokrčil jsem rameny, mají sami se sebou větší problémy, než mám já, řekl jsem si a hodil jejich výplody do koše.
„Jak se daří tvé ženě?“ zeptal se Derry.
„Děkuju, dobře.“
Přikývl, ale nepodíval se na mne. Nedokázal o Elizabeth mluvit bez rozpaků. To se stávalo více lidem.
Telefonický rozhovor Luke-Johna pomalu, škobrtavě končil. „Jasně... jo... nadiktujete to telefonicky nejpozději do šesti.“ Položil
sluchátko a soustředil se na můj dopis z Tally. Přeletěl text s profesionální rychlostí.
„Hloubkovou studii tyhle nóbl časopisy milujou. Chceš to dělat?“
„Když mi slušně zaplatí.“
„Myslel jsem, že máš plný ruce práce s tím, jak za Bustera Figgse píšeš jeho vlastní životopis.“
„Visím u šesté kapitoly. Buster odjel na Bahamy a nenechal mi tady žádné materiály.“
„Kam až ses vůbec jeho prohnilým, mrňavým životem prohlodal?“ Ptal se se skutečným zájmem.
„Jak skončil učednická léta a jak poprvé vyhrál klasický dostih.“
„Myslíš, že to půjde na odbyt?“
„Co já vím?“ Povzdechl jsem si. „Jeho nezajímá nic než prachy a z dostihů si pamatuje jen startovně a kurs, jaký bookmakeři nabízeli před dostihem. Prodělal na sázkách celé tisíce. Taky trvá na tom, abych v knížce uvedl všechny jeho největší sázky. Když už nejezdí, tak mu nemůžou vzít licenci.“
Luke-John zabručel a mnul si provazce svalů na hubeném krku. Přivřel těžká víčka a uvažoval o dopisu z Tally. Smlouva s Blaze mě do jisté míry vázala: mohl jsem podle libosti psát knihy, ale články do jiných časopisů jsem bez souhlasu Luke-Johna psát nesměl. Většinou jsem jeho souhlas nezískal.
Derry mě vyklopil ze židle a sám si sedl. Chodíval jsem do redakce pravidelně jen v pátek a neměl jsem proto nárok na psací stůl. Když se můj mladší kolega nedíval, zabral jsem jeho. V Derryho stole v horních dvou zásuvkách byla skvělá příruční knihovna ročenek, láhev vodky, fenmetraziny a v dolní zásuvce katalog pornografických filmů. To však sloužilo ke klamání veřejnosti. Derry se tím představoval takový, jaký si přál být, nebezpečný světák, zatímco ve skutečnosti byl spořádaný, střídmý člověk bez temperamentu.
Sedl jsem si na kraj jeho stolu a zadíval se na páteční redakci, na pole psacích strojů a telefonů zvonících a klapajících poloviční rychlostí, jak se týden nachyloval k neděli. V úterý bylo v redakci mrtvo, v sobotu jako když píchne do vosího hnízda. V pátek jsem se tam cítil jako doma. V sobotu jsem jezdil po dostizích, v neděli a v pondělí jsem měl teoreticky volno. Od úterý do čtvrtka jsem měl za úkol vymyslet něco naprosto fantastického, o čem by se dalo psát, a napsat to. V pátek jsem pak vždycky odnesl rukopis Luke-Johnovi a pak k šéfredaktorovi, aby si to přečetl a zamítl.
Takže... tisíc slov týdně, hanopisy v poště a tučný šek, který zdaleka nestačil pokrýt mé výdaje.
„Kdo z vás dělá Lamplighter? Ty nebo Derry?“ zeptal se Luke-John.
Než jsem se stačil nadechnout, vyhrkl Derry: „Já.“
„Souhlasíš s tím, Tyre?“ zeptal se Luke-John pochybovačně.
„Jasně, je to komplikovaný handicap, to Derrymu přesně sedí.“
Luke-John našpulil úzké rty a s neobvyklou velkorysostí prohlásil: „Tady píšou z Tally, že chtějí něco nového, ne o špičkách... vlastně proč ne, když to chceš dělat, nevidím důvod, proč bys neměl.“
Napsal dolů na dopis velkým písmem O. K. a podepsal se pod to. „Pokud bys ovšem náhodou narazil na nějakou špínu, tak to samozřejmě rezervuješ pro nás,“ dodal.
Velkorysost? Houby. Srdce i duše Luke-Johna patřily beze zbytku Blaze. Pokud rozhodoval, řídil se jedinou myšlenkou: může to či ono přímo či nepřímo prospět Blaze? Nebylo člověka v redakci, kterého by aspoň jednou neobětoval. Zamítnuté dovolené, zrušené schůzky, ztracené příležitosti pro něho neznamenaly vůbec nic.
„Samozřejmě,“ přikývl jsem krotce, „a děkuju.“
„Jak se daří tvé ženě?“ zeptal se.
„Dobře, děkuju.“
Ptal se mne s naprostou pravidelností každý týden. Pokud to Blaze nic nestálo, dokázal být i zdvořilý. Možná že mu skutečně záleželo na tom, jak je s Elizabeth. Možná taky, že mu na ní záleželo jen proto, že když jí nebylo dobře, odráželo se to na mé práci.
Sebral jsem Derrymu telefon a vytočil číslo.
„Redakce Tally. Co si prosím přejete?“ Znuděný hlas slečny z lepších vrstev nejspíš z Kensingtonu.
„Rád bych mluvil s Arnoldem Shankertonem.“
„Kdo volá, prosím?“
„James Tyrone.“
„Okamžik prosím.“ V telefonu se ozvalo klapnutí a po chvilce ticha: „Můžete mluvit, prosím.“
Ozval se neméně šlechtěný vznešený tenor, který se představil jako pan Arnold Shankerton. Poděkoval jsem mu za dopis a oznámil, že rád přijímám jeho nabídku. Prý je to potěšující, pravil. Zdálo se, že trochu potěšený skutečně je. Já jemně dodal, že nabídku přijímám, pokud bude honorář slušný.
„Samozřejmě. Kolik prosím požadujete?“
To chce vymyslet sumu a tu násobit dvěma. „Dvě stě liber a diety.“
„Máme velice nízké zisky,“ bránil se naříkavě, „Sto liber je maximum.“
„Já zase musím platit příliš vysoké daně.“
Slyšel jsem, jak si těžce povzdechl. „Tak tedy sto padesát, ale musí to být skutečně dobré.“
„Udělám, co můžu.“
„Když budete dělat, co můžete, propálíte nám papír. Chceme váš styl a vaši znalost věci, ale ne vaše skandály. Je to jasné?“
„Jistě,“ řek jsem zcela bez urážky. „Kolik chcete slov?“
„Bude to úvodník. Řekněme tak tři tisíce pět set?“
„A co obrázky?“
„Dáme vám k dispozici fotografa, ale nepřežeňte to.“
„Samozřejmě,“ přikývl jsem zdvořile. „Dokdy to chcete?“
„To číslo půjde do tisku... hned vám to řeknu... dvacátého prvního listopadu. Takže tu vaši věc bychom chtěli mít nejpozději do sedmnáctého. Čím dřív nám to dáte, tím lip.“
Podíval jsem se na Derryho kalendář. Do sedmnáctého zbývalo deset dní.
„Dobře.“
„Až si rozmyslíte, jak na to chcete jít, tak nám laskavě pošlete hrubý nástin, ano?“
„Pošlu.“ Jenže nepošlu. Hrubý nástin je zrada, tím si člověk přímo říká o redakční škrty a změny. Je v Shankertonově moci, aby s mým hotovým článkem zacházel nemilosrdně, jak mu bude libo, a jistě to taky udělá. Neměl jsem ale chuť dávat mu pod nůž embryo.
Luke-John mi hodil dopis zpátky a Derry po něm natáhl ruku a přečetl si ho.
„Hloubková analýza,“ ušklíbl se. „Ty máš hloubky rád, to budeš ve svým živlu.“
„To jo,“ přikývl jsem roztržitě. Co vlastně je hloubka, když se za ni platí sto padesát liber?
Rozhodl jsem se, že tentokrát se z hloubkové analýzy vynoří lidé z pozadí, ne hvězdy.
Hvězdy zářily na titulcích týden po týdnu, lidí v pozadí si nikdo z tisku nevšímal. Pro jednou to obrátím naruby.
Rychlá rozhodností mě už kolikrát přivedla do nesnází. Ale už se stalo, už jsem se rozhod. Nakonec se ukázalo, že mě čekají horší průšvihy než kdykoli předtím.
Derry, Luke-John i já jsme to pak už brzy zabalili a vydali jsme se v mírném dešti dolů ulicí k baru Devereux naproti soudu.
Byl tam Bert Checkov. Pokoušel se zapálit smrdutou dýmku a pálil si přitom prsty o hořící sirky. Měl na sobě beztvarý tvídový oblek posypaný popelem a špičky bot byly jako obvykle zaprášené a okopané. Na to, že bylo teprve půl druhé, měl oči trochu příliš zamžené. Odhadl jsem, že to o hodinu přehnal, začal příliš brzy.
Když na něho Luke-John promluvil, díval se skelným pohledem. Derry nám objednal po půllitru a zdvořile se zeptal Checkova, jestli by si taky nedal, přestože ho nikdy neměl rád.
„Dvojitou skotskou,“ zamumlal Bert. Derry si vzpomněl na svou hypotéku a zaškaredil se.
„Tak co, jak je?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že dělám chybu, protože Bert dovedl nadávat a stěžovat si donekonečna.
Výjimečně však nespustil. Pracně se pokoušel na mne zaostřit slzami zaplavené oči a spálil si prsty o další sirku. Ani to nevnímal.
„Ti dám dobrou radu,“ zamumlal. Dál nepokračoval. Radu si nechal pro sebe.
„Jakou radu?“
„Dobrou radu.“ Důstojně pokyvoval.
Luke-John obrátil oči k nebi. Nebyl doopravdy pohoršený. Nesmírně si vážil starých zkušených novinářů, jako byl Bert, ať měli upito, kolik chtěli.
„Tak mu tu radu dej, jemu se určitě hodí,“ pobízel Berta.
Bertův pohled se ode mne odvrátil a soustředil se na mého šéfa. Pak Checkov hlasitě říhl. Derryho bledý obličej se zkřivil nechutí a Bert si toho všiml. No nedá se říct, že by to byl zvlášť výjimečný veselý oběd. Pátek jako jiné pátky, říkal jsem si, ale neměl jsem pravdu. Bert Checkov právě prožíval poslední hodinu svého života.
Luke-John, Derry a já jsme seděli na vysokých stoličkách u baru a pojídali nářez s nakládanými cibulkami. Bert se potácel za našimi zády, dýchal nám za krk výpary whisky a kouř z dýmky. Místo obvyklého nadávání jen bručel a hekal, zdůrazňoval tak úvahy, které si nechával pro sebe.
Něco mu straší v hlavě, říkal jsem si, nebyl jsem však natolik zvědavý, abych se snažil zjistit, co to je. Měl jsem svých starostí dost.
Luke-John se na Berta soucitně zadíval a objednal mu další whisky. Alkohol zaplavil Bertovy světle modré oči jako příliv. Zbyl tupý, přihlouplý pohled, zorničky jako dvě tečky.
„Odvedu ho zpátky do redakce,“ řekl jsem energicky. „Kdyby šel sám, mohl by se svalit pod autobus, nestálo by to za to.“
„To by mu patřilo,“ zabručel Derry, dal si ovšem dobrý pozor, aby ho nezaslechl Luke-John.
Po obědě jsme si ještě dali sýr a další pivo. Checkov se zamotal a převrhl mou sklenici Derrymu na kalhoty a na zem, na koberec. Koberec bez námitek pivo nasál. Derry byl méně nadšený. Luke-John s úsměvem pokrčil rameny, já dopil, co mi zbylo, a prostrkal jsem pak Checkova davem zákazníků ven.
„Eště čepujou,“ namítal Bert.
„Tobě ale ne, kamaráde.“
Opřel se o zeď a mával ve vzduchu dýmkou v zavalité ruce.
„Nevopouštěj hospodu, dokud čepujou, nevopouštěj téma, dokud je aktuální, nevopouštěj ženskou u domovních dveří. Odstavce a sukně maj bejt krátký, myšlenky a prsa velký.“
„Jasně.“ To byla rada!
Vzal jsem ho za loket a vyvedl bez obtíží na chodník Fleet Street. Jak se podle mne kymácel směrem k City, přitahoval pohledy chodců, ale s žádným se nesrazil. Zavěšeni do sebe jsme přešli ulici, když zrovna nic nejelo, a kráčeli jsme pak dál na východ kolem redakce Te-legraphu a tmavě proskleného průčelí Expressu. Fleet Street byla zvyklá na leccos; pohled na stárnoucího dostihového zpravodaje, kterého vedou od oběda zpátky do redakce, protože sám jít nemůže, by nikomu nestál ani za řádek.
Bert z ničeho nic zase spustil: „Ti dám dobrou radu.“ Zastavil se. „Dobrou radu!“
„Jakou?“ zeptal jsem se trpělivě.
Podíval se na mne zamženýma očima.
„Jilaze už jsme přešli,“ prohlásil.
„Jo.“
Snažil se zařadit zpátečku.
„To je v pořádku,“ zadržel jsem ho. „Mám něco na práci u Ludgate Circus, takže dnes máme společnou cestu.“
„Fakt?“ Nejistě přikývl. Znovu jsme se vydali na cestu. Po deseti krocích se zase zastavil.
„Ti dám dobrou radu.“
Díval se přímo před sebe. Určitě nic nevnímal, neviděl živou ulici, neviděl nic než to, co se mu otáček) v hlavě.
Už mě přestávalo bavit čekat na radu, která ne a ne z něj vypadnout. Začalo zase mrholit. Vzal jsem ho za ruku a snažil se ho dotáhnout
těch posledních padesát metrů ke vchodu k jeho redakci. Nechtěl se hnout z místa.
Slavný poslední slova,“ řekl.
„Cí?“
„Jasně že moje. Slavný poslední slova. Ti dám dobrou radu.“.
„Dobře, ale zmokneme.“ Povzdechl jsem si.
„Já nejsem vožralej.“
„Ne, nejsi.“
„Klidně bych teď napsal celou rubriku z fleku.“
„Jistě.“
Zničehonic se dal do pohybu. Konečně jsme dorazili k jeho redakci. Ještě tři kroky a bude doma v suchu.
Stál před vchodem a kymácel se na vratkých nohou. V bledých modrých očích měl hrdinské úsilí vystřízlivět. Marné úsilí.
„Kdyby to někdo vod tebe chtěl, tak to nedělej,“ řekl nakonec.
„Co nemám dělat?“
Na bledém obličeji se objevil úzkostný výraz. Na nose měl veliké tmavé póry a na bradě mu vyrážely tvrdé tmavé vousy. Vstrčil ruku do kapsy od saka a úzkost se ihned proměnila v úlevu. Vytáhl z kapsy zpola vypitou láhev whisky.
„Sem měl strach, že sem ji zapomněl,“ brumlal.
„Tak zatím nazdar, Berte.“
„Nezapomeň na tu radu.“
„Jasně.“ Pomalu jsem se chystal odejít.
„Tyre?“
Už mě to přestávalo bavit.
„Ano?“
„Tyre, já vím, že bys to nedopustil... to já vím... ale někdy právě ty silný dostanou největší vejprask... jako v ringu... ty silný nikdy nevědí, kdy mají dost...“
Najednou se předklonil a chytil mě za klopy kabátu. Nos jsem měl plný výparů alkoholu a cítil jsem jeho horký dech ve vlhkém deštivém vzduchu.
„Ty seš věčně na mizině s tou tvou ženou. Luke-John mi to povídal. Věčně nemáš ani floka. Tak hele, nedělej to... svou duši neprodávej...“
„Vynasnažím se,“ řekl jsem otráveně. Neposlouchal mě.
„Nejdřív si tě koupej a pak tě vydíraj,“ řekl se zoufalou důraznou opravdovostí opilců.
„Kdo?“
„To nevím... ale neprodávej... neprodávej svou rubriku.“
„Neprodám,“ vzdychl jsem.
„Já to myslím dovopravdy!“ Předklonil se ještě blíž. „Svou rubriku neprodávej.“
„Berte, tys ji prodal?“
Vtom se odmlčel. Odlepil se ode mne a zase se kymácel. Pak na mne mrkl. Byla to ubohá parodie veselého mrknutí.
„Je to dobrá rada,“ řekl a kývl na mne. Pak se na nejistých nohou otočil a klikatě zamířil přes halu k výtahům. Ve výtahu se ještě obrátil. Viděl jsem ho, jak stojí pod stropním světlem, v ruce láhev, a jak opakuje: „To je dobrá rada, dobrá rada.“
Potom se dveře výtahu s klapnutím zavřely. Trochu zmateně jsem pokrčil rameny a vydal se zpátky k redakci Blaze. Asi po padesáti metrech jsem se zastavil v opravně psacích strojů, abych se zeptal, jestli je můj stroj už hotový. Ještě nebyl. Prý se mám zeptat v pondělí.
Když jsem vyšel na ulici, křičela tam hystericky nějaká žena.
Lidé se otáčeli. Vysoký, šílený hlas přehlušoval hluk provozu, křik klaksonů. Otočil jsem se jako všichni ostatní, abych viděl, co se děje.
O padesát metrů dál se na chodníku rychle srocoval hlouček lidí. Pomyslel jsem si, že v tuto hodinu a na tomto místě se tam jistě během vteřiny seběhlo víc než dost novinářů, ale stejně jsem se tam vrátil. Vrátil jsem se k vchodu do Bertovy redakce a ještě o několik kroků dál.
Bert ležel na dláždění. Hned jsem věděl, že je mrtvý. Kolem se leskly střípky láhve whisky a ostré výpary alkoholu čpěly do nosu a mísily se se zápachem výfukových plynů.
„On vypadl, vypadl!“ křičela žena na pokraji hysterie. Nedokázala přestat. „Vypadl, viděla jsem ho. Tamhle odtud. Vypadl!“
„Bože!“ Opakoval Luke-John několikrát. Vypadal otřeseně. Derry nepřítomně vysypal krabičku kovových svorek na kus papíru na stole a pak je zase po jedné do krabičky vracel.
„Víš určitě, že je mrtvý?“ zeptal se.
„Ano.“
Nechápavě potřásl hlavou. „Chudák.“ Nil nisi bonům. Rychle změnil názor.
Luke-John se díval z okna redakce na ulici. Pozůstatky Berta Checkova decentně odstranili a chodník spláchli. Nic netušící chodci kráčeli po místě, na kterém Bert zemřel.
„Byl opilý víc než obvykle,“ poznamenal Luke-John.
Luke-John a Derry se pokoušeli pokračovat v běžné práci. Já se v redakci nemusel zdržovat, protože šéfredaktor mi už dal imprimatur. Ještě tak jednu dvě hodiny jsem se tam ale motal, než jsem se odhodlal odejít.
V Bertově redakci řekli, že se vrátil od oběda jako dělo a že z toho okna prostě vypadl. Viděly ho dvě sekretářky. Prý právě pil z láhve, vtom se zapotácel, opřel se o okno, které se rozevřelo, a on vypadl. Dolní okraj okenního rámu prý je ve výšce pasu, takže člověk tak opilý, jako byl Bert, z okna mohl vypadnout snadno.
Zarmouceně jsem si vzpomněl na jeho „dobrou radu“.
Začal jsem přemýšlet.
i PDF 
.