Dick Francis
překlad: Jaroslava Moserová-Davidová

HRA NA FANTY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Pohnula se ve tmě a dotkla se rty mého ramene. Pevně jsem ji objal a zavrtal se nosem do jejích čistých, voňavých vlasů.

„U tebe člověk najde vždycky něco nového. Zlomená žebra jsou taky zajímavá.“

„Já je ani necítil.“

„Ale ano, cítil.“

Místo odpovědi jsem tiše, zvolna hladil její hebkou kůži. Cítil jsem se uvolněný a spokojený. Chovala se k mým žebrům a modřinám ohleduplně.

„Jak jsi k tomu přišel?“ zeptala.

„K čemu?“

„K těm modročerným ozdobám?“

„Prohrál jsem v diskusi.“

„To musela být velmi otevřená diskuse.“ Otřela si o moje rameno nos.

Usmál jsem se. Celý svět jako by se soustředil na to jediné lože, do bílé kukly z přikrývek, ve které se skrývala dvě těla v primitivním, důvěrném prasouladu.

„Tyre?“

„Ano?“

„Nemohli bychom spolu zůstat celý víkend?“

Pošeptal jsem jí do vlasů: „Musím z Newcastlu předat telefonicky reportáž do redakce, to se nedá nic dělat.“

„Čert vezmi Blaze.“

„Ještě máme neděli.“

„Ať žije golf.“

Ještě jsme tak spolu chvíli leželi. Byl jsem ztěžklý spánkem a měl jsem co dělat, abych se mu ubránil. Takové chvíle jsou převzácné, škoda je nevyužít.

Pro Gail čas tak vzácný nebyl. Ruce a nohy jí zvláčněly, hlava sklouzla z mého ramene na hrudník. Vzpomínal jsem, jak Elizabeth vedle mne spávala právě takhle stočená, když jsme se vzali. Tentokrát jsem výjimečně neměl pocit viny, jen pocit smutku.

O několik hodin později se Gail vzbudila a sáhla po mém zápěstí, aby se podívala na světélkující ručičky hodinek.

„Jsi vzhůru?“ zeptala se. „Je za deset minut šest.“

„Ráda se miluješ po ránu?“

„S tebou, Tyre, kdykoli.“ Slyšel jsem v jejím hlase smích. „Kdykoli se ti zlíbí.“

Takový přeborník jsem zase nebyl. „Cím to?“ zeptal jsem se.

„Možná je to tím, že jsi takový normální. Že je to taková prostá, nekomplikovaná láska.“ Ťukala mi prsty po hrudníku, jako by hrála na piano. „Někteří chlapi mají ty nejpodivnější nápady...“

„Nebudeme si o nich povídat.“

„Dobře,“ kývla, „nebudeme.“

Chytil jsem rychlík do Newcastlu v osm nula nula deset vteřin před odjezdem. Bylo syrové, chladné ráno a zpod vlaku syčela bílá pára. Halou rezonovalo kovové zvonění vagónů a nesrozumitelná hlášení z amplionů na peronu. Zimou roztřesení cestující s ospalýma očima spěchali tupě a šedivě obyčejným britským ránem.

Zimou roztřesený, s ospalýma očima jsem se odebral do jídelního vozu a dal si silnou černou kávu. Nemohl jsem se zbavit skličující deprese, která mě nemilosrdně přepadla, jakmile jsem odešel od Gail. Představoval jsem šiji takovou, jak jsem ji viděl, když jsem odcházel. Líně se protahovala na měkké, teplé posteli a připomínala mi, že zítra je volný den a že můžeme klidně začít tam, kde jsme přestali. Ano, zítra je neděle, ale nejdřív musím nějak přežít sobotu, a ta bude určitě nekonečná.

Cesta vlakem do Newcastlu trvá čtyři a půl hodiny. Většinu cesty jsem prospal a zbytek času jsem vzpomínal na uplynulý večer a noc. Našli jsme si s Gail malý soukromý hotel poblíž nádraží a zapsali se do knihy hostí jako „pan a paní Tyranovi.“ Nikdo si nás ani v nejmenším nevšímal. Pak nás odvedli do celkem obyčejného, ale čistého pokoje, dali nám klíč, zeptali se, jestli chceme ráno do pokoje čaj, a omlouvali se, že nevaří večeře, prý je v okolí několik dobrých restaurací. Vysvětlil jsem, že musím brzy ráno odjet, a zaplatil předem. Usmáli se, poděkovali a vycouvali bez komentáře a bez otázek. Bůhví, co si o nás mysleli.

Chvíli jsme si povídali a pak jsme se vydali do hospody na skleničku. Z hospody jsme šli do indické restaurace, kde jsme strávili spoustu času a snědli málo jídla. Dlouho jsme seděli při kávě. Gail se chovala jako vždy věcně a samozřejmě. Byla nápadná, i když kolem ní byli samí lidé stejné barvy. Já patřil se svou bledou tváří k menšině.

„Londýn je asi vůbec nejlepší pro lidi, jako jsem já,“ poznamenala Gail.

„Pro kohokoli.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, myslím hlavně pro míšence. V mnoha zemích bych byla outsider, k ničemu bych se nedostala, určitě bych nikdy nezískala takové místo, jako mám tady.“

„Měl jsem pocit, že ti nevadí, že jsi míšenka.“

„Vyrovnala jsem se s tím. Dokonce ti musím říct, že kdybych teď mohla volit, nechtěla bych být ani čistě černá, ani čistě bílá, jsem ráda taková, jaká jsem. Když se stýkám s lidmi jako ty, je to samozřejmě obzvlášť snadné, protože ty si ze mne nic neděláš.“

„To není tak docela pravda,“ ušklíbl jsem se.

„Sakra dobře víš, jak to myslím. Chci říct, že ti nevadí, že jsem hnědá.“

„Jsi hnědá a krásná. Je to skvělá kombinace.“

„Přestaň si dělat legraci.“

„A leskneš se a třpytíš až do morku kostí.“

Pobaveně se usmála. „Jestli tím chceš naznačit, že mám tvrdé jádro, nikoli měkký střed, máš pravdu.“

„Jednoho dne se se mnou rozejdeš bez jediného mrknutí.“

„My se rozejdeme?“ zeptala se bez vzrušení.

„Co myslíš?“

„Myslím si, že se mnou nikdy nebudeš žít, protože nikdy neopustíš svou ženu.“

Přímo k věci, bez okras a bez okolků.

„Opustil bys ji?“ zeptala se, když jsem hned neodpovídal.

„Ne, nikdy ji neopustím.“

„Já si to myslela. Jsem ráda, když vím, na čem jsem. Můžu se těšit z toho, co mám, a neočekávat víc, než co je možné.“

„Vyvažuješ si sázky.“

„Jak to myslíš?“

„Že se pojišťuješ proti zklamání.“

„Když lidé zoufale touží po něčem, čeho nemůžou dosáhnout, trpí. Opravdu trpí. Na to já nejsem.“

„Měla bys velké štěstí, kdybys tomu v životě opravdu ušla, větší štěstí, než má většina lidí,“ řekl jsem pomalu.

„V každém případě se pokusím tomu vyhnout.“

Jenže jednoho dne ji přepadne nezvládnutelná citová bouře a tu její nezaujatou chladnokrevnost zničí. Nechci být při tom, pokud to zvládnu. Její věcnost má pro mne příliš velkou cenu, potřebuju, aby byla právě taková, jaká je. Můžu se s ní vídat jen dokud bude žádat tak málo jako ted. Ona to velmi dobře ví, takže snad máme naději, že se nám oběma podaří úspěšně balancovat na laně tak dlouho, dokud nás to bude těšit.

Při kávě jsme si povídali o penězích. Gail si stěžovala, že jich věčně nemá dost.

„A kdo jich má dost?“ namítl jsem s pochopením.

„Kupříkladu tvá žena.“ Řekla to trochu ostře, proto jsem se ovládl a nezačal jí to vymlouvat.

„Odpusť,“ řekla omluvně, „to jsem neměla říkat. Co tvá žena má nebo nemá, není podstatné. Mluvili jsme o tom, co já nemám. Jako kupříkladu auto, svůj vlastní sportovní vůz, abych si ho nemusela půjčovat od Harryho. Nebo vlastní byt, slunný a s vyhlídkou do parku. Abych nemusela pořád počítat a mohla kupovat drahé dárky lidem, které mám ráda. Abych si mohla občas zaletět na pár dní do Paříže a na dovolenou do Japonska...“

„Vezmi si milionáře,“ řekl jsem.

„To taky hodlám.“

Oba jsme se dali do smíchu, ale já měl pocit, že to myslí vážně. Muž, se kterým se jednoho dne nebude chtít rozejít, bude mít určitě potíže s milionářskou daní. Napadlo mě, co by asi udělala, kdyby tušila, že si můžu dovolit večeři a pokoj v hotelu jedině díky tomu, protože vím, že mi honorář z Tally pomůže ucpat nejhorší díry v domácí ekonomice. Co by asi udělala, kdyby tušila, že mám zcela chudou

a ochrnutou ženu. Kdyby něco z toho tušila, asi by se se mnou velmi rychle rozloučila. To nechci, a pokud to půjde, pokusím se tomu zabránit.

První dostih v Newcastlu jsem zmeškal úplně. Na tribunu pro tisk jsem dorazil, když se běžel druhý dostih. Opatrná sondáž u kolegů ukázala, že jsem o nic důležitého nepřišel. První proutěnky se jely, když jsem ještě seděl v taxíku a snažil se přemluvit řidiče, aby jel rychleji než osmdesát. Prý se mezitím nic dramatického neodehrálo. Luke-John se nic nedozví.

Po čtvrtém dostihu jsem předal telefonicky reportáž do redakce. Po pátém dostihu jsem volal znovu, protože si jeden z předních žokejů ze severu zlomil při pádu nohu. Telefon vzal Derry a požádal mě, abych mu zjistil, kdo místo toho poraněného pojede v Lamplighter Gold Cupu. Šel jsem se mu na to zeptat a děkoval jen svým šťastným hvězdám, že jsem nepodlehl pokušení a opravdu jsem do Newcastlu jel a na dostihy se nedíval v televizi a nezatelefonoval svou „přímou reportáž“ z křesla, vzdáleného od závodiště přes čtyři sta kilometrů. Jeden můj známý to takhle jednou vyřešil.

Před posledním dostihem mě někdo vzal za loket. Otočil jsem se. Byl to Colly Gibbons, handicaper, tvářil se ustaraně a dopáleně.

„Tyre, můžu tě poprosit o velkou laskavost?“

„Copak?“

„Přijel jsi vlakem? První třídou?“

Přikývl jsem. Blaze byl velkorysý list, když šlo o financování pohodlí.

„Prosím tě, vyměň si se mnou lístky.“ Vytáhl z kapsy tenkou knížečku. Ukázalo se, že to je letenka z Newcastlu do Londýna.

„Po posledním dostihu tady bude nějaká pitomá schůze, na které musím být,“ vysvětloval, „takže bych letadlo nestihl. Řekli mi to teprve ted. Je to k vzteku. Vlak mi potom ještě jede... moc mi záleží na tom, abych ještě dnes večer byl v Londýně.“

„Dobře, mně se to docela hodí.“

Usmál se a současně se také trochu mračil. „Děkuju ti. A tady máš klíčky od vozu, nechal jsem ho v parkovacích garážích naproti budově Europa.“ Řekl mi číslo vozu a kde ho najdu. „Odvez se domů.“

„Odvezu ti radši auto před dům, bude to tak jednodušší, než kdybych tam musel jezdit zítra ráno.“

„Jak myslíš...“

Přikývl jsem a podal mu lístek na vlak.

„Jeden známý, který tady v okolí bydlí, mi slíbil, že mne odveze na letiště. Požádám ho, aby tam odvezl tebe.“

„Už se ti ozvala tvá paní?“ zeptal jsem se.

„O to právě jde. Napsala mi, že bychom to spolu mohli ještě jednou zkusit a dnes večer přijede. Když se celou noc nevrátím, určitě mi nebude věřit, že v tom jsem nevinně. Zase by mi utekla.“

„Tak nech plavat tu schůzi,“ radil jsem mu.

„To ne, je to něco důležitýho, ostatně, ted už je to vyřešený, když jsi mi takhle vypomohl. Myslíš, že bys jí mohl vysvětlit, proč jsem se zdržel a že už jedu, jestli ji najdeš doma?“

„Samozřejmě.“

Jeho přítel mě odvezl na letiště. Přistáli jsme na Heathrow, já vyzvedl auto, odvezl je do Hampsteadu, vysvětlil situaci paní Gibbonsové, která slíbila, že na manžela počká, a pak jsem jel domů. Dorazil jsem o půl druhé hodiny dřív, než jsem očekával. Elizabeth byl ráda, paní Woodwardová už méně.

Neděle ráno. Elizabethina matka nepřišla. Asi v jedenáct zatelefonoval kdosi z jejího sanatoria a sdělil nám, že maminka má chřipku, ale není to nic vážného, leží a dceři zavolá, jakmile jí bude lépe.

Oznámil jsem to Elizatbeth. „Co se dá dělat,“ řekla s filozofickým klidem, „strávíme spolu hezký klidný den jen tak sami dva.“

Usmál jsem se na ni a úspěšně jsem zakrýval zklamání.

„Myslíš, že by sem mohla na chvíli zaběhnout Sue Davisová? Šel bych koupit whisky.“

„Mohla by nám pro ni dojít.“

„Já bych se docela rád trochu prošel...“

S pochopením se usmála a zavolala Sue. Sue přišla ve dvanáct, džíny celé od mouky. Rychle jsem běžel za roh k nejbližší budce a vytočil Huntersonovo číslo. Telefon vytrvale vyzváněl, ale nikdo to nebral. Přestával jsem si dělat naděje, ale zavolal jsem ještě na nádraží Virginia Water a zeptal se, jestli tam náhodou nečeká jedna mladá žena s dodávkou. Ne, prý tam nikdo takový nebyl ani během dopoledne. Znovu jsem zavolal k Huntersonovým. Nic, nikdo tam.

Zklamaně jsem se loudal do naší hospody, koupil whisky a zkusil přece jenom ještě jednou zavolat Gail z telefonního automatu na chodbě.

Nic. Gail nikde.

Šel jsem domů.

Sue Davisová přečetla Elizabeth můj článek v Blaze.

„Rána pěstí přímo mezi oči,“ řekla zvesela, „to se musí nechat. Poslyšte, T.yre, ale jak vás znám, tak bych vůbec neřekla, že jste tenhle ostrý článek psal vy.“

„Co ti na něm vadí, jak ho znáš?“ zeptala se Elizabeth trochu roz-čilečně, i když se tvářila vesele. Nesnášela, když sejí zdálo, že mě lidé považují za slabocha, za měkotu, protože jsem pořád s ní. Nikdy nikomu nepřiznala, do jaké míry ji musím obsluhovat, vždycky předstírala, že pro ni všechno dělá paní Woodwardová. Myslela si, že by si o mně lidé mohli myslet, že jsem málo mužný, přála si, abych vzbuzoval dojem mužného muže, který nikdy nesáhne na utěrku. Když si to přála, tak si to přála, snažil jsem se tu roli hrát, kdykoli jsme spolu nebyli sami.

„Nic mi na něm nevadí,“ bránila se Sue. Pozorně si mě prohlížela.' „Vůbec nic.“

„Tak jak jsi to myslela?“ řekla Elizabeth s úsměvem. Nedala se odbýt.

„No prostě... tenhle Tyr je mírný, šetrný, a tamten...ukázala na noviny. „Ten je jako kulomet.“ Sklonila hlavu ke straně, znovu si mne prohlédla a pak to shrnula. Myslela to dobře. „Tenhle Tyr je jemný a hodný, tamten je tvrdý.“

„Houby jemný,“ skočil jsem jí do řeči. Viděl jsem, že Elizabeth je nešťastná. „To byste koukala, jaký jsem hulvát, když tu nejste. Každý pátek Elizabeth tluču.“ Elizabeth se uklidnila. Tohle sejí líbilo.

„Dejte si s námi skleničku,“ obrátil jsem se k Sue. „Když už jsem tu láhev donesl...“

Vrátila se však domů, měla v troubě yorkshirský pudink. Abychom se nerozpovídali o Sue a jejích názorech, šel jsem do kuchyně a usmažil k obědu omelety. Elizabeth je ráda a dokáže je jíst s tím novým mechanickým udělátkem skoro samostatně. Když už ji začalo bolet zápěstí, pomohl jsem jí. Pak jsem uvařil kávu a hrníček pro Elizabeth připevnil do držáku u postele.

„Ty opravdu víš, kde ten kůň je?“ zeptala se.

„Tiddely Porn? Samozřejmě.“

„Kde tedy je?“

„To je hluboké tajemství, zlato. To nesmím říct nikomu, ani tobě

ne.

„Ale prosím tě, přece víš, že to nikomu nepovím.“ „Řeknu ti to příští neděli.“

Pokrčila nos. „To ti tedy pěkně děkuju.“ Pumpa za ni tiše a vytrvale dýchala. „Ty, nemyslíš, že by někdo mohl... prostě... že by tě

mohli nutit, abys to prozradil? Myslím, abys prozradil, kde je.“ Zase byla neklidná, měla strach. Nemohla za to. Stála pořád na okraji propasti a žila v trvalé hrůze, že by ji osud mohl strhnout dolů.

„To víš že ne, zlato. Jak by mě mohli nutit?“

„Nevím.“ V očích měla úzkost.

„Přestaň si vymýšlet nesmysly,“ usmál jsem se na ni. „Ostatně kdyby mi někdo vyhrožoval opravdu ošklivě, tak bych určitě rychle vysypal, kde kůň je. Žádný kůň nestojí za to, aby pro něho člověk přehnaně riskoval.“ Tak uvažoval Dembley. Na tom stavěli. Nikdo není ochotný, aby obětoval sebe nebo svou rodinu jen proto, aby určitý kůň startoval v určitém dostihu.

Elizabeth poznala, že mluvím upřímně, a uklidnila se. Zapnula televizi. Dívali jsme se na jakýsi strašně prastarý film. Nudil jsem se k smrti. Minula třetí hodina. Kdybych jel do Virginia Water, ted už bych stejně byl na cestě domů. Páteční noc mi už nikdo nevezme. Nečekanou vzácnou páteční noc. Potíž je v tom, že čím víc člověk ochutnává zakázané ovoce, tím je sladší. Příští neděle byla nedozírně daleko.

Koktajly, večeře, obsloužit Elizabeth a spát. Nikdo už nepřišel, nikdo netelefonoval. Jak jsem se tak povaloval v křesle v tom našem malém, důvěrně známém neměnném intimním světě, uvažoval jsem o tom, že se útočný hrot v mém článku mohl snadno zabodnout do vosího hnízda.

Vosy teď možná zběsile létají a bzučí. Jen ať bzučí kolem Blaze, mne ať nechají na pokoji.

Celé pondělí jsem trávil doma a v blízkém okolí. Umyl jsem dodávku, napsal nějaké dopisy, koupil jsem si ponožky a držel se v uctivé vzdálenosti od vlaků do Leicesteru.

Derry volal dvakrát. Jednou, aby mi sdělil, že se Tiddely Pomovi daří výborně, podruhé, aby mi oznámil, že mu mladí Ronceyové poslali větrové lízátko.

„Prima.“

„Nejsou to špatný děcka.“

„Takže pro ně rád pojedeš.“

Zasmál se a zavěsil.

V úterý ráno jsem šel do redakce. Byl to pošmourný listopadový den - vlhký vzduch a mlha. V jedenáct dopoledne ještě svítila pouliční světla. Lidé spěchali po Fleet Street s přivřenýma, nevlídnýma očima,

asi mysleli na to, komu šlápnout na prsty, aby se dostali o příčku výš na svém soukromém žebříčku. Kdosi zaplatil slepci za sirky bezcenným plíškem.

Luke-John a Derry měli také mizernou náladu. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Právě že nic,“ řekl Derry. „No a co?“

„No a co. Kde je odezva?“ vyštěkl Luke-John vztekle. „Ani jeden dopis! Ani jeden telefonát. Pokud ovšem...“ trochu se mu rozjasnily oči. „Pokud se Bostonovi hoši neobrátili přímo na tebe s dalšími výhrůžkami.“ „To ne.“

Znova zavládla pochmurná nálada. Já byl určitě jediný, koho nemrzelo, že článek dopadl s tak tichým žuchnutím. Pokud opravdu bylo tak tiché. Možná že je příliš brzy, že se to teprve pozná. Řekl jsem to ostatním.

„Doufám, že máš pravdu, Tyre,“ řekl Luke-John skepticky. „Doufám, že to všechno nebyla jen souhra náhod... Bert Checkov a ti odhlášení koně. Doufám, že Blaze nevyhazuje na Tiddely Porna zbytečné peníze.“

„Charlie Boston a jeho ostří hoši nebyli souhra náhod,“ namítl jsem. „Snad ne,“ řekl Luke-John váhavě, jako by měl pocit, že jsem těm ostrým hochům třeba špatně rozuměl.

„Zjistil ten tvůj známý z Manchesteru o Charliem Bostonovi něco nového?“ zeptal jsem se.

Luke-John pokrčil rameny. „Prý se mluvilo o tom, že Bostonovy •kanceláře chce koupit nějaká větší firma. Pak z toho ale zřejmě sešlo. Boston působí dál, je svým vlastním pánem.“ „Jaká firma ho chtěla koupit?“ „To neví.“

Abychom utloukli čas, obtelefonovali jsem všechny větší londýnské bookmakerské firmy, takové, co mají filiálky po celé zemi. V žádné z nich nepřiznali, že by kdy měli zájem odkoupit podniky Charlieho Bostona. Jen jeden člověk chvíli váhal, a když jsme na něho naléhali, tak řekl, že Bostonovi udělali asi před rokem nezávaznou nabídku. Ale Boston se prý rozhodl, že chce přece jen podnikat samostatně, a odmítl.

„Tak vám děkuju,“ řekl jsem. Luke-John utrousil, že jsme se toho moc nedozvěděli. Odvrátil se od nás a věnoval se kupě dopisů od lidí, kteří nesouhlasili se závěry fotbalového reportéra. Derry se dal do

práce. Dělal rozbor formy koní přihlášených na hlavní dostih o vánocích. V celé veliké prostoře redakce se moji kolegové střídavě koukali z okna a škrábali ve vlasech. Obvyklý začátek týdne, pomalý a lenivý. V úterý se lidé spolu baví a vykládají si historky, ve středu se plánuje, ve čtvrtek píše, v pátek rediguje. V sobotu se tiskne. V neděli letí Blaze na stánky a v pondělí se našimi články zapalují skutečné ohně nebo se do nich balí smetí. Novináře nesmrtelnost nečeká.

V úterý vyšel časopis Tally. Autorský výtisk mi nepřišel ani do redakce, ani domů. Sešel jsem tedy dolů k nejbližšímu novinovému • stánku, jedno číslo jsem si koupil a vrátil se do redakce.

Fotografie byly zajímavé, dá se říct, že opravdu dobré, celý článek vypadal dobře. Musel jsem uznat, že Shankerton své řemeslo ovládá. Odpustil jsem mu ty zásahy do mého skvělého stylu.

Sáhl jsem po Derryho telefonu a zavolal do Tally, do odbytu. Jak jsem správně předpokládal, ze zásady neposílali zdarma výtisky časopisu osobám, o kterých vyšla reportáž. Mohli by je prosím zaslat? Zajisté, ať prý jim dám adresy, pošlou mi účet. Nadiktoval jsem jim šest adres: Huntersonovi, Ronceyovi, Sandy Willisová, Colly Gibbons, Dermont Finnegan a Willy Ondroy.

Derry sáhl po časopisu a dal se do čtení mého článku. Četl podstatně pomaleji než Luke-John, ten četl bleskově, jako by vnímal širokoúhlým záběrem.

„To je hloubka, to je hloubka,“ řekl ironicky. „Přímo sto padesát metrů.“

„Šedesát sežerou daně.“

„Život není peříčko. Ale kdybys náhodou nešel za Ronceyem, nikdy jsme nepřišli na ten podvod s odhlášenými koňmi.“

Taky bych neměl zlámaná žebra. Z nejhoršího jsem však už byl venku, vadilo mi jen kašlání a kýchání a běh se skoky taky nebyl to nejlepší. Elizabethiny tabletky jsem přestal brát. Ještě týden a žebra budou slepená.

„Tak zatím nazdar,“ řekl jsem Derrymu. Luke-John mi zamával pihami posetou rukou. S Tally v ruce jsem sjel výtahem a vyšel hlavním vchodem. Vydal jsem se směrem na Strand k obchodu s lahůdkami, kde prodávali rakouský jablkový závin. Elizabeth ho má ráda.

Koupil jsem závin. Vyšel na ulici. Vtom jsem za sebou zaslechl něčí hlas a skrz kabát jsem ucítil, jak mě něco píchá asi tak ve výšce prvního bederního obratle. „Je to nůž, pane Tyrone.“

Zůstal jsem bez hnutí stát. Opakovaně se stávalo, že někoho ubodali ve dne na veřejné ulici a lidé si ničeho nevšimli, až když se jim mrtvola pletla pod nohy. Vrah většinou s deprimující lehkostí zmizel v davu.

„Co chcete?“ zeptal jsem se.

„Abyste se nehýbal z místa.“

Stál jsem na chodníku Fleet Street, v ruce balíček se závinem a jeden výtisk Tally. Nemám se hýbat z místa. Jak dlouho?

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.

Neodpověděl. Sám se taky nehnul z místa, nehnul se ani jeho nůž. Stáli jsme tak dobré dvě minuty. Pak u chodníku těsně u nás tiše zastavil černý rolls. Zadní dvířka se otevřela.

„Nastupte,“ ozvalo se za mnou.

Nastoupil jsem. Za volantem seděl šofér v černé uniformě. Měl silný krk s malými jizvičkami po akné. Člověk s nožem si sedl vedle mne. Podíval jsem se na něho. Měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kdy a kde. Položil jsem Tally a balíček se závinem pečlivě na podlahu vozu. Pohodlně jsem se usadil. Jeli jsme se projet.