<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Neil Gaiman
překlad: Ladislava Vojtková

HVĚZDNÝ PRACH
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 5 stran.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub  i PDF .

POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -40% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023

   29   >

 

Kapitola šestá

Co řekl strom

 

Tristran Thorn měl sen.

Byl v koruně jabloně a nahlížel oknem do pokojíku Viktorie Foresterové. Právě se svlékala. Když si však sundala šaty a odhalila bohatou krajkovou spodničku, uhnula Tristranovi větev pod nohama a on padal a letěl vzduchem v měsíčním světle...

Padal k měsíci.

A měsíc k němu promlouval: Prosím, šeptal hlasem, který Tristranovi trochu připomínal hlas jeho matky, chraň ji. Chraň mé dítě. Chtějí jí ublížit. Já už jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Zvláštní, nikdy neuvažoval, zda je měsíc muž, nebo žena. Matka, ano, to mluvila matka, mající strach o své dítě. Byla by mu řekla ještě víc, možná to i řekla, ale její tvář se proměnila ve třpyt na hladině pod ním. Pak si uvědomil, že mu přes obličej běží pavouček a že má ztuhlý krk, a zvedl ruku a opatrně pavoučka smetl. V očích měl ranní slunce a svět byl zlatý a zelený.

„Něco se ti zdálo,“ ozval se kdesi shora mladý ženský hlas. Slyšel, jak mu nad hlavou šustí listy červeného buku.

„Ano,“ řekl tomu hlasu nahoře. „Zdálo.“

„Taky jsem měla v noci sen,“ pokračoval ten hlas. „V tom snu jsem vzhlédla a viděla jsem celý les. Pohybovalo se v něm cosi obrovského. A přicházelo to blíž a blíž a pak jsem věděla, co to je.“ Náhle zmlkla.

„Co to bylo?“

„Všechno. Byl to Pan. Když jsem byla ještě hrozně mladá, kdosi - možná to byla veverka, ty jsou tak upovídané, nebo straka, či snad rybka - povídal, že Pan vlastní celý tenhle les. Vlastně, no, nevlastní, jako že mu patří. Ne jako že by ho mohl prodat někomu jinému, nebo kolem něho postavil zeď, nebo-“

„Nebo stínal stromy,“ pokusil se pomoci Tristran. Ticho, Uvažoval, kam se dívka poděla. „Haló?“ zavolal tiše. „Haló?“

Nad hlavou mu opět zašustilo listí.

„Takové věci bys neměl říkat.“

„Promiňte,“ řekl Tristran, i když nevěděl jistě, za co se omlouvá. „Ale povídala jste o tom, jak Pan vlastní tenhle les...“

„Samozřejmě, že vlastní. Je úplně jednoduché vlastnit něco. Nebo všechno. Jen musíš vědět, že je to tvoje, a pak být ochoten nechat to jít. Zrovna tak vlastní Pan tenhle les. A v tom snu ke mně přišel. I tys tam byl. Vedl jsi na řetízku smutnou dívku. Byla to velice, velice smutná dívka. Pan mi řekl, že ti mám pomoci.“

„Mně?“

„A způsobil, že jsem najednou cítila teplo a chvění a čvachtání od špiček lístků až po konečky kořínků. Tak jsem se probudila a ty tu ležíš s hlavou u mého kmene, spíš jako dřevo a chrápeš jako kanec.“

Tristran se poškrábal na nose. Přestal hledat ve větvích červeného buku nad hlavou nějakou ženu a zahleděl se místo toho na strom samotný. „Vy jste strom,“ vložil myšlenku do slov.

„Nebývala jsem vždycky strom,“ vysvětloval hlas v šumění bukového listí. „To kouzelník mě začaroval do stromu.“

„A co jste byla předtím?“

„Myslíš, že mě má rad?

„Kdo?“

„Pan. Kdybys tys byl Pán lesa, nedal bys přece někomu úkol, neřekl bys mu, aby ze všech sil komusi pomáhal, kdybys ho neměl rád, že ne?“

„No...“ řekl Tristran, ale než si stačil vymyslet nějakou diplomatickou odpověď, strom pokračoval:

„Nymfa. Bývala jsem lesní víla. Jenže mě pronásledoval princ, ne hodný princ, ten druhý typ. Jeden by myslel, že princ, i když to není hodný princ, pochopí, že jsou jisté hranice, ne?“

„Jistě.“

„Přesně tak. Jenže on to pochopit nechtěl, tak jsem v tom běhu trochu zaříkávala a - bum bác - strom. Co si o tom myslíš?“

„No, nevím, jak jste vypadala jako lesní víla, paní, ale jste nádherný strom.“

Strom hned neodpověděl, ale listí hezky šumělo. „Byla jsem velice pohledná i jako víla,“ připustil ostýchavě.

„Jakou pomoc a podporu měl přesně na mysli?“ chtěl vědět Tristran. „Ne že bych chtěl odmítnout. Rozumíte, teď zrovna potřebuju všechnu pomoc a podporu, kterou můžu dostat. Ale strom tedy není zrovna místo, kam bych se za normálních okolností obrátil. Nemůžete jít se mnou, ani mě nakrmit, ani přivést hvězdu zpátky. A už vůbec nás nemůžete poslat zpátky do Zdi k mé pravé lásce. Jsem jist, že byste mě dokázala dokonale ochránit před deštěm, kdyby snad pršelo, ale jelikož v této chvíli zrovna neprší...“

Strom zašuměl. „Co kdybys mi povyprávěl svůj příběh,“ řekl, „a nechal na mně, abych rozhodla, jestli ti nějak mohu pomoci, nebo ne.“

Tristran začal protestovat. Cítil, jak se hvězda od něho vzdaluje rychlostí klusajícího jednorožce. Jestli tedy na něco neměl právě teď čas, bylo to povídání o dobrodružstvích svého života až k dnešnímu dni. Pak ho ale napadlo, že dosud se vždy na své výpravě dostal nejdál, když přijal pomoc, již někdo nabízel. Posadil se tedy na zem a vyprávěl červenému buku všechno, na co si vzpomněl: O své lásce, čisté a pravé, k Viktorii Foresterové, o svém slibu, že přinese spadlou hvězdu - ne jakoukoliv spadlou hvězdu, nýbrž tu, kterou viděli padat spolu, když stáli na vrcholu kopce nad Zdí. Vyprávěl o tom, jak se vydal do Elfie, pověděl stromu o svém putování, o chlupatém mužíčkovi a lidičkách, kteří mu ukradli tvrďák, o kouzelné svíčce a mílových krocích, jež ho dovedly k hvězdě v úžlabině. A o lvu a jednorožci a nakonec o tom, jak hvězdu ztratil.

Skončil a rozhostilo se ticho. Měděné červené listí se chvělo, jemně, jako při slabém vánku. Pak prudčeji, jako by se blížila bouře. A pak vytvořily listy přísný hluboký hlas, který řekl: „Kdybys ji byl držel v poutech a ona utekla, žádná moc a síla na zemi ani na nebi by mě nedokázala přinutit, abych ti pomohla. Ani kdyby Velký Pan, či sama paní Sylvána za tebe orodovali nebo na mne naléhali. Ale ty jsi ji sám odpoutal, a proto ti pomohu.“

„Děkuji vám,“ řekl Tristran.

„Povím ti tři pravdivé věci. Dvě z nich ti řeknu nyní a tu poslední, až ji budeš nejvíc potřebovat. Budeš muset sám posoudit, kdy to bude.

Ta první je, že hvězda je ve velikém nebezpečí. O tom, co se přihodí uprostřed lesa, se brzy ví i na jeho nejvzdálenějším okraji a stromy mluví s větrem a vítr to pak poví dalšímu lesu, k němuž doletí. Jsou tu síly, které jí chtějí ublížit, ba víc než ublížit. Musíš ji najít a chránit ji.

Ta druhá je, že tímto lesem vede cesta, kousek tam u té jedle (o té jedli bych ti tedy mohla povědět věci, nad jakými by se i balvan červenal), a v několika minutách po ní pojede kočár. Pospěš si a stihneš ho.

Tak, teď ještě nastav ruce.“

Tristran nastavil ruce. Z výšky se pomalu snášel měděný list, otáčel se, klouzal a padal dolů. Nakonec přistál na dlani jeho pravice.

„Tak,“ řekl strom. „Opatruj ten list. A naslouchej mu, až to budeš nejvíc potřebovat. Rychle, kočár už je skoro tady. Běž! Utíkej!“

Tristran sebral brašnu a dal se do běhu. V běhu si schovával list do kapsy haleny. Slyšel údery kopyt, blížily se mýtinou, byly čím dál blíž. Věděl, že tam nestačí doběhnout včas, byl zoufalý, že kočár nestihne, ale běžel ještě rychleji, až slyšel jen, jak mu srdce tluče v hrudi a v uších a dech syčí, když jej nasává do plic. Hnal se a prodíral kapradím a doběhl k cestě, zrovna když kočár vyjel ze zatáčky.

Byl to černý kočár tažený čtyřmi koňmi černými jako noc. Na kozlíku seděl bledý pán v dlouhém černém hábitu. Projížděl na dvacet kroků od Tristrana. Ten stál, lapal po vzduchu a snažil se zakřičet. Ale krk měl úplně vyprahlý, scházel mu dech, a když přece jen vydal hlas, bylo to jen ochraptělé šeptání. Zkoušel to znovu, ale jen sípal.

Kočár prolétl kolem něho aniž zpomalil.

Tristran se zhroutil do trávy a lapal po dechu. Pak ho strach o hvězdu zase zvedl na nohy a spěchal, jak nejvíc mohl po lesní cestě za kočárem. Nešel ani deset minut, když černý kočár dohonil. Napříč přes cestu, přímo před spřežením, ležela mohutná dubová větev a vozka, který byl, jak se zdálo, jediným cestujícím v kočáře, se usilovně snažil ji odsunout.

„Zatracená věc,“ řekl kočí, který byl oblečený do černého hábitu a mohl mít k padesátce, „vždyť nebyl ani vítr, ani bouřka. Najednou spadla. Prostě jen tak. Koně to pořádně vyděsilo.“ Hlas měl hluboký a burácivý.

Společně koně vypřáhli a přivázali za ně větev. Pak muži strkali a koně tahali a společnými silami odsunuli větev z cesty. Tristran tiše poděkoval dubu, jehož větev to spadla, červenému buku i lesnímu bohu Panovi, a pak požádal vozku, zda by ho mohl svézt.

„Neberu cestující,“ odpověděl kočí a zamnul si zarůstající bradu.

„Pochopitelně. Ale beze mne byste tu trčel kdovíjak dlouho. Prozřetelnost vás poslala ke mně a stejná Prozřetelnost poslala mne k vám. Nezajedete si kvůli mně, nebojte se, a možná se vám další pár rukou bude ještě hodit.“

Vozka si ho zkoumavě prohlížel od hlavy k patě. Pak sáhl do sametového váčku u pasu a vyndal hrst plochých čtverečků z červené žuly.

„Vyberte si jeden.“

Tristran vzal kámen a ukázal muži symbol na něm vyřezaný. „Hmm. Teď vezměte ještě jeden.“ Tristran to udělal. „A ještě.“ Muž si zase třel bradu. „Dobrá, můžete jet se mnou. Vypadá to, že runy jsou si v tom směru jisté. Mluví však i o nebezpečí, které hrozí. Ale možná tam opravdu budou další spadlé větve. Jestli chcete, můžete sedět tady vpředu se mnou a dělat mi společnost.“

Tristran vyšplhal na kozlík. Nejpodivnější bylo, že když poprvé nahlédl do kočáru, zdálo se mu, že tam sedí pět bledých pánů, všichni v šedých šatech, a smutně se na něho dívají. Ale když tam nahlédl znovu, nebyl tam nikdo.

Kočár drkotal a poskakoval po zarostlé cestě pod zlatozeleným baldachýnem listí. Tristran si dělal starosti o hvězdu. Jistě, nebyla zrovna nejlépe naladěná, pomyslel si, ale do jisté míry na to má nárok. Doufal, že se jí nestane nic zlého, než k ní dorazí.

 

   29   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist