Allen Ginsberg

KADIŠ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Za Naomi Ginsbergovou

I/

 Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetů & bez očí, jak tak kráčím po slunném dláždění 
 Greenwich Village dole na Manhattanu, jasné zimní poledne, a já byl celou noc vzhůru, mluvil jsem, mluvil, 
 četl jsem nahlas kadiš a poslouchal blues slepého Raye Charlese vyřvávaná na gramofonu
 rytmus ten rytmus - a po třech letech vzpomínka na tebe - A četl jsem nahlas poslední Adónidovy triumfální 
 sloky - plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme 
 A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který prorokují jako v Hebrejské 
 Hymně nebo v Buddhistické knize odpovědí - a má vlastní fantazie zvadlého listu - za svítání -
 Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas - a můj, ubíhající stále rychleji k Apokalypse,
 k okamžiku konce - květině hořící za Dne - a co přijde potom,
 ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, která viděla Americké město
 vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Číně nebo o tobě a přízračném Rusku, nebo o zválené posteli, která 
 nikdy neexistovala 
 jako báseň v temnotě - uniklá zpátky do Zapomenutí 
 Už není co říct a nad čím plakat kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že Sen zmizel, které 
 vzdychají, skučí s ním, kupují a prodávají cáry přízraků, zbožňují se navzájem,
 zbožňují Boha, který je v tom všem obsažen - je to touha nebo nevyhnutelnost? - pokud to trvá, Vize nebo něco 
 víc?
 Krouží kolem mne, když vyjdu z domu a jdu po ulici, ohlížím se přes rameno, Sedmá avenue, cimbuří oken 
 v kancelářských budovách navršených nad sebe pod mrakem, na okamžik čnějících až k nebi a nebe nad mou 
 hlavou - ty staré modré končiny,
 nebo po avenue k Jihu, k těm místům - když jdu směrem k Lower East Side - kudys chodila před padesáti lety, 
 děvčátko - z Ruska, a jedla první jedovatá rajčata Ameriky - zděšená v docích -
 a pak se prodírala davy na Orchard Street kam? - do Newarku - 
 k cukrárně, k prvním doma vyráběným sodovkám století, ručně šlehané zmrzlině v zadním pokoji na 
 plesnivých hnědých prknech podlahy 
 Ke vzdělání, k manželství, k nervovému zhroucení, k operaci, a přitom jsi kantořila a učila se, jak zešílet, 
 ve snu - co je to vlastně tenhle život?
 Ke Klíčí na okně - a velký Klíč klade zářivou hlavu na vrchol Manhattanu a přes podlahu a padá na chodníky - 
 v jediném obrovském paprsku, který se pohybuje, když kráčím po První ulici směrem k Židovskému divadlu - a 
 k příbytku chudoby
 který jsi znala a který znám já, ale teď už se o to nestarám - Je to tak zvláštní, že jsem prošel Paterson a Západ 
 a Evropu a jsem zas tady,
 s hispánci plačícími teď na zápražích a snědými chlapci v ulicích, požárními žebříky starými jako ty - Třebaže 
 nejsi už stará, tohle mi tady po tobě zůstalo -
 Já sám, koneckonců, snad starý jak vesmír - a řekl bych, že to umírá s námi - ale stačí to k tomu, aby to zrušilo 
 všechno, co přijde - Co kdy přišlo odešlo vždycky navždycky - 
 To je výborné! Při tom nezbývá místo pro lítost - pro žádné radiátory strachu, nelásky, trýzně a nakonec ani 
 pro bolení zubů 
 Ačkoli když to přichází, je to jak lev, který požírá duši - a ten beránek, duše, v nás, běda, nabízející sebe sama 
 za obět lítému hladu změny - se vším všudy - s burácením bolesti v kloubech, s holou lebkou, zlomenými 
 žebry, chátrající kůží mozkem přelstěnou Nesmiřitelností.
 Aj! aj! děláme horší věci! Jsme v loji! A ty jsi z toho venku, Smrt tě nechala odejít, Smrt byla milosrdná, 
 zúčtovala jsi se svým stoletím, zúčtovala s Bohem, zúčtovala se svou cestou - Nakonec jsi zúčtovala sama se 
 sebou - Čistá - Zpátky k temnotě Neviňátka před svého Otce, před nás všechny před tento svět -
 Tam odpočívej. Žádné utrpení tě už nečeká. Vím, že tam, kam jsi odešla, je dobře.
 Už nikdy neuvidíš květiny na newyorských letních loukách, už nikdy nebudeš mít radost, nikdy strach před 
 Louisem,
 už nikdy jeho líbeznosti a štamprlata, jeho středoškolské dekády, dluhy, lásky, vyděšené telefonní hovory, lože 
 početí, příbuzné, ruce -
 Už nikdy sestra Elanor - odešla dřív než ty - tajili jsme to - tys ji zabila - nebo se zabila sama, aby to s tebou 
 mohla vydržet - artritické srdce - Ale Smrt vás zabila obě - Co na tom jak 
 Už ani vzpomínka na tvou matku, celé týdny slz při němých filmech z roku 1915 - zapomenout, ulevit si při 
 pohledu na Marii Dresslerovou apelující na humanitu, na tančícího mladého Chaplina
 nebo Šaljapinova Borise Godunova v Metropolitní opeře, aplaudovat jeho hlasu plačícího Cara - k stání 
 s Elanor & s Maxem - pozorovat, jak Kapitalisté usedají v parteru, bílé kožešiny, diamanty,
 s Ligou socialistické mládeže autostopem napříč Pensylvánií, v neforemných černých kalhotových sukních, 
 fotografie čtyř dívek objímajících se kolem pasu, a rozesmáté oči, příliš plaché, panenská samota z roku 1920,
 všechny ty dívky zestárly, nebo už zemřely, a ty dlouhé vlasy v hrobě - štastné, že si později našly manžely -
 Tobě se to povedlo - Já přisel také - předtím můj bratr Eugene (pořád se ještě trápí a bude se trápit, dokud mu 
 ruce neztuhnou navždy, protože má rakovinu - nebo se zabije - snad později - brzo už ho to musí napadnout)
 A to je poslední okamžik, na který vzpomínám, kdy je všechny vidím, prizmatem sebe, teď - ačkoli tebe už ne 
 Nemohl jsem tušit, cos cítila - jaká ještě odpornější huba se otevřela prvně - na tebe - a bylas na to připravená?
 Abys šla kam? Do té Temnoty - k tomu - k tomu Bohu? do svatozáře? K Pánu v Prázdnotě? Jako oko v černém 
 mraku ve snu? Konečné s tebou, Adonai?
  Až tam mé vzpomínky nesahají! A nejsem schopen to uhodnout! Nejen ta žlutá lebka v hrobě nebo rakev 
 prolezlá červy a zašpiněná stuha - Smrtihlav se Svatozáří? věřila bys tomu?
 Je to jen slunce, které jednou zazáří mysli, jen záblesk existence, která nikdy nebyla?
 Nic krom toho co máme - cos měla - ten tak bědný - ale přece jen Triumf,
 žes byla tady a proměnila ses, jako strom, zlámaný, nebo květina - vrácená zemi - ale šílená, s obarvenými 
 okvětními lístky, přemýšlející o Velkém Vesmíru, otřesená, s ránou na hlavě, s orvanými listy, ukrytá 
 v přecpaném špitále pro chudé, zabalená do prostěradel, bolavá - podivínská v náměsíčném mozku, 
 Nanicdobrá.
 Žádná jiná květina nebyla jako tahle, která znala své místo v zahradě a zápasila s nožem - prohrála Uříznutá 
 rampouchem idiotského Sněhuláka -
 a dokonce zjara - podivné přízračné pomyšlení jakási Smrt - Ostrý rampouch v ruce - korunovaná starými 
 růžemi - psa místo očí - penis z robotárny - srdce z elektrických žehliček.
 Všechny ty kumulace života, které nás ubíjejí hodiny, těla, vědomí, boty, ňadra - zrození synové tvůj 
 Komunismus - "Paranoia" do nemocnic.
 Jednou jsi kopla Elanor do nohy, zemřela později na srdeční vadu. Ty na mrtvici. Spíte? Do roka jste se obě 
 staly sestrami v Smrti. Je Elanor štastná?
 Max se zaživa trápí v kanceláři na Dolní Broadwayi, osamělý velký knír nad půlnočními účty, není si jistý. 
 Život mu prchá - sám to vidí - a o čem pochybuje teď? Ještě pořád sní, že vydělá peníze nebo je mohl vydělat 
 peníze, vzít si ošetřovatelku, mít děti a dosáhnout snad i tvé Nesmrtelnosti, Naomi?
 Brzo ho uvidím. Ted' musím zvolit kratší cestu pohovořit si s tebou - neudělal jsem to, když jsi ještě měla ústa.
 Navždycky. A nám je souzeno to Navždy - jako koně Emily Dickinsonové - uhánějící ke Konci.
 Ti znají cestu - Ti Ořové - pádí rychleji než myslíme - běží napříč naším vlastním životem - a berou jej s sebou.
 Nádheryplná, už neoplakávaná, s pokaženým srdcem, vykolejenou myslí, provdaná ve snu, smrtelně změněná - 
 Prdel a tvář ubitá vraždou.
 Ve světě, odevzdaná, zešílelá květina, nestvořila žádnou Utopií, uzamčená pod borovicí, zaslíbená v Zemi, 
 balzamovaná v Samotě, Jehovo, přijmi.
 Bezejmenná, s Jedinou 'Tváří, Navždy mimo mne, bez počátku, bez konce, Otec ve smrti. Ač tu nejsem kvůli 
 tomuto Proroctví, ač jsem bez ženy, bez hymnu, bez Ráje, bezhlavý v blaženosti, chci dál slavit
 Tebe, Ráji, po Smrti, Jedinou jen požehnanou v Nicotě, ne světlo nebo temnotu, Věčnost bez Dne Vezmi toto, 
 tento Žalm ode mne, vytrysklý jednoho
 dne z mé ruky, něco z mého Času, teď odevzdaného Nicotě - aby chvalořečil Tebe - Nic než Smrt
 Toto je konec, vykoupení z Pouště, cesta pro Divotvorce, Dům nalezený pro Všechny, černý kapesník do běla 
 vypraný slzami - stránka mimo Žalm - Poslední proměna moje a Naomi - k dokonalé Temnotě Boží - Smrti, 
 zastav své fantómy!