Nikolaj Gogol

Koncem dvacátých let sbíral Gogol za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby, když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě carské říše zájem, přestupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho prvé povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta, mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.

Po studiích žil Gogol od roku 1828 v Petrohradu. Jako absolvent něžinského gymnázia se uplatnil nejprve jako ministerský úředník, pak jako univerzitní profesor, ale avšak jeho nesmrtelnost zajistila mu jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká. Od roku 1835 se věnoval jen literatuře.

Nejplodnější dobou Gogolova života byl počátek třicátých let 19. století, kdy vydal rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tématikou, lokalizovanou do kraje svého dětství. V roce 1831 a 1832 vyšly dva svazky Večerů na statku nedaleko Dikaňky, v roce 1835 dva sborníky – Arabesky a Migorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými. Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta. Pracuje velmi intenzívně a stýká se s představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A. S. Puškin v něm viděl významného svého pokračovatele.

V roce 1836 se poprvé hrála v Petrohradu Gogolova satirická komedie „Revizor  “ s ústřední postavou vychytralce a žvanila Chlestakova. V té době odchází Gogol do ciziny a žije v Itálii, v Německu, v belgickém Ostende. Do Ruska přichází na podzim roku 1839 a vrací se v roce 1841 zpět do ciziny. Na definitivní návrat domů pomýšlí až ke konci svého života v roce 1852.

V Gogolově próze jsou často motivy z historie Ukrajiny. Gogol byl satirickým kritikem tehdejších společenských poměrů. Jeho originální vypravěčství mělo význačný vliv na další vývoj literatury.

Gogol zemřel 4. 3. 1852 v Moskvě.