1
Lokomotiva nesla nás od Tokaje k Debrecínu. Vlevo táhly se tokajské kopce, na nich míhala se ušlechtilá réva v plných zralých hroznech; potom kopce mizely, pak zmizely docela, a před námi a kolem nás střela se pusta nepřehledná, nekonečná.
Rovina hladká jako stůl; mravenčí kopec, krtčí hromádka hlíny byla by už vyvýšeninou. Rovina jako moře; na obzoru jen nebe se jí smí dotýkat, jako se dotýká moře - jenže moře má koráby a loďky, a tuto nebylo viděti ničeho než širou, nepřehlednou pustu.
Hladina jak moře klidná,
hle, tak pusta bezelidná;
vůz jen skvostný širou plání
vichru letem dál uhání.
Od stanice k stanici více než půl hodiny rychlé jízdy a mezi stanicemi ni vesničky, ni chatrče, ni boudy. Jsme tím na první pohled překvapeni, v širokém tom rozhledu šíři se i naše mysl, ale brzy převládá pocit jednotvárnosti; jsme unaveni. I na těch stanicích života tak málo. Málokdo z vozů vystoupí, málokdo přistoupí - jednotvárnost, unavení. I vlak náš jest poloprázdný, všecky vozy za námi neobsahují živé duše, my dva, přítel a já, jsme jedinými cestovateli v celém vagóně, pusta jest i ve vlaku - jednotvárnost, unavení.
"Škoda," pravím, "i jediná romantika pusty jest moderní lokomotivou zničena: ani loupežník nás nemůže již přepadnout."
Však za červánků, když se utišují,
a širou pustou mhy se rozvěšují -
tu v dálce zakmitá
postava střelhbitá:
to beťár s koněm letí záplavou,
v patách mu vlk a havran nad hlavou!
A vzpomínal jsem si na balady Petőfiho, na ty beťáry, kteří kradou koně, protože dcera koňařova ukradla jim srdce, kteří zastaví povozy, nasadí bambitky a vyznají se z lásky, kteří potom jako vítr uhánějí s kořistí po planině nepřehledné, nekonečné.
Leč beťár směle pobodne vraníka,
že rázem cesty kus je od vlastníka.
Pak otočí se s koněm upěněným
a takto zvolá hlasem rozechvěným:
"Co? Vám je líto koně jediného?
A máte tolik koňstva výborného!
Já měl jen jedno srdce v prsou vřelé,
a to mi vaše dcera vzala celé."
Podívám se z okna: nikde živé duše; vlakem vyzráli i na beťára, ani loupežník nás nemůže přepadnout - škoda!
Nato vytáhne přítel sáček a počne počítat stříbrné zlatníky, tolary a něco zlata.
"Podívej se," praví, "chtěl jsem tě překvapit. Z Vídně nepojedem zrovna do Prahy; odskočíme si do Bavor, ovšem jen na několik dní, - proto jsem skoupil něco zlata a stříbra."
Těšil jsem se na těch několik dní do Bavor a pomáhal jsem příteli počítat. Bavory byly celé, sáček náš byl ve stavu skvělém. Přítel sáček pohladil a pak jej zastrčil.
A zase jsme si vypravovali o loupežnících a o tom, kterak taká rovina skryje i loupežníka bezpečněji než nedostupné hory. Petőfiho balady opět tančily v lehkých jambech před námi, a kolem nás pusta bez loupežníků, jednotvárná, unavující - škoda!
Zastavili jsme se na nové stanici - všeho všudy tři noví pasažéři; nestojí to ani za to, aby se člověk podíval oknem. Přisedli do našeho vagónu, dva zrovna k nám, jeden do sousedního kupé vedle nás.
Všimnul jsem si pouze jednoho z těch dvou, kteří přisedli k nám. Měl vlasy jako havran, oči jako havran, obočí husté, pod nosem černé kníry, ostatní vous neviděl již delší čas břitvu, ač bylo patrno, že pán jeho nemá v úmyslu nechat jej na plný vous.
V této temnotě tváře a očí překvapil mne mdlý oči výraz, čelo svraštělé - na první pohled zdál se mi to býti člověk nešťastný. Tvář jevila omrzelost, jakousi uzavřenost, nesdílnost. Ale zajímala mne tato tvář, nehleděl jsem více na pustu, hleděl jsem jen do té tváře.
Lokomotiva ujela hodný kus cesty, a ještě nikdo z přibylých nepromluvil. Tu praví ten, který seděl vedle toho havrana u nás: "E, vyndej ještě, nechci tvou škodu."
Havran neslyšel, ani sebou nepohnul ; ten, který promluvil, také dále nemluvil.
"Vyndej, vem to čert, nechci vyhrát," pravil náhle ten, který seděl od nás oddělen; pravil to tak určitě, jako by dlouho byl rozvažoval, až nyní nezvratně se byl rozhodnut.
Havran seděl proti nám; s úplnou lhostejností sáhnut do kapsy, vytáhl karty, vybral z nich tři, ukázal červeného krále, řekl: "Tu jest Garibaldi," zamíchal a rozkládal, opět ukazoval červeného krále, pak to všecko položil vedle sebe a tázal se: "Kde jest Garibaldi?"
Viděli jsme na první pohled, že jest to naše "Ta červená, ta platí ', jenže ji tu jmenovali "Garibaldi".
Povídáme sobě s přítelem po česku: "Ta prostřední", a ten, co seděl za námi, sadil na ni několik zlatých; havran ji odkryl a - prohrál. Vyplatil; v tváři jeho rozložila se apatie možná-li o pět stupňů větší než prve: Neštěstí bylo jediným výřazem této tváře, bylo mně jí líto. Tamten, jenž byl vyhrál, usednut si a smál se. Měl jsem na něho zlost, že se tak těší z cizí prohry.
"Pětku," praví ten, jenž seděl u nás vedle havrana; držel pětku v ruce a havran, jako by mu bylo více do spaní než do hry, počal opět míchati Garibaldiho, až zamíchal a řekl: "Kde jest Garibaldi?" Soused sadil na kartu krajní. "Je to ta," pravíme sobě po česku. Byla to ta. Havran vyplatil pětku. Nato se schoulil do kouta, jako by o celém světě již nechtěl slyšeti. Vypadal jako umučený na kříži, očím bylo jako do pláče - nám počalo býti jasno.
"Hráli, prohrál všecko," pravil přítel; a vskutku může-li ten, kdo celé jmění prohrál, jeviti sklíčenost - v této tváři byla sklíčenost nejvyšší, byla zdrcenost; ten člověk snad dělal poslední svou vůli. "Jaktěživ jsem neviděl tak nešikovně míchat karty," pravil jsem. A já si za svého mládí sám leckdys přisadil na "tu červenou", ano já sám uměl dost dobře míchat a poněkud jsem si na tom zakládal. "Hlupák," dodal jsem.
Havran jako by těmto mým slovům rozuměl; podíval se na mne, jako by mi děkoval za soustrast a jako by mne prosil, abych se ho ujal.
Nebylo mně ho více líto. "Dobře mu tak," pravím, "proč se pouští do hry, když jí nerozumí."
Soused náš ani nezastrčil pětky, které byl vyhrál; držel je v ruce, jako by je havranu ukazoval: "Podívej se, nechci vyhrát."
Havran znova zadělal "Garibaldiho", soused na něho sadil ty dvě pětky-vyhrál: To bylo přespříliš. "Člověče," pravíme k havranu, "vyť nemáte ani pojmu o takové hře a pouštíte se do ní. Vyť prohrajete kabát! Dejte si svatý pokoj, vždy se ani nelze na to dívat!" Tak jsme pravili plni rozhorlení, v zlosti, že se dá tak odírat. "Nemotora!" pravili jsme k sobě. A ten havran na to naše peskování díval se na nás tak zkroušeně a s takou vděčností, jako by-říkal: "Jen mne peskujte, zasluhuju toho ; kopáte mne, ale kopejte, zasluhuju toho." Zrovna jako by se nás bál. Výraz jeho tváře byl výrazem podlízavé bojácnosti a oko jeho mluvilo: "Hleďte, jaký jsem já nešťastný!"
Druzí dva soudruhové, kteří vyhráli, smáli se hlasitě té jeho nesnázi; skorem nám přizvukovali, že jest havran nemotora, zrovna jako by někde se byl napil nápoje, aby připitoměl.
Opět sadili, malými částkami tenkrát; zlatkami, sadili oba. Havran míchal s velikou opatrností, dlouho míchal, pořád ukazoval "Garibaldiho", zase ho smíchal, jako by tenkrát chtěl vyvésti mistrný kousek. Až se naše oči unavily, ačkoliv jsme kartu neustále sledovali; posléze míchání se zastavilo - "kde jest Garibaldi?"
Oba hráči uhádli, vyhráli, i my jsme uhádli. Rozhorlení naše. dostoupilo nejvyššího stupně. "Ať se neopovážíte pokračovati ve hře," pravili jsme, "aspoň ne před námi! Nelze se na to více dívat! To raději vyndejte tobolku a vyplaťte tomu napřed, kdo s vámi hraje. Vždyť nemáte ani pojmu o tom, co děláte! Toť nestydatě pošetilé." A podobně jsme mu vyčinili - nebylo možná na toto skutečné olupování sama sebe dívati se chladně.
Výraz tváře havranovy na tato naše slova nelze vypsati. Jako pes, když ho bičem zaženeme do kouta a on dalších čeká ran - tak vypadal.
"Schovejte ty karty, ať je déle u vás nevidíme," pravím.
Neschoval je. Ale tvář jeho dávala nám za pravdu. Jako by prosil: "Jenom houšť, já toho zasluhuju." Čelo se složilo ve všecky možné vrásky, oči byly nyní vytřeštěny; člověk ve svém neštěstí tu přestával, tu se mi zdálo seděti zvíře a míti ku kartám nezkrocenou vášeň. Tento člověk by dovedl prohrát statky, rodinu, ženu; dejte mu na jednu dlaň všecky poklady světa, do druhé ruky karty - on všecky ty poklady sadí na jedinou kartu, a že prohraje po každé, o tom nemohlo býti více pochyby. To jest kartářský opilec; opíjí se hrou v karty a prohrává.
Pak jsme mu ještě spílali mezi sebou, ve svém jazyku, ale tak, že nemohl býti v nejistotě, jakými jmény ho častujeme. A neustále se díval na nás a jako by nám nasadil záda a prosil: "Jenom bijte mne houšť, zasluhuju mnohem více."
Neschoval karty. Za chvíli začal míchat bez vyzvání sám, pln bázně, spleteně, slova zrovna blábolil.
"Jestlipak nezaslouží takový člověk, aby se vrhnul někde pod kola lokomotivy?" pravil můj přítel. Ale hned na to dodal: "Počkej, já tě naučím hrát Garibaldiho!" A když havran karty rozložil, vsadil přítel na domnělou červenou stříbrný tolar. I ostatní dva hráči vsadili na tutéž kartu, jeden pětku, jeden desítku. Tamti se již napřed posmívali, abychom to viděli, jako by mu dávali najevo: "Ted to teprv poznáš, jdeme tři."
Odkryli kartu - nebyla to červená; prohráli, přítel prohrál tolar.
Nyní havran, když byl shrábnut, ani neudělal pausu. Bylo to přirozené; po prvé vyhrál, jakž by nedostal kuráže na další hru? "Garibaldi" počal znova lítat, hráči přisazovali, přítel přisadil dva tolary. Rozumí se, že vyndal sáček, v kterém jsme měli nastřádané stříbro a zlato na cestu do Bavor. Odkryl kartu, nebyl to "Garibaldi", prohráli jsme.
Tvář havranova dostávala jiný výraz; výraz jistoty, posměchu; posmíval se nám.
"Jakžpak to možné?" pravil přítel, "to jsme nedávali pozor. Ale počkej, chlapíku, však ti vytřeme zrak." A sázel znova a dával bedlivý pozor, a když Garibaldi byl položen, sadil na něho tři tolary. Odkryli kartu - nebyla to červená; prohráli jsme opět.
Goethe dobře udělal, že dal Mefistu vyloupnouti se z pudla. Náš havran už docela se sebe sloupnut onen podlízavý, zalízavý výraz; nyní dravec, posupný dravec z něho hleděl, který si byl jist kořisti své.
My byli vystoupili proti němu příliš sebevědomě, my ho zpeskovali, my ho snížili; my teď nemohli ustoupiti, když jsme prohrávali - toť bychom byli všecku zbraň obrátili sami na sebe. Byli jsme v proudu.
"Šest tolarů," pravil přítel a vyndal je ze sáčku. Zrovna tolik přisazovali druzí dva společníci, jenže v papírech a vždycky na tutéž kartu, na kterou my. Prohráli jsme. Havran se pojednou vyměnil; ruka jeho byla jiná ruka, ale i oko naše bylo jiným okem - přítel vzal mu karty z ruky, je-li mezi nimi červená, nepodvrhnul-li karty. Byla tam červená, nepodvrhnul je.
Sázení šlo dále. My si úlohy vyměnili: nyní havran měl se pustiti do nás, vždyť jsme nebyli ani o vlas lepší než on před malou chvílí. Ale havran vůčihledě bral na se výraz zrovna ďábelský; čelo jeho se vyhladilo, oči zrovna žíhaly, kolem rtů posměch, suverénní posměch, jejž každý nevydrží. Zrovna jako by ta žihadla a ten posměch měl někde v tobolce a teď jedno nasadil na oči, druhé na ústa.
"Dvanáct tolarů!" pravil přítel a vsadil je. Sáček se tenčil, dlouho to nemohlo trvat - jen ještě několikrát opakovat a sáček se vyprázdnil. Brzy přišla řada na zlato, a poněvadž jsme byli v ráži, nemohli jsme již couvnout. Už nebylo jinak, my byli v "Robertu ďáblu"; ďábel seděl naproti nám s plným, nelíčeným, netajeným výrazem, s výrazem, který se pase nyní na vášni naší - my byli tím Robertem.
Dlouho ta věc nemohla trvat, sáček měl dno a my byli na dně, již i zlato bylo totam - sáček byl prázdný, Bavory byly tytam.
Havran jako by zrovna věděl, mnoho-li prohráti můžeme; když letěl ze sáčku poslední zlatý peníz, jeho výraz byl zlý, posupný; až tam nás chtěl mít a měl nás. My to měli cítit, jak se třepe nebohá duše v jeho spárech, my to pocítili.
Vtom lokomotiva zahvízdla, vlak se zastavoval; byli jsme po dlouhé půlhodině opět na stanici. Vlak se zastavil: naši tři průvodčí vystoupili z vozu, všichni zároveň. A co nyní nastalo, bylo to nejhezčí: Pod naším oknem postavili se, havran uprostřed; jeden i druhý nastrčili ruku a havran počal se s nimi dělit: každému jeden díl, sobě třetí stejný. Nejprve dělil se s nimi o bankovky, pak o naše stříbro a zlato, o naše Bavory!
A když to všecko mezi sebou rozdělili, havran s úšklebkem největšího opovržení podíval se na nás. Lokomotiva hvízdla, vlak se pohnul, před námi, kolem nás pusta, nepřehledná, nekonečná.
A opět nám na mysli v jambech tančili Petőfiho beťárové, kteří kradou koně, kteří zastavují povozy, vyznají se z lásky, jako vítr uhánějí -
...Pusty syn se zjevil náhle,
stál a velel, hvízdnul táhle,
volných plání král to smělý,
zbojníka vzdor zosobnělý,
že záňadří pistol vybavil...
nu a proto vůz se zastavil.
"Nezdá se ti, že seděl právě u nás?" praví přítel s úsměvem.
"Dobře, žes mne chtěl překvapit skokem do Bavor," pravím, dívaje se na prázdný sáček, jejž přítel posud držel v ruce a jenž byl před chvílí tak naplněn, že ho mohl ukazovati Figaro při popěvku "Cinkání zlata a stříbra bude dosti". - "Jsem překvapen," dodal jsem.
Přítel vyhodil prázdný sáček oknem. "Uviděli jsme, co bychom v Bavořích nenašli."
Lokomotiva nezkrátila beťáry o řemeslo, postarala se toliko o jich pohodlí; i my je viděli pohodlně a v originále, zaplatili výkupné, a to dobrovolně.
A tamti tři? Čekali na nejbližší vlak, aby se v něm opět podělili o nějakého cestovatele a jeho Bavory. Hráli mistrně.
i PDF 
.